Pohanství

Pohanství neboli paganismus (z latinského paganus, tj. „venkovský“) je běžně užívaný termín převzatý z křesťanské kultury pro veškerá ne-abrahámovská náboženství, která vyznávají zejména víru v mnohobožství (polyteismus) či jeho odchylky (např. henoteismus). Starověká a domorodá náboženství a kulty pojí víra v různá božstva, nadpřirozené bytosti (démony), přírodní síly a duchy, kulty předků, obětnictví, magické praktiky apod.

Parthenón na athénské akropoli sloužil ve starověku jako chrám zasvěcený bohyni Athéně

Výraz se nikdy nevztahoval na příbuzná (abrahámovská) náboženství židovství či islám, která s křesťanstvím sdílejí víru v jednoho Boha. V křesťanské kultuře je doposud výraz s pejorativním nádechem užíván v podstatě jen pro veškerá ne-křesťanská, resp. ne-abrahámovská náboženství, která představují pro křesťanský světonázor úkaz nutný odlišení a souhrnného pojmenování. Pro takzvané „pohany“ je výraz přirozeně neznámým.

Výraz je vágním pro odborné účely a užívá se běžně jen v oblasti historie jako obecné pojmenování těch historických náboženství v zemích Evropy či Blízkého východu, s kterými se křesťanství dostávalo do těsnějšího kontaktu či soužití. V současnosti může být výraz rovněž užíván křesťany v souvislosti s domorodými a lidovými náboženstvími kdekoli na světě. Zpravidla si křesťané uvědomují nutnost „pohany“ evangelizovat neboli „pokřesťanštit“, tj. přivést na svou víru.

V anglosasky hovořících zemích se užívá spíše výraz heidenismus (z latinského slova heidentum); znamená totéž co pohanství. V současnosti se užívá také v souvislosti s germánským novopohanstvím.[zdroj?]

V Rusku se užívá výrazu язычество (česky jazyčnictví). V současnosti se užívá také jako alternativní název pro místní slovanské novopohanství.

Výskyt a užitíEditovat

 
Rekonstrukce kultovního místa Slovanů v areálu muzea v přírodě na PohanskuBřeclavi

Před přijetím křesťanství vyznávala polyteismus většina starověkých národů a etnik, z evropských například Germáni (a seveřané), Slované, Keltové, Římané a Řekové, z těch starověkých a biblických to byli hlavně Egypťané, Kanaánité, Babyloňané atd., nebo vyznavači šamanismu. Termínu se později nevyhnuli ani obyvatelé Ameriky. Velké civilizace Mayů, Inků a Aztéků byly přinuceny španělskými misionáři a conquistadory vzdát se své staré víry a přijmout víru křesťanskou. Mimo křesťanství se termín někdy užívá i v islámu. Prorok Mohamed při prosazování svých názorů musel čelit zástupům svých nemuslimských odpůrců z řad polyteistů, židů i křesťanů.

 
Vnitřní vyobrazení parohatého Cernunna na kotlíku z Gundestrupu

V souvislosti s užitím slova pohanství může být používáno dalších pojmů jako stará víra, mnohobožství, (pohanské) kulty a pověry, (pohanská) modloslužba, (pohanské) obětnictví apod., které naznačují, že víra pohanů má co do činění s nevírou v jednoho Boha a je s ní v rozporu, a že souvisí s polyteistickým uctíváním idolů doprovázené oběťmi (někdy krvavými), nebo že je to víra stará a v tomto smyslu překonaná. Podle obecné víry křesťanů vycházela moc pohanů z temných a nečistých sil, zejména z praktikování magie, zaklínání a čarodějnictví, mimo to zabýváním se tzv. hadačstvím, tj. věštěním budoucnosti či odhalování vůle bohů. Ve všech případech se jedná o praktiky, které jsou po etické stránce v rozporu se zjeveným náboženstvím Písma. Navzdory předsudkům žido-křesťanské kultury se pohané těmito činnostmi skutečně zabývali. Starověké Řecko bylo poseté chrámy a věštírnami. Staří Slované a Germáni většinou stavěli pro své duchovní potřeby sakrální hradiště (též kultiště), pečlivě vybrané oplocené místo považované za posvátné a uměle oddělené od ostatního prostoru. Uvnitř mohl být umístěn oltář, posvátné stromy nebo modly bohů. Stavět dřevěné chrámy začali Germáni a Slované mnohem později ve středověku. Staří Keltové zřizovali posvátné háje, ale na rozdíl od ostatních etnik své bohy nezobrazovali, dokud se nedostali pod přímý vliv antického Říma. Takovým případem je i stříbrný kotlík z Gundestrupu zachycující keltská (přesněji galská) božstva. Jako rituální místo keltských druidů často figuruje v moderních romantických představách britský Stonehenge, je však mnohem staršího data a k jakým účelům přesně sloužilo (kdy a kým), není prokázáno.

Pohané v běžné mluvěEditovat

V běžné mluvě se někdy používá výrazu „pohan“ k označení bezvěrce, tzn. ateisty,[1] což je od skutečného významu jinověrec značně vzdáleno.

HistorieEditovat

Pohané v biblických pramenechEditovat

 
Ugaritská kamenná stéla s Baalem
 
Artemidin chrám v Efesu byl jedním ze sedmi divů starověkého světa; novodobá představa chrámu v parku Miniatürk
 
Římský Pantheon je jedním z nejzachovalejších pohanských chrámů. Původně byl zasvěcen všem bohům, v roce 609 byl přeměněn na křesťanský chrám zasvěcený Panně Marii a mučedníkům

Slovo pohan se v českém překladu Bible objevuje často. Slouží k označení semitských národů, Řeků, Římanů a dalších národů, které na rozdíl od monoteistických Židů vyznávají polyteismus neboli mnohobožství. Ve Starém zákoně čelí Izraelité vlivu okolních národů, které nevyznávají jediného Boha, ale řadu různých božstev – bohů a bohyní. (Někdy Židé vystupují i proti svým vlastním lidem, kteří se odvrátili od jediného Boha a přistoupili k uctívání cizích bohů, panovníky Izraele nevyjímaje, viz král Šalomoun). V Bibli se objevují zmínky například o bohyni Aštoret nebo bohu Baalovi, jehož kněze nechává prorok Elijáš nemilosrdně povraždit. Později Židé čelí příchodu rozvinuté helénské kultury, neboť se stávají součástí říše Alexandra Velikého a jejich Bůh bývá proto ztotožňován s řeckým vládcem bohů Diem. Množství původně židovských chrámů bylo přetvořeno a věnováno řeckému vládci bohů z Olympu. V Novém zákoně čelí židé a první křesťané další antické velmoci – Římské říši –, která proměnila Palestinu ve svou provincii a jejímž náboženstvím je mnohobožství. Židé očekávali příchod krále, který by je vysvobodil z nadvlády „nevěřících“ Římanů. Judaismus byl vírou Židů, ale křesťanství se začalo šířit i mezi původní pohany. Proto církev rozdělovala křesťany na ty, kteří vzešli z Židů (židovská víra díky znalosti Písma a Zákona pohotově na křesťanství navazovala), a na ty, kteří vzešli z pohanů. Apoštolské listy bývají věnovány některým z nich, proto hojně rozebírají židovskou obřízku, pohanskou modloslužbu, obětování pohanským bohům nebo pojídání obětin jim věnovaných i spoustu dalších témat s křesťanstvím údajně neslučitelných. Prvním pohanem a „nežidem“, který přestoupil ke křesťanství, je podle Bible Říman Kornelius, ale jinak se křesťanství potýkalo spíše s nesouhlasem, protože mnozí Židé a pohané se raději chtěli držet víry svých předků. V Efesu se křesťanští apoštolové setkali s velice mocným kultem bohyně Artemis, jejíž oddaní stoupenci proti nim vyvolali povstání.

Židy (tedy i Biblí a Starým zákonem) i prvními křesťany (tedy i Novým zákonem) jsou pohané kritizováni zejména za praktikování magických rituálů (které slouží spíše lidem než Bohu) a za modloslužbu čili modlářství (bohům člověk udělil lidskou či zvířecí podobu, aby si je poté mohl zpodobnit ze zlata, stříbra, dřeva, kamene či jiného materiálu; tyto sošky, sochy a obrazy, tzv. modly, poté uctíval a přinášel jim oběti, resp. jejich prostřednictvím uctíval zobrazené bohy). Bible tyto bohy považuje za neživé, falešné a vymyšlené.

Pohané ve středověkuEditovat

 
Ódin na svém oři Sleipnim z přilby vendelské éry

Pojem „paganus“ ve středověké Evropě spíše sloužil jako hanlivé označení pro venkovana, který místo pravé křesťanské víry stále věří pověrám, „pohanským pověrám“. Bylo obvyklé, že k přijetí křtu se přikláněla zejména šlechta (kvůli příchodu antické vzdělanosti z vyspělejších křesťanských států, někdy však z politických důvodů), zatímco prostí venkované byli zpravidla těmi posledními, kteří na křesťanství přistupovali. Na okraji civilizace mohly stále přežívat některé pohanské přírodní kulty možná až do 14. století. Souvisely zejména s přírodním koloběhem během roku a zemědělstvím; pohanští bohové souviseli s obživou lidí a světem, který je obklopoval, proto je venkované vnímali mnohem intenzivněji než lidé z měst a šlechta.

 
Biskup Absalon roku 1169 nechává v dobyté Arkoně strhnout a poté vláčet ulicemi sochu boha Svantovíta

křesťanské kultuře se označení „pohan“ užívalo obecně ve významu „jinověrec“ nebo „nekřesťan“, někdy i přeneseně jako urážka vztahující se k domnělému „barbarskému a nemorálnímu jednání“ pohanů. Jako pohané však nebyli označováni vyznavači judaismu ani islámu, neboť tato náboženství (Abrahámovská náboženství) uctívají společného Boha.

Slovanští Ránové sídlící na baltském ostrově Rujána se drželi svého pohanského náboženství ze všech slovanských kmenů nejdéle, a to do roku 1168, kdy je porazil dánský král Valdemar I.. Poté byli Ránové donuceni přijmout křest a byli připojeni k Dánsku jako vazalské Rujánské knížectví.

Od roku 1226 proti pohanským Prusům v Pobaltí bojoval Řád německých rytířů, který se je snažil násilně christianizovat. Křížových výprav proti pohanským Prusům a Litevcům se zúčastnili i čeští panovníci Přemysl Otakar II. (ten zde zakládá r. 1256 město Královec) a Jan Lucemburský. Roku 1387 přijala Litva jako poslední země v Evropě křesťanství. K definitivnímu pokřesťanštění turkických Kumánů usazených v Uhersku došlo až v 16. století,[2] a k úplné christianizaci některých pohanských národů v Povolží v evropské části Ruska, například Čuvašů, došlo až koncem 19. století.[3] Marijci žijící v Povolží si uchovali své animistické pohanské náboženství až do současnosti.[4]

Pohanská náboženství v mytologiiEditovat

 
Zeus z Artemísia (kolem 470 př. n. l.)
 
Bohové Usir, Anup a Hor
 
Egyptská bohyně Eset (Isis) obklopená bohy kojí svého syna boha nebes Hora

Pohanství nikdy nebylo jednotné ani organizované náboženství, byť jednotlivé národy měly podobné náboženské představy. Z praktického hlediska se spíše jednalo o jednotlivé kulty, které pojilo dohromady bájesloví a které pohané vyznávali dohromady. Původní pohanská náboženství můžeme poznávat především prostřednictvím mytologií, které jsou kolem nich vystavěné, tedy např.

V moderní době v souvislosti s oslabením vlivu křesťanství získává pohanství v euroamerické civilizaci (a konkrétně zejména v Evropě) na popularitě (viz novopohanství).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Slovník spisovného jazyka českého. ssjc.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné online. 
  2. "Byl Kumán černooký chlapík Archivováno 2. 4. 2015 na Wayback Machine.". Navýchod.cz.
  3. "Čuvašsko – strážce protobulharské tradice Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.". Navýchod.cz
  4. "Marij El: poslední místo v Evropě, kde žijí pohané". iDNES.cz. 4. července 2009.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat