Austrálie

stát na australském kontinentu
Tento článek je o svazovém státu. Další významy jsou uvedeny na stránce Austrálie (rozcestník).

Austrálie, oficiálně Australské společenství (anglicky Commonwealth of Australia) – v českém prostředí též Australský svaz – je federativní stát na jižní polokouli nacházející se na stejnojmenném kontinentu. Kromě pevninské části ho tvoří i velký ostrov Tasmánie a množství menších ostrovů v Jižním, Indickém a Tichém oceánu. Na severu sousedí s Indonésií, Východním Timorem a Papuou Novou Guineou, na severovýchodě se Šalomounovými ostrovy, Vanuatu a Novou Kaledonií a na jihovýchodě s Novým Zélandem.

Australské společenství
Commonwealth of Australia
vlajka Austrálie
vlajka
znak Austrálie
znak
Hymna
Advance Australia Fair
Geografie

Poloha AustráliePoloha Austrálie

Hlavní město Canberra
Rozloha 7 692 024 km² (6. na světě)
z toho 1 % vodní plochy
Nejvyšší bod Mount Kosciuszko (2 228 m n. m.)
Časové pásmo +8 – +10,5
Poloha
Geodata (OSM) OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 25 390 022[1] (56. na světě, 2020)
Hustota zalidnění 2,8 ob. / km² (224. na světě)
HDI 0.933 (velmi vysoký) (2. na světě, 2020)
Jazyk angličtina
Náboženství katolíci 26,8 %, anglikáni 21,8 %, ostatní křesťané 2,6 %, muslimové 1,1 %, buddhisté 1,1 %, hinduisté 0,4 %, ostatní 27,1 %
Státní útvar
Státní zřízení konstituční monarchie
Vznik 1. ledna 1901 (nezávislost na Spojeném království)
Královna Alžběta II.
reprezentovaná generálním guvernérem Davidem Hurleyem
Předseda vlády Scott Morrison
Měna australský dolar (AUD)
HDP/obyv. (PPP) 45 501[2] USD (19. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 036 AUS AU
MPZ AUS
Telefonní předvolba +61
Národní TLD .au
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Hlavním městem je Canberra. V Austrálii žije přibližně 22–24 milionů obyvatel, převážně ve velkých pobřežních městech jako Sydney, Melbourne, Brisbane, Perth, Adelaide a Darwin.

Australská pevnina je obydlena více než čtyřicet dva tisíce let domorodými obyvateli – Austrálci. Po ojedinělých návštěvách rybářů ze severu a evropských objevitelů a obchodníků v sedmnáctém století byla v roce 1770 východní polovina pevniny zabrána Velkou Británií, pobřeží osídleno transporty trestanců a 26. ledna 1788 vyhlášena jako kolonie Nový Jižní Wales. S nárůstem populace byly objevovány nové oblasti, a tak bylo během 19. století vytvořeno pět dalších samosprávných britských zámořských teritorií. 1. ledna 1901 se šest kolonií stalo federací, čímž byl vytvořen základ dnešního státu. Od té doby v Austrálii funguje stabilní liberálně demokratický politický systém podobný politickému systému Kanady a dalších zemí.

NázevEditovat

 
Pohled na Port Jackson, místo, kde bylo později založeno Sydney.

Jméno „Austrálie“ je odvozeno z latinského adjektiva australis („jižní“). Pověst o „neznámé jižní zemi“ (terra australis incognita) je známa již od římských časů a byla zcela běžná ve středověké geografii. Nebyla však vázána na jakékoliv znalosti umístění konkrétního kontinentu. První použití slova „Australia“ se datuje do roku 1625 ve větě „A note of Australia del Espiritu Santo, written by Master Hakluyt“ uveřejněné Samuelem Purchasem v Hakluytus Posthumus. Nizozemské přídavné jméno Australische bylo poprvé použito nizozemskými úřady v Jakartě roku 1638, jako odkaz na nově objevenou pevninu na jihu.

Slovo „Australia“ bylo dále použito v roce 1693 v překladu francouzského románu Gabriela de Foignyho Les Aventures de Jacques Sadeur dans la Découverte et le Voyage de la Terre Australe, poté jej použil Alexander Dalrymple v An Historical Collection of Voyages and Discoveries in the South Pacific Ocean (1771), aby jím odkazoval na celou jihopacifickou oblast. V roce 1793 uveřejnili George Shaw a Sir James Smith publikaci Zoology and Botany of New Holland, v níž psali o „velkém ostrově nebo spíše kontinentu Austrálii, Australásii nebo Novém Holandsku“.

Jméno „Austrálie“ bylo zpopularizováno až roku 1814 dílem A Voyage to Terra Australis mořeplavce Matthewa Flinderse – prvního člověka, který Austrálii obeplul. Navzdory titulu, jenž odrážel pohled britské admirality, Flinders adjektivum používal jako jméno. Kniha byla poměrně hojně čtena, čímž se jménu dostalo rozšíření. Guvernér Nového Jižního Walesu Lachlan Macquarie následně toto označení používal ve svých zprávách do mateřské země. V roce 1817 pak doporučil, aby bylo oficiálně přijato. Roku 1824 admiralita souhlasila a kontinent byl od té doby oficiálně označován jako „Austrálie“.

DějinyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Austrálie.
 
Skalní malby Austrálců (Aboriginců) v národním parku Kakadu

AustrálciEditovat

První obyvatelé Austrálie, Austrálci, přišli z jihovýchodní Asie. Odborníci se však neshodují, zda přes pevninský most, zamrzlé úžiny anebo po moři – způsob migrace hodně závisí na době jejího časového určení, přičemž rozptyl je značný – mezi 40 000 až 70 000 lety př. n. l. Obvyklý názor za příčinu pohybu obyvatel jihovýchodní Asie na jih označuje klimatickou změnu, přesněji dobu ledovou.[3] Podle australského archeologa Scotta Canea byla příčinou migrace tzv. tobská katastrofa, k níž došlo 72 000 let př. n. l.[4] Šlo o erupci supervulkánu Toba v Indonésii na ostrově Sumatra, které je někdy připisováno poslední velké vymírání druhů. Nejstarší lidské pozůstatky v Austrálii byly nalezeny u vyschlého jezera Mungo, na jihozápadě Nového Jižního Walesu.[5] Jsou zároveň důkazem jedné z nejstarších známých kremací na světě.[6]

Austrálci používali kamenné nástroje a po svém příchodu brzy vyhubili obří vačnatce.[7] Krajinu změnili žďářením, kterým si ulehčovali lov zvířat.[7] Tím také značně proměnili krajinu, která získala většinově charakter savany. Většina Austrálců byli lovci a sběrači se složitou ústní tradicí a systémem duchovních hodnot založených na víře v tzv. „Čas snů“, tedy ve zlatou éru na počátku světa,[8] kdy totemové bytosti stvořily svět, stanovily zákony a přikázaly obřady, jež je nutné provádět k zajištění kontinuity života.[9] Domorodé umění Austrálců je považováno za nejstarší pokračující uměleckou tradici na světě. Doklady o něm lze vysledovat nejméně 30 000 let nazpět a nacházejí se v celé Austrálii, zejména v blízkosti Uluru a v národních parcích Kakadu či Ku-ring-gai. Tradiční odhad počtu Austrálců v Austrálii v době příchodu Evropanů byl 350 000, novější výzkumy uvádějí 750 000.[10] Dělili se na zhruba 250 kmenů, z nichž každý měl vlastní jazyk; 200 z těchto jazyků již zcela zaniklo. Největší hustota obyvatelstva se předpokládá v údolí řeky Murray. Ostrovy Torresovy úžiny a části severního Queenslandu dále obývali ostrované z Torresovy úžiny, etničtí Melanézané. Jejich kultura však byla od dnešních Austrálců odlišná.

Objevení kontinentu EvropanyEditovat

Evropané Austrálii prokazatelně objevili na začátku 17. století. Existuje sice teorie portugalského přistání u břehů Austrálie ve 20. letech 16. století, není však věrohodně doložena a stále se o ní diskutuje.[11] První skutečně zdokumentované přistání má na svém kontě nizozemská Sjednocená východoindická společnost, konkrétně Willem Janszoon na lodi Duyfken roku 1606.[12] Ve stejném roce dorazila španělská expedice vedená Portugalcem Pedro Fernandes de Queirósem k břehům Nových Hebrid, přičemž se domnívala, že objevila legendární zem Terra Australis a pojmenovala ji Australia del Espiritu Santo (Jižní země Ducha svatého). Ve stejném roce Queirósův pobočník Luis Váez de Torres přeplul Torresův průliv a vstoupil na pobřeží severní Austrálie. V roce 1616 Nizozemec Dirck Hartog obeplul Mys Dobré naděje a chtěl plout do Batávie. Silný vítr ho však zahnal mimo kurz a přistál přibližně na 26° jižní šířky u ostrovů při pobřeží západní Austrálie, které nebyly obydlené. Oblast nazval Žraločí zátoka. Poté doplul až na pobřeží kontinentu, které nazval Zemí Eendracht, podle své lodi. Protože pobřeží bylo pusté, zdržel se zde pouze tři dny. Před odplutím na pobřeží zanechal cínovou desku, která se dnes nazývá Hartogův talíř. Roku 1627 další Holanďan François Thijssen objevil jižní pobřeží Austrálie a nazval ho Země Pietera Nuytse, na počest nejvyššího úředníka nizozemské Sjednocené východoindické společnosti na palubě. Další její člen, Pieter de Carpentier, prozkoumal roku 1628 severní pobřeží Austrálie, byl zde po něm pojmenován Carpentarský záliv. Abel Tasman v roce 1642 jako první Evropan vstoupil na území Tasmánie a Nového Zélandu. Na své druhé cestě do oblasti, v roce 1644, též významně přispěl ke zmapování Austrálie, zejména na severním pobřeží. Navzdory těmto úspěchům (a návrhům Pierra Purryho) Nizozemci nezahájili kolonizaci Austrálie. Zjistili, že domorodí Australané jsou méně schopní obchodovat s Evropany než Indové, Číňané a Japonci. Šance se tedy chopili Britové.

Britská kolonizaceEditovat

 
Replika lodi HMS Endeavour, která byla postavena roku 1988 ve Fremantlu. Poručík James Cook na původní lodi připlul v roce 1770 do Botanického zálivu a zabral východní pobřeží Austrálie ve prospěch Království Velké Británie.
 
Přistání kapitána Cooka v Botanickém zálivu, malba z roku 1902

V roce 1769 se britský námořní poručík James Cook na lodi Endeavour připlavil nejprve na Tahiti, aby pozoroval přechod Měsíce přes Venuši. Měl však tajný pokyn britské admirality, aby se pokusil nalézt cestu k jižnímu kontinentu. Cook se rozhodl prozkoumat východní pobřeží, jedinou část Austrálie, kterou nizozemští mořeplavci neprobádali. 19. dubna 1770 posádka Endeavouru zahlédla východní pobřeží a o deset dní později Cook přistál v Botanickém zálivu.[13] Cook zmapoval pobřeží spolu s přírodovědcem lodi Josephem Banksem, který následně sepsal zprávu o příznivých podmínkách pro založení kolonie, přičemž doporučil, aby kolonie byla trestanecká.

V roce 1788 dorazila do Botanického zálivu první kolonizační britská výprava (tzv. First Fleet) vedená kapitánem Arthurem Philippem. Jedenáct lodí sebou přivezlo i první trestance. Několik dní po příjezdu do Botanického zálivu se flotila přesunula do vhodnějšího přístavu Jackson, kde byla 26. ledna 1788 založena osada Sydney Cove, dnešní Sydney.[14] Toto datum se později stalo australským státním svátkem, Dnem Austrálie.

 
První guvernér Austrálie Arthur Phillip

Oficiálně vyhlásilo Spojené království Velké Británie a Irska své nároky na západní část Austrálie roku 1829. Tehdejší Země Van Diemena, dnes známá jako Tasmánie, byla Brity (z velké části trestanci) osídlena v roce 1803, roku 1825 se stala samostatnou britskou kolonií. Z částí Nového Jižního Walesu byly vytvořeny další samostatné kolonie: Jižní Austrálie roku 1836, Victoria roku 1851 a Queensland roku 1859. Severní teritorium bylo založeno roku 1911 vynětím z Jižní Austrálie. Jižní Austrálie byla založena jako „svobodná provincie“ („free province“) a nebyla tedy nikdy trestaneckou kolonií. Provincie Victoria a Západní Austrálie byly také založeny jako „svobodné“, ale později přijaly transporty trestanců. Transporty do Nového Jižního Walesu byly roku 1848 po protestech obyvatel zastaveny.

Britové již na konci 18. století přišli s opatřením, že odsouzený, který zůstane v Austrálii, získá vlastní půdu. Stejné opatření se vztahovalo i na vojáky, kterým skončila vojenská služba. To nastartovalo do té doby skomírající zemědělský sektor. Guvernér Lachlan Macquarie bývá označován za otce australského egalitářství, neboť to byl on, kdo zavedl pravidlo, že odsouzenec, který získá svobodu, stává se plnohodnotným kolonistou – a začal takovým lidem přidělovat i úřady a dokonce funkci soudce. Navíc začali přicházet i regulérní osadníci, 16. února 1793 dorazili ti první. Trestanecký charakter si však kolonie držela dlouho, dovoz vězňů skončil až roku 1868. Jádrem rané australské ekonomiky se stal chov ovcí a výroba vlny. Roku 1834 byly z Austrálie do Anglie vyvezeny již dva tisíce tun vlny. Dovoz některých evropských zvířat ovšem narušil australský ekosystém (známé přemnožení králíků).

Pro původní obyvatele znamenala kolonizace katastrofu. Prvních 150 let po příchodu Evropanů jejich populace prudce klesala, vlivem rozšíření infekčních nemocí přinesených Brity, jako neštovice nebo spalničky, a násilného přesídlování spojeného s kulturním rozkladem. Odebírání dětí, jež by podle některých historiků i samotných Aboriginců mohlo být dle jistých definic považováno za genocidu, pravděpodobně také přispělo ke snížení populace. Podobná podání historie jsou ovšem sporná, jelikož jsou velmi často přehnaná nebo ovlivněna politickými či ideologickými cíli. V Austrálii jsou tyto spory známé jako „Války o historii“ (History Wars). Po referendu z roku 1967 a následných změnách ústavy získala federální vláda pravomoc uplatňovat moc i s ohledem na původní obyvatele kontinentu, čímž jim bylo přiznáno postavení rovnoprávných občanů. Tradiční vlastnictví země nebylo uznáváno až do roku 1992, kdy Australský nejvyšší soud v případu Mabo v. Queensland (No 2) odmítl představu Austrálie jako „prázdné země“ (terra nullius) v době jejího zabrání Evropany.

 
Eureka flag, vlajka vzbouřenců z Eureky, je často považována za alternativu k australské vlajce a má většinou význam protivládního odporu. Ve 21. století jí užívá jak australská krajní pravice, tak australští odboráři, kteří vzpouru v Eurece považují za vznik odborového hnutí.

Na počátku 50. let 19. století vypukla v Bathurstu v Novém Jižním Walesu zlatá horečka. Tzv. „Eureka Stockade“, vzpoura proti zavedení poplatků za těžební licence, pak byla v roce 1854 v Austrálii prvním vyjádřením občanské neposlušnosti.[15] Ačkoli vzpoura byla rozdrcena, nutno říci, že samo odborové hnutí bylo v dalších letech značně úspěšné. Nedostatek pracovních sil totiž vedl k vysokým mzdám, uzákonění osmihodinového pracovního dne a dalším výhodám, v té době v Evropě neslýchaným. Austrálie získala pověst „ráje pracujících“. Někteří zaměstnavatelé se pokusili podkopat rostoucí vliv odborů dovozem levných čínských pracovníků. To vyvolalo protitlak odborů, které si u koloniálních správ vynutily omezování přistěhovalectví z Asie. To vedlo k rozšíření politiky „Bílé Austrálie“ (White Australia policy), která byla dlouho součástí australského politického konsensu a rozpadla se až po druhé světové válce, přičemž definitivně byla z legislativy jako rasistická odstraněna roku 1973.[16][17] Druhá polovina 19. století byla každopádně ve znamení rychlého ekonomického růstu, někdy nazývaného „dlouhý boom“, během nějž se Melbourne údajně stalo nejbohatším městem na světě. Boom skončil v 90. letech 19. století. Byl doprovázen růstem populace, v roce 1900 dosáhla 3,7 milionu, přitom téměř milion lidí žil v Melbourne a Sydney. Populace ovcí v roce 1891 dosáhla 100 miliónů.

Mezi roky 1855 a 1890 postupně všech pět kolonií získalo svou vlastní samosprávnou vládu. Samozřejmě stále zůstávaly součástí Britského impéria. Pod vlastní kontrolou londýnské Ministerstvo pro kolonie ponechalo především zahraniční reprezentaci, obranu a mezinárodní přepravu a obchod.

První australské parlamentní volby (do zákonodárné rady Nového Jižního Walesu) se uskutečnily v roce 1843. Demokratizace pak postupovala celým kontinentem. Australské ženy získaly právo volit do parlamentu Jižní Austrálie v roce 1895. Souběžně bylo ženám umožněno kandidovat, jako prvním na světě. Domorodí australští muži získali právo volit ve Victorii, Novém Jižním Walesu, Tasmánii a Jižní Austrálii stejně jako ženy roku 1895. Pouze Queensland a západní Austrálie zakázaly domorodcům hlasovat.

 
První jednání federálního parlamentu roku 1901, obraz Toma Robertse

Mezi jednotlivými státy na kontinentu existovala jistá rivalita, ale pozvolna se rodilo i vědomí jednoty. První, kdo začal mluvit o nutnosti federální vlády, byl premiér Nového Jižního Walesu Henry Parkes roku 1889. Proto je zván „otcem federace“.[18]

Sjednocení a federalizace AustrálieEditovat

V roce 1890 se zástupci šesti kolonií a Nového Zélandu setkali v Melbourne a vyzvali ke sjednocení země. Jmenovali též zástupce do komise, která měla připravit federální ústavu. Výsledkem byl návrh, který byl roku 1898 předložen obyvatelům čtyř kolonií ke schválení v referendu. Nový Jižní Wales návrh však zamítl, a tak byl upraven a roku 1899 se konala druhá série referend, tentokrát již pěti kolonií. Návrh byl schválen. V roce 1900 ho schválil i britský parlament a podepsala královna Viktorie. Vzápětí se k pěti koloniím připojila i Západní Austrálie. 1. lednem 1901 tak vznikla Australská federace. Severní teritorium bylo pod pravomoc federální vlády převedeno roku 1911. První federální volby se konaly v březnu 1901. Zvítězila liberální, ale ochranářská Protectionist Party. Díky podpoře třetích labouristů sestavila první vládní kabinet, s Edmundem Bartonem v čele. Hlavním městem Austrálie bylo od roku 1901 Melbourne. Vláda zde sídlila až do roku 1927. Roku 1911 nicméně bylo rozhodnuto o výstavbě zcela nového hlavního města Canberra, kam se federální moc postupně přesouvala.

 
Australští vojáci za první světové války v Egyptě

Austrálie se poté podílela na první světové válce. Více než 416 000 australských mužů se dobrovolně přihlásilo do armády a zapojilo se do bojů. Historik Lloyd Robson to odhadl na třetinu až polovinu způsobilé mužské populace tehdejší Austrálie. Slavné a velice krvavé bylo jejich angažmá při pokusu dobýt Gallipoli v tehdejší Osmanské říši (dnešním Turecku). Zahynulo při něm během osmi měsíců bojů 8141 Australanů.[19] Ačkoli britsko-australské jednotky u Gallipoli prohrály, pro Australany se Gallipoli stalo významným stavebním kamenem národní identity. Památku veteránů si Australané také každoročně připomínají 25. dubna, v den vylodění na Gallipoli v roce 1915. Na bojištích první světové války zahynulo celkem 60 000 Australanů a 160 000 bylo zraněno, takže Australané patřili k národům, které za válku - relativně - zaplatily nejvíce. Za svou oběť ovšem Austrálie po válce žádala uznání jakožto nezávislé země.

 
Australští vojáci v bitvě u Tobruku

Politická závislost na Británii byla prakticky vynulována, když Britové roku 1926 udělili Austrálii status dominia, jež je jen symbolicky podřízeno britské koruně, jinak v žádném jiném smyslu, což stvrdil tzv. Westminsterský status z roku 1931. Ten však paradoxně Australané přijali až po jistém zdráhání, a to v roce 1942, neboť přináležitost k Británii jim do té doby nijak nevadila.

Od druhé světové válkyEditovat

Ještě na počátku druhé světové války bylo zřejmé, že emocionální vazba na Spojené království je nesmírně silná. Australané vyrazili Britům na pomoc podobně jako za první světové války - bojovali zejména u Tobruku a u El Alameinu.[20] Stále více však byli Australané znepokojeni britskou slabostí. Marně žádali Brity o větší aktivitu v Tichomoří. Spojené království však již nebylo globální války schopno.

Austrálie tedy vydala historické prohlášení, že obrana demokracie v Tichomoří je nově na Spojených státech a Austrálii a jejich spolupráce musí probíhat bez ohledu na tradiční vazby k Británii. Tím byl ohlášen významný geopolitický přesun. Rozhodujícím spojencem Austrálie (až do dnešních dnů) se staly Spojené státy, poslední reálné mezinárodněpolitické vazby na Londýn byly přeťaty. Emocionálně toto přetnutí podpořil šok australské veřejnosti z britských porážek v Malajsii a Singapuru, přičemž zejména v Singapuru prožily potupný akt kapitulace i australské jednotky. Do zajetí zde padlo 15 000 australských vojáků. Mnozí ze zajatců pak prožili peklo - v roce 1943 jich zemřelo 2815 při stavbě japonské barmsko-thajské železnice, v roce 1944 Japonci vyslali 2000 australských zajatců na pochod smrti, který přežilo jen šest lidí - šlo o nejhorší válečný zločin spáchaný na Australanech v celé historii. V březnu 1942 byly všechny australské vojenské jednotky podřízeny americkému velení, konkrétně generálu Douglasovi MacArthurovi. Japonci poté provedli na území Austrálie více než sto náletů, útočili i ponorkami na přístavy. Nakonec zahájili invazi, na Nové Guineji (kterou měla Austrálie ve správě od Versailleské konference v roce 1919). Mezi červencem a listopadem 1942 australská armáda japonský útok zastavila. Bitva o Milne Bay v srpnu 1942, kterou Australané svedli, byla první porážkou japonských pozemních sil během druhé světové války.[21] Bitva o Novou Guineu nicméně trvala až do roku 1945. Na konci války stáli Australané znovu mezi vítězi, ovšem za cenu 40 000 obětí.

 
Robert Menzies, otec poválečného blahobytu

Nejsilnější politickou stranou se po válce stali, po krátkém vzepětí levice, liberálové. Ti získali až mocenskou hegemonii – vládli zemi v letech 1949–1972. Ústřední postavou poválečné politiky se stal Robert Menzies. Post premiéra zastával v letech 1949-1966, tedy více než osmnáct let. Je to australský rekord, jemuž se po něm nikdo ani nepřiblížil. Liberálové pod Menziesovým vedením se vyhoupli do sedla poté, co v roce 1949 vedli v předvolební kampani tažení proti záměru labouristů znárodnit banky. Komunistické nebezpečí vedlo Menziesovy liberály i k zapojení se do korejské války.[22] 17 000 Australanů se zapojilo do bojů, počet australských obětí činil více než 1 500. Australané podpořili Američany i ve vietnamské válce od poloviny 60. let. Ztratili v této válce 500 mužů.[23]

Menziesova dlouhá vláda je spojena s mimořádných ekonomických rozmachem, pevným spojenectvím se Spojenými státy (smlouva SEATO z roku 1955), antikomunismem, navázáním pevných obchodních vztahů se starým nepřítelem Japonskem (jež se stalo pro Austrálii největším odbytištěm, zejména uhlí), neschopností plně otevřít trh a zrušit tradiční ochranářská opatření (to byl kompromis s odbory a zemědělci) a politikou podpory hromadné imigrace z Evropy, od roku 1970 po opuštění tzv. „politiky bílé Austrálie“, pak i z Asie a z dalších částí světa. To způsobilo radikální přeměnu australského demografického obrazu, její kultury i vnímání v očích světa. V letech 1945 až 1985 migrovalo do Austrálie 4,2 milionu lidí, z toho asi 40 procent pocházelo z Británie a Irska. Typickou byl pro Menziesovu éru jakýsi společenský kompromis – hodně prostoru pro obchod, ale za cenu značného přerozdělování bohatství. Šlo o jakousi australskou variantu evropského sociálního státu. V šedesátých letech měla Austrálie nejrovnoměrnější rozdělení příjmů v západním světě. V roce 1972 Nová Guinea získala autonomii a v roce 1975 vznikl nový, samostatný stát Papua Nová Guinea. Nauru získalo nezávislost již v roce 1968.

Poslední ústavní vazby mezi Austrálií a Spojeným královstvím byly zrušeny v roce 1986 přijetím tzv. Zákona o Austrálii odstraňujícího všechny britské vlivy v jednotlivých australských státech a rušícího soudní odvolatelnost k orgánům Velké Británie. Australští voliči však přechod k republikánskému zřízení 55% většinou v roce 1999 odmítli. Formální hlavou státu tak zůstává britský monarcha.

V roce 1972 se do čela země po mnoha letech postavil labourista Gough Whitlam. Začal klást důraz na budoucnost Austrálie jako součást regionu jižní Asie a Pacifiku. Labouristé byli znovu u moci v letech 1983-1996. Bob Hawke věřil v tradiční spojenectví s USA a zapojil se do války v Zálivu roku 1991, druhý labouristický vůdce Paul Keating však obnovil důraz na kooperaci v rámci APEC, tedy se státy jihovýchodní Asie, zvláště zlepšil vztahy s Indonésií. Liberál John Howard, který nastoupil do premiérského úřadu v roce 1996 a vydržel v něm deset let, se vrátil spíše k proamerické politice a vyslal vojáky do války v Afghánistánu a Iráku.[24] Jako první poválečný australský vůdce zpřísnil imigrační politiku, když zavedl zadržování žadatelů o azyl v detenčních táborech mimo australské území v Nauru a na Papui Nové Guineji.[25] Přišel též s vracením plavidel s nelegálními uprchlíky zachycenými na moři. Labouristé poté vládli v letech 2007-2013. Austrálie dostala v tomto období mj. první ženu v premiérském úřadě, Julii Gillardovou.[26] Vláda labouristů přinesla zemi zintenzivnění vztahů s jihovýchodní Asií a zrušení Howardových protimigračních opatření, k nimž se však, po silném zintenzivnění imigrace, labouristé pozvolna vraceli. Od roku 2013 vládli znovu liberálové. Ihned po převzetí moci opětovně zpřísnili migrační politiku v rámci operace Sovereign Borders.[27]

GeografieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Austrálie.
 
Uluru ve vyprahlém vnitrozemí Austrálie
 
Klimatické zóny Austrálie podle Köppenovy klasifikace.

7,617,930 km² pevninské Austrálie se nachází na Indoaustralské desce. Obklopena je Indickým, Jižním a Tichým oceánem. Od Asie je oddělena Arafurským a Timorským mořem. Její pobřeží je dlouhé 25 760 kilometrů.

Velký bariérový útes je největším korálovým útesem světa. Leží poměrně blízko severovýchodnímu pobřeží, dlouhý je více než 2 000 kilometrů. Největším světovým monolitem je Mount Augustus v Západní Austrálii. Dalším kandidátem na tento titul je Uluru známý též jako Ayerova skála, ležící v centrální části. 2 228 metrů vysoký Mount Kosciuszko ve Velkém předělovém pohoří je nejvyšší horou Austrálie jako kontinentu, ne však státu: Mawson Peak na Heardově ostrově jej převyšuje o 517 metrů.

Největší plochu zabírají v Austrálii pouště a polopouště. Austrálie je nejsušším a nejplošším obydleným kontinentem a má nejmenší množství úrodné půdy. Mírné klima má pouze jihovýchodní a jihozápadní část kontinentu, především podél pobřeží. V severní části země je klima tropické, vegetace se zde skládá z deštných i obyčejných lesů a mangrovových bažin. Jako celek je klima velmi ovlivněno oceánem včetně jevu El Niño způsobujícího pravidelná sucha a sezónními systémy tlakových níží, z nichž vznikají cyklóny.

Austrálie trpí s výjimkou východního pobřeží a Tasmánie nedostatkem srážek. Z tohoto hlediska je na tom Austrálie nejhůře ze všech kontinentů. Její převážná část leží v oblasti suchého až polosuchého tropického a subtropického klimatu, proto rozsáhlé části vnitrozemí a dokonce i části západního pobřeží mají jen slabě vyvinutou říční síť nebo vůbec žádnou. 65% pevniny je bez povrchového odtoku k moři. Pouze v horách v okolí Cairnsu v Queenslandu, na jihovýchodě kontinentu a na Tasmánii je poměrně hustá říční síť stálých toků, odpovídající poměrům ve středoevropských pohořích.

ProstředíEditovat

Ačkoliv má převážná většina australského povrchu pouštní nebo polopouštní charakter, je na něm rozvinuto mnoho různých prostředí od alpinských vřesovišť po tropické deštné lesy. Dlouhé geografické odloučení způsobilo, že mnoho australských organismů je zcela unikátních. 85 % rostlin, 84 % savců, více než 45 % ptáků a 89 % procent příbřežních ryb je endemických. Mnoho australských ekoregionů a jejich druhů je zasaženo lidskou aktivitou a člověkem vysazenými zvířaty či rostlinami. Podle Ramsarské úmluvy je registrováno 64 mokřadů, 16 míst je registrováno jako Světové dědictví.

Mnoho australských dřevin je vždy zelených, mnoho z nich je přizpůsobeno vzdorování ohni nebo suchu. Mezi tyto rostliny patří například eukalypty nebo akácie. Austrálie je bohatá na endemické druhy luštěnin, jimž se díky jejich symbióze s bakteriemi rhizobia a mykorhizujícími houbami daří v na živiny chudých zeminách. Nejznámější australská fauna zahrnuje ptakořitné (ptakopyska a ježury), velké množství vačnatců včetně klokanů, koaly a vombata nebo ptáků (například emu, ledňáci). Dingo byl do Austrálie zavlečen Austronésany obchodujícími s původními obyvateli okolo roku 4000 př. n. l. Mnoho rostlin i živočichů vyhynulo brzy po zahájení lidského osídlování (australská megafauna), mnoho dalších vyhynulo po příchodu Evropanů (například vakovlk).

Politický systémEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Austrálie.
 
Budova parlamentu v Canbeře otevřená v roce 1988 nahradila provizorní budovu z roku 1927.

Australský svaz je federální konstituční monarchií s parlamentním systémem vlády. Královnou Austrálie je Alžběta II., jejíž role je podobná její roli v Kanadě a v dalších zemích. Zastupovaná je generálním guvernérem na federální úrovni a guvernéry na úrovni státní. Ačkoliv dává ústava generálnímu guvernérovi výkonnou moc, za běžných okolností ji aplikuje pouze na žádost premiéra. Jejím nejvýznamnějším uplatněním z vlastní iniciativy bylo rozpuštění Whitlamovy vlády během ústavní krize roku 1975.

Státní moc je rozdělena na:

Dvoukomorový svazový parlament je složen ze Senátu (horní komory) se 76 senátory, Sněmovny reprezentantů (dolní komory) se 150 členy a jeho součástí je i královna. Počet křesel v dolní komoře je určen podle počtu obyvatel jednotlivých států, v senátu má každý stát dvanáct zástupců, teritoria po dvou. Volby do obou komor se konají každé tři roky. Mění se vždy jen polovina senátu, protože funkční období senátora je šest let. Strana s nejvyšší podporou ve sněmovně reprezentantů vytváří vládu vedenou premiérem („prvním ministrem“). Volby jsou povinné pro všechny občany starší 18 let.

V zemi působí tři hlavní politické strany: Australská strana práce, Liberální strana Austrálie a Australská národní strana. Své zastoupení v parlamentu, především v horní komoře, se podařilo získat i několika nezávislými a menším stranám, jakými jsou například Strana zelených nebo Australští demokraté. Od voleb roce 1996 vládla koalice národní a liberální strany v čele s Johnem Howardem. Po volbách v roce 2004 koalice ovládla i senát, čímž se stala prvním uskupením, jemuž se to podařilo během mandátu jeho vlády. Strana práce však ovládala státy a teritoria.

 
Zapojení australských vojáků do války v Iráku

V roce 2007 zvítězila ve federálních volbách Australská strana práce a ministerským předsedou se stal lídr strany Kevin Rudd. Ten byl však na vnitrostranické konferenci v červnu 2010 ve vedení strany vystřídán Julií Gillard, která jej současně nahradila i ve vedení vlády a stala se tak první premiérkou v historii země. Kevin Rudd se 24. června nakrátko opět stal premiérem, ale 18. září 2013 jej ve funkci vystřídal Tony Abbott, když Liberální strana Austrálie zvítězila v zářijových parlamentních volbách.[28] 15. září 2015 jej nahradil vnitrostranický rival Malcolm Turnbull.

Administrativní uspořádáníEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Australské státy a teritoria.
území hlavní město
6 spolkových států
Jižní Austrálie Adelaide
Nový Jižní Wales Sydney
Queensland Brisbane
Tasmánie Hobart
Victoria Melbourne
Západní Austrálie Perth
3 federální teritoria
Severní teritorium Darwin
Teritorium hlavního města Canberra
Teritorium Jervisova zátoka
6 zámořských území
Ashmorův a Cartierův ostrov (neobydlené)
Kokosové ostrovy Bantam
Heardův a MacDonaldovy ostrovy (jen výzkumná stanice)
Ostrovy Korálového moře (trvale neobydlené)
Norfolk Kingston
Vánoční ostrov Flying Fish Cove
1 dependence Tasmánie
Macquarieovy ostrovy (meteorologická stanice)

Austrálie sestává z šesti států a dvou pevninských a několika malých ostrovních teritorií. Státy jsou Nový Jižní Wales, Queensland, Jižní Austrálie, Tasmánie, Victoria a Západní Austrálie. Dvěma velkými pevninskými teritorii pak Severní teritorium a Teritorium hlavního města. Teritoria v mnoha ohledech fungují podobně jako státy, svazový parlament však může veškerou jejich legislativu upravit, změnit nebo zrušit. Na druhou stranu je federální legislativa nadřazena kromě některých oblastí vyjmenovaných v ústavě i legislativám jednotlivých států. Zbylé oblasti jsou pak pod legislativní pravomocí státních parlamentů. Zahrnují správu zdravotnictví, vzdělání, policie, soudnictví, přepravy a místní správy.

Každý stát i teritorium má svůj vlastní legislativní orgán, jednokomorový v případě Severního teritoria, Teritoria hlavního města a Queenslandu, dvoukomorový v ostatních státech. Dolní komory jsou známé jako Zákonodárná shromáždění, horní komory pak jako Zákonodárné rady. Hlavami států i teritorií jsou premiéři. Královna je v každém státě zastoupena guvernérem, v administrativě Severního teritoria administrátorem a generálním guvernérem v Teritoriu hlavního města.

Austrálie zahrnuje také několik malých teritorií. Federální vláda tak například spravuje Teritorium Jervis Bay v Novém Jižním Walesu sloužící jako námořní základna. Součástí země jsou i tzv. vnější obydlená teritoria: Norfolk, Vánoční ostrov, Kokosové ostrovy a několik neobydlených: Ashmorův a Cartierův ostrov, Ostrovy Korálového moře, Heardův a MacDonaldovy ostrovy a Australské antarktické teritorium.

GalerieEditovat

EkonomikaEditovat

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Austrálie.
 
Australský vývoz v roce 2006[29]

Austrálie je vyspělý průmyslový a zemědělský stát s bohatými zásobami a významnou těžbou nerostných surovin. Těží se kvalitní černé uhlí v Novém Jižním Walesu a Queenslandu, hnědé uhlí ve Victorii, železná ruda v Západní Austrálii, dále bauxit, ropa, zemní plyn, olovo, zinek, cín, měď, mangan, zlato (3. místo na světě, 10,1 % světové produkce[30]), stříbro, diamanty, nikl, platina, palladium, zirkon, rutil, ilmenit, sůl, uran a opály. Mezi nejdůležitější průmyslová odvětví patří hutnictví (surové železo, ocel, barevné kovy a hliník), petrochemie (rafinérie ropy), chemie (plastické hmoty, kyseliny, superfosfáty), strojírenství , textilní a potravinářský průmysl. Nejdůležitější průmyslová centra jsou v aglomeracích Sydney a Melbourne a také ve velkých městech Brisbane, Perth, Adelaide, Newcastle a Geelong. Významná je výroba elektrické energie. Orná půda zaujímá jen 6,5 %, louky a pastviny 54 % a lesy 19 % plochy země. Sklízí se pšenice, ječmen, oves, rýže, cukrová třtina, bavlna, luštěniny, brambory, sorgo, zelenina, ovoce, slunečnice, řepka, sója, vinné hrozny, chmel a tabák. Nejdůležitější pro živočišnou výrobu je chov ovcí, kterých je 100 000 000, což je 5x více než lidí v Austrálii (produkce surové a prané vlny, ovčích kůží), dále skotu, prasat, koní a drůbeže a rybolov. Těží se dřevo. Z důvodu rozlehlosti země má velký význam zejména letecká a silniční doprava a také doprava železniční. Důležité je obchodní loďstvo. Zemi ročně navštíví více než 5 milionů návštěvníků.

ObyvatelstvoEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Austrálie.
 
Téměř tři čtvrtiny Australanů žijí ve městech a pobřežních oblastech. Pláž je nedílnou součástí australské identity[31]
 
Melbourne je druhé největší město Austrálie se 4 miliony obyvatel

Austrálie je velmi řídce osídlenou zemí, zemi o dvojnásobné rozloze Indie obývá přibližně 22 milionů obyvatel. Obyvatelstvo by mohlo stoupnout až na hranici 42 milionů v roce 2050, pokud by současný migrační trend pokračoval. To je asi o 6 milionů víc, než plánuje vláda.[32] Většina obyvatel je soustředěna při pobřeží. Hustota zalidnění je 2,8 obyvatel/km2. 85 % obyvatel se hlásí k evropskému původu a z ostatních skupin převažují Asiaté.

Původních obyvatel zde žije asi 517 000 obývají především Severní teritorium a ostrovy v Torresově průlivu. 89 % obyvatel žije ve velkých městech.

JazykEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Jazyky Austrálie.

I když Austrálie žádný úřední jazyk nemá, tak je zde pevně zakotvena angličtina de facto jako národní jazyk. Její nejpoužívanější formou je australská angličtina, což je dialekt, který se od angličtiny ve zbytku světa liší jak výslovností, tak slovní zásobou. Podle sčítání lidu z roku 2016 se v Austrálii mluví kromě angličtiny více než 300 jazyky. Zjistilo se, že 72,7 % australských domácností používá pouze angličtinu. Druhým nejrozšířenějším jazykem je standardní čínština (2,5 %), následovaná arabštinou (1,4 %) a kantonštinou (1,2 %).[33]

Když do Austrálie poprvé přijel James Cook, byl počet jazyků původních obyvatel více než 250. Do dnešní doby se jich uchovalo něco přes 100, z toho méně než 20 je stále aktivně používáno. Austrálské domorodé jazyky mají okolo 50 000 mluvčích, což je méně než pětina austrálské domorodé populace. Mezi nejpoužívanější austrálské domorodé jazyky patří jazyk Západní pouště a warlpiri. Naprostá většina austrálských domorodých jazyků patří do velké jazykové rodiny pama-nyunganských jazyků, na severu Austrálie ale existují další menší jazykové rodiny (například garawanské jazyky nebo nyulnyulanské jazyky).[34] Domorodci z Torresových ostrovů používají dva domorodé jazyky: kalaw lagaw ya (patřící dok pama-nyunganským jazykům) a meriam (patřící do rodiny východních trans-Fly jazyků, jedné z rodin papuánských jazyků). Původní jazyky Tasmánců vymřely, potomci Tasmánců vyvíjejí nový, umělý jazyk vycházející z původních tasmánských jazyků, který se nazývá palawa kani. V Austrálii se používají dva kreolské jazyky na bázi angličtiny: australská kreolština, kterou mluví Aboridžinci, a kreolština Torresovy úžiny. V Západní Austrálii se používá také smíšený jazyk Broome Pearling Lugger Pidgin. V Austrálii také vznikly zcela nové dialekty některých evropských jazyků, jedná se o dialekt němčiny z údolí Barossa nebo Il-Maltraljan (maltralian), varianta maltštiny rozšířená mezi Malťany v Austrálii.[35][36]

NáboženstvíEditovat

 
Anglikánská katedrála sv. Pavla v Melbourne

Při posledním sčítání lidu v roce 2006 se 64 % obyvatel prohlásilo ke křesťanství. Nejvíce obyvatel se přihlásilo ke katolické církvi – 25 %, včetně východních katolíků, jimiž jsou:

  • Chaldejští katolíci: Eparchie sv.Tomáše Apoštola v Sydney, která vznikla v roce 2006, v roce 2010 měla 32 000 členů. Počet věřících narůstá: 2014 – 39 000 členů, 2015 – 35 000 členů.
  • Maronité: Eparchie sv. Marona v Sydney, 1990 – 125 000 členů, jejich počet narůstá: 2000 – 160 000, 2010 – 150 000, 2014 – 154 500, 2015 – 150 000.
  • Syromalabarští katolíci v Indii: Eparchie sv. Tomáše v Melbourne, vznikla v roce 2013, v roce 2015 měla 50 000 členů.
  • Řeckokatolíci-melchité: Eparchie sv. Michaela v Sydney, 1990 – 40 000 věřících, počet narůstá: 2000 – 45 000, 2010 – 50 000, 2014 – 52 000, 2015 – 52 900.
  • Ukrajinští řeckokatolíci: Eparchie sv. Petra a Pavla v Melbourne, v roce 1990 měla 25 000 členů, v roce 2015 už 33 100 členů.

Působí zde i Personální ordinariát Naší Paní (tj. Panny Marie) Jižního kříže pro římské katolíky anglikánského ritu (bývalé anglikány), který vznikl 15. června 2012. V roce 2012 měl 300 věřících a 7 kněží ve 4 farnostech, jejich počet však narůstá: V roce 2013 měl 1 000 věřících a 8 kněží ve 4 farnostech, v roce 2014 již 2 000 věřících a 14 kněží v 11 farnostech. Ordinářem je od 15. června 2012 Harry Entwistle (narozen 31. 5. 1940).

Související informace naleznete také v článku Římskokatolická církev v Austrálii.

K anglikánské církvi se hlásí 17 % obyvatelstva (asi 19 % protestanti, celkem včetně mormonů a jehovistů) a asi 3 % jsou pravoslavní, včetně např. syrských jakobitů (miafyzit. vyznání) – patriarchální vikariát – arcidiecéze Austrálie, má 7 farností a jednu farnost na Novém Zélandu. K nekřesťanským náboženstvím se přihlásilo 7 % lidí, nejvíce k buddhismu a islámu, 22 % obyvatel se označilo jako "bez vyznání" a 10 % odmítlo na otázku o svém vyznání odpovědět (vyznání nezjištěno).[37] Nedělní bohoslužby vykazují (pravidelnou) návštěvu okolo 7,5 % obyvatel (polovina z toho připadá na katolické bohoslužby).

ImigraceEditovat

Austrálie má dlouhou historii přistěhovalectví. V 19. století a na počátku 20. století převládali imigranti z Britských ostrovů, kteří dnes tvoří základ australského národa. Ve 20. století se přistěhovalo mnoho Řeků, Italů a Němců. V 70. letech vláda zrušila politiku „bílé Austrálie“, která preferovala imigranty z Evropy, a od té doby roste počet přistěhovalců z Asie, kteří dnes tvoří 12 % obyvatel Austrálie. V současnosti australská vláda přijímá ročně okolo 190 000 imigrantů a většina z nich pochází z Asie.[38]

KulturaEditovat

Nejoceňovanějším architektem je nositel prestižní Pritzkerovy ceny Glenn Murcutt (narozen v Anglii).[39] Dvě významné australské stavby byly zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. První je budova Opery v Sydney, patrně nejikoničtější stavba v zemi, již dostavili roku 1973 podle návrhu dánského architekta Jorna Utzona. Druhou je Královská výstavní budova v Melbourne navržená pro mezinárodní výstavy v letech 1880 a 1888. Jejím autorem byl Joseph Reed. Krom toho jsou na seznamu australské historické káznice.[40] Unikátním urbanistickým celkem je hlavní město Canberra, které na začátku 20. století vyprojektoval americký architekt Walter Burley Griffin, jako vzorové město prérijní architektury, plné zeleně.

Nejvýznamnějším australským malířem byl Sidney Nolan.

Od roku 2006 byl australským občanem i spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu John Maxwell Coetzee. Dalším literárním nobelistou byl Patrick White. Významnou představitelkou feminismu byla spisovatelka Germaine Greerová. Ke klasikům australské literatury patří Pamela Lyndon Traversová, která stvořila postavu chůvy Mary Poppinsové, populární zvláště v anglosaském světě. Ke známým autorům patří i Colleen McCulloughová, Peter Carey, Richard Flanagan, nebo autor Schindlerova seznamu Thomas Keneally. V žánru sci-fi se prosadil Greg Egan.

Filmový scenárista John Farrow získal roku 1957 Oscara za scénář k filmu Cesta kolem světa za 80 dní. Také mnozí australští herci získali světový věhlas v Hollywodu, jako Errol Flynn, Russell Crowe, Nicole Kidmanová, Cate Blanchettová, Naomi Wattsová či Heath Ledger. Série X-men celkem nedávno proslavila Hugh Jackmana, filmy jako Thor či Avengers Chrise Hemswortha, Spielbergův snímek Mnichov Erica Banu, Stroj času Guy Pearce. Australanem byl i jeden z představitelů Jamese Bonda George Lazenby. V televizním seriálu Mentalista se proslavil Simon Baker. Televize zajistila celosvětovou proslulost i "lovci krokodýlů" Stevu Irwinovi či šiřiteli křesťanství Nicku Vujicicovi. Z režisérů se v Hollywoodu prosadili Baz Luhrmann, George Miller či Bruce Beresford. Hlavní postavou tzv. australské nové vlny byl režisér Peter Weir. Jako tvůrce hudebních videoklipů se prosadil Russell Mulcahy. Úspěšné jsou i australské modelky jako Miranda Kerrová nebo Elle Macphersonová.

Význačné místo v australské hudbě má skladatel Percy Grainger. V oblasti vážné hudby si získaly kredit operní pěvkyně Joan Sutherlandová a Nellie Melba. Australané se podobně jako jiní umělci z anglofonního prostoru poměrně hodně prosazují v globální popové a rockové hudbě. Nejslavnějšími australskými kapelami jsou AC/DC (frontman Bon Scott), Bee Gees, 5 Seconds of Summer, INXS (Michael Hutchence), Dead Can Dance (Lisa Gerrard), Savage Garden (Darren Hayes), Men at Work či Midnight Oil. Ze sólových umělců Kylie Minogue, Nick Cave, Natalie Imbruglia, Sia Furler či Jason Donovan. Olivia Newton-John (narozená v Anglii) se proslavila ve filmovém muzikálu Pomáda. Michael Balzary je kytaristou americké skupiny Red Hot Chili Peppers. Jako akustický kytarista proslul Tommy Emmanuel.

KuchyněEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Australská kuchyně.

Australská kuchyně vychází z kuchyně anglické a je podobná kuchyni novozélandské. Je ovlivněna místními surovinami. V Austrálii je populární grilování, protože je zde na to vhodné podnebí. Oblíbená jsou také jídla domorodých Aboridžínců, bushfood.

VědaEditovat

Nobelovu cenu za fyziku získali dva rodilí Australané William Lawrence Bragg (též občan Velké Británie) a Alexandr Michajlovič Prochorov (též občan SSSR). Také ji získal naturalizovaný Australan Brian Schmidt (narozen v USA). Nobelovu cenu za chemii získal John Cornforth (též občan Velké Británie). Nejvíce Australané uspěli při udílení Nobelových cen za fyziologii nebo lékařství. K australským laureátům patří Elizabeth Blackburnová (též občanka USA), Barry Marshall, Robin Warren, Peter C. Doherty, John Carew Eccles, Frank Macfarlane Burnet a Howard Florey. Naturalizovaným Australanem byl Bernard Katz (narozen v Německu).

K významným představitelům australské vědy patřil i anatom a antropolog Raymond Dart, vynálezce černé skřínky David Warren, astronom James Dunlop (narozen ve Skotsku), průkopník radiové astronomie Grote Reber (narozen v USA), průkopník jaderné fúze a fyzik Mark Oliphant či matematici a nositelé Fieldsovy medaile Terence Tao a Akshay Venkatesh.

V oblasti sociálních a humanitních věd je to nositel Nobelovy ceny za ekonomii John Harsanyi. Klasikem australské filozofie je Samuel Alexander (jakkoli se prosadil hlavně v Británii). V současnosti australskou filozofii reprezentují zejména Peter Singer a David Chalmers. Významným archeologem byl Vere Gordon Childe, psychologem Elton Mayo, lingvistiku rozvinuli zejména Michael Halliday.

SportEditovat

 
Stadion Australia v Sydney během rugbyového zápasu
 
Kriketista Don Bradman
 
Plavec Ian Thorpe

Na mezinárodním poli vynikají australské reprezentace v kriketu, pozemním hokeji, netballu, rugby league a rugby union. Populární je zde australský fotbal a také vodní sporty, jako např. surfing.

Ve sportu mají Australané mimořádnou tenisovou tradici. Do 60. let 20. století Australané v tenise dominovali, z této éry pocházejí jména legend jako Rod Laver, John Newcombe, Evonne Goolagongová, Margaret Courtová, Arthur Ashe, Margaret Smithová, Ken Rosewall či Roy Emerson. V tzv. open éře, která začala na konci 60. let, výsadní postavení ztratili, přesto se řada australských tenistů prosadila, jako například světová jednička a vítěz Wimbledonu Lleyton Hewitt, světová jednička Patrick Rafter, vítěz Wimbledonu Pat Cash nebo Samantha Stosurová, která vyhrála US Open. Mimořádně úspěšný pár pro čtyřhru vytvořili Mark Woodforde a Todd Woodbridge.

V Austrálii má velkou tradici také automobilový sport, mj. i proto, že na sousedním Novém Zélandu vznikla slavná stáj Formule 1 McLaren, která dávala Australanům často příležitost. Jack Brabham se v závodech F1 stal trojnásobným mistrem světa. Jeden titul si připsal Alan Jones. Donedávna po okruzích kroužil i Mark Webber, který v šampionátu F1 dosáhl na třetí místo. I v závodech silničních motocyklů měli Australané své trumfy: Mick Doohan je pětinásobným mistrem světa, Casey Stoner dvojnásobným.

Australané dlouho odmítali, podobně jako Američané, propadnout evropskému fotbalu. Ovšem na konci 20. století se to změnilo. V Evropě i na světových šampionátech uspěli Tim Cahill, Mark Schwarzer, Lucas Neill, Harry Kewell nebo Mark Viduka.

Andrew Gaze je členem síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Basketbalistka Lauren Jacksonová byla vybrána mezi 15 nejlepších hráček americké WNBA všech dob.[41] Cyklista Cadel Evans je vítěz Tour de France.[42] Karrie Webbová je jedinou golfistkou, která dosáhla tzv. super grandslamu.

Tradičními národními sporty jsou australský fotbal, kriket a pozemní hokej. K nejslavnějším hráčům kriketu v historii patří Australan Don Bradman, k legendám tohoto sportu patří i Allan Border. Rechelle Hawkesová vybojovala s národním týmem pozemního hokeje tři olympijská zlata. Jamie Dwyer byl pětkrát vyhlášen nejlepším pozemním hokejistou světa. [43]

Slavná je i australská plavecká škola. Plavec Ian Thorpe má na svém kontě pět zlatých olympijských medailí. Ale na olympiádách uspěli i další plavci, čtyři zlaté mají Dawn Fraserová, Libby Trickettová a Murray Rose. Tři zlata mají ve sbírce Leisel Jonesová, Petria Thomasová, Grant Hackett, Shane Gouldová, Jodie Henryová a Stephanie Riceová.

Tradičně silní jsou Australané též v jízdě na koni, Andrew Hoy a Matthew Ryan získali v parkuru na olympijských hrách každý po třech zlatých medailích. Stejnou bilanci mají i veslaři Drew Ginn a James Tomkins. V atletice se Australanům dařilo v minulosti zvláště v bězích, k legendárním běžkyním patřily Betty Cuthbertová (4 olympijská zlata) a Shirley Stricklandová, která má nejcennější olympijské kovy tři. K roku 2018 získala Austrálie na olympijských hrách 152 zlatých medailí. 60 z nich bylo v plavání. Pět z nich na hrách zimních. Z kolektivních sportů jsou Australané nejúspěšnější v pozemním hokeji, v němž brali již čtyři zlaté a celkem vybojovali 12 olympijských medailí.

Dvakrát Austrálie olympijské hry pořádala, v roce 1956 je hostilo Melbourne, v roce 2000 Sydney.

ReferenceEditovat

  1. http://www.abs.gov.au/ausstats/abs@.nsf/94713ad445ff1425ca25682000192af2/1647509ef7e25faaca2568a900154b63?OpenDocument
  2. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  3. Původní obyvatelstvo | Austrálie | Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. is.muni.cz [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. 
  4. Scott Cane; First Footprints – the epic story of the first Australians; Allen & Unwin; 2013; ISBN 978-1-74331-493-7; str. 25-26
  5. BOWLER, James M.; JOHNSTON, Harvey; OLLEY, Jon M. New ages for human occupation and climatic change at Lake Mungo, Australia. Nature. 2003-02-01, roč. 421, s. 837–840. Dostupné online [cit. 2019-07-24]. ISSN 0028-0836. DOI:10.1038/nature01383. 
  6. Bowler, J.M. 1971. Pleistocene salinities and climatic change: Evidence from lakes and lunettes in southeastern Australia. In: Mulvaney, D.J. and Golson, J. (eds), Aboriginal Man and Environment in Australia. Canberra: Australian National University Press, str. 47–65.
  7. a b Třímetrové klokany a obří wombaty vyhubil člověk, ne změna klimatu. National Geographic.cz, [1].
  8. What is Aboriginal Dreamtime? [online]. Aboriginal-art-australia.com [cit. 2020-09-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Jak vznikl svět podle Aboriginců. iDNES.cz [online]. 2002-08-29 [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. 
  10. Chapter - Aboriginal and Torres Strait Islander population. www.abs.gov.au [online]. 2002-01-25 [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Kdo objevil Austrálii? | Zajímavosti. Lidovky.cz [online]. 2007-03-22 [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. (česky) 
  12. Objevení Austrálie | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. 
  13. James Cook - slavný mořeplavec. HedvabnaStezka.cz [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. 
  14. První osadou v Austrálii bylo Sydney. ČT24 [online]. [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (česky) 
  15. National Museum of Australia - Eureka Stockade. www.nma.gov.au [online]. [cit. 2020-09-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Austrálie: Ukradená země. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2013-04-27 [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. White Australia policy | Summary & Facts. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Henry Parkes, Father of Australian Federation. Inside the Collection [online]. [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Gallipoli bylo koncem australské puberty, v bitvě ztratila tisíce mužů. iDNES.cz [online]. 2015-04-26 [cit. 2019-07-26]. Dostupné online. 
  20. Austrálie za 2. světové války. www.druhasvetova.com [online]. [cit. 2019-07-26]. Dostupné online. 
  21. Battle of Milne Bay. www.awm.gov.au [online]. [cit. 2019-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Out in the Cold: Australia's involvement in the Korean War | The Australian War Memorial. www.awm.gov.au [online]. [cit. 2019-07-27]. Dostupné online. 
  23. Australian Involvement In The Vietnam War. rslnsw.org.au [online]. [cit. 2019-07-27]. Dostupné online. 
  24. John Howard defends Australia's involvement in Iraq war. SBS News [online]. [cit. 2019-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. (PDF) Immigration policy under the Howard Government. ResearchGate [online]. [cit. 2019-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. Julia Gillardová povede jako první žena australský kabinet. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2019-07-27]. Dostupné online. (česky) 
  27. LESLIE, Reporters: Tim; LIDDY, Mark Corcoran; Designer: Ben Spraggon; Developer: Colin Gourlay; Editor: Matthew. Operation Sovereign Borders - the first six months. ABC News [online]. 2014-03-26 [cit. 2019-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Volby v Austrálii s převahou vyhrála pravice, labouristé doplatili na rozkol [online]. Lidovky.cz, 2013-09-07 [cit. 2014-01-17]. Dostupné online. 
  29. 5368.0 – International Trade in Goods and Services, Australia, April 2007 [online]. Australian Bureau of Statistics, 31 May 2007 [cit. 2010-06-14]. Dostupné online. 
  30. DEYL, Daniel. Dědicové krále Midase. Týden. Leden 2009, čís. 2/2009, s. 34-39. 
  31. The Beach [online]. Department of the Environment, Water, Heritage and the Arts, Commonwealth of Australia, 17 March 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 February 2010. 
  32. Australia's population to grow to 42 million by 2050, modelling shows
  33. CULTURAL DIVERSITY IN AUSTRALIA, 2016. 2071.0 - Census of Population and Housing: Reflecting Australia - Stories from the Census, 2016 [online]. 2017-06-28 [cit. 2020-02-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. Pama-Nyungan languages | linguistics. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-09-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Maltralian: The Maltese ethnolect of Australia. Times of Malta [online]. [cit. 2020-09-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Keeping SA's Barossa Deutsch alive over kaffee und kuchen. www.abc.net.au [online]. 2017-03-25 [cit. 2020-09-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. http://www.abs.gov.au/ausstats/abs@.nsf/Lookup/2071.0main+features902012-2013
  38. Archivovaná kopie. www.immi.gov.au [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-11. 
  39. Solo Aussie designer Glenn Murcutt wins Pritzker Prize. Architects Journal. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. (anglicky) 
  40. Austrálie - dědictví UNESCO: Austrálie: Můj průvodce. www.mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-11-24]. Dostupné online. (česky) [nedostupný zdroj]
  41. https://www.si.com/nba/photos/2011/07/23wnbas-top-15-players-of-all-time#6
  42. Australian Cadel Evans wins Tour de France. The Independent. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. (anglicky) 
  43. http://www.fih.ch/global-stars/hockey-stars/player-of-the-year-past-winners/

LiteraturaEditovat

  • BLAINEY, Geoffrey. Dějiny Austrálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-334-7. 

Externí odkazyEditovat