Otevřít hlavní menu

Pád je morfologická kategorie, kterou flexivní jazyky obvykle vyjadřují vztah jmen (nomin) ke slovesu či jiným větným členům.

Čeština rozlišuje 7 pádů. V jiných jazycích některé z nich chybí nebo se naopak vyskytuje řada pádů, které nezná čeština. Tradičně uváděné pořadí může být v mluvnicích jiných jazyků od češtiny odlišné, proto se pro porovnávání jazyků mnohem více než české číslování (1. pád, …, 7. pád) hodí slovní názvy pádů odvozené z latiny. Avšak ani funkce pádu s konkrétním jménem, byť podobná, nebývá ve dvou různých jazycích zcela shodná.

V souvislosti s valencí se používají pojmy přímý pád a předložkový (nepřímý) pád. Tyto výrazy vyjadřují, zda nadřazené sloveso (popř. přídavné jméno, podstatné jméno nebo dokonce příslovce) vyžaduje použití daného pádu spolu s určitou předložkou, nebo bez předložky, přímo. Jde tedy o konkrétní použití pádu, nikoli o dělení pádů do kategorií - většina českých pádů může fungovat jako přímá i předložková, pouze nominativ a vokativ jsou výhradně přímé a pouze lokál je výhradně předložkový.

Obsah

Seznam českých pádůEditovat

  1. nominativ (kdo, co?)
  2. genitiv (koho, čeho?)
  3. dativ (komu, čemu?)
  4. akuzativ (koho, co?)
  5. vokativ (oslovujeme, voláme)
  6. lokál neboli lokativ (o kom, o čem?)
  7. instrumentál (kým, čím?)

Vznik pádůEditovat

Historická a komparativní jazykověda se kromě jiného snaží objasnit vznik pádů v moderních jazycích. Zejména aglutinační jazyky a jazyky ergativní obsahují často konstrukce, které lze považovat za předchůdce pádů (angl. proto-cases). Přitom je ve fázi vzniku pádů nutno rozlišovat pády strukturní (zpravidla fungují jako aktant slovesa) a pády sémantické (angl. také oblique cases). Například prauralština, jejíž existence ovšem není zcela prokázána, by měla dva nebo tři strukturní pády (nominativ, genitiv, někteří jazykovědci uvádí ještě akusativ) a tři pády sémantické, konkrétně lokativní (lativ, lokativ a adesiv). Z těchto pádů se v moderních ugrofinských a aleutských jazycích vyvinul jejich současný pádový systém. Polysyntetická inuitština má v současné době tři strukturní pády (ergativ, absolutiv a objektiv) a pět sémantických (z toho čtyři lokativní). Vývoj pádového systému praindoevropštiny je nejasný, prvotní fáze jistě vedla k vzniku opozice nominativu a akuzativu, další pády pak zřejmě vznikaly začleněním adverbiálních forem a frází do paradigmatu (pozůstatky této tendence jsou znatelné ještě např. v paradigmatu tzv. o-kmenů, kde ablativní sufix *-h2ed (č. genitivní a sekundárně akuzativní -a) je etymologicky shodný s partikulí o významu "od". Podobné jevy lze sledovat také např. v ide. tocharštině či jazycích baltských a sabelůských. Ve vývoji jazyka dochází postupně k reanalýze některých pádů (rozšiřování či přenesení významu) a u některých ke gramatikalizaci. Například v ajmarštině se z illativu vyvinul dativ, z lokativu genitiv, z instrumentálu způsob vyjádření konatele v trpném rodě apod. Obecně platí, že objektivní vazba je starší než subjektivní. Z genitivu se často vyvinul ergativ, který zpravidla vychází z posesivního vyjádření (např. v některých indiánských jazycích se používá k vyjádření konatele u příčestí i v nepříznakových konstrukcích).

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat