Neptun (mytologie)

římský bůh vod

Neptun, latinsky Neptūnus, italsky Nettuno, je římským (respektive italickým) bohem moří, jezer a pramenů[1]. V rámci interpretatio graeca byl ztotožněn s řeckým Poseidónem a převzal jeho mytologii. Jeho přímým etruským předchůdcem a protějškem byl Nethuns.[2].

Neptun
Neptun ve voze taženém mořskými koňmi, polovina 3. století, Archeologické muzeum Sousse
Neptun ve voze taženém mořskými koňmi, polovina 3. století, Archeologické muzeum Sousse
SynonymaNeptūnus
PartnerkaSalacia
RodičeSaturn a Ops
SourozenciJupiter, Pluto, Juno, Ceres, Vesta
DětiArion
Řecký ekvivalentPoseidón
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Neptun a Salacia na římské mozaice, před rokem 79 n.l., Herculaneum

EtymologieEditovat

Etymologie Neptunova jména je nejasná a sporná. Paul Kretschmer jej na konci 19. století odvozoval z praindoevropským kořenem *neptu „vlhká látka“.[3] Hubert Petersmann spojil Neptunovo jméno s praindoevropským kořenem *nebh „obloha, nebe“.[4] Georges Dumézil zase odvodil toto teonymum od praindoevropského kořene *nepot „vnuk, potomek“ a spojil tak Neptuna s védským a avestánským Apám Napátem a irským Nechtanem.[5]

MýtusEditovat

Podle Jaana Puhvela byl římský mýtus o Neptunovi převeden na pověst o zázraku spojeném s Albanským jezerem v italském Laziu. Podle tohoto příběhu v desátém roce války Říma proti Vejím se toto jezero nebývale rozvodnilo. Věštby, které o tomto úkazu Římané dostali, tvrdily, že pokud se vody jezera dostanou k moři, zůstanou Veje nedobytné, a aby tomu bylo zabráněno, musí být svedeny do vnitrozemí.

Fakt, že nejde o odkaz na historickou událost, Puhvel odvozuje z toho, že Albanské jezero a Veje leží na opačných stranách od Říma, a ve verzi zachycené Dionýsiem z Halikarnassu je událost datována na 23. červenec, kdy se konala slavnost Neptunalia. V náznacích je také tento příběh spojen s mýtem o Apám Napátámovi a „ohni ve vodách.“[6]

IkonografieEditovat

 
Kolosální socha Neptuna, římská práce z Korintu, kolem r. 135 n. l., Prado

Neptunovou manželkou byla mořská bohyně jménem Salacia, ztotožňovaná s Amfitrítou, manželkou řeckého Poseidóna. Jejich synem byl vodní polobůh Arion, ztotožňovaný s řeckým Tritonem, byli obklopeni nymfami vodních toků najádami. Jejich životním prostředím byla voda. Neptunovou zbraní a hlavním atributem byl trojzubec, dále jej doprovázel delfín. Jeho dopravním prostředkem byl dvoukolový vozík, zapřažený do dvoj- až čtyřspřeží mořských koní, zvaných hippocampové. Jindy jede Neptun sám na neosedlaném hippocampovi nebo na delfínu (například renesanční socha na Krocínově kašně. V alegorických vyobrazeních může Neptun stojící na souši držet druhý atribut: džbán nebo kráter, ze kterého vytéká voda. V novověkém výtvarném umění bývají někdy zaměňováni s Poseidónem či Neptunem bůh moří Néreus Okeános, či personifikace světové řeky Nilu, Eufratu či Gangy.

Jiné významyEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. MARTIN René (editor) a kolektiv, Slovník řecko-římské mytologie a kultury. EWA Praha 1993, s. 169
  2. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 174. 
  3. KRETSCHMER, Paul. Einleitung in der Geschichte der Griechischen Sprache. Göttingen: Dandenhoed und Ruprecht, 1896. S. 33. (německy) 
  4. PETERSMANN, Hubert. Lingua et Religio: ausgewählte kleine Schriften zur antiken Religionsgeschichte auf sprachwissenschaftlicher Grundlage. Göttingen: Dandenhoed und Ruprecht, 2002. ISBN 3-525-25231-5. S. 304. (německy) 
  5. DUMÉZIL, Georges. Fêtes romaines d'étè et d'automne, suivi par dix questions romaines. Paris: Gallimard, 1975. S. 25. (francouzsky) 
  6. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 321. 

LiteraturaEditovat

  • MARTIN René (editor) a kolektiv, Slovník řecko-římské mytologie a kultury. EWA Praha 1993, ISBN 80-85764-02-4, s. 169
  • SVOBODA Ludvík a kolektiv: Encyklopedie antiky. Academia Praha 1973, s. 114–115.

Externí odkazyEditovat