Suchá jehla
Suchá jehla (jehloryt) je grafická technika tisku z hloubky, která je blízká mědirytu, ale čáry nejsou ostře ohraničené a působí měkce.[1] V mezinárodním značení má symbol C4.
Historie
editovatTechniku suché jehly zavedl kolem roku 1480 anonymní jihoněmecký umělec označovaný jako Mistr domácí knihy (Hausbuchmeister, též Mistr Amsterdamského kabinetu), který v ní vytvořil celé své grafické dílo. Používal desky z měkkého cínu nebo slitiny cínu s olovem. Ty nedovolily větší počet otisků a proto jsou jeho grafické listy, většinou zachované pouze v jediném exempláři, mimořádně vzácné.[2] Suchou jehlu několikrát použil i Albrecht Dürer a Rembrandt, ale obecně používanou grafickou technikou se stala až od 19. století. Často se kombinuje s jinými postupy, které jsou vhodnější pro různé partie grafického listu. Václav Hollar vytvořil většinu svých tiskových matric technikou leptu a mědirytu, ale pro znázornění měkkých kožešin užíval suchou jehlu.[3]
Postup
editovatPro suchou jehlu se užívají měděné desky o síle 0,6-2 mm. Je možné použít i zinek, dural, případně PVC, polykarbonát nebo plexisklo. Deska musí být předem zcela hladká, bez rýh a vyleštěná. K rytí se užívá ostrá jehla z tvrdého kovu broušená do úhlu 50-60 stupňů, o kruhovém nebo hranatém průřezu nebo diamantový hrot.[4] Ryje se tlakem kolmo k desce a nevzniká tak kovová štěpina jako při užití rydla, ale kov se tlakem jehly pouze rozhrnuje do stran. Tento způsob rytí ztěžuje vedení přímek při souběžném šrafování a jehlou se obtížně vedou i křivky. [5] Zdvižený hřebínek kovu na okraji rýhy - grátek, se ponechává na desce. Pouze v místech, kde je vyrytá linie příliš silná a potřebuje zeslabit, se grátek odstraňuje tříhrannou škrabkou (šábrem). Během rytí desky se stopy jehly a vyrytý grátek dají kontrolovat hmatem nebo se kresba zatře směsí loje s olivovým olejem a sazemi. Ta nezasychá a není třeba ji průběžně vymývat.[6]
Čára suché jehly začíná a končí ostře jako při mědirytu. Při vybarvení desky se tisková barva zadržuje více v okolí grátku než v samotné rýze a při tisku vznikají měkké rozpité linie nebo spojité závoje barvy v místech hustších čar.[7] Grátek se však při tisku velmi rychle opotřebuje, linie postupně ztrácejí sametovou měkkost a snižuje se kontrast. Proto při této technice jsou nejcennější pouze první otisky. Životnost měděné desky lze prodloužit jejím galvanickým poocelením.[8]
Suchá jehla je oblíbená pro relativní nenáročnost, protože dovoluje zachytit okamžitý nápad spontánně a bez přípravné kresby. Tisk provádí grafik sám, neboť je třeba dodržet směr stírání barvy napříč vyrytých čar a při vybírání světel. Konečný výsledek může grafik ovlivnit i retrusáží, která scelí jinak značně neklidné plochy. Deska nedovoluje velký počet kvalitních otisků - obvykle méně než 30.[9][10]
Reference
editovatLiteratura
editovat- Petra Jánská, Rozpoznání a optické porovnání grafických a polygrafických technik, bakalářská práce, Fakulta restaurování v Litomyšli, Univerzita Pardubice 2010
- Antonín Odehnal, Grafické techniky, nakl. ERA Brno 2005, ISBN 80-7366-006-7
- Jan Baleka, Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Academia Praha 1997, ISBN 80-200-0609-5
- Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, Odeon Praha 1991, ISBN 80-207-0246-6
- J. P. Filedt Kok (ed.), Jane Campbell Hutchison et al., Livelier than Life, The Master of the Amsterdam Cabinet, or the Housebook Master 1470-1500, Rijksmuseum/Garry Schwartz/Princeton University Press, 1985, ISBN 90-6179-060-3 / 0-691-04035-4
- Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981
- Jindřich Marco, O grafice: kniha pro sběratele a milovníky umění, Mladá fronta Praha 1981
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu suchá jehla na Wikimedia Commons - Suchá jehla v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV)
- Ondřej Michálek: Kapitoly z černého umění. Přehled grafických technik a některých průmyslových technologií tisku. Univerzita Palackého v Olomouci, 2014
- Ukázka suché jehly https://www.izka.cz/works/pf-2017/
