Polyteismus

Polyteismus, též polytheismus (ze starořeckého πολύ poly „mnoho“ a θεός theos „mnoho“) či mnohobožství, je víra ve více božstev či jejich uctívání, jehož opakem je monoteismus – víra v jednoho Boha a jeho uctívání. Často používán na odlišení abrahámovských náboženstvíjudaismu, křesťanství a islámu, od náboženství ostatních. Termín pochází až z počátku 17. stoleletí [1] a měl původně negativní a pejorativní význam a odkazoval na uctívání „falešných bohů“,[2], tím se podobá starším pojmům jako modloslužebnictví-idolatrie, pohanství, židovskému gój „(pro)národ“ nebo muslimskému káfir „jinověrec“.[3]

Oltář s podobiznami dvanácti nejdůležitějších bohů římského náboženství, tj. Dii Consentes,
1. století př. n. l.

Rozdělování náboženství na polyteistická a monoteistická je však problematické, příkladem náboženství jež do takových kategorií nezapadají může být například zarathuštrismus,[2] hinduismus,[4], taoismus,[5], buddhismus, džinismus nebo antické filosoficko-náboženské školy jako neoplatonismus a pythagoreismus. Mnohá náboženství označovaná jako polyteistická znají představu nejvyššího boha či mají tendence identifikovat konkrétní božstvo s nejvyšším bohem, případně jsou bohové považováni za méně důležité či mocné v porovnání s určitým vyšším cílem nebo principem. Zároveň kromě bohů polyteistická náboženství často uznávají kromě bohů existenci dalších druhů bytostí s náboženským významem – duchů, andělů, démonů, světců a podobných. Příkladem může být křesťanský kult svatých, Panny Marie, andělů a představa Svaté Trojice.[6][7] Z důvodu nejasnosti dichotomie mezi polyteismem a monoteismem se od ní na přelomu 20. a 21. století počalo upouštět, přičemž se někdy namísto toho mluví o „polysymbolické religiozitě“.[2]

Původ pojmuEditovat

Termín je odvozen ze starořeckého πολυθεΐα polytheia, jež bylo poprvé užito poprvé Filónem Alexandrijským v první polovině 1. století a to v polemickém smyslu ve smyslu „modloslužebnictví“ v kontrastu k uctívání jednoho Boha židy. Termín pak byl znovu použit až Jeanem Bodinem v jeho díle Démonomanie des sorciers z roku 1580 v němž vášnivě vystupoval proti údajnému čarodějnictví. Protikladný termín monoteismus je poprvé doložen až z roku 1660 z díla filosofa Henryho Morea, přičemž byl užit k popisu křesťanství.[2]

Termín polyteismus tak byl definován v rámci židovské a křesťanské učenosti a vztah polyteismu a s monoteismem byl chápán jako vztah dvou vzájemně exkluzivních opozit, přičemž monoteismus byl jako vyspělejší forma náboženství.[2] Například filosof David Hume (1711-1776) označil polyteismus za „primitivní náboženství lidstva“ a uctívání antropomorfních bohů za „pověrečný ateismus“, jemuž chybí morální principy a intelektuální hloubka. Na druhou stranu uznával větší míru tolerance a menší míru fanatismu jež projevují polyteisté.[8]

Religionistické bádáníEditovat

Evropané znali polyteismus především z řecké a římské mytologie, která ovšem v psaných pramenech představuje poměrně pozdní stadium velmi diferencované společnosti, bohové a bohyně mají své více méně pevné oblasti či resorty a podobně. Religionistické bádání však ukázalo, že postavy jednotlivých božstev se výrazně měnily, kult původně místních božstev se šířil a stěhoval a s tím se měnil i jejich charakter. Religionisté 19. století (Herbert Spencer, Edward Burnett Tylor) se snažili různé typy náboženství uspořádat do jediné evoluční linie (evolucionismus) a polyteismus pokládali za přechod od animismu k monoteismu.[9] Religionisté 20. století (Mircea Eliade, Georges Dumézil, Jan Assmann aj.) především ukázali na velkou rozmanitost „polyteistických“ náboženství, na jejich souvislost s konkrétní kulturou a s organizací společnosti i vlády. Polyteistická náboženství řadí své bohy obvykle do různých hierarchií s jedním nejvyšším bohem v čele. Jiní autoři ukázali souvislost vývoje různých panteonů s vývojem příslušné říše: jednotliví bohové byli podle nich do panteonu zařazeni jako zástupci podmaněných měst a krajin, zejména na Blízkém východě. [10]

Opačný názor na vznik polyteismu se objevuje v díle antropologa Andrewa Langa (1844-1912) a především v díle religionisty Wilhelma Schmidta (1868–1954), podle kterých byl prvním náboženstvím lidstva „prvotní monoteismus“, jež až později „degeneroval“ do polyteismu. Již v době svého vzniku však taková hypotéza nalezla mnoho kritiků a na přelomu 20. a 21. století byla považována za překonanou.[11]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. [1]
  2. a b c d e HINTZE, Almut. Monotheism the Zoroastrian Way. Journal of the Royal Asiatic Society. 2014, roč. 190, čís. 2, s. 225-227. ISSN 1356-1863. (anglicky) 
  3. SMART, Ninian. Polytheism [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. LAMB, Randas. Polytheism and Monotheism: A Hindu Perspective [online]. Huffpost [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. XINGYANG, Liang. A Taoist China? Not for Me, Thanks [online]. Sixthtone [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. SMART, Ninian. Polytheism [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. FARNELL, Lewis Richard. The Attributes of God – Polytheism and Monotheism [online]. Gifford Lectures [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. DEPAOLO, Charles. Hume, Coleridge and the Phenomenon of Polytheism. The Wordsworth Circle. 1999, roč. 30, čís. 2, s. 84-89. ISSN 0043-8006. (anglicky) 
  9. Heller - Mrázek, Základy religionistiky.
  10. Lexikon der Religionen, heslo Polytheismus, str. 504n.
  11. HORYNA, Břetislav. Úvod do religionistiky. Praha: ISE - Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994. ISBN 80-85241-64-1. S. 45-49. 

LiteraturaEditovat

  • J. Heller – J. Mrázek, Základy religionistiky. Praha: Kalich 1988
  • Lexikon der Religionen. Freiburg: Herder 1992.
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Polytheismus. Sv. 8, str. 1273