Otevřít hlavní menu

French Open, známý pod názvem Roland Garros (oficiálně francouzsky Les Internationaux de France de Roland Garros nebo Tournoi de Roland-Garros, také Mezinárodní mistrovství Francie v tenise), je druhý ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hraný na přelomu května a června. Pojmenování získal po francouzském válečném letci Rolandu Garrosovi, který roku 1913 jako první přeletěl Středozemní moře. Úvodní ročník se konal v roce 1891 pod názvem Championnat de France. Až do počátku otevřené éry tenisu se v angličtině jmenoval French Championships. V sezóně 1968 byl pak turnaj jako první z grandslamů otevřen profesionálním tenistům, což odráží část „Open“ v názvu.

French Open
Tournoi de Roland-Garros
Základní informace
Založeno 1891
Místo Paříž (16. obvod), FrancieFrancie Francie
Dějiště Stade Roland-Garros
Souřadnice
Povrch červená antuka / venku
Dotace 42 661 000
Období květen a červen
Ředitel Guy Forget[1]
Poznámka jediný grandslam na antuce,
považovaný za fyzicky nejnáročnější turnaj světa
jediný grandslam bez tiebreaku v rozhodující sadě dvouher[2][3]
Soutěže mužů 128 dvouhra (128 kval.) / 64 čtyřhra
Soutěže žen 128 dvouhra (96 kval.) / 64 čtyřhra
Smíšená soutěž 64 hráčů (32 párů)
Vítězové French Open 2019
Dvouhra mužů Španělsko Rafael Nadal
Dvouhra žen Austrálie Ashleigh Bartyová
Čtyřhra mužů Německo Kevin Krawietz
Německo Andreas Mies
Čtyřhra žen Maďarsko Tímea Babosová
Francie Kristina Mladenovicová
Smíšená čtyřhra Čínská Tchaj-pej Latisha Chan
Chorvatsko Ivan Dodig
Grand Slam
Australian OpenFrench Open
  WimbledonUS Open
www.rolandgarros.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Serena Williamsová vypadla na 111. ročníku poprvé v kariéře hned v úvodním kole grandslamové dvouhry. Následující rok 2013 získala druhý titul.

Od roku 1928 je dějištěm události osmihektarový tenisový areál Stade Roland-Garros ležící na území 16. městského obvodu Paříže v sousedství Boulogneského lesíka.[4] Představuje jediný ze čtyř nejvýznamnějších turnajů velké čtyřky hraný na otevřených antukových dvorcích. Největším z dvaceti tří kurtů je stadión Court Philippe Chatrier s kapacitou dosahující 15 tisíc diváků, jenž získal název po francouzském sportovním funkcionáři Philippu Chatrierovi. V roce 2020 bude opatřen zatahovací střechu. Druhý velký dvorec pro deset tisíc osob nese jméno Court Suzanne Lenglen po ženské tenisové legendě Suzanne Lenglenové. V březnu 2019 byl otevřen třetí hlavní stadion, Court Simonne Mathieu, pro 5 tisíc diváků pojmenovaný po francouzské šampionce turnaje a člence hnutí odporu Simonne Mathieuové.[5][6]

Grandslam je nejsledovanější francouzskou událostí ve světě.[7][8] Pro pomalý antukový povrch, sedm kol a absenci tiebreaku v rozhodující sadě utkání, které muži hrají na tři vítězné sety, je French Open považován za fyzicky nejnáročnější tenisový turnaj světa.[9][10]

Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů. Na počest čtyř francouzských tenistů první poloviny 20. století označovaných jako „čtyři mušketýři“ získává vítěz mužské dvouhry Pohár mušketýrů. Vítězka ženské dvouhry je oceněna Pohárem Suzanne Lenglenové. Od sezóny 2006 finanční odměny ženské dvouhry a čtyřhry vyrovnaly dotaci mužské poloviny.

NázevEditovat

Oficiální název grandslamu ve francouzštině zní „Les internationaux de France de Roland-Garros“, ve zkrácené podobě pak „Tournoi de Roland-Garros“. Běžnými názvy jsou anglický „French Open“ a případně také jednoduchá mezinárodně používaná forma „Roland Garros“. Ve francouzštině je spojovník do jmen vkládán po úmrtí osoby, a proto korektní forma zápisu jména letce je „Roland-Garros“.[11] Malá encyklopedie tenisu uvádí český název grandslamu ve formě „Mezinárodní mistrovství Francie“.[12]

HistorieEditovat

Championships éraEditovat

1891–1924: Uzavřený šampionátEditovat

 
Rafael Nadal vítězí ve finále dvouhry 2007 nad Federerem. První z rekordních dvanácti titulů získal jako 19letý v roce 2005 a poslední pak ve 33 letech roku 2019 s celkovou bilancí zápasů 93–2 a setů 278–27.[13]

Na první ročník grandslamu, který se uskutečnil v roce 1891, měli přístup pouze hráči registrovaní ve francouzských tenisových oddílech. Mezi ně patřil také Brit H. Briggs, jenž si odnesl debutovou výhru. Počátečnímu období dominoval Francouz Max Decugis s rekordními osmi amatérskými tituly. Název turnaje zněl Championnat de France. V angličtině se používal překlad „French Championships“. Premiérový ročník ženské části proběhl v roce 1897 a vítězkou se v prvních třech letech stala Francouzka Adine Massonová, která získala celkem pět titulů.

Uzavření soutěží výlučně pro tenisty francouzských klubů trvalo do roku 1924. V této počáteční fázi se dějištěm konání staly postupně čtyři lokality:

Současně s tímto turnajem se v období 1912–1914 a v letech 1920, 1921 a 1923, konala na antukových dvorcích Stade Français v Saint-Cloud druhá tenisová soutěž World Hard Court Championships (WHCC; česky Mistrovství světa na tvrdých dvorcích). Roku 1922 proběhla její soutěž v Bruselu. Někdy je právě tento turnaj považován za skutečného předchůdce druhého grandslamu sezóny, protože byl od počátku otevřen i zahraničním tenistům. Dvakrát tuto událost vyhrála novozélandská světová jednička Tony Wilding (1913, 1914), a později také první hráč světa Američan Bill Tilden (1921). V roce 1924 již WHCC neproběhl v důsledku konání pařížských letních olympijských her.

1925–1945: Otevření světu a čtyři mušketýřiEditovat

V roce 1925 byl Championnat de France poprvé otevřen i zahraničním amatérským tenistům. V letech 1925 a 1927 se uskutečnil na antukových dvorcích Stade Français v Saint-Cloud, kde se předtím odehrávalo Mistrovství světa na tvrdých dvorcích. Roku 1926 turnaj hostil Racing Club de France v Boulogneském lesíku, tedy místo, na němž se v předchozích letech konal uzavřený francouzský šampionát.

Po francouzském vítězství „čtyř mušketýrů“ – René Lacosta, Jeana Borotry, Henri Cocheta a Jacquese Brugnona, nad družstvem Spojených států v Davis Cupu 1927 konaném ve Filadelfii, se Francouzi rozhodli rychle vybudovat nový sportovní areál, na kterém by obhajovali ve vyzývacím finále salátovou mísu. Tak vznikl záměr vzniku Tenisového areálu Rolanda Garrose, který byl otevřen již v roce 1928 ve čtvrti Autiel na jihu Paříže. Od tohoto data se v něm každoročně koná grandslam French Open, do roku 1968 hraný pod názvem French Championships.[14] Pojmenování tenisový areál získal po francouzském letci Rolandu Garrosovi, který 23. září 1913 jako první přeletěl Středozemní moře a poté se účastnil v roli bojového pilota první světové války.

Antukový povrch na dvorcích je relativně pomalý, což vede k možnosti rozvinutí obranného stylu hry. Vítězové jsou obvykle vnímání jako nejlepší tenisté na antuce pro dané období.[15] Turnaj se neuskutečnil v obdobích první (1915–1919) a druhé světové války (1940–1945). Ve vichistickém režimu byl v letech 1941–1945 hrán turnaj Tournoi de France, tenisové mistrovství uzavřené jen pro francouzské tenisty, jehož dvojnásobným šampiónem se stal Bernard Destremau a třikrát na něm triumfoval Yvon Petra. Francouzská tenisová federace jej však nezahrnuje do historie grandslamu.[16]

 
Iveta Benešová podává na French Open 2009

Ve dvacátých letech ovládli mužské soutěže čtyři mušketýři, přesto se žádnému z nich nepovedlo titul obhájit. Francouzskou dominanci přerušil v roce 1933 Australan Jack Crawford. Do roku 2013 pak grandslam vyhráli pouze dva další domácí hráči, a to v roce 1946 Marcel Bernard, který v pětisetové finálové bitvě porazil československého tenistu Jaroslava Drobného, a podruhé roku 1983 Yannick Noah po výhře nad Švédem Matsem Wilanderem.

Ve třicátých letech byli hlavními postavami grandslamu Crawford, Němec Gottfried von Cramm a Brit Fred Perry. Roku 1938 zvítězil v boji o titul nad Čechoslovákem Roderichem Menzelem první Američan Don Budge, jenž danou sezónu také získal premiérový čistý grandslam v historii tenisu.

Mezi ženami se ve dvacátých letech prosadila Francouzka Suzanne Lenglenová se šesti tituly, následována čtyřmi výhrami Američanky Helen Willsové Moodyové a v letech 1935–1937 třemi trofejemi Němky Hilde Krahwinkel Sperlingové.

1946–1967: Dominance Australanů a AmeričanekEditovat

První dva ročníky pařížského grandslamu konané po druhé světové válce, v letech 1946 a  1947, se hrály až po londýnském Wimbledonu, jako třetí událost ze čtyř.

 
Trojnásobný vítěz dvouhry Gustavo Kuerten

V roce 1947 získal titul Maďar Jozsef Asboth a v 50. letech se mezi hlavní osobnosti zařadil československý tenista, jenž později získal egyptskou národnost Jaroslav Drobný. Po finálových nezdarech z let 1946, 1948 a 1950, vyhrál následující dva ročníky 1951 a 1952. V roce 1953 pak v semifinále nestačil na nastupujícího australského tenistu Kena Rosewalla, který se stal v osmnácti letech a sedmi měsících věku, do té chvíle nejmladším vítězem French Championships.

Ženskou část v poválečné etapě ovládly Američanky, když si v letech 1946–1960 připsaly vítězství Margaret Osborneová duPontová, Patricia Canningová Toddová, Doris Hartová, Shirley Fryová Irvinová, Maureen Connollyová Brinkerová a konečně v roce 1960 tuto zámořskou šňůru zakončila Darlene Hardová. V roce 1958 se Maďarka Zsuzsa Körmöczyová stala vůbec nejstarší šampiónkou pařížské události, když vyhrála ve věku třiceti tří let a devíti měsíců.

Od roku 1956 následovalo třináctileté období dominance australských hráčů, které po titulech Roye Emersona, Rosewalla a Freda Stolla v roce 1969 titulem završil Rod Laver, který v dané sezóně získal druhý čistý grandslam v mužském tenisu. Nesnadné soupeře Australanů v této éře představovali Ital Nicola Pietrangeli a Španěl Manuel Santana, oba se dvěma vítězstvími.

V šedesátých letech si mezi ženami po dvou titulech připsaly Australanka Margaret Courtová a Britka Ann Haydonová-Jonesová.

Open éraEditovat

V sezóně 1968 došlo k otevření turnaje pro profesionály a od tohoto roku název grandslamu zní French Open.

Protože otevření Australian Open proběhlo až v roce 1969, stal se French Open 1968 historicky prvním grandslamem, na němž mohli startovat profesionální hráči. Tento ročník vyhrál Australan Ken Rosewall, jenž v boji o titul zdolal krajana Roda Lavera. Ve finále ženské dvouhry triumfovala americká tenistka Nancy Richeyová, na jejíž raketě ve finále skončila Haydonová-Jonesová. V roce 1969 pak potřetí triumfovala Margaret Courtová, která v dané sezóně zkompletovala jako první tenistka otevřené éry čistý grandslam ve dvouhře. Celkově pařížskou dvouhru vyhrála pětkrát (z toho 3x v otevřené éře).

70. a 80. léta: Nástup Borga a opět AmeričanekEditovat

 
Šestinásobná šampiónka dvouhry Steffi Grafová

Od počátku sedmdesátých let, po ukončení australské nadvlády, se začali prosazovat evropští tenisté. Dva tituly v řadě si připsal československý hráč Jan Kodeš, následován Španělem Andrésem Gimenem, který se v roce 1972 stal ve věku třiceti čtyř let a deseti měsíců, vůbec nejstarším vítězem French Open v historii. Od roku 1974 nastala dominantní etapa Švéda Björna Borga, jehož šest trofejí nasbíraných do roku 1981 dokázali přerušit pouze Ital Adriano Panatta (1976), jenž ho porazil v prvním kole a Argentinec Guillermo Vilas (1977). Osmnáctiletý Börg se vítězstvím v roce 1974 stal nejmladším šampiónem turnaje, když překonal věkový rekord Rosewalla.

Tiebreak byl zaveden v roce 1973, ale nehraje se v rozhodující sadě zápasu.[17]

Od sezóny 1972, kdy titul získala Billie Jean Kingová, nastoupila druhá perioda dominance amerických tenistek, která skončila až rokem 1986. Během této etapy vytvořila rekord v počtu sedmi titulů Chris Evertová, dvě výhry zaznamenala také Martina Navrátilová, která již v Paříži startovala s americkým občanstvím. Od roku 1987 se prosazovaly Evropanky, nejvíce pak Němka Steffi Grafová s šesti vítězstvími, která v roce 1988 navíc dosáhla na čistý grandslam.

Tři tituly v osmdesátých letech přidali Švéd Mats Wilander a Čech Ivan Lendl. V roce 1989 se stal vůbec nejmladším mužským vítězem dvouhry na jakémkoli Grand Slamu Američan Michael Chang, když ve věku sedmnácti let a tří měsíců dokázal nejdříve ve čtvrtém kole porazit světovou jedničku Lendla v pětisetové bitvě, v níž už prohrával 0–2 na sety. Ve finále opět v pěti dějstvích zdolal Švéda Stefana Edberga. Překonal tak věkový rekord Matse Wilandra, který Roland Garros 1982 vyhrál v sedmnácti letech a devíti měsících.

Od 90. let: Úspěch Evropanů – Nadal a HeninováEditovat

V devadesátých letech získali dva tituly za sebou Američan Jim Courier a Španěl Sergi Bruguera. Následovaly tři vítězství světové jedničky Gustavo Kuertena, prvního brazilského vítěze turnaje.

 
Finále mužské dvouhry 2006:
Rafael NadalRoger Federer, 1–6, 6–1, 6–4, 7–6

Od začátku nového milénia začala španělská éra, kdy po výhrách Alberta Costy a Juana Carlose Ferrera, přišlo do roku 2012 sedm titulů Rafaela Nadala, jehož dominanci od sezóny 2004 přerušil pouze v roce 2009 Švýcar Roger Federer, který tím doplnil sbírku titulů ze všech čtyř grandslamů. V roce 2012 pak Nadal sedmou výhrou překonal Borgův rekord a současně vyrovnal nejvyšší počet vítězných grandslamů ve dvouhře z jediného turnaje, když se zařadil po bok sedmi wimbledonských výher Američana Peta Samprase (později se k nim přidal i Roger Federer, který v to samém roce posedmé vyhrál Wimbledon).

Čistý grandslam v sezóně 1997 unikl Švýcarce Martině Hingisové, když vyhrála tři zbylé grandslamy, ale ve finále French Open 1997 odešla poražena od Chorvatky Ivy Majoliové a nikdy singlový titul na turnaji nezískala. V devadesátých letech dosáhla hattricku – tří výher v řadě Jugoslávka Monika Selešová. Při prvním z nich v roce 1990, kdy jí bylo šestnáct let a šest měsíců, se stala nejmladší vítězkou celé historie French Open.

V sezóně 2002 vyhrála dvouhru Mary Pierceová, první Francouzka od titulu Françoise Durrové z roku 1967. Do konce první dekády nového tisíciletí se nejvýraznější postavou ženské části Roland Garros stala belgická světová jednička Justine Heninová, která triumfovala celkem čtyřikrát, z toho třikrát v řadě. French Open 2011 pak vyhrála Číňanka Li Na a stala se historicky prvním tenistou z asijské země, jenž dokázal vyhrát dvouhru na jakémkoli grandslamu. Maria Šarapovová si připsala v roce 2012 první titul a jako desátá žena historie tenisu zkompletovala kariérní Grand Slam. Druhou trofej přidala o dva roky později po vítězství nad Simonou Halepovou.

Rafael Nadal se finálovou výhrou nad Ferrerem v roce 2013 stal prvním mužem historie, kterému se podařilo jediný grtandslam vyhrát osmkrát. Serena Williamsová na stejném ročníku triumfovala podruhé, když titul získala po 11 letech, což představovalo nejdelší prodlevu mezi dvěma grandslamovými vítězstvími v open éře. V následujícím ročníku 2014 vylepšil Španěl svůj rekordní zápis, když získal devátou trofej poté, co ve finále zdolal Djokoviće. Od prvního startu v roce 2005 prohrál během dalších jedenácti odehraných ročníků dva zápasy – v osmifinále 2009 se Švédem Söderlingem a ve čtvrtfinále 2015 s Djokovićem, když ze 70 zbylých klání vyšel vítězně.[18] V ženském deblu 2014 dosáhla na premiérovou trofej z pařížského grandslamu asijská dvojice, kterou tvořily čínská světová jednička Pcheng Šuaj a tchajwanská druhá hráčka žebříčku Sie Su-wej. Novak Djoković v roce 2016 zkompletoval jako osmý tenista kariérní Grand Slam, stal se třetím hráčem, který vyhrál čtyři majory v řadě.[19] a jako první vydělal na odměnách více než 100 milionů dolarů, když hranici překonal postupem do čtvrtfinále.[20] Druhou španělskou šampionkou z dvouhry se ve stejném ročníku stala nastupující světová dvojka Garbiñe Muguruzaová.[21]

Premiérový titul na majorech v roce 2018 vybojovala Rumunka Simona Halepová. Poprvé od roku 1992 tak v obou singlových soutěžích zvítězili světové jedničky.[22] Rafael Nadal získal tři trofeje v letech 20172019. Celkově dvanáctým vavřínem překonal historický rekord v počtu singlových trofejí z jediného grandslamu, který držel s Australankou Margaret Courtovou.[23] Zároveň devátým obhájeným titulem na French Open se stal nejúspěšnějším tenistou v počtu obhájených trofejí z jediného majoru, když pokořil osm obhájených výher Courtové z Australian Open.[13]

RozšířeníEditovat

 
Logo „Roland Garros“ na Peugeotu 306

V roce 2009 vydala Francouzská tenisová federace (FFT) prohlášení, ve kterém uvedla, že zázemí French Open je nedostatečné a zaostává za dalšími třemi Grand Slamy. Proto došlo k pověření francouzského architekta Marca Mimrama, mimo jiné autora pěšího mostu „Passerelle des Deux Rives“ přes Rýn ve Štrasburku[24], aby navrhl rozšíření a celkovou inovaci areálu Stade Roland-Garros, včetně zlepšení osvětlení a možnosti uzavření dvorce Philippa Chartiera zatahovací střechou.

V blízké rekreační oblasti Georges Hébert, ležící východně od Roland Garros v Porte d'Auteuil, měl podle plánů vyrůst čtvrtý velký stadión se zatahovací střechou a kapacitou 14 600 diváků. Spolu s ním by pak měly vzniknout další dva menší dvorce pro 1 500 a 750 návštěvníků.[25]

 
Sběračka míčků, 2012

Během roku 2010 se zvedl nesouhlas s navrhovaným rozšířením, a to také ze strany pařížské městské rady. V reakci na to FFT odhalil alternativní plán, který předpokládal přemístit konání druhého grandslamu do nové lokality s 55 tenisovými dvorci. K uvažovaným lokalitám patřily Marne-la-Vallée u Euro Disney, severní pařížské předměstí Gonesse a opuštěná vojenská základna poblíž Versailles.[26] Rozloha Roland Garros je méně než poloviční v porovnání se všemi zbylými areály turnajů velké čtyřky, proto FFT pracoval pouze se dvěma scénáři: rozšíření stávajícího zázemí nebo změna dějiště konání.[27]

V únoru 2011 bylo učiněno rozhodnutí, které uvádělo, že French Open bude pokračovat ve stávajícím areálu u Porte d'Auteuil a do roku 2021 projde významnou obnovou. V březnu 2019 byla otevřena třetí hlavní aréna, Court Simonne Mathieu, na pozemcích Jardin des serres d'Auteuil pro 5 tisíc diváků. Dokončení úprav zaznamenala část areálu Fonds des Princes, se vznikem šesti nových kurtů, čtyř soutěžních (10, 11, 12 a 13) a dvou tréninkových (15 a 16). Centrální dvorec Philippa Chatriera prošel modernizací, výměnou sedadel, a v roce 2020 získá zatahovací střechu.[28] Court 1 pro 3 900 návštěvníků byl po dohrání ročníku 2019 určen ke zbourání.[29]

Sběrači míčkůEditovat

Na French Open působí 250 sběračů míčků (francouzsky ramasseurs de balles). Jedná se o mladé francouzské chlapce a dívky, hrající tenis, mezi dvanáctým až šestnáctým rokem života, kteří jsou oblečeni do stejnokrojů. Jejich výběr probíhá na základě podané žádosti, kterých v roce 2010 přišlo okolo 2 500.[30]

Vybraní adepti podstupují před grandslamem vícetýdenní přípravu.


Zajímavosti v číslechEditovat

Zajímavosti v číslech po ročníku 2016[31]:

  • 1 – pouze Adriano Panatta na turnaji porazil šestinásobného vítěze Björna Borga, a to dvakrát v ročnících 1973 a 1976,
  • 1,5 tuny červené antuky tvoří kryt cenrtálního dvorce Philippe-Chatrier Court
  • mezi 5 velkých šampionů, kteří nikdy nevyhráli dvouhru French Open patří Pete Sampras, John McEnroe, Boris Becker, Martina Hingisová a Jimmy Connors,
  • 6 centimetrů jsou široké bílé lajny na dvorcích,
  • 32 minut trvalo nejkratší finále v historii Roland Garros, když v ženské dvouhře roku 1988 porazila Steffi Grafová sovětskou hráčku Natašu Zverevovou po setech 6–0, 6–0,
  • 250 sběračů míčků působilo v rámci jednoho ročníku,
  • 341 minut trval nejdelší nepřerušený zápas, když v ročníku 2012 vyhrál Paul-Henri Mathieu nad Johnem Isnerem výsledkem 6–7, 6–4, 6–4, 3–6 a 18–16,
  • přibližně 640 zápasů bylo hráno v rámci jednoho ročníku,
  • přibližně 900 tenistů se účastnilo hlavních soutěžích,
  • přibližně 1 300 mezinárodních novinářů bylo akreditováno na turnaji,
  • přibližně 8 700 zaměstnanců zajišťovalo provoz ročníku,
  • přibližně 65 000 míču bylo použito od prvních kol až po finále,
  • v průměru 428 000 návštěvníků zavítalo na jeden ročník v průběhu let 2010–2016.

Poháry pro vítěze a finanční odměnyEditovat

Poháry pro vítězeEditovat

Jména vítězů soutěží dvouher jsou vyryta na poháry. Všechny jsou vyrobeny z čistého stříbra:

Všichni vítězové obdrží nepatrně menší stříbrné repliky pohárů vyrobené firmou Maison Mellerio, sídlící na pařížské ulici Rue de la Paix.

GalerieEditovat

Dotace turnajeEditovat

Celkový rozpočet French Open 2019 byl proti předešlému ročníku navýšen o více než tři miliony eur a dosáhl částky 42 661 000 eur, což představovalo nárůst o 8 % proti roku 2018. Vítězové mužské a ženské dvouhry obdrželi 2 300 000 eur, tedy meziročně o sto tisíc eur více.[32]

Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole 64 v kole 128 v kole Q3 Q2 Q1
dvouhry 2 300 000 € 1 180 000 € 590 000 € 415 000 € 243 000 € 143 000 € 87 000 € 46 000 € 24 000 € 12 250 € 7 000 €
čtyřhry 580 000 € 290 000 € 146 000 € 79 500 € 42 500 € 23 000 € 11 500 € N/A N/A N/A N/A
mix 122 000 € 61 000 € 31 000 € 17 500 € 10 000 € 5 000 € N/A N/A N/A N/A N/A
dvouhry
vozířkářů
53 000 € 26 500 € 13 500 € 6 750 € N/A N/A N/A N/A N/A N/A N/A
čtyřhry
vozířkářů
16 000 € 8 000 € 7 750 € N/A N/A N/A N/A N/A N/A N/A N/A
částky ve čtyřhrách jsou uvedeny na pár

Bodové hodnoceníEditovat

Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčku ATP a WTA v závislosti na kole turnaje, ve kterém tenista vypadl.

Dospělí
Soutěž vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole 64 v kole 128 v kole Q Q3 Q2 Q1
dvouhra mužů 2000 1200 720 360 180 90 45 10 25 16 8 0
čtyřhra mužů 0 N/A
dvouhra žen 1300 780 430 240 130 70 10 40 30 20 2
čtyřhra žen 10 N/A
Junioři
vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté 16 v kole 32 v kole Q Q3 N/A
dvouhra juniorů 375 270 180 120 75 30 25 20
dvouhra juniorek
čtyřhra juniorů 270 180 120 75 45 N/A
čtyřhra juniorek
Vozíčkáři
vítězové finalisté semifinalisté čtvrtfinalisté N/A
dvouhra 800 500 375 100
čtyřhra 800 500 100 N/A
dvouhra kvadroplegiků 800 500 100 N/A
čtyřhra kvadroplegiků 800 100 N/A N/A

Vítězové 2019Editovat

Související informace naleznete také v článku French Open 2019.

GalerieEditovat

Finále soutěžíEditovat

Vítězové a finalisté French Open 2019
Soutěž vítězové finalisté výsledek
mužská dvouhra   Rafael Nadal   Dominic Thiem 6–3, 5–7, 6–1, 6–1
ženská dvouhra   Ashleigh Bartyová   Markéta Vondroušová 6–1, 6–3
mužská čtyřhra   Kevin Krawietz
  Andreas Mies
  Jérémy Chardy
  Fabrice Martin
6–2, 7–6(7–3)
ženská čtyřhra   Tímea Babosová
  Kristina Mladenovicová
  Tuan Jing-jing
  Čeng Saj-saj
6–2, 6–3
smíšená čtyřhra   Latisha Chan
  Ivan Dodig
  Gabriela Dabrowská
  Mate Pavić
6–1, 7–6(7–5)


PanorámaCourt Suzanne Lenglen během zápasu 3. kola na French Open 2010

Přehled rekordůEditovat

Přehled rekordů podle titulů na French Open
Rekord Éra Tenista Počet Roky
Muži od roku 1891
Nejvíce titulů ve dvouhře do 1925   Max Decugis[p 1] 8 1903, 1904, 1907, 1908, 1909, 1912, 1913, 1914
1925–67   Henri Cochet 4 1926, 1928, 1930, 1932
titul na WHCC: 1922
od 1968   Rafael Nadal 12 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2017, 2018, 2019
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě do 1925   Paul Aymé[p 1] 4 1897, 1898, 1899, 1900
1925–68   Frank Parker
  Jaroslav Drobný
  Tony Trabert
  Nicola Pietrangeli
2 1948, 1949
1951, 1952
1954, 1955
1959, 1960
od 1968   Rafael Nadal 5 2010, 2011, 2012, 2013, 2014
Nejvíce titulů ve čtyřhře do 1925   Max Decugis[p 1] 14 1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913, 1914, 1920
1925–67   Roy Emerson 6 1960, 1962, 1961, 1963, 1964, 1965
od 1968   Max Mirnyj
  Daniel Nestor
4 2005, 2006, 2011, 2012
2007, 2010, 2011, 2012
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě do 1925   Max Decugis[p 1] 13 1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913, 1914
1925–67   Roy Emerson 6 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965
od 1968     Daniel Nestor 3 2010, 2011, 2012
Nejvíce titulů v mixu mezi muži do 1925   Max Decugis[p 1] 7 1904, 1905, 1906, 1908, 1909, 1914, 1920
od 1968   Jean-Claude Barclay 3 1968, 1971, 1973
Nejvíce titulů celkově mezi muži
(dvouhra, čtyřhra, mix)
do 1925   Max Decugis 29 1902–1920 (8 dvouhra, 14 čtyřhra, 7 mix)
1925–67   Roy Emerson 8 1960–1967 (2 dvouhra, 6 čtyřhra)
od 1968   Rafael Nadal 12 2005–2019 (12 dvouhra)
Ženy od roku 1897
Nejvíce titulů ve dvouhře do 1967   Suzanne Lenglenová 6 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926
tituly na WHCC: 1914, 1921, 1922, 1923
od 1968   Chris Evertová 7 1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě do 1967   Jeanne Mattheyová
  Suzanne Lenglenová
4 1909, 1910, 1911, 1912
1920, 1921, 1922, 1923
od 1968  /  Monika Selešová
  Justine Heninová
3 1990, 1991, 1992
2005, 2006, 2007
Nejvíce titulů ve čtyřhře do 1967   Simone Mathieuová 6 1933, 1934, 1936, 1937, 1938, 1939
od 1968  /  Martina Navrátilová 7 1975, 1982, 1984, 1985, 1987, 1988, 1986
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě do 1967   Simone Mathieuová
  Doris Hartová
  Shirley Fryová
4 1936, 1937, 1938, 1939
1950, 1951, 1952, 1953
1950, 1951, 1952, 1953
od 1968   Martina Navrátilová
  Gigi Fernándezová
5 1984, 1985, 1987, 1988, 1986
1991, 1992, 1993, 1994, 1995
Nejvíce titulů v mixu mezi ženami do 1967   Suzanne Lenglenová 7 1914, 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926
od 1968   Françoise Durrová
  Katarina Srebotniková
3 1968, 1971, 1973
1999, 2006, 2010
Nejvíce titulů celkově mezi ženami
(dvouhra, čtyřhra, mix)
do 1967   Suzanne Lenglenová 15 1919–1926 (6 dvouhra, 2 čtyřhra, 7 mix)
od 1968  /  Martina Navrátilová 11 1974–88 (2 dvouhra, 7 čtyřhra, 2 mix)
Další rekordy na French Open
Rekord Soutěž Tenista Popis rekordu
Nejmladší vítězové muži   Michael Chang 17 let a 3 měsíce (1989)
ženy   Monika Selešová 16 let a 6 měsíců (1990)
Nejstarší vítězové muži   Andre Vacherot 40 let a 9 měsíců (1901)
ženy   Zsuzsa Körmöczyová 33 let a 10 měsíců (1958)
Nejdelší zápas muži   Fabrice Santoro
  Arnaud Clément
6.34 hod (1. kolo, 2004)
6:4, 6:3, 6:7, 3:6, 16:14
ženy   V. Buissonová
  N. van Lottumová
4.07 hod (1. kolo, 1995)
6:7, 7:5, 6:2
Nejvíce proher ve finále muži   Roger Federer 2008, 2014, 2015
ženy   S. Mathieuová 1929, 1932, 1933, 1935, 1936, 1937
Nenasazení vítězové dvouhry muži   Marcel Bernard
  Mats Wilander
  Gustavo Kuerten
  Gastón Gaudio
1946
1982
1997
2004
ženy   Margaret Scrivenová
  Jeļena Ostapenková
1933
2017

Nejvíce titulů v otevřené éřeEditovat

Tenista Stát Počet rok
Mužská dvouhra
  Rafael Nadal Španělsko 12 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2017, 2018, 2019
  Björn Borg Švédsko 6 1974, 1975, 1978, 1979, 1980, 1981
  Mats Wilander Švédsko 3 1982, 1985, 1988
  Ivan Lendl Československo 3 1984, 1986, 1987
  Gustavo Kuerten Brazílie 3 1997, 2000, 2001
Ženská dvouhra
  Chris Evertová USA 7 1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986
  Steffi Grafová Německo 6 1987, 1988, 1993, 1995, 1996, 1999
  Justine Heninová Belgie 4 2003, 2005, 2006, 2007
  Margaret Courtová Austrálie 3 1969, 1970, 1973
  Monika Selešová Jugoslávie 3 1990, 1991, 1992
  Arantxa Sánchezová Vicariová Španělsko 3 1989, 1994, 1998
  Serena Williamsová USA 3 2002, 2013, 2015

Československá a česká stopaEditovat

Pět finále dvouhry si zahrál Jaroslav Drobný. V letech 1946, 1948 a 1950 odešel z boje o titul poražen, poté již jako egyptský občan získal dva tituly. Jan Kodeš se stal od roku 1925 pátým tenistou turnaje, který dosáhl na dvě výhry v řadě, když triumfoval v letech 1970 a 1971. Tři tituly v 80. letech přidal Ivan Lendl, jenž další dvě finále prohrál. Posledním českým singlovým finalistou je Petr Korda, který v roce 1992 podlehl Courierovi. Roku 1990 prohrál s Ivaniševićem také finále debla.

V letech 1957 a 1963 se do semifinále dvouhry probojovala Věra Pužejová-Suková, která roku 1957 zvítězila s Jiřím Javorským ve smíšené čtyřhře. V roce 1975 odešla z boje o titul poražena Martina Navrátilová. Následující sezónu neuspěla také Renáta Tomanová. Premiérový a zároveň jediný československý ženský titul získala roku 1981 Hana Mandlíková. V roce 2015 se do finále dostala Lucie Šafářová, avšak v něm nestačila na Serenu Williamsovou ze Spojených států. V roce 2019 se do závěrečného zápasu dvouhry probojovala 19letá Markéta Vondroušová, jakožto první teenagerka od sezóny 2007, kterou přehrála Australanka Ashleigh Bartyová.

Finále mužské čtyřhry si třikrát zahrál Lukáš Dlouhý, z toho jednou v roce 2009 s Leandrem Paesem vyhrál. V letech 1996 a 1997 triumfoval Daniel Vacek spolu s Rusem Kafelnikovem a v roce 2001 odešli z boje o titul poraženi Petr Pála a Pavel Vízner.

 
Karel Nováček v 1. kole French Open 1994

Roku 1986 si titul připsal také Tomáš Šmíd, když vytvořil pár s Australanem Johnem Fitzgeraldem. První deblovou výhru pro Československo z Roland Garros zajistil v roce 1948 Jaroslav Drobný, který hrál se Švédem Lennartem Bergelinem.

V ženské čtyřhře zvítězila v roce 1975 Martina Navrátilová, když nastoupila s Chris Evertovou. V roce 1977 získala titul Regina Maršíková spolu s Teeguardenovou. V sezóně 1990 pak triumfovaly Jana Novotná a Helena Suková. Novotná si výhru zopakovala další rok s Gigi Fernándezovou a také roku 1998 s Martinou Hingisovou. V sezóně 2011 zvedly vítězný pohár nad hlavu Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká. V letech 2015 a 2017 triumfovala Lucie Šafářová společně s Američankou Bethanie Mattekovou-Sandsovou. V sezóně 2018 ovládly debl 22leté spoluhráčky Barbora Krejčíková s Kateřinou Siniakovou.[33]

Roku 1974 ovládla soutěž smíšené čtyřhry Martina Navrátilová, když nastoupila s Ivanem Molinou. V sezóně 1978 vyhráli mix Tomanová s Pavlem Složilem a roku 1980 pak v boji o titul Tomanová se Stanislavem Birnerem neuspěli. V sezóně 1991 vyhráli smíšenou čtyřhru také sourozenci Helena a Cyril Sukovi.

Přehled fináleEditovat

Rok vítěz finalista výsledek
Dvouhra mužů
1938   Don Budge   Roderich Menzel 6–3, 6–2, 6–4
1946   Marcel Bernard   Jaroslav Drobný 3–6, 2–6, 6–1, 6–4, 6–3
1948   Frank Parker   Jaroslav Drobný 6–4, 7–5, 5–7, 8–6
1950   Budge Patty   Jaroslav Drobný 6–1, 6–2, 3–6, 5–7, 7–5
1970   Jan Kodeš   Zeljko Franulovic 6–2, 6–4, 6–0
1971   Jan Kodeš   Ilie Năstase 8–6, 6–2, 2–6, 7–5
1981   Björn Borg   Ivan Lendl 6–1, 4–6, 6–2, 3–6, 6–1
1984   Ivan Lendl   John McEnroe 3–6, 2–6, 6–4, 7–5, 7–5
1985   Mats Wilander   Ivan Lendl 3–6, 6–4, 6–2, 6–2
1986   Ivan Lendl   Mikael Pernfors 6–3, 6–2, 6–4
1987   Ivan Lendl   Mats Wilander 7–5, 6–2, 3–6, 7–63
1992   Jim Courier   Petr Korda 7–5, 6–2, 6–1
Dvouhra žen
1975   Chris Evertová   Martina Navrátilová 2–6, 6–2, 6–1
1976   Sue Barkerová   Renáta Tomanová 6–2, 0–6, 6–2
1981   Hana Mandlíková   Sylvia Haniková 6–2, 6–4
2015   Serena Williamsová   Lucie Šafářová 6–3, 6–7 (2–7), 6–2
2019   Ashleigh Bartyová   Markéta Vondroušová 6–1, 6–3
Čtyřhra mužů
2009   Lukáš Dlouhý
  Leander Paes
  Wesley Moodie
  Dick Norman
3–6, 6–3, 6–2
Čtyřhra žen
2011   Lucie Hradecká

  Andrea Hlaváčková

  Jelena Vesninová

  Sania Mirzaová

6–4, 6–3
2015   Lucie Šafářová

  Bethanie Mattek-Sandsová

  Casey Dellacquová

  Jaroslava Švedovová

3–6, 6–4, 6–2
2017   Lucie Šafářová

  Bethanie Mattek-Sandsová

  Ashleigh Bartyová

  Casey Dellacquová

6–2, 6–1
2018   Barbora Krejčíková
  Kateřina Siniaková
  Eri Hozumiová
  Makoto Ninomijová
6–3, 6–3
Smíšená čtyřhra
2013   Lucie Hradecká

  František Čermák

  Kristina Mladenovicová

  Daniel Nestor

1–6, 6–4, 10–6
2015   Bethanie Mattek-Sandsová

  Mike Bryan

  Lucie Hradecká

  Marcin Matkowski

7–6(7–3), 6–1

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. a b c d e Turnaj hraný v letech 1891–1924 umožňoval start pouze hráčům z francouzských tenisových klubů.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku French Open na anglické Wikipedii.

  1. CIMINO, Alice. Roland Garros will not forbid any outfit according to director Guy Forget [online]. Tennis World, 2019-05-21 [cit. 2019-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Wimbledon: Final set tie-breaks to be introduced in 2019 [online]. [cit. 2019-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Australian Open announces introduction of final set tie-breaks [online]. [cit. 2019-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Francouzský tenisový svaz, Roland Garros. www.fft.fr [online]. [cit. 04-06-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 30-05-2010. 
  5. What's new at RG2019? [online]. Roland Garros, 2019-05-22 [cit. 2019-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. AFP. French Open: Roland Garros sports new look after years of legal battles [online]. Sport Star, 2019-05-23 [cit. 2019-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Day 15 – Press conference with tournament's management [online]. rolandgarros.com, 2007-06-10 [cit. 2007-08-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-15. 
  8. Roland Garros: a venue open all year long. Television Coverage [online]. ftt.fr [cit. 2007-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-20. 
  9. CLAREY, Christopher. In a year of change at Roland Garros, the winners may stay the same [online]. International Herald Tribune, 2006-05-26 [cit. 2007-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-10-16. 
  10. French Open – Countdown: Borg's view on RG [online]. Eurosport, 2008-05-22 [cit. 2008-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-19. 
  11. http://www.thetennisspace.com/off-court/diary-at-roland-garros/
  12. Lichner, I. et al. (1985), s. 183
  13. a b Alex Sharp. Nadal's Grand Slam career by numbers [online]. Roland-Garros, 2019-06-09 [cit. 2019-06-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Roland Garros: a venue open all year long. Past Winners and Draws [online]. ftt.fr [cit. 2007-08-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-08. 
  15. Lichner et al. (1985), s. 184
  16. Event Guide / History / Past Winners 1891 - 2008 [online]. IBM, Fédération Française de tennis [cit. 2009-07-02]. Dostupné online. 
  17. Event Guide / History / Record Breakers [online]. IBM, Fédération Française de tennis [cit. 2009-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-16. 
  18. Neporazitelný Nadal přemohl Djokoviče a dobyl devátý triumf. ČT Sport [online]. 2014-06-08 [cit. 2014-06-08]. Dostupné online. 
  19. Luboš Zabloudi. Djokovič na Roland Garros zkompletoval kariérní i nekaledářní grandslam! [online]. Tenisportál.cz, 2016-05-05 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  20. Ravi Ubha. Novak Djokovic becomes tennis' first $100 million man at French Open [online]. CNN, 2016-06-01 [cit. 2016-06-06]. Dostupné online. 
  21. Muguruza Shocks Serena For First Major [online]. WTA Tennis, Inc., 2016-06-04 [cit. 2016-06-04]. Dostupné online. 
  22. Luboš Zabloudil, TenisPortal.cz. Nadal bez problémů přehrál Thiema a má 11. trofej z Roland Garros! [online]. TenisPortal.cz, 2018-06-10 [cit. 2018-06-11]. Dostupné online. 
  23. Luboš Zabloudil, TenisPortal.cz, ČTK. Nadal má 12. titul z Roland Garros. Tolik trofejí z jednoho grandslamu nikdo nemá [online]. TenisPortal.cz, 2019-06-09 [cit. 2019-06-09]. Dostupné online. 
  24. Mimram Footbridge. Culture Routes Archivováno 19. 7. 2011 na Wayback Machine Retrieved 2010-08-18.
  25. The Roland Garros Stadium of the Future. Roland Garros official Web site Retrieved 2010-08-17.
  26. Martin, John (May 22, 2010). French Officials Consider Relocation Options for the Open. New York Times Retrieved 2010-08-18.
  27. Walker, Randy (June 1, 2010). FRENCH OPEN MAY HAVE TO LEAVE PARIS AND “WATCH TRADITION GROW." World Tennis Magazine Retrieved 2010-08-17.
  28. What's new at RG2019? [online]. Roland Garros, 2019-05-22 [cit. 2019-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. AFP. French Open: Roland Garros sports new look after years of legal battles [online]. Sport Star, 2019-05-23 [cit. 2019-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. BRANCH, John. Ball Kids Wake Up The French Open. The New York Times. 2010-06-01. Dostupné online [cit. 2011-04-20]. (anglicky) 
  31. EDWORTHY, Sarah. Roland-Garros: by the numbers. Roland-Garros [online]. 2016-06-05 [cit. 2016-06-10]. Dostupné online. 
  32. Roland Garros 2019: the new prize money unveiled. www.rolandgarros.com. Fédération Française de tennis (FFT), 21-03-2019. Dostupné online. (anglicky) 
  33. TenisPortal.cz, Luboš Zabloudil. Krejčíková se Siniakovou si z Roland Garros odváží první grandslamový titul! [online]. TenisPortal.cz, 2018-06-10 [cit. 2018-06-10]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. In: Praha: Olympia, 1985. Kapitola mezinárodní mistrovství Francie, s. 183–192.

Externí odkazyEditovat