Halucinace

Klamný vjem vzniklý bez reálného podnětu

Halucinace je klamný vjem vzniklý bez reálného podnětu v bdělém stavu. Halucinující člověk ji považuje za realitu. Tímto se liší od pseudohalucinace, při níž si je člověk vědom, že je klamán.[1]:s.16 Pokud člověka nelze ani po odeznění halucinace přesvědčit, že šlo o klam, může z halucinace vzniknout blud.[2][3] Dochází ke změně smyslového vnímání.

Meine Augen zur Zeit der Erscheinungen (August Natterer, 191x)

Pravé halucinace jsou zpravidla známkou poruchy duševního stavu. Vznikají u schizofrenie, psychotických poruch, afektivních poruch, duševních poruch vyvolaných psychoaktivními látkami a mohou se vyskytnout u množství onemocnění s organickým podkladem v centrálním nervovém systému (epilepsie, nádory, cévní postižení, neurodegenerativní změny, stavy po úrazech). Při smyslové deprivaci (omezení smyslových podnětů) je lze však vyvolat i u jinak zdravého člověka.[4]

Od iluze se halucinace liší tím, že je vyvolána bez podnětu, zatímco základem iluze je vždy podráždění smyslového receptoru, které je chybně interpretováno.

Blud se v základním vymezení od halucinace liší tím, že halucinace je poruchou vnímání, přičemž blud je poruchou myšlení.

Rozdělení halucinacíEditovat

  • Podle složitosti se halucinace dělí na:
    • elementární – jednotlivé podněty jako tóny, záblesky,
    • komplexní – celé postavy, předměty, srozumitelné věty,
    • kombinované – halucinace „vnímané“ více smysly současně, např. mluvící postava.
  • Podle domnělé lokalizace smyslovým orgánem se halucinace dělí na:
    • zrakové – často jsou komplexní (lidé, zvířata, celé scény):
      • makropsie – objekty se zdají být větší,
      • mikropsie – objekty se zdají být menší,
      • flashbacky – u lidí, co v minulosti požili halucinogenní drogu, návrat zrakových halucinací např. i po dvou letech po posledním požití. Ovšem jen na pár sekund, jako vzpomínka na stav prožitý pod vlivem drogy. Většinou je vyvolán nějakým podnětem připomínající onu zkušenost.
    • sluchové – nejčastěji ve formě hlasů jedné či více osob. Mohou náležet známým i neznámým lidem. Halucinace více hlasů současně patří k typickým příznakům schizofrenie.
      • imperativní – hlas či hlasy nemocnému něco přikazují,
      • teleologické – hlas či hlasy nemocnému radí,
      • antagonistické – protichůdné, např. jeden hlas nemocného chválí, jiný ho kritizuje.
    • čichové a chuťové – často jsou spojeny s bludy (pocit, že někdo usiluje člověku o život ve spojení s čichovou halucinací dráždivého plynu)
    • tělové:
      • hmatové – pocity kontaktu na povrchu svého těla, např. svědění, štípnutí vosy, mohou mít také sexuální obsah,
      • pohybové – pocity neexistujícího pohybu, nemocný je přesvědčen, že létá, vznáší se, padá, atd.,
      • verbálně motorické – nemocný je přesvědčený, že někdo mluví jeho ústy,
      • grafomotorické – nemocný je přesvědčený, že někdo jiný píše jeho rukou,
      • orgánové – vnímání vlastních útrob, často se zcela konkrétní představou o jejich změně vlastností či velikosti (zkamenění, odumření),
      • virtuální orgánové (řazeno též mezi inadekvátní halucinace) – při bludech týkajících se vlastní anatomie orgánové halucinace v domnělých orgánech (žena stěžující si na testikulární bolest působenou nesestouplými varlaty)
      • negativní – nemocný popírá určitou část svého těla, nebo ji umisťuje mimo tělo, tzn. že si ukládá játra pod polštář, atd.
    • intrapsychické – slyšení vlastních myšlenek (ozvučování myšlenek), vkládání cizích myšlenek, odnímání a vysílání myšlenek.[5]:s.11 Lze je také nazvat bludnými produkcemi vyvolanými reakcí mozku na halucinace, které reagují na aktuální děj on-line a dotyčný má pocit, že je napojen na nějaké dálkové přístroje, sám s těmito halucinacemi komentujícími i to, co vidí a dělá komunikuje pomocí jím vyvolaných myšlenek… – nemocný má pocit odnímání nebo vkládání myšlenek nebo pocit, že jsou vlastní myšlenky zveřejňovány, ozvučovány nebo komentovány. Opět jde o typický příznak schizofrenie.[1]:s.16
    • inadekvátní – nemocný má pocit, že vnímá okolní svět jinými orgány, než je běžné (vidí zuby, slyší kolenem apod.)
      • fantomové – vjemy lokalizované do bývalé části těla (typicky bolest v amputované končetině, fantomová končetina), dotyčný si zpravidla po chvíli uvědomí nereálnost vjemů (konec pravé halucinace), ale vjemy zpravidla trvají (pseudohalucinace), téměř vždy se jedná o čistě neurologickou poruchu působenou organickým poškození v důsledku přerušení nervových drah, proto se psychiatrická literatura fantomovými halucinacemi obvykle nezabývá

DefiniceEditovat

Pro bližší vyjádření je dobré mít k dispozici několik definic. Ty nám umožní, za pomoci jejich srovnávání s ostatními, udělat si jasnější představu o tom, co je to halucinace.

  • „Halucinaci lze definovat jako vjem, který vzniká, aniž by na lidské smysly působil podnět, který odpovídá povaze těchto vjemů.“[6]
  • „Sluchové či zrakové halucinace způsobené požitím drogy nebo duševní chorobou jsou rovněž vjemy, i když ovšem vjemy zvláštního druhu.“ [7]
  • „Halucinace jsou klamy vnímaní, u nichž pociťujeme realitu, i když chybí vnější podnětová energie.“ [8]
  • „Při halucinacích jsou vnímány určité objekty, hlasy, děje, které ve skutečnosti nejsou v percepčním poli subjektu přítomny.“ [9]
  • „Halucinace je klamný vjem, který vznikl chorobně bez příslušného podnětu a nemocný je přesvědčen o jeho existenci.“ [10]
  • „Halucinace, vnímání předmětu nebo jevu, který ve skutečnosti neexistuje, osobou v bdělém stavu.“ [11]

ReferenceEditovat

  1. a b RABOCH, Jiří; PAVLOVSKÝ, Pavel; JANOTOVÁ, Dana. Psychiatrie - minimum pro praxi. Recenzoval: MUDr. Pavel Baudiš. 4. vyd. Praha: Triton, 2006. 208 s. ISBN 978-80-7254-746-3. 
  2. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. 
  3. VONDRÁČEK, Vladimír; HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9. S. 39–47. 
  4. SILLAMY, Norbert. Psychologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. ISBN 80-244-0249-1. S. 169. 
  5. RABOCH, Jiří; PAVLOVSKÝ, Pavel, et al. Klinická psychiatrie v denní praxi. Praha: Galén, 2011. ISBN 978-80-7262-740-0, ISBN 978-80-7262-739-4. Kapitola "Akutní stavy v psychiatrii". 
  6. PLAHÁKOVÁ, Alena. Učebnie obecné psychologie. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1387-3. 
  7. ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-406-9. 
  8. FÜRST, Marie. Psychologie. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-199-0. 
  9. NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon psychologie. Praha: Vodnář, 1995. ISBN 80-85255-74-X. S. 238. 
  10. HARTL, Pavel. Psychologický slovník. Praha: Hudka, 1993. ISBN 80-90-1549-0-5. 
  11. SILLAMY, Norbert. Psychologický slovník. Olomouc: Larousse, 2001. ISBN 80-244-0249-1. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat