Otevřít hlavní menu

Starověké římské náboženství

náboženství
Oltář s podobiznami dvanácti bohů – Dii Consentes, 1. století př. n. l.

Starověké římské náboženství je soubor věrských představ a praktik Římanů od založení Říma do konce starověku. Bylo základem takzvané mos maiorum „cesty předků“ či „tradice“ a jeho počátky byly spojovány především s vládou legendárního Numa Pompilia, druhého krále Říma. Kromě domácích římských tradic však bylo silně ovlivněno náboženstvím řady dalších národů, na počátku především Řeků a Etrusků. Hledání společného základu mezi římskými a řeckými božstvy vedlo skrze interpretatio graeca k přijetí řecké mytologie a ikonografie v římské literatuře a umění. Stejného původu byl také například kult Apolla. Významný byl také vliv etruského náboženství, především co se týče praktikování augurie – věštěním z letu ptáků.

Římané samy sebe považovali za velmi zbožné a moc své říše připisovali své kolektivní zbožnosti (pietas) udržující dobré vztahy s bohy. Pro toto náboženství je typické velké množství božstev, včetně takových která nebyla personifikována – numen.

Římští kněží byly původně vybíráni pouze z nejvyšší vrstvy – patriciátu a stejně jako jiní občané se ženili, zakládali rodiny a vedli aktivní politický život. Například Julius Caesar se před svým zvolením konzulem získal funkci pontifika maxima – nejvyššího kněze. Významnou pozici zastávali augurové, kteří četli z letu ptáků vůli bohů.

Dea Roma držící bohyni vítězství Victorii, před nimi je oltář s rohem hojnosti (cornu copiae)

Římské náboženství bylo orientováno prakticky a smluvně v duchu zásady do ut des „dávám abys dal“. Jeho správné praktikování bylo založeno na znalosti a správném provedení modliteb, rituálů a obětování, nikoliv na víře či dogmatu. V každém domě byl umístěn oltář určený pro modlitby a úlitby k domácím božstvům – larům a penátům. Na náboženských slavnostech byl také založen římský kalendář. Významnou roli spojenou s římským expanzionismem měl rituál zvaný triumphus – veřejná oslava vojenského úspěchu. Od počátku císařství existoval také důležitý kult císaře.

Během své expanze Římané božstva a kulty podmaněných národů zpravidla přijímali, namísto toho aby se je snažili potlačit. V době nejvyššího rozmachu jejich říše zaujímal významné místo například kult egyptské Isis, frygické Kybelé, galské Epony, perského Mithry či synkretický kult Sol Invictus. Cizího původu byly také mysterijní kulty, které nabízely posmrtnou spásu a jejichž členové se dále účastnili rodinného a veřejného kultu římského náboženství. Uzavřenost mystérií však zároveň mezi konzervativní Římany vzbuzovala podezření z praktikování zlovolné magie a podvratné činnosti.

Seznam římských bohů a bohyňEditovat

Di FlaminalesEditovat

Tři římská božstva ctěná hlavními flaminyEditovat

Dvanáct římských božstev ctěných nižšími flaminyEditovat

  

Di selectiEditovat

  

Sabinská božstvaEditovat

 
Livia, manželka Augusta, jako bohyně Ops
  

PamátkyEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Religion in ancient Rome na anglické Wikipedii.

  1. Or Novensiles: the spelling -d- for -l- is characteristic of the Sabine language
  2. For Fides, see also Semo Sancus or Dius Fidius; Roger D. Woodard, Indo-European Sacred Space: Vedic and Roman Cult p. 184.