Synkretismus

míchání náboženských idejí nebo filozofií v nový systém
Tento článek je o náboženství a filozofii. O právním pojmu pojednává článek Synkretismus (sloučení dvou stran proti třetí).

Synkretismus (původní význam: jednat jako Kréťan) je filozofický pojem označující splývání či skládání náboženských a kulturních prvků různých národních či náboženských tradic v jeden celek. Někdy přitom jsou vytvářena božstva nová.

Řecko-egyptské božstvo Hermanúbis (Hermés + Anúbis) je typickým příkladem synkretismu v antickém starověku.

Poprvé je synkretismus zmiňován v souvislosti s obdobím helénismu, kdy se promíchaly antické a orientální náboženství a kultura (viz např. Serapis). Přitom byla orientální (egyptská) božstva přiřazována k tradičním antickým (řeckým) bohům.[1] Etruskové a Římané takto přijali řecké bohy a později i bohy dobytých zemí jak orientálních, tak i západních – keltské a germánské. Za Kaliguly postavili chrám bohyně Isis na Martově Poli v Římě. Rozvíjel se kult Velké Matky Kybelé a íránského Mitry, boha slunce. Do panteonu se přidal i sluneční bůh Élá-gabálus díky císaři Heliogabalovi (218–222 n. l.), který byl v mládí jeho knězem. Byla to součást romanizace dobytých národů.

Synkretismus byl příznačný i pro Čínu, která spíše zdůrazňovala blízkost vyznání národů. Také v současnosti se vyskytuje, např. v mladém náboženství kaodaismus nebo santería, obeah nebo vúdú, kde se pojí křesťanské (obvykle katolické) obřady s tradičními kulty afrických kmenů a postava Marie je ztotožňována s božstvy těchto kultů.

V současné Africe je možné sledovat množství vitálních synkretických náboženství. Jde například o synkretismus vodunu a katolického křesťanství v Beninu,[2] synkretismus bori a islámu v Nigeru, synkretismus vodunu a islámu v Mali[3] nebo synkretismus křesťanství a islámu známý jako chrislam v Nigérii a mnoho dalších.[4] Vzhledem ke skutečnosti, že tradiční africká náboženství nenahraditelným způsobem formují identitu Afričanů, přijetím křesťanství nebo islámu se Afričané velmi často nevzdávají náboženství svých předků a praktikují je současně (vícečetná náboženská identita) nebo dohromady v synkretismu či eklekticismu.[2]

Novoplatonismus a AristotelésEditovat

V pozdní antice (ve 3. století) vzniká spis Isagoge. Spis byl poněkud ukvapeně zařazen do Organonu, protože se autor soustřeďuje pouze na jednoduché zacházení s pěti koncepty, které byly užívány Aristotelem. Jsou to: rod, druh, druhový rozdíl, zvláštní vlastnost (Sókrates je schopen se smát) a nahodilá vlastnost (Sókrates je bledý). Tak tento spis získal nezaslouženou prestiž ve všech školách na více, než 1500 let. Od těchto dob byl aristotelianismus nerozlučně provázán s novoplatonismem.[5]

ReferenceEditovat

  1. Cristian G. Parker, Współczesna Religia Ludowa. Złożony Obiekt badań dla socjologów.
  2. a b HAVELKA, Ondřej. Synkretismus katolického křesťanství a západoafrického vodunu z teologicko-etické perspektivy. Studia Theologica. 2021-12-01, roč. 23, čís. 3, s. 149–174. Dostupné online [cit. 2022-09-08]. DOI 10.5507/sth.2021.033. (anglicky) 
  3. HAVELKA, Ondřej. Západosahelský kult: Synkreze islámu a západoafrického vodunu. Dingir. 2020, roč. 23, čís. 2, s. 42–43. 
  4. HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. 1. vyd. Praha: Akbar, 2021. 306 s. ISBN 978-80-906325-5-4. 
  5. Článek "Aristotelianism", sekce "Relationship to neoplatonism" na serveru "britannica.com"

Externí odkazyEditovat