Joan Miró

španělský umělec, malíř

Joan Miró i Ferrà (20. dubna 1893 Barcelona25. prosince 1983 Palma de Mallorca) byl katalánský malíř, sochař a keramik.

Joan Miró
Joan Miro (cropped).jpg
Narození20. dubna 1893
Barcelona
Úmrtí25. prosince 1983 (ve věku 90 let)
Palma de Mallorca
Místo pohřbeníHřbitov Montjuic
Alma materCercle Artístic de Sant Lluc
Povolánímalíř, litograf, keramik, sochař, kreslíř poštovních známek, tapestry designer, designér, scénograf a grafik
Manžel(ka)Pilar Juncosa
Významná dílaFrontó al Wilhelm-Hack Museum de Ludwigshafen
Žena a pták
Portrét Vicençe Nubioly
Nord-Sud (dílo)
Retrat d'una vaileta
… více na Wikidatech
OvlivněnýModest Urgell
Oceněnívelkokříž Řádu Alfonse X. Moudrého (1959)
rytíř Čestné legie (1962)
čestný doktor Harvardovy univerzity (1968)
zlatá medaile Katalánského generalitétu (1978)
velkokříž Řádu Isabely Katolické (1978)
Premio Feltrinelli (1978)
honorary doctorate of Barcelona University (1979)
… více na Wikidatech
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

MládíEditovat

Narodil se ve starobylé katalánské rodině zručných řemeslníků. Jeho otec byl majetným hodinářem a zlatníkem v srdci staré Barcelony, jeho matka pocházela z Mallorky. Joan tam často jezdíval, stejně jako na statek u Tarragony odkud pocházeli jeho předkové a venkov ho přitahoval více než Barcelona. [1]

Již v mládí Joan oznámil rodině, že se chce stát malířem. Jeho otec všemu naléhání odolával a v roce 1907 se musel mladý Miró stát studentem obchodní školy. V sedmnácti letech nastoupil jako úředník v kanceláři obchodní firmy. Navštěvoval školu Escuelu de Bellas Artes, kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Jeho učitelé žasli nad jeho talentem. Miró se ale nemohl věnovat tvorbě s intenzitou jak by si přál, trpěl depresemi a v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek v Mont-roig del Camp. Pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny. Tam se definitivně rozhodl být malířem.

Po návratu z venkova v roce 1912 začal studovat na Škole umění v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francesc d'Assís Galí. [1]Velmi Miróa ovlivnil, naučil ho umění opravdově milovat a chápat, pozorovat a tvořit s citem a láskou. Od roku 1915 navštěvoval kursy kreslení při škole sv. Lukáše, kde získal své celoživotní přátele Joana Pratse, Josepa Llorense i Artigase a Josepa Francesca Ráfoise.[1]

Miró byl inspirován francouzským uměním, básnictví a malířství se pro něj staly jednou neoddělitelnou veličinou. Lákala ho Francie, byla však válka a tak musel zůstat ve Španělsku. Neklidný a frustrovaný maloval v malé podkrovní komůrce v Pasaje del Credito.

V roce 1918 uspořádal svoji první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau. [2]Vzbudil úžas u všech návštěvníků nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době byl ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílel techniku analýzy jako Picasso a Braque, používal geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu, který vede pohled diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevíral nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova a využíval nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě byly však jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró opěvoval novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala prezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech i sochách.

Výstava však nebyla úspěšná, jeho obrazy zaujaly jen malou skupinku lidí, většina návštěvníků nebyla schopna pochopit a rozeznat jeho nevšední talent. V březnu 1919 ho apatie a nevšímavost lidí v Barceloně přiměla opustit domov a odjet do Paříže.[1]

V PařížiEditovat

První návštěva Paříže nebyla pro Miróa úspěšná, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě riskantnější než doma. Žil ve veliké chudobě a peněz se mu nedostávalo ani na jídlo. Setkal se však s Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života. Picasso se stal Miróovým přítelem a rádcem, podporoval ho v jeho uměleckém snažení. Léto 1919 trávil Miró v Mont-roig del Camp. Zdokonalil svůj styl s detailním precizním rytmem tradičního harmonického katalánského umění venkova. Obrazy maloval v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů. Začal rozvíjet nový styl svobody, fantazie a harmonie kompozice.

Koncem roku 1920 se vrátil do Paříže, aby tam vystavil své obrazy z neslavné výstavy v roce 1918. Paříž však jeho díla nepřijala o nic lépe a tak výstava skončila fiaskem. Navázal však kontakt s dadaistou Tristanem Tzarou a dalšími umělci, kteří mu byli blízcí svým viděním světa. Doma ve Španělsku pracoval na postupné proměně od realistického projevu (Statkářka, 1922–1923) k malbě s prvky kubismu. Stěžejním obrazem tohoto období je velké plátno Farma (též Statek nebo Usedlost 1921–1922), na kterém pracoval devět měsíců. [1] [2]

V roce 1923 znovu odjel do Paříže. Setkání s Andre Bretonem, Paulem Eluardem a Louisem Aragonem, kteří právě v té době dali vzniknout surrealismu, bylo pro Miróa osudové. Miró uchopil myšlenku surrealismu ve své tvorbě s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívali k proniknutí do hloubky podvědomí vidin, snů, halucinací, hysterie a šílenství, Miró se nechával vést svou představivostí. Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se mu stalo dětským hřištěm i tanečním parketem precizního pohybu, detailu a charakteristického výrazu. Přísný rytmus sjednotil barvy a formy svou poetickou silou. Miró objevil symboly surrealismu, některé viditelné, některé skryté a nevysvětlitelné. Tvořil díla plná dětského naivního humoru, jeho obrazy byly zaplněny bytostmi a objekty rozmanitých tvarů a barev (Harlekýnův karneval, 1924–1925). Jde o poetický přepis vlastních asociací. Do vážného umění přidal hravost, humor i dětskou naivitu.[2]

I v Paříži finančně strádal, musel žít velmi střídmě a asketicky. Byl však příliš pyšný, aby žádal své přátele o pomoc a tak trávil hodiny ve svém studiu, hleděl do zdi a pak jen maloval na kus papíru nebo plátna, veden představivostí, vyvolanou hladem.

V roce 1923 se seznámil s Ernestem Hemingwayem, Jacquem Prévertem a Henry Millerem. Nastal zlom v jeho finanční situaci – pomalu začal prodávat svá díla. V březnu 1926 byl dokonce na seznamu Surrealisté, který vydala nová Galerie, společně s umělci jako Yves Tanguy, Giorgio de Chirico, Man Ray, Rose Selavy (Marcel Duchamp), Francis Picabia, Pablo Picasso a Max Ernst. Zjednodušením malby nalezl lyrickou svobodu výrazu a ducha v hlubinách svého povědomí. André Breton o jeho stylu dokonce prohlásil, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů. Sám Miró měl k surrealismu specifický vztah, názory ostatních osobností hnutí nesdílel do všech důsledků a pokládal se za výlučného malíře.[1]

Snová malba (1924–1930)Editovat

Zjednodušením struktur obrazu Miró vstoupil do období tzv. snových maleb. Potlačil dokonce symboly, vytvořil nový styl abstrakce a popisoval své sny. Jeho malby začaly vyjadřovat napětí mysteriozní kosmické události, neodvolatelného setkání forem, které přibližují katastrofu nebo zjevení a to bez předstírání. Jeho malby se často omezily jen na černou a bílou barvu a pozadí vytvářelo dojem atmosférické vzdálenosti, snových setkání, tance v nekontrolovatelných sílách přírody. Ve svých 'snových malbách' používal pod vlivem Apollinaira a Paula Kleea i kaligramu, osobitých znaků a symbolů. Neuznával hranici mezi malířstvím a poezií; měl rád slova a také je dovedl zakomponovat do obrazu.

30. léta a válkaEditovat

Léto 1929 trávil Miró v Katalánsku, kde se 12. října oženil s Pilar Juncosou ze starobylé majorské rodiny. Usadili se v Paříži, rue Mouthon č. 3. [1] Dva roky po svatbě se narodilo jejich jediné dítě, dcera Dolores. V tomto šťastném období Miró vytvořil velké množství obrazů, objevil se nový obsah s erotickým nádechem. Chtěl, aby prostřednictvím jeho obrazů a soch byl sex vnímán jako něco magického.

Technika snové malby už mu nestačila a přestal zcela používat olej a temperu. Chtěl se vyjadřovat prostřednictvím jiných materiálů. Volil zjednodušení forem, koláže a jednoduché konstrukce v přesně vypočítaném vztahu formy a barvy. Čistou abstrakci bez vztahu k realitě vždy odmítal. Se surrealismem se rozešel, protože si chtěl zachovat svobodu tvorby.

Od třicátých let je jeho rukopis definitivně vyhraněný a ustálený. Základem jeho tvorby je jednoduchý znak vedle barevné skvrny, menších či větších rozměrů. Výsledkem je kaligrafická čistota; ve skladebné podstatě nacházíme archetypický vztah písma a obrazu. Skupiny novotvarů, inspirovaných organickými formami, dominují v řadě jeho děl. Žlutá, modrá, červená, zelená plus černá linka. Barvě dával přednost před tvarem.

V roce 1930 vytvořil svá první grafická díla, cyklus litografií vydaný pod názvem Lithographie I v nákladu 75 kusů. Této technice se s různou intenzitou věnoval až do konce života: soupis čítá přes 1.300 litografických listů. Zabýval se i ostatními grafickými technikami, jako jsou suchá jehla, lept, akvatinta, dřevoryt a linoryt. [2]

 
Joan Miró (Jeho hrob v Barceloně/Montjuïc)

Politická situace ve Španělsku se začala měnit a malíř svou technikou reagoval na politické události. Jeho plátna se zaplnila monstry, vyvedenými v drásavých barvách na černé nebo červené obloze a znázorňující konflikty a absurditu války. Násilí vyjadřoval maximální abstrakcí, v malbách se objevily ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy. Symbolem neštěstí a občanské války se stal jeho obraz Zátiší se starým střevícem (1937).[1] V roce 1937 se s rodinou uchýlil do Paříže, kde na světové výstavě vystavil monumentální nástěnnou malbu Sekáč, vyjadřující jeho odporu proti fašismu. Malba, kterou věnoval městu Valencie, se ztratila a nikdy nebyla nalezena.[3]

Na počátku druhé světové války se Miró ze Španělska odstěhoval do Normandie[1], do vesničky Le Clos des Sansonnets. Jeho obrazy byly inspirovány hudbou, přírodou a hvězdami. Když Němci začali tuto oblast bombardovat, znovu se přestěhoval. Ze svých prací zachránil na útěku pouze sérii malých kvašů na papíře nazvanou Konstelace, které vznikly v hluboké depresi. V obavě, že Němci válku vyhrají, ztrácel chuť žít. A v díle Konstelace se snažil najít ztracenou jistotu v harmonii symbolů. Symboly na plátnech obsahují hledání jednoty, ornamenty a plnost kosmického pořádku, působí klidem a vyrovnaností.

V roce 1941 se usadil na Mallorce a vytvořil cyklus černobílých litografií s názvem Barcelona, kterými odsoudil násilí a válku. Vyjádřil symbol odporu proti Francovu režimu. Téhož roku mu byla uspořádána první retrospektivní výstava v Muzeu moderního umění v New Yorku spolu s první obsažnou monografií.[1][2]

Poválečné obdobíEditovat

 
Žena a pták (Barcelona)

V roce 1947 Miró strávil osm měsíců v New Yorku, kde byla na jeho počest uspořádána výstava v Muzeu moderního umění. [1]Jeho práce vyvolaly velký ohlas a malíř byl požádán o vytvoření rozsáhlých nástěnných maleb. Dostavil se i úspěch v sochařství a tak návštěva USA rozšířila jeho umělecké obzory. V průběhu dalších let vytvořil velké keramické mozaikové stěny pro různé budovy v USA, Evropě i Japonsku (hotel Hilton v Cincinnati, Harvardova univerzita, UNESCO v Paříži, letiště a IBM v Barceloně, pavilon v Osace). Jeho monumentální sochy jsou umístěny například v Saint-Paul-de-Vence (nadace Maeght), v Paříži (La Défence), Chicagu, Palmě de Mallorca, Houstonu a Barceloně.[2]

Po roce 1950 začal hledat nové výrazové prostředky. Věnoval se převážně litografii, zabýval se také drobnou plastikou, keramikou i textilní tvorbou. Ještě za svého života věnoval Barceloně sbírku svých prací, které se staly základem Nadace Joana Miróa. Nadace vlastní a postupně vystavuje 180 obrazů, 145 plastik, 9 tapisérií, 5.000 kreseb a celé grafické dílo, které dosahuje téměř 2.000 prací.[2] První Miróova retrospektivní výstava ve Španělsku byla uspořádána až v roce 1968 v Barceloně, více porozumění nacházelo jeho dílo v cizině. I v pozdním věku hledal nové cesty. Chtěl skončit s tzv. komerčním uměním, které bylo kritikou zlehčováno a tak vznikla spálená plátna, když hotové obrazy poničil ohněm, nůžkami nebo nožem. Koncem šedesátých let vytvořil sérii obrovských tapisérií, které popálil benzínem a pak na ně zavěšoval různé předměty. Na Tyto provokativní postupy posílily jeho popularitu a vzestup cen na světovém trhu s uměním.

Po Francově smrti se Miró v 85 letech spojil s radikálním divadelním souborem a vytvořil hru inspirovanou Králem Ubu, v níž ho ukazuje jako obraz diktátora. Představení s jeho výpravou a kostýmy mělo šokovat tradiční buržoazní kruhy v Barceloně.

V roce 1974 Miró vytvořil tapiserii pro World Trade Center v New Yorku, která byla zničena při teroristickém útoku 11. září 2001. Mezi jeho poslední velká díla patří cementová plastika Žena a pták, která byla v roce 1982 vztyčena v Barceloně na místě bývalých jatek. [1] Tvůrčí svobodu našel v bílých plátnech, na kterých byla namalována jediná tenká černá linka. Na monochromním podkladě uplatňoval též techniku akční malby. [3]

Za typické Miróovo logo se považuje hvězda načrtnutá osmi čarami, která nahrazuje umělcův podpis.

Od roku 1956 žil a tvořil ve své vile v Palmě de Mallorca, kde zemřel 25. prosince 1983. Byl pohřben v rodné Barceloně (Montjuïc).

Miróova díla inspirovala básníka Rafael Alberti k sepsání sbírky veršů.

GalerieEditovat


OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i j k l CODR, Milan; BLAHOTA, Jiří. Přemožitelé času sv. 26. Praha: Planeta, 1991. Kapitola Joan Miró, s. 44–48. 
  2. a b c d e f g Joan Miró- Život a dílo | Grafika / Graphic. ART GALLERY - Svetlana & Lubos Jelinek - Czech and world art [online]. [cit. 2021-08-22]. Dostupné online. 
  3. a b Slovník světového malířství. Praha: Odeon+Artia, 1982. ISBN 80-207-0023-4. S. 450. 

Externí odkazyEditovat