Konstituční monarchie

Konstituční monarchie (nebo také ústavní monarchie[1]) je forma monarchie, ve které panovník vykonává pravomoci na základě psané či nepsané ústavy.[2] Konstituční monarchie se odlišuje od absolutní monarchie omezením moci panovníka ústavou, dále dodržuje zásadu dělby moci, přičemž panovník je hlavou státu s vymezenými pravomocemi, rozsah jeho pravomocí se liší podle ústavy a připadá mu především úloha reprezentativní.

Slepá mapa světa monarchií podle typu:
      – absolutní monarchie,       – polokonstituční monarchie,       – konstituční monarchie,       – Commonwealth realm (konstituční monarchie v personální unii),       – subnárodní monarchie (tradiční)

Konstituční monarchie může představovat systém, ve kterém panovník jedná jako ne-politická hlava státu podle ústavy ať už psané nebo nepsané.[3] Přestože panovník disponuje formální autoritou a vláda jedná v jeho jménu, v Evropě panovník obvykle nerozhoduje o politických otázkách a neurčuje politické představitele. Politolog Vernon Bogdanor v této souvislosti parafrázuje Thomase Macaulaye: „Panovník panuje, ale nevládne“.[4]

HistorieEditovat

Nejstarší konstituční monarchii měli v dávných dobách Chetité; jejich král nebo královna se museli o svou autoritu dělit se shromážděním nazývaným Panku, což byl ekvivalent dnešního zákonodárného sboru. Členové Panku pocházeli z rozptýlených šlechtických rodin, které fungovaly jako zástupci svých poddaných.

Anglie, Skotsko a Spojené královstvíEditovat

Kontinentální EvropaEditovat

První ústavu v kontinentální Evropě vytvořilo dne 3. května 1791 Polsko; byla to druhá ústava na světě tvořená jedním dokumentem, hned po ústavě Spojených států. Konstituční monarchie krátce existovala i v raných letech francouzské revoluce, skutečně se ovšem rozvinula až později. Napoleon Bonaparte je považován za prvního monarchu, který se prohlašoval za ztělesnění národa spíše než za Bohem určeného vládce; z této interpretace monarchie vycházejí konstituční monarchie na evropském kontinentu. Německý filozof Hegel dal ve svých Základech filosofie práva (1820) konceptu konstituční monarchie filosofické zdůvodnění, které se shodovalo s tehdejší politickou teorií a křesťanským (protestantským) chápáním přirozeného práva. Hegelova předpověď konstitučního monarchy s velmi omezenými pravomocemi, jehož funkcí je ztělesňovat národní charakter a zajišťovat ústavní kontinuitu v době nouze, se odrazila ve vývoji ústavních monarchií v Evropě a Japonsku.

Typy konstitučních monarchiíEditovat

V konstituční monarchii vymezuje moc panovníka ústava a monarcha má větší či menší pravomoci, podle dané ústavy. V polo-konstituční monarchii, jakou bylo např. Rakouské císařství, dávala ústava panovníkovi moc vládnou s parlamentem i bez něj.[1] V parlamentní monarchii je panovníkova moc omezena konstitucí i parlamentem, dělbou moci se podobá parlamentní republice. K této formě monarchie má nejblíže většina demokratických monarchií.[5]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Constitutional monarchy na anglické Wikipedii.

  1. a b Stopadesáté výročí prosincové ústavy [online]. karolinum.cz, Karel Malý [cit. 2020-06-27]. Dostupné online. (česky) 
  2. Blum, Cameron & Barnes 1970, s. 267–268.
  3. Kurian 2011, p
  4. Bogdanor 1996, pp. 407–422.
  5. Parlamentní monarchie [online]. historyrevue.estranky.cz [cit. 2020-06-27]. Dostupné online. (česky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat