Tento článek je o nadpřirozené bytosti. Další významy jsou uvedeny na stránce Duch (rozcestník).

Duch (od dýchati, dech; podobně jako řec. pneuma od pneó, dýchat, vanout a lat. spiritus od spirare, dýchat) je náboženský a filosofický pojem, kterým má více významů, původně znamenající oživující princip. Duch může být:

  • nehmotná podstata (duše) člověka či živočicha,
  • nadpřirozenou duchovní bytost (démon, anděl), v křesťanství Duch svatý,
  • přízrak, nemrtvé zjevení lidské duše, v lidové kultuře a pohádkách též strašidlo.

Duch také může označovat přeneseně nehmotnou skutečnost.

NáboženstvíEditovat

V přírodních náboženstvích se oživující princip chápe jako podíl člověka na něčem, co ho přesahuje. Ve smrti opouští duše mrtvé tělo a může se případně zjevovat pozůstalým ve snu jako duch. Lze ho žádat o pomoc a o radu, může chránit dům a majetek. Pokud ale nebyl zemřelý řádně pohřben, může se jeho duch vracet a pozůstalé sužovat.

V mnoha světových náboženstvích existuje víra v nehmotné bytosti, které se nazývají duchové. V tomto smyslu je používáno i slovo démon, odvozené od řeckého daimón, označující dobré i zlé nižší duchovní bytosti.[zdroj?] Někdy se jako duchové označují také zemřelí předkové, římští lárové a penáti.

Duchové bývají spojeni s přírodními jevy a mohou na sebe brát lidskou podobu, ale v tomto případě mají obvykle nějaké neobvyklé rysy, od člověka je odlišující.[1] Dále se věří že můžou vstoupit do těla živé bytosti a tak způsobit nemoc či posedlost. Mohou být dobří nebo zlí a často jsou v tradičních náboženstvích uctíváni. Příkladem označení ducha jsou slovanští běsové, řečtí daimóni, japonští kami nebo arabští džinové.

BibleEditovat

Ve Starém zákoně se vyskytuje „duch Boží“ jako přímé působení Hospodinovo, jeho „slovo“ ve světě a mezi lidmi: účastní se stvoření světa (například Gn 1, 1 (Kral, ČEP), oslovuje proroky a ukládá jim, co mají hlásat (například Iz 11, 2 (Kral, ČEP); Ez 11, 5 (Kral, ČEP)). Provází své vyvolené, dodává jim odvahu a moudrost v rozhodování. Naopak duchům zemřelých se má Izrael vyhýbat.

Podobně je tomu i v Novém zákoně (například Sk 2, 4 (Kral, ČEP), kde ale už slovo duch zpravidla neznamená životní princip, nýbrž na jedné straně je Duch Boží, Duch svatý (například Mk 13, 11 (Kral, ČEP) a na druhé zlí, nečistí duchové, tedy démoni (napříkld Mk 7, 25 (Kral, ČEP). Vyskytuje se také protiklad ducha a těla (například J 3, 6 (Kral, ČEP) a důležitý protiklad ducha a „litery“, doslovného znění Zákona (například 2Kor 3, 6 (Kral, ČEP); Duch potom znamená také svobodu 2Kor 3, 17 (Kral, ČEP).

FilosofieEditovat

V dějinách filosofie se pojem duch i v užším smyslu (řec. pneuma, lat. spiritus) vyskytuje v mnoha různých souvislostech a významech, kterým je společné snad jen to, že se jedná o něco nehmotného, stálého a významného, o nositele rozumnosti a smyslu (řec. nús, lat. ratio). Duch se zpravidla vyskytuje v různých protikladech (opozicích), které význam zpřesňují. Na rozdíl od hmotného, jednotlivého a pomíjivého těla znamená duch tu druhou, trvalou a neproměnnou stránku člověka, jeho rozum, který má tělu vládnout. Duch znamená schopnost poznávat, rozlišovat a jednat s ohledem na vzdálenější budoucnost. Na rozdíl od neproniknutelné a těžké hmoty, jež tvoří vždy jedinečná a oddělená jsoucna, znamená duch společný smysl či význam a projevuje se zejména v zacházení s nehmotnými, zejména matematickými a logickými předměty. Vyznačuje se průhledností, přesností a zálibou v poznání. Alchymisté hledali „ducha“ v různých látkách, například destilací; odtud pochází spojení spiritus vini, doslova „duch vína“ tj. alkohol.

Tento původně křesťanský protiklad vyjadřuje rozdíl mezi lpěním na něčem přesně daném a svazujícím, na rozdíl od otevřeného porozumění, které každou danost překračuje a směřuje k vytouženému smyslu. V tomto významu je světový Duch tím, co spojuje různé fáze vyvíjejícího se lidstva v Hegelově filosofii dějin.

I když se někdy užívají jako synonyma, znamená duše cosi individuálního až intimního, "ženského", kdežto duch má blízko k obecnému, pravidelnému a zákonitému.[zdroj?] Duch je to, co je různým lidem společné, co se dá vyjádřit a sdělit, o čem lze diskutovat a argumentovat. Protiklad ducha a duše (animus a anima) hraje velkou roli v psychologii C. G. Junga.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KANDERT, Josef. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3166-7. S. 28. 

LiteraturaEditovat

  • J. Beneš, Duch a hmota v theorii poznání. Praha: Bohuslav Rupp, 1946 - 94 s.
  • A. Gehlen, Duch ve světě techniky. Praha: Svoboda 1972
  • J. Karásek, Duch a jsoucno: studie k Hegelově interpretaci Aristotelovy metafyziky ducha. Praha: Oikúmené 2014
  • E. Ludwig, Duch a čin: rozmluvy s Masarykem. Praha: Česká expedice, 1996 - 186
  • Ottův slovník naučný, heslo Duch. Sv. 8, str. 128
  • V. L. Schermer, Duch a duše: nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii. Praha: Triton, 2007 - 279 s. ISBN 978-80-7254-816-3
  • Martin Stejskal, Labyrintem míst klatých. Praha: Eminent 2011 - 42 s.

Externí odkazyEditovat