Symfonie č. 3 (Martinů)

symfonie Bohuslava Martinů

Symfonie č. 3 (H 299) je třetí symfonií Bohuslava Martinů (1890–1959). Byla zkomponována mezi 2. květnem a 14. červnem roku 1944 na venkovském sídle v americkém státě Connecticut. Symfonie o třech větách je poslední symfonií, kterou Martinů vytvořil v období druhé světové války. Hlavními tématy, jež dílo zpracovává, jsou smutek, stesk po rodině a vzdor.

Vznik dílaEditovat

Bohuslav Martinů potřeboval nutně odpočinek od uniformního prostředí rušného New Yorku, na které si v mnoha svých dopisech stěžoval. Odjel tedy se svou manželkou Charlottou do Ridgefieldu, kde hned druhý den po příjezdu začal psát třetí symfonii. Když ovšem roku 1944 přišla zpráva o vylodění v Normandii, Martinů ze samé radosti nedokázal pokračovat v psaní díla. Po krátkém odpočinku 14. června provedl poslední úpravy a svou třetí symfonii dokončil.

PremiéraEditovat

Slavnostní premiéra třetí symfonie B. Martinů se odehrála 12. června 1945 v Bostonu pod vedením blízkého přítele Bohuslava Martinů dirigenta Sergeje Alexandroviče Kusevického. Premiéra v podání Bostonského symfonického orchestru sklidila bouřlivé, neustávající ovace.

Charakteristika symfonieEditovat

Symfonie jako ustálená cyklická hudební skladba se obvykle skládá ze čtyř vět, původně se však jednalo o třívětý celek. V případě třetí symfonie Bohuslava Martinů je tento původní tvar přísně dodržován. Věty ve třetí symfonii se uvádějí v následujícím pořadí: 1. Allegro poco moderato, 2. Largo, 3. Allegro – Andante. Martinů v těchto větách vytvořil až akademicky strohá provedení a využil pravidelných repríz. Sám řekl, že při skládání 3. symfonie mu byla vzorem Beethovenova Eroica.

Symfonie byla sepsána v tónině es moll. „Začíná ji úderným, patetickým nárazem, který má v sobě nahromaděnu utajenou sílu vpravdě sonátového tématu…“[1]. Hlavu tématu tvoří tóny es, ges, f, které v tomto konkrétním případě působí na posluchače bezútěšným dojmem. „Volnou větu (Largo) pojal Martinů v duchu nehybné barokní fantazie, jejíž polyfonní názvuky dodávají myšlenkám velebnou vážnost a filozofický klid. Dramatický rozlet závěrečného Allegra pak vyúsťuje jedinečnou katarzí, korunující celou třívětou formu.[1]

Martinů ve své třetí symfonii vzdal poctu Antonínu Dvořákovi, když v posledních několika taktech citoval ústřední motiv z Dvořákova Requiem.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b MIHULE, Jaroslav. Martinů : osud skladatele. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4. 

LiteraturaEditovat

  • ČERVINKOVÁ, Blanka; BARANČICOVÁ, Svatava; GEBAUEROVÁ, Eva; PAŽOUTOVÁ, Ludmila; VALTROVÁ, Marie. Bohuslav Martinů (8.12.1890-28.8.1959) : bibliografický katalog. Praha: Panton, 1990. 206 s. ISBN 80-7039-068-9. 
  • HOLZKNECHT, Václav. Cesta Bohuslava Martinů. Ilustrace Jaroslav Šerých. 1. vyd. Praha: Společnost Bohuslava Martinů - Česká hudební společnost, 1984. 55 s. 
  • KUŽELKOVÁ, Anna. Analýza orchestrálních a vokálně instrumentálních skladeb Bohuslava Martinů mezi lety 1939 - 1945. Plzeň, 2012 [cit. 2019-01-06]. 96 s. diplomová. Západočeská univerzita v Plzni : Fakulta pedagogická. Vedoucí práce Jiří Bezděk. s. 57–68. Dostupné online.
  • MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů. 2. vyd. Praha: Supraphon, 1978. 150 s. Předmluvu a poznámky Iša Popelka. 
  • MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů. 2. vyd. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2003. 226 s. ISBN 80-86385-22-1. 
  • MIHULE, Jaroslav. Symfonie Bohuslava Martinů. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959. 94 s. 
  • MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů : profil života a díla. Praha: Supraphon, 1974. 
  • MIHULE, Jaroslav. Martinů : osud skladatele. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4. 
  • NEDBAL, Miloslav. Bohuslav Martinů : několik pohledů na život a dílo velkého českého skladatele našeho století. Praha: Panton, 1965. 81 s. 

Externí odkazyEditovat