Otevřít hlavní menu

Bohuslav Martinů

český hudební skladatel hudební moderny

Bohuslav Martinů (8. prosince 1890 Polička[1]28. srpna 1959 Liestal, Švýcarsko[2]) je jedním z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů, vedle Antonína Dvořáka ve světě nejhranějším.[zdroj?]

Bohuslav Martinů
Bohuslav Martinů v roce 1943
Bohuslav Martinů v roce 1943
Základní informace
Narození 8. prosince 1890
Polička
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 28. srpna 1959 (ve věku 68 let)
Liestal
ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Žánry opera, symfonie, klasická hudba a balet
Povolání hudební skladatel, hudebník a libretista
Nástroje housle
Významná díla Ariadna
Koncert pro hoboj a malý orchestr
Slzy nože
Čím člověk žije
Otvírání studánek
… více na Wikidatech
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm II. třída, in memoriam (1991)
Římská cena
Guggenheimovo stipendium
Web www.martinu.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Je skladatelem polymorfním, který prošel rozmanitými vývojovými fázemi, než dosáhl zcela osobitého slohu. Stylově má nejblíže ke generaci neoklasiků (Arthur Honegger, Béla Bartók aj.).

Obsah

Život a díloEditovat

Mládí a pobyt v ČecháchEditovat

 
Bohuslav Martinů jako šesti- či sedmiletý houslista, Polička, kolem roku 1896

Pocházel z rodiny obuvníka a pověžného Ferdinanda Martinů[3], narodil se ve věžní místnosti kostela svatého Jakuba v Poličce. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906–1910, prošel dvěma odděleními – studium hry na housle přerušil a přešel do oddělení varhanního, kde se vyučovalo skladbě. Ani toto studium nedokončil. V letech 1920–1923 působil jako houslistaČeské filharmonii a jako úspěšný skladatel. V letech 1922–1923 se stal žákem Josefa Suka na mistrovské škole pražské konzervatoře.

Pobyt ve FranciiEditovat

 
Bohuslav Martinů s matkou (Polička, 1927)
 
Vlasta Prachatická, Bohuslav Martinů (1978)

Od roku 1923 žil dlouhodobě mimo svou vlast, nejprve v Paříži, kam získal ministerské stipendium na studia u skladatele Alberta Roussela. Obdivoval od mládí francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Hudba Paříže se po roce 1920 změnila. Impresionismus přestal vládnout hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který mu ukázal moderní návaznost na folklorní východisko. Ve třicátých letech svou techniku svazku s domácími lidovými zdroji uplatnil zvláště v řadě scénických skladeb, počínaje baletem se zpěvy Špalíček. Úspěchu se dočkala i jeho tvorba inspirovaná rag-timovou oblastí, zejména v baletu Kuchyňská revue nebo v opeře Tři přání. Celý život se snažil být skladatelem širokého tvůrčího záběru. Výrazně jej ovlivnil novoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala východiskem pro řadu nových děl. Po podepsání Mnichovské dohody a vypuknutí druhé světové války se octl v nedobrovolné emigraci. Hlásil se do zahraniční českoslovenbské armády, ale pro vysoký věk nebyl přijat. Na texty Jiřího Muchy s využitím biblických předloh zkomponoval Polní mši, kterou připsal Československým dobrovolníkům na francouzské frontě.

Jeho klíčovým scénickým dílem třicátých let se stala „opera – sen“ Julietta. Předloha (Georges Neveux) jej vedla do iracionálního světa představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“. Vstup Julietty na scénu svázal s harmonicky neobvyklým spojem dvou akordů, který se pak stal v řadě jeho dalších skladeb nápadným znakem a originálním myšlenkovým dědictvím Julietty.

Pobyt v USAEditovat

 
Bohuslav Martinů u klavíru pracující na své druhé symfonii. New York, kolem roku 1942

V roce 1926 se seznámil s Francouzkou Charlotte Quennehen (1894–1978), s kterou uzavřel sňatek v roce 1931[3]. Po obsazení Francie manželé Martinů emigrovali v roce 1941 do USA, kde zůstali až do roku 1953 (s krátkými návraty v období 1955–1956). Ve Spojených státech usiloval o nový lyrismus. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v jeho tvorbě stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotou a především nedefinovatelnou „českou aurou“ připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka. V padesátých letech vytvářel díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou Symfonie č. 6 Symfonické fantazie a průzračné dílo Fresky Piera della Francesca, v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, „pozdravy domů", které upoutávají jednoduchostí a čistotou výrazu. V posledních letech svého života se bez přehnané sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v „Eposu o Gilgamešovi“ a také v instrumentálních skladbách, jako jsou symfonické „Paraboly“ a Koncert č. 4 pro klavír „Inkantace“. V pozdním období vyslovil myšlenku, která pro lidstvo 21. století stále více nabývá na významu:

"Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba."[4]

V roce 1946 vyučoval na Berkshire Music School, kde utrpěl těžký úraz, jehož následky pociťoval až do konce života. Po tragické smrti Jana Masaryka (1948) opustil od myšlenky na návrat do Československa a zůstal v emigraci. Byl jmenován profesorem skladby na Princeton University v New Jersey (1948–1951), vyučoval na Mannes College of Music v New Yorku, převážně v období 1948–1956. V roce 1952 získal americké občanství.

Návrat do EvropyEditovat

Soubor:Pomník B. Martinů v městském parku v Poličce.JPG
Pomník Bohuslava Martinů v městských sadech v Poličce

V roce 1953 mu bylo uděleno stipendium od Guggenheimovy nadace, které mu umožnilo opustit USA a komponovat v klidu v Evropě (Nice). Od té doby žil převážně ve Francii, Itálii a Švýcarsku. Byl zvolen členem amerického National Institute of Arts and Letters (1955), krátce vyučoval na Curtis Institute ve Filadelfii a opět na Mannes School of Music v New Yorku, než se definitivně vrátil v květnu 1956 do Evropy, kde vyučoval jako "composer in residence" na Americké akademii v Římě. V roce 1957 opět obdržel stipendium od Guggenheimovy nadace. Přátelé z dob třicátých, Paul a Maja Sacherovi, pozvali manžele Martinů na sklonku skladatelova života k sobě na Schönenberg poblíž Basileje natrvalo.[3]

Zemřel 28. srpna 1959 v nemocnici ve švýcarském Liestalu a byl pohřben na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle své ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V rodném městě je také zbudován jeho památník a jednou ze tří součástí Městského muzea a galerie Polička je Centrum Bohuslava Martinů.[5]

Nejvýznamnější skladbyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam děl Bohuslava Martinů.
 
Polička, rodná světnička v ochozu věže kostela sv. Jakuba
 
Pamětní deska Bohuslava Martinů na věži kostela sv. Jakuba v Poličce, kde se skladatel narodil

Žáci Bohuslava MartinůEditovat

Mezi žáky Bohuslava Martinů vynikli zvláště tři, těšící se mimořádné přízni skladatele: Češi Vítězslava Kaprálová (1915–1940), Jan Novák (1921–1984) a Američan Earl George (1924–1994). Z dalších Ned Rorem (1923), Alan Hovhaness (1911–2000)[7], Herbert Owen Reed (1910–2014)[8], Howard Shanet (1918–2006)[9], Chou Wen-chung (* 1923)[10], Burt Bacharach (* 1928)[11] a jiní.

Nadace Bohuslava MartinůEditovat

Dne 7. 7. 1969 byla ve Švýcarsku založena Nadace Bohuslava Martinů ("Stiftung - Martinů") basilejskými přáteli Bohuslava Martinů Paulem Sacherem a Conradem Beckem složením symbolické částky. Intencí zakladatele bylo získat pro tuto Nadaci pozdější výtěžky díla Martinů, které by do ní plynuly po smrti skladatelovy ženy (manželství Martinů bylo bezdětné a nebylo tedy přímých dědiců). Charlotte Martinů byla tomuto počinu nakloněna, ale měla zájem, s přihlédnutím k národnosti manžela a k jeho národnímu smýšlení, aby část tohoto výnosu plynula rovněž do Prahy. Výsledkem dlouhých mezinárodních jednání byl vznik rovněž československé Nadace Bohuslava Martinů, a to roku 1977. Dvacátého prvního února 1977 byla v pražském Divadle hudby slavnostně založena „Societas Martinů - Společnost Bohuslava Martinů“ za přítomnosti Charlotte Martinů, která si toto uspořádání přála a po němž následoval i akt převedení podstatné části autorských práv na Prahu. Aby Společnost BM v tehdejších totalitních poměrech mohla existovat, musela formálně přijmout zastřešení pod již existující Českou hudební společnost.

Institut Bohuslava MartinůEditovat

V roce 1995 byl v Praze založen Institut Bohuslava Martinů. Impuls k založení studijního centra, jež by zajišťovalo veškerý informační servis, vzešel od skladatele Viktora Kalabise, bývalého prezidenta správní rady Nadace B. Martinů. Ředitelem nově vzniklého institutu se stal Aleš Březina, který tuto funkci zastává dodnes.[12]

V současnosti je institut moderním muzikologickým pracovištěm, které shromažďuje veškeré pramenné materiály k životu a dílu B. Martinů (kopie autografů, korespondence, programy a další dokumenty), disponuje veřejnosti přístupnou rozsáhlou knihovnou a audiotékou. Institut také provozuje webové stránky www.martinu.cz, kde je elektronická online databáze pramenů a knihovny. Institut také vydává třikrát ročně anglicky psaný časopis Martinů Revue, který je k dispozici v tištěné i elektronické formě.

Dlouhodobým posláním institutu a zároveň jeho hlavním a nejdůležitějším projektem je Souborné vydání děl Bohuslava Martinů – tedy postupné vydávání notových edic všech kompozic Bohuslava Martinů na základě pečlivého studia všech dostupných pramenů a za použití nejnovějších hudebně-filologických a textově-kritických metod.[13]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat


  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Zemřel Bohuslav Martinů. Rudé právo. 30. 8. 1959, s. 5. Dostupné online. 
  3. a b c BŘEZINA, Aleš. Bohuslav Martinů : Život v datech [online]. Institut Bohuslava Martinů [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  4. MARTINŮ, Bohuslav. Pozdrav domovu. Československý boj. 4. 11. 1939, roč. 1, čís. 28, s. 1. 
  5. Centrum Bohuslava Martinů v Poličce [online]. Polička: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  6. jab. PKF oživí Ruce Bohuslava Martinů. Česká televize [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-20]. Dostupné online. 
  7. Alan Hovhaness is One Modern Composer Concerned with Origins, Roots of Music. Arizona Daily Sun. 17. 6. 1959, s. 5. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Lecture-Recital Is Scheduled By Music Club. Battle Creek Enquirer. 04. 04. 1946, s. 6. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Howard Shanet, 87, conductor and composer. Bohuslav Martinů Newsletter. Květen - srpen 2006, čís. 2, s. 3. Dostupné online. (anglicky) 
  10. GILLESPIE, Don. Chou Wen-Chung on Varèse: An Interview. American Music. 2009, roč. 27, čís. 4, s. 441-460. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Burt Bacharach : Biography [online]. Burt Bacharach [cit. 2018-01-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Institut Bohuslava Martinů : Charakteristika instituce [online]. Institut Bohuslava Martinů [cit. 2019-01-11]. Dostupné online. (česky, anglicky) 
  13. VELICKÁ, Eva; BERNÁ, Lucie. Rukověť hudebního editora. Praha: Editio Bärenreiter, 2008. 

LiteraturaEditovat

  • BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. 1. vyd. Praha: Panton, 1985. 236 s. S. 25, 35, 47, 57, 164–6, 170, 209, 210, 212, 218. (česky, rusky, německy, anglicky) 
  • CRUMP, Michael. Martinů and the Symphony. London: Toccata Press, 2010. 512 s. (Symphonic studies; no. 3). ISBN 978-0-907689-65-2. (anglicky) 
  • ERISMANN, Guy. Martinů, un musicien à l'éveil des sources. 1. vyd. Arles: Actes Sud, 1990. 392 s. ISBN 28-686-9504-3. (francouzsky) 
  • EYCKEN, Karel van. Bohuslav Martinů. Steenokkerzel: vlastní náklad, 1984. 422 s. (nizozemsky) 
  • FRYDRYCH, Karol. Posunout aspoň o kousek dál. Se Zdeňkem Zouharem o Buhuslavu Martinů, o jeho skladbách a knihách. Harmonie, Praha, 2010, roč. 18, č. 2, s. 16-17. ISSN 1210-8081.
  • FRYDRYCH, Karol. Zdeněk Zouhar & Vít Zouhar - Milý příteli: Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi. Hudební rozhledy, Praha, 2009, roč. 62, č. 10, s. 57. ISSN 0018-6996.
  • HALBREICH, Harry. Bohuslav Martinů: Werkverzeichnis und Biografie. 2. revidované. vyd. Mainz: Schott, 2007. 579 s. ISBN 978-379-5705-657. (německy) JIRGLOVÁ, Lucie. Polička – dobrý tip na výlet. Harmonie. Červenec 2010, čís. 7, s. 10-12. ISSN 1210-8081. 
  • KAPUSTA, Jan. Neuvěřitelná kauza Martinů: Pravdivá zpráva o tom, jak se stalo, že 17. srpna 1979 byly ostatky hudebního skladatele Bohuslava Martinů převezeny z dalekého Švýcarska do rodné Poličky. 1. vyd. Řevnice: Arbor vitae, 2014. 299 s. ISBN 978-80-7467-043-5. (česky) 
  • LARGE, Brian. Martinů. New York: Holmes & Meier Publishers, 1976. 198 s. ISBN 0-8419-0256-9. (anglicky) 
  • MARTINŮ, Bohuslav. Domov, hudba a svět: Deníky, zápisníky, úvahy a články. Příprava vydání Miloš Šafránek. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966. 370 s. (Hudba v zrcadle doby; sv. 3). (česky) 
  • MARTINŮ, Bohuslav. Dopisy domů : Z korespondence do Poličky. Příprava vydání Iša Popelka. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 213 s. ISBN 80-204-0599-2. (česky) 
  • MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů. 2. vyd. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2003. 226 s. ISBN 80-86385-22-1. (česky) 
  • MIHULE, Jaroslav. Martinů: Osud skladatele. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4. (česky) 
  • POPELKA, Iša. Soupis autografů, manuskriptů, faksimile a přidružených tisků skladeb Bohuslava Martinů ve fondech Památníku Bohuslava Martinů / Catalogue of autographs, manuscripts, facsimiles and other printed versions of Bohuslav Martinů compositions at the Bohuslav Martinů Museum. Polička: Městské muzeum a galerie v Poličce, 1997. 119 s. ISBN 80-902-4592-7. (česky a anglicky) 
  • ŠAFRÁNEK, Miloš. Bohuslav Martinů : Život a dílo. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961. 398 s. (česky) 
  • ŠAFRÁNEK, Miloš (ed.). Divadlo Bohuslava Martinů. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1979. 437 s. (česky) 

Externí odkazyEditovat