Wikipedie

Hans Küng

švýcarský kněz, teolog a spisovatel

Hans Küng (19. března 1928 Sursee, Kanton Luzern – 6. dubna 2021[1][2] Tübingen) byl původem švýcarský teolog, autor mnoha knih, katolický kněz a průkopník mezináboženského dialogu.[3] Byl významným teologem Druhého vatikánského koncilu, patřil mezi nejvýznamnější a nejkontroverznější představitele liberálního katolicismu, od 70. let je pak známý především jako ostrý kritik vládnoucích katolických církevních kruhů a tradicionalismu.[4]

Hans Küng
Hans Küng (27. ledna 2011)
Hans Küng (27. ledna 2011)
Narození19. března 1928
Sursee
Úmrtí6. dubna 2021 (ve věku 93 let)
Tübingen
Příčina úmrtíParkinsonova nemoc
Alma materKatolický institut v Paříži (do 1956)
Papežská univerzita Gregoriana
Pontificium Collegium Germanicum et Hungaricum de Urbe
Povoláníteolog, spisovatel, filozof, vysokoškolský učitel a katolický kněz
ZaměstnavatelUniverzita Tübingen
Oceněnímedaile Ludwiga Thomy (1975)
The Oskar Pfister Award (1986)
Cena Theodora Heusse (1998)
Ernst Robert Curtius Award (2001)
Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska (2005)
… více na Wikidatech
Nábož. vyznáníkatolická církev
PodpisHans Küng – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

V letech 1948–1955 studoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě v Římě[5], dále v Londýně, Madridu a Paříži, kde roku 1957 promoval na Institut Catholique prací na téma nauky o ospravedlnění u Karla Bartha.[6] V roce 1954 byl vysvěcen na kněze a mezi lety 1957–1959 působil jako kněz v Hofkirche v Lucernu.[5] Mezi lety 1960–1996 pak zastával post řádného profesora na Eberhard Karls Universität Tübingen.[5] Z jeho popudu přišel v roce 1966 na tuto univerzitu působit i Joseph Ratzinger, s nímž se později názorově rozešel.[7]

V roce 1980 mu německá biskupská konference na základě výnosu Kongregace pro nauku víry schváleného papežem Janem Pavlem II. odebrala kanonickou misi (misio canonica – povolení vyučovat katolickou teologii) pro rozpory mezi jeho učením a katolickou věroukou (šlo zejména o Küngovo odmítnutí papežské neomylnosti). Poté začal vyučovat ekumenickou teologii.

Dílo a názory

editovat

V roce 1970 v knize Unfehlbar? Eine Anfrage kritizoval dogma o papežské neomylnosti. Napsal obsáhlou trilogii o křesťanství, judaismu a islámu. Zkrácenou verzí knihy o křesťanství jsou Malé dějiny katolické církve, který vyšly i v českém překladu. Küng se hlásí k myšlence světového étosu a mezináboženské tolerance.[4]

Küng zdůrazňuje rozdíl mezi nutným centrem církve (Petrovým úřadem) a kritizovaným papalismem (ve středověku zbudovaným středověkým papežským absolutismem).[8] Tvrdí, že papežský právní a teologický primát je zčásti postaven na falzifikátech, tj. smyšlené legendě o papeži Silvestrovi, zfalšovaném obsahu Konstantinovy donace, spisech falešného Pavlova žáka Dionýsia Areopagity, na symmachovských falzifikátech a Pseudoisidorských dekretáliích. Vinu za Velké schizma stejně jako za reformační rozštěpení církve vidí Küng především na římské straně. Za příčinu moderního úpadku katolické církve považuje její obranářství a uzavřenost a neschopnost konstruktivně reagovat na nové společenské fenomény a myšlenkové proudy. Naději představoval pro Künga Druhý vatikánský koncil, avšak jeho závěry považuje Küng za rozmělněné předčasnou smrtí Jana XXIII. Jana Pavla II. přímo obvinil z toho, že se svými činy pokoušel koncilní závěry zvrátit a že koncilní myšlenky zradil.[4] Ostře kritizoval také Benedikta XVI., jehož vstřícné kroky vůči lefebvristům i vůči odpůrcům moderních tendencí z řad anglikánské církve a starokatolických církví hodnotil slovy: „Rybář lidí se vydává na lov do vod krajní náboženské pravice“, a obvinil papeže Benedikta, že opustil principy skutečného ekumenismu a usiloval o obnovu římského impéria namísto o společenství církví.[9] Papeže Františka naproti tomu označil za muže, ve kterém „je naděje", a vyslovil mínění, že bude postupovat v souladu s progresivní interpretací Druhého vatikánského koncilu a nebude pokračovat v „linii dvou papežů z Polska a Německa“.[10]

Küng tvrdil, že jeho posláním nebylo být kritikem papeže a papežství a že je přívržencem reformy, nikoliv revolucionář, a nesnáší, aby byl označován za církevního buřiče.[7] Stav katolické církve popisuje jako rozštěpení na horní a dolní církev, přičemž za horní církev označuje autoritářské držitele moci v církvi a za představitele dolní církve považuje sebe. Přiznává svůj pramalý úspěch ve snaze změnit „horní“ církev, avšak byl přesvědčen, že současná vatikánská politika musí skončit fiaskem.[7]

Dílo

editovat

Česky vyšlo

editovat
  • Aby svět uvěřil: dopisy mladým lidem, Křesťanská akademie, 1968
  • Světový étos: projekt, Archa, 1992
  • Křesťanství a hinduismus, 1997
  • Prohlášení ke světovému étosu: deklarace Parlamentu světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997
  • Křesťanství a islám, 1998
  • Křesťanství a buddhismus, 1998
  • Křesťanství a náboženství Číny, Vyšehrad, 1999, ISBN 80-7021-294-2
  • Být křesťanem: křesťanská výzva, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000
  • Co je církev, Cesta, 2000
  • Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad 2000, ISBN 80-7021-327-2
  • Mozart: stopy transcendence, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002
  • Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal Brno 2005, 2010, ISBN 978-80-87029-92-3
  • Po stopách světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006
  • Věčný život?, Vyšehrad 2006, ISBN 80-7021-836-3
  • Krédo: Apoštolské vyznání víry dnes?, Vyšehrad 2007, ISBN 978-80-7021-899-0
  • Freud a budoucnost náboženství, Vyšehrad 2010, ISBN 978-80-7429-015-2
  • Vybojovaná svoboda: vzpomínky, Bergman, 2011
  • Ježíš, Barrister & Principal Brno 2013, ISBN 978-80-7485-001-1
  • V co věřím, Vyšehrad 2012, ISBN 978-80-7429-250-7
  • Dobrá smrt?, Vyšehrad, 2015
  • Žena v dějinách křesťanství, Vyšehrad 2017, ISBN 978-80-7429-808-0

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ https://www.ncronline.org/news/people/hans-k-ng-celebrated-and-controversial-swiss-theologian-has-died
  2. ↑ https://www.catholicnewsagency.com/news/controversial-swiss-theologian-hans-kung-dies-at-age-93
  3. ↑ ŠTAMPACH, Ivan, O. Stav mezináboženských vztahů dnes. DINGIR online. 31.5.1999, roč. 2., čís. 2., s. 30 - 31. Dostupné online. ISSN 1212-1371
  4. ↑ a b c Martin Schlemmer: Hans Küng - Malé dějiny katolické církve Archivováno 22. 5. 2010 na Wayback Machine., Glosy.info, 14. 6. 2006
  5. ↑ a b c Stručný životopis, tituly a ocenění Hanse Künga na stránkách Katolické teologické fakulty Univerzity v Tübingenu Archivováno 27. 11. 2013 na Wayback Machine.
  6. ↑ Hans Küng, teolog na hraně : Dingir, dostupné online
  7. ↑ a b c Hans Küng: Žil jsem sedm životů - Teď jsem připraven na smrt, týdeník Stern č. 43/2009, 15. 10. 2009, s. 124-131, český překlad Getsemany č. 213, únor 2010
  8. ↑ Hans Küng: Vybojovaná svoboda: Vzpomínky, str. 263, Praha 2011 přeloženo z německého originálu vydaného 2002
  9. ↑ Hans Küng: Žízeň Vatikánu po moci rozděluje křesťanstvo a poškozuje katolicismus, The Guardian, 28. října 2009, český překlad Filip Outrata, Getsemany č. 211, prosinec 2009
  10. ↑ Kam kráča František a jeho cirkev? LifeNews Slovakia, 26. 3. 2013

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hans_Küng&oldid=22961908“