Joan Miró

španělský umělec, malíř

Joan Miró i Ferrà (20. dubna 1893 Barcelona25. prosince 1983 Palma de Mallorca) byl katalánský malíř, grafik, sochař a keramik. Zpočátku se věnoval především malbě ve stylu kubismu a později také surrealismu. Několikrát pobýval v Paříži. Od třicátých let začal různými technikami produkovat také grafické listy a vyjadřovat se k politickému dění. Druhou světovou válku strávil v ústraní v Normandii a na Mallorce. Po válce navázal nové kontakty ve Spojených státech a začal tvořit pro řadu zákazníků nástěnné keramické mozaiky. Dále se rozvinula jeho sochařská tvorba, až do konce života experimentoval s novými výtvarnými technikami a vytvořil také několik tapiserií.

Joan Miró
Joan Miro (cropped).jpg
Narození20. dubna 1893
Barcelona
Úmrtí25. prosince 1983 (ve věku 90 let)
Palma de Mallorca
Místo pohřbeníHřbitov Montjuic (41°21′21″ s. š., 2°9′18″ v. d.)
Alma materCercle Artístic de Sant Lluc
Povolánímalíř, litograf, keramik, sochař, kreslíř poštovních známek, tapestry designer, designér, scénograf a grafik
Manžel(ka)Pilar Juncosa
Významná dílaFrontó al Wilhelm-Hack Museum de Ludwigshafen
Žena a pták
Portrét Vicençe Nubioly
Nord-Sud (dílo)
Retrat d'una vaileta
… více na Wikidatech
OvlivněnýModest Urgell
Oceněnívelkokříž Řádu Alfonse X. Moudrého (1959)
rytíř Řádu čestné legie (1962)
čestný doktor Harvardovy univerzity (1968)
velkokříž Řádu Isabely Katolické (1978)
Premio Feltrinelli (1978)
zlatá medaile Katalánského generalitétu (1978)
honorary doctorate of Barcelona University (1979)
… více na Wikidatech
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ještě za jeho života bylo za jeho přispění otevřeno v roce 1975 v Barceloně muzeum současného umění Fundació Joan Miró a velkou část svého díla také věnoval o šest let mladšímu muzeu Fundació Pilar i Joan Miró a Mallorca v Palmě na Mallorce, kde strávil velkou část života.

ŽivotEditovat

MládíEditovat

Narodil se ve starobylé katalánské rodině řemeslníků. Jeho otec byl majetným hodinářem a zlatníkem v centru Barcelony, jeho matka pocházela z Mallorky. Joan tam často jezdíval stejně jako na statek u Tarragony, odkud pocházeli jeho předkové a venkov ho přitahoval více než Barcelona.[1]

Již v mládí Joan oznámil rodině, že se chce stát malířem. Jeho otec všemu naléhání odolával a v roce 1907 se musel mladý Joan Miró stát studentem obchodní školy. V sedmnácti letech nastoupil jako úředník v kanceláři obchodní firmy a zároveň začal navštěvoval školu Escuelu de Bellas Artes, kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Miró se ale nemohl plně věnovat tvorbě kvůli svým depresím a v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek v Mont-roig del Camp. Pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny. Tam se také definitivně rozhodl být malířem.

Po návratu z venkova v roce 1912 začal studovat na Škole umění v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francesc d'Assís Galí.[1] Od roku 1915 také navštěvoval kursy kreslení při škole sv. Lukáše, kde získal své celoživotní přátele Joana Pratse, Josepa Llorense i Artigase a Josepa Francesca Ráfoise.[1] Miró byl inspirován francouzským uměním té doby, chtěl už tehdy vycestovat do Francie, kvůli probíhající první světové válce ale nakonec zůstal ve Španělsku.

V roce 1918 uspořádal svoji první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau.[2] V té době byl ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílel techniku kubistické analýzy jako Picasso a Braque, používal geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu, který vede pohled diváka hluboko do barev obrazu.[zdroj?] Tvořil zátiší, krajinomalby a žánrové scény z venkova. Jeho nejvýraznějšími díly na výstavě byly však jeho nevšední ženské akty. V březnu 1919 se kvůli svému přesvědčení o apatii a nevšímavosti lidí v Barceloně rozhodl odjet do Paříže.[1]

Návštěvy PařížeEditovat

První návštěva Paříže nebyla pro Miróa finančně úspěšná, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě horší než doma a žil proto ve veliké chudobě. Setkal se však s Pablem Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života.[zdroj?] Picasso se stal Miróovým přítelem a rádcem a podporoval ho v jeho uměleckém snažení. Léto 1919 strávil Miró v Mont-roig del Camp. Zdokonalil svůj styl tradičního harmonického katalánského umění venkova. Obrazy maloval v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů.

Koncem roku 1920 se vrátil do Paříže, aby tam vystavil své obrazy z barcelonské výstavy v roce 1918. Paříž však jeho díla nepřijala o nic lépe, a tak výstava skončila fiaskem. Navázal však kontakt s dadaistou Tristanem Tzarou a dalšími umělci, kteří mu byli blízcí svým viděním světa. Doma ve Španělsku pracoval na postupné proměně od realistického projevu (např. Statkářka, 1922–1923) k malbě s prvky kubismu. Stěžejním obrazem tohoto období je velké plátno Farma (též Statek nebo Usedlost 1921–1922), na kterém pracoval devět měsíců.[1][2]

V roce 1923 znovu odjel do Paříže. Setkání s André Bretonem, Paulem Eluardem a Louisem Aragonem, kteří právě v té době dali vzniknout surrealismu, bylo pro Miróa osudové. Miró uchopil myšlenku surrealismu ve své tvorbě s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívali k proniknutí do hloubky podvědomí vidin, snů, halucinací, hysterie a šílenství, Miró se nechával vést svou představivostí. Miróova představivost byla zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se mu stalo dětským hřištěm i tanečním parketem. Tvořil díla plná dětského naivního humoru, jeho obrazy byly zaplněny bytostmi a objekty rozmanitých tvarů a barev (např. Harlekýnův karneval, 1924–1925).[2] Opět finančně strádal, musel žít velmi střídmě a asketicky, trávil hodiny ve svém studiu, hleděl do zdi a pak jen maloval na kus papíru nebo plátna, veden představivostí, vyvolanou hladem.[zdroj?]

Kromě zakladatelů surrealismu se zde seznámil také s Ernestem Hemingwayem, Jacquem Prévertem a Henry Millerem. Nastal zlom v jeho finanční situaci – pomalu začal prodávat svá díla. V březnu 1926 byl dokonce na seznamu Surrealisté, který vydala nová Galerie,[ujasnit] společně s umělci jako Yves Tanguy, Giorgio de Chirico, Man Ray, Rose Selavy, Marcel Duchamp, Francis Picabia, Pablo Picasso a Max Ernst. Zjednodušením malby nalezl lyrickou svobodu výrazu a ducha v hlubinách svého podvědomí. André Breton o jeho stylu dokonce prohlásil, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů. Sám Miró měl k surrealismu specifický vztah, názory ostatních osobností hnutí nesdílel do všech důsledků a pokládal se za výlučného malíře.[1]

Snová malba (1924–1930)Editovat

Zjednodušením struktur obrazu Miró vstoupil do období tzv. snových maleb. Potlačil dokonce symboly, vytvořil nový styl abstrakce a popisoval své sny. Jeho malby začaly vyjadřovat napětí mysteriózní kosmické události, setkání forem, které přibližují katastrofu nebo zjevení. Jeho malby se často omezily jen na černou a bílou barvu a pozadí vytvářelo dojem atmosférické vzdálenosti, snových setkání, tance v nekontrolovatelných silách přírody. Ve svých snových malbách používal pod vlivem Guillauma Apollinaira a Paula Kleea i kaligramu, osobitých znaků a symbolů. Neuznával hranici mezi malířstvím a poezií, slova dovedl zakomponovat do obrazu.[zdroj?]

30. létaEditovat

 
Joan Miro v červnu 1935 (42 let), Barcelona

Léto 1929 trávil Miró v Katalánsku a kde se 12. října oženil s Pilar Juncosou ze starobylé majorské[ujasnit] rodiny. Usadili se v Paříži v rue Mouthon č. 3.[1] Dva roky po svatbě se narodilo jejich jediné dítě, dcera Dolores. V tomto šťastném období Miró vytvořil velké množství obrazů, objevil se nový obsah s erotickým nádechem. Chtěl, aby prostřednictvím jeho obrazů a soch byl sex vnímán jako něco magického.

Technika snové malby už mu nestačila a přestal zcela používat olejové barvy a temperu. Chtěl se vyjadřovat prostřednictvím jiných materiálů. Volil zjednodušení forem, koláže a jednoduché konstrukce v přesně vypočítaném vztahu formy a barvy. Čistou abstrakci bez vztahu k realitě vždy odmítal.[zdroj?] Se surrealismem se rozešel, protože si chtěl zachovat svobodu tvorby.

Od třicátých let je jeho rukopis definitivně vyhraněný a ustálený. Základem jeho tvorby se stal jednoduchý znak vedle barevné skvrny, menších či větších rozměrů. Výsledkem byla kaligrafická čistota; ve skladebné podstatě lze nalézt archetypický vztah písma a obrazu. Skupiny novotvarů, inspirovaných organickými formami, dominují v řadě jeho děl. Žlutá, modrá, červená, zelená barva a černá linka. Barvě dával přednost před tvarem.[zdroj?]

V roce 1930 vytvořil svá první grafická díla, cyklus litografií vydaný pod názvem Lithographie I v nákladu 75 kusů. Této technice se s různou intenzitou věnoval až do konce života: soupis čítá přes 1.300 litografických listů. Zabýval se i ostatními grafickými technikami, jako jsou suchá jehla, lept, akvatinta, dřevoryt a linoryt.[2] Politická situace ve Španělsku se začala měnit a malíř svou tvorbou reagoval na politické události. Jeho plátna se zaplnila monstry vyvedenými v drásavých barvách na černé nebo červené obloze a znázorňující konflikty a absurditu války. Násilí vyjadřoval často symbolicky, v malbách se objevily ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy. Symbolem neštěstí a španělské občanské války se stal jeho obraz Zátiší se starým střevícem (1937).[1] V roce 1937 se s rodinou uchýlil do Paříže, kde na světové výstavě vystavil monumentální nástěnnou malbu Sekáč, vyjadřující jeho odporu proti fašismu. Malba, kterou věnoval městu Valencie, se ztratila a nikdy nebyla nalezena.[3]

Druhá světová válkaEditovat

Na počátku druhé světové války se Miró ze Španělska odstěhoval do Normandie[1], do vesničky Le Clos des Sansonnets. Jeho obrazy byly inspirovány hudbou, přírodou a hvězdami. Když Němci začali tuto oblast bombardovat, znovu se přestěhoval. Ze svých prací zachránil na útěku pouze sérii malých kvašů na papíře nazvanou Konstelace, které vznikly v hluboké depresi. V obavě, že Němci válku vyhrají, ztrácel chuť žít. A v díle Konstelace se snažil najít ztracenou jistotu v harmonii symbolů. Symboly na plátnech obsahují hledání jednoty, ornamenty a plnost kosmického pořádku, působí klidem a vyrovnaností.

 
Mozaika na Muzeu Wilhelma Hacka v Ludwigshafenu, 1980

V roce 1941 se usadil na Mallorce a vytvořil cyklus černobílých litografií s názvem Barcelona, kterými odsoudil násilí a válku. Vyjádřil symbol odporu proti Francovu režimu ve Španělsku. Téhož roku mu byla uspořádána první retrospektivní výstava v Muzeu moderního umění v New Yorku spolu s vydáním první obsažné monografie.[1][2]

Poválečné obdobíEditovat

 
Žena a pták (1983, Barcelona)

V roce 1947 Miró strávil osm měsíců v New Yorku, kde byla na jeho počest opět uspořádána výstava v Muzeu moderního umění.[1] Jeho práce vyvolaly velký ohlas a malíř byl požádán o vytvoření rozsáhlých nástěnných maleb. Dostavil se i úspěch v sochařství a návštěva USA rozšířila jeho umělecké obzory. V průběhu dalších let vytvořil velké keramické mozaikové stěny pro různé budovy v USA, Evropě i Japonsku (hotel Hilton v Cincinnati, Harvardova univerzita, sídlo UNESCO v Paříži, letiště a budova IBM v Barceloně, pavilon v Ósace). Jeho monumentální sochy jsou umístěny například v Saint-Paul-de-Vence (nadace Maeght), v Paříži (La Défens), Chicagu, Palmě de Mallorca, Houstonu nebo Barceloně.[2]

Po roce 1950 začal hledat nové výrazové prostředky. Věnoval se převážně litografii, zabýval se také drobnou plastikou, keramikou i textilní tvorbou. Ještě za svého života věnoval Barceloně sbírku svých prací, které se staly základem Nadace Joana Miróa. Nadace vlastní a postupně vystavuje 180 obrazů, 145 plastik, 9 tapisérií, 5.000 kreseb a celé grafické dílo, které dosahuje téměř 2.000 prací.[2] První Miróova retrospektivní výstava ve Španělsku byla uspořádána až v roce 1968 v Barceloně, více ohlasu nacházelo jeho dílo v zahraničí. I v pozdním věku hledal nové cesty. Chtěl skončit s tzv. komerčním uměním, které bylo kritikou zlehčováno, a tak vznikla spálená plátna, když hotové obrazy poničil ohněm, nůžkami nebo nožem. Koncem šedesátých let vytvořil sérii obrovských tapisérií, které popálil benzínem a pak na ně zavěšoval různé předměty. Tyto provokativní postupy posílily jeho popularitu a vzestup cen na světovém trhu s uměním.[zdroj?]

V roce 1974 Miró vytvořil tapiserii pro Světové obchodní centrum v New Yorku, které byla zničena při teroristickém útoku 11. září 2001. Mezi jeho poslední velká díla patří cementová plastika Žena a pták, která byla v roce 1982 vztyčena v Barceloně na místě bývalých jatek.[1] Tvůrčí svobodu našel v bílých plátnech, na kterých byla namalována jediná tenká černá linka. Na jednobarevném podkladě uplatňoval též techniku akční malby.[3]

Po Francově smrti se Miró v 85 letech spojil s radikálním divadelním souborem a vytvořil hru inspirovanou Králem Ubu, v níž ho ukazuje jako obraz diktátora. Představení s jeho výpravou a kostýmy mělo šokovat tradiční buržoazní kruhy v Barceloně.

Od roku 1956 žil a tvořil ve své vile v Palmě de Mallorca, kde zemřel 25. prosince 1983. Byl pohřben v rodné Barceloně (Montjuïc).

Za typické Miróovo logo se považuje hvězda načrtnutá osmi čarami, která nahrazuje umělcův podpis.[zdroj?] Miróova díla inspirovala básníka Rafaela Alberti k sepsání sbírky veršů.

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i j k l CODR, Milan; BLAHOTA, Jiří. Přemožitelé času sv. 26. Praha: Planeta, 1991. Kapitola Joan Miró, s. 44–48. 
  2. a b c d e f g Joan Miró- Život a dílo | Grafika / Graphic. ART GALLERY - Svetlana & Lubos Jelinek - Czech and world art [online]. [cit. 2021-08-22]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  3. a b Slovník světového malířství. Praha: Odeon+Artia, 1982. ISBN 80-207-0023-4. S. 450. 

Externí odkazyEditovat