Otevřít hlavní menu
Možná hledáte: Balet (hudební skupina).

Balet je forma scénického tance, která využívá choreografii. Balet může být samostatné dílo, nebo může být součástí opery nebo operety. Mezi významná baletní představení patří Louskáček, Labutí jezero, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské, Giselle a mnoho dalších.

Vývoj baletuEditovat

Kořeny baletu lze hledat ve druhé polovině 16. století jednak v tanečních vložkách italských oper a francouzským ballet de cour. Tito předchůdci baletu obsahovali tance, již v tomto období se objevují speciální kostýmy a výzdoba. Balet jako samostatná umělecká forma se začal vyvíjet ve Francii během vlády Ludvíka XIV. (16431715), který byl velkým příznivcem tance, a jelikož došlo k poklesu kvality tanečních standardů, založil roku 1661 Académie Royale de Danse (Královskou akademii tance). Dvorním hudebním skladatelem Ludvíka XIV. byl Jean-Baptiste Lully, ten složil první tzv. comédie-ballet (La Revente des habits du ballet et comédie z roku 1661, a další). V této rané formě baletu byly jednotlivé scény divadelní hry oddělované tancem. Díky Lullymu došlo k rozdělení taneční akademie na dvě části: opéra-ballet a školu pro profesionální tanečníky, která byla spojena s Académie Royale de Musique.[1]

V 18. století došlo k popularizaci baletu, která vedla k rozpracování a vylepšení baletní techniky, v této době se balet stal rovnoprávnou dramatickou formou. Na vývoj baletu mělo velký vliv vydání Lettres sur la danse et les balety (1760) sepsaných Jeanem-Georgesem Noverrem, díky čemuž došlo k plnému prosazení pantomimy a reformě pohybů, čímž se zlepšily možnosti vyjadřovat příběh.

V 19. století zájem o balet poklesl, díky velkým sociálním změnám ve společnosti ztratil balet oporu v aristokratických kruzích a lze říci, že se rozvíjel pouze ve Francii, Rusku a Itálii.

Ve 20. století došlo především díky ruské škole k určité renesanci klasického baletu, který díky řadě vynikajících tanečníků postupně získal zpět své ztracené pozice. V Německu došlo k rozvoji tzv. výrazového tance.

Sergej Ďagilev založil v Paříži soubor Ballets Russes (Ruské balety), který později působil v Monte Carlu. Spolupracoval s vynikajícími hudebníky, např. s Igorem Stravinským, který pro něj složil hudbu k baletu Svěcení jara, stejně jako s výtvarníky formátu Pabla Picassa. Působil v něm legendární tanečník Václav Nižinskij.

Historie baletu v ČecháchEditovat

Tanec v českých zemích do 17. stoletíEditovat

I v českých zemích byl vývoj tanečních forem spjat s vývojem divadla a s životem lidových i šlechtických vrstev. Již v 15. století se v Čechách tančily společenské tance, toho si můžeme povšimnout na nástěnné malbě na Zvíkově, kde je vysihnutý basse danse. Ballet de cour, dvorský balet, který vznikal v 16. století ve Francii se u nás objevil docela brzy - již v roce 1604 píše ve svých pamětech maršálek Bassompierre, že se v Praze tančil malý balet.

V pobělohorské době k nám přišla italská opera. Pravá barokní opera té doby byla zakončena tzv. divertissement, ve kterém se tančily různé tance Rakouska a taktéž i hanácké tance. Koncem 17. století se do Čech dostávali komedianti z Itálie se svojí commedií dell' arte. V těchto představeních měla svůj prostor i pantomima a ani balet jako komické číslo v závěru nechyběl.

Balet, tanec a mimo jiné i hudba byly rozvíjeny i v klášterech. Zejména jezuité pořádali oslavná představení s baletem. V roce 1680 hráli dokonce v Klementinu k oslavě císařského páru, který sídlil na čas v Praze.

Tanec v českých zemích v 18. stoletíEditovat

18. století přineslo rozkvět baletu a pantomimy. Při korunovaci Karla VI. v roce 1723 mu česká šlechta připravila skvělé uvítání - zahrála mu operu Constanza e Fortezza. Bylo postaveno velké jeviště, na kterém se předváděly bitvy, zápasy, tance a balety. K této příležitosti připravili operu i jezuité, v této opeře se také tančilo.

V 18. století vznikaly uprostřed opery také tzv. intermezza, což byly také taneční či pantomimické výstupy, balety tenkrát poněkud vzdáleně vypovídaly o tom, co se v daném jednání odehrávalo. Mnoho šlechticů mělo v té době na svých sídlech baletní mistry.

19. stoletíEditovat

V 19. století se v baletu událo mnoho důležitých událostí. Roku 1806 zemřel ve Vídni nájemce Stavovského divadla, Domenico Guadasoni, a ta bylo jasné, že končí orientace na italskou operu a nastoupí německá opera. V roce 1823 poprvé stála baletní tanečnice, sice Italka Amalie Brugnoliová na špičkách.

Ve 30. letech nemělo pražské divadlo stálý baletní soubor, a tak sem jezdily hostovat soubory cizí, například baletní soubor vedený Ferdinandem Occionim.

S výstavbou Prozatímního divadla také vznikal jeho samostatný baletní soubor v čele s Václavem Reisingerem. Za otevření Národního divadla v roce 1883 vystupovalo v tomto divadle 22 tanečnic v souboru, 3 sólistky a jeden sólista. Jejich úkolem bylo představit balet jako samostatný žánr. První samostatný balet uvedený v Národním divadle, Hašiš, však přinesl rozčarování. Bylo chabé libreto, pouze se zařadily tance a rámcový příběh byl slabý bez zápletky a rozuzlení.

19. století také přineslo první baletní školu Království českého zemského a Národního divadla vedenou Augustinem Bergerem.

20. stoletíEditovat

Na počátku 20. století došlo v souboru v Národním divadle ke změnám ve vedení, baletním mistrem se stal Achille Viscusi. U něj se však projevila neznalost českých lidových tanců. Viscusiho poté ve vedení vystřídal Augustin Berger. Soubor byl v té době bez primabaleriny. Berger uvedl na jeviště Národního divadla mnoho baletů, jedním z nich je třeba balet Prometheus.

Období po první světové válce byla pro balet Národního divadla ve znamení improvizace a mezivládím, neboť válka přinesla jak dramaturgické, tak personální změny. Ve dvacátých letech účinkoval v Praze mnoho ruských umělců.

Ve 30. letech se rozhodoval, jestli je potřeba tvůrčího choreografa nebo primabaleriny. Úspěch v té době slavila tanečnice Jelizaveta Nikolská.

V roce 1938 v Brně dokonce proběhla světová premiéra baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie.

Nejvýznamnější baletyEditovat

SkladateléEditovat

Výuka baletuEditovat

Balet lze vyučovat v amatérských institucích, jako např. baletní studia, tanečních oborech Základních uměleckých škol anebo pomocí všemožných baletních soustředění. Pro nadané jedince, kteří uvažují o profesionální kariéře, kterou nezvládne každý, existují výběrové taneční konzervatoře (např. v Praze, Brně, Ostravě). Zde studují po dobu osm let a po úspěšném výběrovém řízení [konkurzu] mohou nastoupit do předních českých i zahraničních divadel.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. BRODSKÁ, Božena. Vybrané kapitoly z dějin baletu. 2.. vyd. Praha: Nakladatelství AMU, 2008. ISBN 978-80-7331-106-3. 
  2. AMBRUZOVÁ, Olga. Balet a jeho repertoár. 1.. vyd. Praha: Nakladatelství AMU, 2001. ISBN 80-903051-0-5. 
  3. BRODSKÁ, Božena; VAŠUT, Vladimír. Svět tance a baletu. 1.. vyd. Praha: Nakladatelství AMU, 2004. ISBN 80-7331-004-X. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat