Liberální demokracie
Liberální demokracie, dnes často označovaná jen jako demokracie, je politický režim, který má 1. demokratický systém vlády, 2. oficiálně uznává a chrání svobody a práva jednotlivců a 3. je právním státem, tedy omezuje výkonnou moc vládou zákona.[1] Podobný obsah mají pojmy ústavní demokracie (s důrazem na to, že moc státu je limitována zákonem) a moderní západní demokracie (s odkazem na to, že vznikla a nyní převládá v západních zemích); to ovšem neznamená, že by takové státy musely mít psanou ústavu (nemá ji Velká Británie) anebo že by musely patřit k západnímu kulturnímu okruhu (nepatří tam např. Japonsko).
Liberální demokracie může mít různá státní zřízení: republika (např. Francie, Německo, Indie, Irsko, Itálie či Spojené státy americké), anebo monarchie (např. Japonsko, Španělsko nebo Spojené království). Mohou mít různé formy vlády: prezidentské republiky (Argentina, Brazílie, Mexiko, Spojené státy), poloprezidentské republiky (Francie, Taiwan) a nebo parlamentní (Austrálie, Kanada, Indie, Nový Zéland, Polsko, Česko).
MyšlenkaEditovat
Liberální demokracie zásadně prosazuje volební právo bez ohledu na rasu jednotlivce, pohlaví či vlastnictví. Dříve bylo v zemích, které byly považované za liberální demokracie, volební právo omezenější a lidé neměli možnost volit. Existoval také zákon přikazující registraci voličů před tím, než půjdou volit.
Ústava liberálně demokratického státu určuje jeho charakter. Stanovuje dobu vlády daných stran, klade důraz na pravomoci stran, na nezávislé soudnictví a na kontrolu vládních zastupitelstev. Vládní orgán může započít činnost pouze v souladu s přijatými písemnými zákony a v souladu se schváleným postupem. Hodně demokratických států je orientováno federativně za účelem zabránit zneužívání pravomocí a rozdělení pravomocí vlád v daném městě, kraji nebo v národních vládách. (př. Německo)
Občanská práva a svobodyEditovat
V praxi se však i v demokratických státech objevují určitá omezení konkrétních svobod. Existují různá právní omezení, jako jsou například autorská práva a zákony proti pomluvě, nebo také omezení podpory terorismu, kritiky demokracie či zákazy porušování lidských práv.
Důvodem pro tato omezení je nezbytnost zajištění existence demokracie nebo existence samých práv a svobod.
Nicméně existuje mnoho vlád, které jsou považovány za demokratické, a přesto potlačují svobodu projevu a měly by tak být považovány naopak za nedemokratické. Tato omezení svobody se vyskytují například ve formě omezení možnosti získat pracovní místo, zákazu přistoupit k volbám či v projevech diskriminace vůči rase či náboženství, které jedinec uznává.
Některá práva, která prosazuje demokracie v dané zemi, můžou být pro jiné demokratické země zcela neznámá. Například ústavy Kanady, Indie, Izraele (poznámka: Izrael nemá ústavu!), Mexika s USA zaručují ochranu před dvojitým potrestáním za tentýž trestný čin (angl. double jeopardy, ekvivalent českého ne bis in idem), což je právo, které ostatní demokratické státy nezaručují. Mnoho Američanů pokládá za důležité právo na vlastnictví zbraně, kdežto jiné země tohle právo nestanovují.
PředpokladyEditovat
Vlády, které jsou součástí systému, slibují ekonomické svobody, vedou k prosperující občanské společnosti a k vytvoření významné střední třídy. Jedná se o vlády liberálních demokracií. V autokratických nedemokratických zemích, kde chybí velký počet jedinců, kteří stojí o demokracii, někdy stačí málo k demokratickému převratu a zavedení svobodných voleb. Posun v politické kultuře a postupné dosažení k vytvoření demokratických vlád jsou zcela potřebné. Existují příklady jako v Latinské Americe, kde se povedlo demokracii udržet jen dočasně nebo v omezené době až do širších kulturních změn, které ustanovily podmínky, za kterých je možno, aby zde demokracie rozkvétala.
Jedním z klíčových bodů demokratické kultury je představa o „loajální opozici“. Tento kulturní posun je ale obtížný uskutečnit v zemích, kde došlo k demokratickému převratu násilnou cestou. Znamená to, že všechny strany odlišného názoru o demokracii budou sdílet společný závazek k jejich základním hodnotám. Političtí konkurenti mohou nesouhlasit, ale musí respektovat jeden druhého a uznávat legitimní a důležité role, kterou každý jedinec hraje. Základní pravidla o společnosti musí podporovat toleranci a zdvořilost ve veřejné debatě. V takovéto společnosti musí poražená strana ve volebních výsledcích přijmout svou porážku a pokojně předat moc vítězné straně. Poražení by měli žít v uspokojení a s vědomím, že jejich život a svoboda nekončí a že se mohou podílet na vládě. Nemusí být loajální vůči politice vítězné vlády, ale vůči základní legitimitě státu a demokratických procesů.
Kritika liberální demokracieEditovat
Pojem liberální demokracie je těžké definovat vzhledem k míře jeho využívání v různých kontextech, zejména je problematické jeho vymezení, resp. odlišení od klasické demokracie. Není proto jasné, co přesně znamená.[2] Na začátku 21. století je stále častější užívání tohoto pojmu určitými zájmovými skupinami.[3] Kritika proto upozorňuje na uzurpování pojmu liberální demokracie v rámci politického boje, resp. jeho zneužití a naplnění obsahem, který nemá s klasickým liberalismem ani s demokracií mnoho společného.[4][5]
Liberálně demokratické státyEditovat
Několik organizací a vědců tvoří seznam svobodných a nesvobodných států na světě, a to jak v současnosti, tak i o pár století zpět. Asi nejznámější seznam těchto údajů (Polity Data Set) je vyráběný organizací Freedom House.
Existuje také shoda mezi několika vědci a organizacemi (jako např. již zmiňovaná Freedom House), že státy Evropské Unie, Norsko, Island, Švýcarsko, Japonsko, Argentina, Brazílie, Chile, Jižní Korea, Taiwan, USA, Indie, Kanada, Izrael, Mexiko, JAR, Austrálie a Nový Zéland jsou liberální demokracie, však s Kanadou, která má největší rozlohu a Indií, která je svou demokracií na světě nejlidnatější.
Freedom House se domnívá, že mnoho oficiálních demokratických vlád v Africe a bývalém Sovětském svazu jsou nedemokratické, obvykle proto, že vláda, která je u moci má silný vliv na volební výsledky.
Oficiálně jsou nedemokratické diktátorské státy s vládou jedné strany obyčejné ve východní Asii, na středním východě a severní Africe.
Druhy systémůEditovat
Republiky
Poměrný × většinový volební systémEditovat
Většinový volební systém přiděluje křesla v závislosti na regionální většině. Vítězný kandidát či politická strana obsazuje křeslo, které představuje daný region. Existují i jiné demokratické volební systémy, jako jsou například různé formy poměrného zastoupení, které přiděluje křeslo podle podílu jednotlivých hlasů, které strana obdržela celostátně nebo v určitém regionu.
Prezidentský × parlamentní systémEditovat
Prezidentský systém je systém republiky, ve které legitimita výkonné i zákonodárné moci je odvozena od občanů. Parlamentní systém se vyznačuje výkonem vlády, která je závislá na přímé či nepřímé podpoře parlamentu, většinou vyjádřením důvěry. Legislativa tak má legitimitu odvozenu od občanů, zatímco vláda získává legitimitu nepřímo od parlamentu.
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Liberal democracy na anglické Wikipedii.
- ↑ liberal democracy | Definition of liberal democracy in English by Oxford Dictionaries. Oxford Dictionaries | English [online]. [cit. 2018-06-27]. Dostupné online.
- ↑ Liberální demokracie – další matení pojmů. virtually.cz [online]. [cit. 2018-07-09]. Dostupné online.
- ↑ Liberální demokracie se podobá komunismu | Recenze. Lidovky.cz [online]. 2017-02-22 [cit. 2018-07-09]. Dostupné online.
- ↑ Liberální demokracie se podobá komunismu | Recenze. Lidovky.cz [online]. 2017-02-22 [cit. 2018-07-09]. Dostupné online.
- ↑ Jiří Weigl: Vystoupení na úvodním představení Manifestu IVK proti liberální demokracii | Václav Klaus. www.klaus.cz [online]. [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. (česky)