Antoni Tàpies

katalánský umělec

Antoni Tàpies (13. prosince 1923, Barcelona6. února 2012, Barcelona) byl španělský malíř, sochař a kulturní teoretik katalánské národnosti. Byl představitelem tzv. informelu.

Antoni Tàpies
Antoni Tàpies (1).jpg
Narození 13. prosince 1923
Barcelona
Úmrtí 6. února 2012 (ve věku 88 let)
Barcelona
Povolání malíř, sochař a ilustrátor
Děti Antoni Tàpies i Barba
Významná díla Rinzen
Mitjó
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ19300775
Ocenění Rubenspreis (1972)
Premi Crítica Serra d'Or de Literatura i Assaig (1975 a 1978)
Wolfova cena za umění (1981)
zlatá medaile Katalánského generalitétu (1983)
Cena asturské kněžny za umění (1990)
Praemium Imperiale (1990)
Tomás Francisco Prieto Prize (1991)
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Tři roky studoval práva, ale nakonec dal přednost umění. Účastnil se aktivně španělské občanské války, která do jeho raných děl dodala politické motivy. Jeho otec byl dokonce načas členem republikánské vlády. Politika už jeho práce nikdy neopustila, často prezentoval odpor k Francovu režimu a myšlenky katalánské identity a autonomie. Roku 1966 byl kvůli tomu i uvězněn.

Roku 1948 spoluzakládal umělecké hnutí Dau al Set, které mělo blízko k surrealismu a dadaismu. Jeho díla z této doby byla ovlivněna především Maxem Ernstem, Paulem Klee a Joanem Miró. Nakonec se přiklonil k informelu, který mu umožnil nejsvobodněji experimentovat s materiály – do klasické olejové malby implementoval rozdrcený mramor, latex apod. Tato technika nazývaná „pintura matèrica“ ho proslavila. Poprvé Tàpies vystavoval v roce 1948 na výstavě „Salo d’Octubre“ v Barceloně. První samostatnou výstavu měl roku 1950 v barcelonské Galeries Laietanes. V 50. letech žil v Paříži, kde se seznámil s uměleckým kritikem a kurátorem Michelem Tapié (podobnost jejich jmen byla náhodná). Ten se stal velkým propagátorem jeho děl. Do Paříže se často vracel, byť celý život prožil v rodné Barceloně.

V pozdnějších pracích do svých obrazů inkorporoval stále masivnější objekty, například části nábytku. Krom informelu byl ovlivněn v pozdější etapě své tvorby i pop artem, tachismem či abstraktním expresionismem. Úzce spolupracoval s umělci, jako byli Enrique Tábara, Antonio Saura či Manolo Millares.

Svá teoretická hlediska shrnul v knihách La pràctica de l’art (1970), L’art contra l’estètica (1974), Memòria personal (1978), La realitat com a art (1982), Per un art modern i progressista (1985), Valor de l’art (1993) či L’art i els seus llocs (1999).

Roku 1981 získal Wolfovu cenu za umění.

Externí odkazyEditovat