Ludwig van Beethoven

německý hudební skladatel
Na tento článek je přesměrováno heslo Beethoven. Další významy jsou uvedeny na stránce Beethoven (rozcestník).

Ludwig van Beethoven (výslovnost [ˈluːtvɪç fan ˈbeːtʰoːfn̩]IPA; pokřtěn 17. prosince 1770 Bonn26. března 1827 VídeňAlservorstadt[1]) byl německý hudební skladatel a klavírista, jehož dílo pokrývá přechod od hudebního klasicismuromantismu. Je jedním z nejobdivovanějších skladatelů v historii a jeho skladby patří k nejhranějším z repertoáru klasické hudby. Beethovenův tvůrčí život se tradičně dělí na rané, střední a pozdní období. „Rané“ období, ve kterém vytříbil své umění, končí rokem 1802. Jeho „střední“ období, někdy charakterizované jako „heroické“, vykazující tvůrčí přerod od „klasického“ stylu Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta, zahrnuje roky 1802 až 1812, během nichž stále více trpěl hluchotou. V „pozdním“ období od roku 1812 do své smrti v roce 1827 rozšířil své inovace v hudební formě a výrazu.

Ludwig van Beethoven
Beethoven pracující na Missa solemnis, obraz Josepha Stielera z roku 1820
Beethoven pracující na Missa solemnis,
obraz Josepha Stielera z roku 1820
Narození 16. prosince 1770
Bonn, Kolínské kurfiřtství
Úmrtí 26. března 1827 (ve věku 56 let)
Vídeň, Rakouské císařství
Místo pohřbení Vídeňský ústřední hřbitov
Povolání hudební skladatel, pianista a dirigent
Rodiče Johann van Beethoven a Maria Magdalena van Beethoven
Příbuzní Kaspar Anton Karl van Beethoven a Nikolaus Johann van Beethoven (sourozenci)
Hnutí klasicismus, romantismus
Mecenáši Josef František Maxmilián z Lobkowicz
Ferdinand Arnošt z Valdštejna-Vartenberku
Moritz Reichsgraf von Fries
Karel Alois Lichnovský z Voštic
Ovlivněný Johann Joseph Fux
Joseph Haydn
Johann Sebastian Bach
Wolfgang Amadeus Mozart
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Beethoven se narodil v Bonnu. Jeho hudební talent byl zřejmý již v raném věku a zpočátku ho tvrdě a intenzivně učil jeho otec Johann van Beethoven. Později se jeho výuky ujal skladatel a dirigent Christian Gottlob Neefe, pod jehož vedením vydal v roce 1783 své první dílo, soubor klavírních variací. Útočiště před neradostným prostředím své domácnosti s otcem alkoholikem našel u rodiny Heleny von Breuningové, jejíž děti vyučoval hře na klavír. Ve věku 21 let se přestěhoval do Vídně, aby studoval kompozici u Haydna. Vídeň se na zbytek života stala jeho domovem. Beethoven si tam brzy získal pověst virtuózního klavíristy a obdržel první zakázku od Karla Aloise, knížete Lichnowského, jejímž výsledkem byla tři klavírní tria op. 1 (nejstarší díla s opusovým číslem), vydaná roku 1795.

Jeho první velké orchestrální dílo, symfonie č. 1, vznikla roku 1800 a jeho první soubor smyčcových kvartet vyšel v roce 1801. V této době se mu začal zhoršovat sluch, přesto však pokračoval v dirigování a sám řídil premiéry své třetí a páté symfonie v letech 1804 a 1808. Roku 1806 napsal svůj jediný houslový koncert. Jeho poslední klavírní koncert (č. 5, op. 73, známý jako „Císařský“), věnovaný příteli a mecenáši, rakouskému arcivévodovi Rudolfovi, měl premiéru v roce 1810, avšak již bez Beethovena jako sólisty. Kolem roku 1814 byl skladatel už téměř zcela hluchý a rezignoval na veřejná vystupování. Své zdravotní a osobní problémy popsal ve dvou neodeslaných listech: „Heiligenstadtské závěti“ (1802) určené jeho bratrům, a milostném dopisu neznámé „Nesmrtelné milence“ (1812).

Po roce 1810 Beethoven kvůli hluchotě postupně omezoval svůj společenský život. V tomto období složil řadu ze svých nejobdivovanějších děl, včetně pozdějších symfonií a komorních a klavírních sonát. Svoji jedinou operu Fidelio, poprvé uvedenou roku 1805, revidoval do finální podoby v roce 1814. Během let složil 1819–1823 svou Missu Solemnis a v letech 1822–1824 poslední devátou symfonii, jednu z prvních sborových symfonií. Mezi nejvýznamnější díla závěru života patří jeho poslední smyčcové kvartety z let 1825–26. Beethoven zemřel v roce 1827, po několika měsících, kdy ho nemoc upoutala na lůžko. Beethovenova díla zůstávají do dnešní doby základem repertoáru klasické hudby.

Život a tvorbaEditovat

Rodina a dětstvíEditovat

 
Beethovenův rodný dům na Bonngasse 20, Bonn, dnes Beethovenovo muzeum

Beethoven byl vnukem Ludwiga van Beethovena (1712–1773)[pozn. 1], hudebníka z města Mechelen v Brabantském vévodství (tehdy součást Rakouského Nizozemí, dnešní vlámský region Belgie), který se v 21 letech přestěhoval do Bonnu, hlavního města Kolínského kurfiřtství.[3][4] Ludwig našel obživu u dvora arcibiskupa Clemense Augusta, kurfiřta kolínského, nejprve jako basový zpěvák ve dvorní kapele. Nakonec roku 1761 povýšil na kapelníka (Kapellmeister), a tedy předního bonnského hudebníka. Portrét, který si nechal na konci života namalovat, zůstal vystaven v pokoji jeho vnuka jako talisman jeho hudebního dědictví.[5] Ludwig měl jednoho syna, Johanna (1740–1792), který byl zaměstnaný jako tenorista ve stejném hudebním tělese a na přilepšenou vyučoval hře na klavír a housle.[3]

Johann se v roce 1767 oženil s Marií Magdalenou Keverichovou, dcerou Heinricha Kevericha (1701–1751), šéfkuchaře u dvora trevírského arcibiskupa.[6] Syn Ludwig se narodil v domě na Bonnstrasse čp. 20, který je dnes skladatelovým muzeem.[7] Neexistuje žádný autentický záznam o datu jeho narození; v matrice katolické farnosti sv. Remigia se ale dochoval záznam jeho křtu dne 17. prosince 1770. Podle tamějších dobových zvyklostí se křest prováděl do 24 hodin od narození. Existuje všeobecná shoda (zastávaná i Beethovenem), že jeho datum narození bylo 16. prosince, žádný doklad však o tom není.[8]

Ze sedmi dětí Johanna van Beethovena přežil dětství jen druhorozený Ludwig a jeho dva mladší bratři. Kaspar Anton Karl se narodil 8. dubna 1774 a nejmladší Nikolaus Johann (běžně zvaný Johann) se narodil 2. října 1776.[9]

Beethovenovým prvním učitelem hudby byl jeho otec. Později měl další místní učitele: dvorního varhaníka Gillese van den Eedena († 1782), Tobiase Friedricha Pfeiffera (rodinný přítel, který poskytoval lekce klavíru) a Franze Rovantiniho (příbuzný, který ho vyučoval hře na housle a violu).[3] Beethovenův školní režim začal v jeho pěti letech. Od počátku byl tvrdý a intenzivní a často jej doháněl k slzám. Nespavostí trpící Pfeiffer občas pozdě v noci tahal malého Ludwiga z postele a nutil jej cvičit na klavír.[10] Jeho hudební talent byl zjevný už v dětství. Johann, vědom si úspěchů Leopolda Mozarta se synem Wolfgangem a dcerou Nannerl, se pokusil propagovat svého syna jako „zázračné dítě“. Na plakátech pro jeho první veřejné vystoupení v březnu 1778 jej nechal uvést jako šestiletého (bylo mu tehdy sedm).[11]

1780–1792: BonnEditovat

 
Christian Gottlob Neefe. Rytina podle kresby Johanna Georga Rosenberga, kolem roku 1798

V roce 1780 nebo 1781 začal Beethoven studovat u svého nejdůležitějšího bonnského učitele, Christiana Gottloba Neefeho.[12] Neefe ho učil kompozici; v březnu 1783 vyšla Beethovenova první publikovaná práce, soubor klavírních variací (WoO 63).[9][pozn. 2] Beethoven začal brzy s Neefem pracovat jako pomocný varhaník, nejprve neplacený (1782), a poté jako placený zaměstnanec (1784) dvorní kapely.[14] Jeho první tři klavírní sonáty, WoO 47, někdy známé jako „Kurfürst“ („Kurfiřt“), kvůli jejich dedikaci kurfiřtu Maximiliánovi Friedrichovi (1708–1784), vyšly tiskem v roce 1783.[15] Ve stejném roce se v Magazin der Musik objevila první tištěná zmínka o Beethovenovi – „Louis [sic] van Beethoven… jedenáctiletý chlapec nejslibnějšího talentu. Hraje na klavír velmi zručně a energicky, čte na pohled velmi dobře… hlavní kus, který hrál, byl Das wohltemperierte Klavier Sebastiana Bacha, který Herr Neefe vložil do jeho rukou… “[3] Nástupcem Maximiliána Friedricha jako bonnského kurfiřta se stal Maximilian Franz. Poskytl Beethovenovi jistou podporu, když jej jmenoval dvorním varhaníkem a uhradil náklady jeho cesty do Vídně v roce 1792.[6][16]

Během těchto let byl představen několika lidem, kteří měli v jeho životě sehrát významnou úlohu. Často navštěvoval kultivovanou rodinu von Breuningových, jejíž některé děti vyučoval hře na klavír, a ovdovělá Frau von Breuning se mu stala téměř druhou matkou. Poznal zde také mladého studenta medicíny Franze Wegelera, který se stal jeho celoživotním přítelem (a později se oženil s jednou z dcer von Breuningových). Rodinná atmosféra u von Breuningových nabízela Beethovenovi únik z neradostného prostředí jeho domácnosti, jenž stále více zastíral úpadek otce alkoholika. Dalším častým hostem von Breuningových byl hrabě Ferdinand von Waldstein, který se stal Beethovenovým přítelem a mecenášem.[17][18][19] Waldstein v roce 1791 pověřil Beethovena zhotovením jeho prvního scénického díla, baletu Musik zu einem Ritterballett (WoO 1).[20]

 
Hrabě Waldstein: portrét od Antonína Macheka, kolem roku 1800

V období let 1785–90 neexistuje téměř žádný záznam o Beethovenově skladatelské činnosti. Důvodem mohla být vlažná odezva na jeho první vydaná díla a také přetrvávající rodinné problémy.[21] V roce 1787 Beethoven poprvé navštívil Vídeň, kde zůstal asi dva týdny a možná se setkal s Mozartem, nebo ho alespoň slyšel hrát, ačkoliv přesvědčivý důkaz chybí.[22][17] Vídeňský pobyt ukončil předčasně, kvůli zprávě o špatném zdraví své matky. Ta zemřela krátce po jeho návratu. V roce 1789 byl Beethovenův otec kvůli svému alkoholismu předčasně penzionován. Podle nařízení měla být polovina jeho důchodu vyplácena přímo Ludwigovi na zaopatření rodiny.[23] Kromě toho Beethoven doplňoval rodinný rozpočet vyučováním (ke kterému měl, podle Wegelera, „mimořádný odpor“[24]) a hraním na violu ve dvorním orchestru. Takto se seznámil s řadou oper, včetně děl Mozarta, Glucka a Paisiella.[25] Zde se také spřátelil se svým vrstevníkem Antonínem Rejchou, skladatelem, flétnistou a houslistou, který byl synovcem dirigenta dvorního orchestru Josefa Rejchy.[26]

Během let 1790 až 1792 Beethoven zkomponoval několik děl (tehdy nepublikovaných), která odrážela jeho rostoucí záběr a zralost. V souboru variací napsaném roku 1791 muzikologové identifikovali témata podobná těm z jeho třetí symfonie.[27] Snad na Neefeovo doporučení Beethoven obdržel svou první zakázku; bonnská literární společnost jej v roce 1790 pověřila zhotovením kantáty k úmrtí Josefa II. (WoO 87). Další kantátu na oslavu korunovace Leopolda II. císařem Svaté říše římské (WoO 88) pravděpodobně objednal kurfiřt.[28] Tyto dvě Císařské kantáty nebyly ve své době nikdy uvedeny a zůstaly zapomenuté až do osmdesátých let 19. století, kdy je Johannes Brahms popsal jako „skrz na skrz Beethoven“, takto se mu jevil jejich průkopnický styl, kterým se Beethovenova hudba začala odchylovat od tradice klasicismu.[29]

Beethoven byl poprvé představen Josephu Haydnovi pravděpodobně na konci roku 1790, kdy se Haydn během své cesty do Londýna zastavil kolem Vánoc v Bonnu.[30] Opět se v Bonnu setkali o rok a půl později, při Haydnově zpáteční cestě z Londýna do Vídně v červenci 1792. Beethoven tehdy hrál v orchestru divadla Redoute v Godesbergu. Pravděpodobně tehdy se dojednalo Beethovenovo studium u starého mistra.[31] Waldstein mu před odjezdem napsal: „Chystáte se do Vídně, abyste naplnil své dávné přání… Nechť s pomocí vytrvalé práce obdržíte Mozartova ducha z Haydnových rukou.“[17]

1792–1802: Vídeň – raná létaEditovat

 
Portrét Beethovena jako mladého muže, asi 1800, od Carla Traugotta Riedela (1769–1832)

Beethoven opustil Bonn v listopadu 1792, uprostřed zvěstí o válce šířící se z Francie; krátce po svém příjezdu do Vídně se dozvěděl, že jeho otec zemřel.[32][33] Během několika následujících let se Beethoven pokoušel dostát rozšířenému názoru, že je nástupcem nedávno zesnulého Mozarta studiem jeho díla a tvorbou prací ve výrazně mozartovském duchu.[34]

Neusiloval okamžitě se uvést jako skladatel, spíše věnoval čas studiu a koncertování. Pod Haydnovým vedením[35] se snažil ovládnout kontrapunkt. Studoval také housle u Ignaze Schuppanzigha.[36] Kromě toho začal brát občasné lekce od Antonia Salieriho, především italské vokální kompozice; tento vztah trval nejméně do roku 1802 a možná až do roku 1809.[37]

Když Haydn v roce 1794 opět odjel do Anglie, kurfiřt očekával, že se Beethoven vrátí domů do Bonnu. Ten se však rozhodl zůstat ve Vídni a pokračovat ve studiu kontrapunktu pod Johannem Albrechtsbergerem a dalšími učiteli. Každopádně tehdy už muselo být jeho zaměstnavateli jasné, že Bonn padne do rukou Francouzů, což se také stalo v říjnu 1794. Beethoven tím pádem přišel o stipendium i o důvod k návratu.[38] Jeho schopnosti si však získaly uznání několika vídeňských aristokratů, kteří mu nabídli finanční podporu. Patřil mezi ně Josef František kníže z Lobkovic, kníže Karel Alois kníže Lichnovský a Gottfried baron van Swieten.[39]

Beethoven se s pomocí styků získaných přes Haydna a Waldsteina uvedl v salonech vídeňské šlechty, kde si začal budovat pověst zdatného klavíristy a improvizátora.[40] Přítel Nikolaus Simrock zahájil vydávání jeho skladeb, počínaje souborem klavírních variací na Dittersdorfovo téma (WoO 66).[41] Již v roce 1793 se Beethoven ve Vídni těšil solidní reputaci klavírního virtuosa. Zjevně však zdržoval vydávání svých prací, aby tak mělo jejich publikování co největší efekt.[39]

 
Kníže Lobkowitz: portrét od Augusta Friedricha Oelenhainze

V březnu 1795 uskutečnil Beethoven své první veřejné vídeňské vystoupení, zahrál na něm jeden ze svých klavírních koncertů.[pozn. 3][43] Krátce po tomto představení nechal vydat své první skladby s opusovým číslem - tři klavírní tria, opus 1, dedikovaná patronovi knížeti Lichnowskému.[42] Vydání skladeb mu přineslo značný finanční zisk, který téměř stačil na pokrytí jeho ročních životních nákladů.[44] V roce 1799 zvítězil v klavírním improvizačním „duelu“ proti virtuózovi Josephovi Woelflovi, konaném v domě barona Raimunda Wetzlara (bývalého Mozartova mecenáše); v následujícím roce obdobně triumfoval nad Danielem Steibeltem v salonu hraběte Moritze von Friese.[45] Beethovenovu osmou klavírní sonátu „Patetická“ (op. 13), publikovanou v roce 1799, popisuje muzikolog Barry Cooper jako „překonávající všechny jeho předchozí skladby silou charakteru, hloubkou emocí, úrovní originality a vynalézavostí motivické a tonální manipulace.“[46]

V letech 1798 až 1800 složil svých prvních šest smyčcových kvartetů (op. 18), objednaných knížetem z Lobkovic. Tiskem se objevily roku 1801. V září 1799 dokončil také septet op. 20, za jeho života jedno z jeho nejhranějších děl. Po premiérách své první a druhé symfonie v letech 1800 a 1803 začal být považován za jednoho z nejvýznamnějších mladých skladatelů generace nastupující po Haydnovi a Mozartovi. Ale jeho melodie, hudební vývoj, použití modulace a textury a charakterizace emocí ho vzdalovaly od jeho vzorů a umocňovaly dopad, který mělo publikování některých jeho raných děl.[47] Pro premiéru své první symfonie 2. dubna 1800 si pronajal Burgtheater. Náplní tohoto koncertu byl rozsáhlý program, zahrnující díla Haydna a Mozarta, a dále jeho septet, symfonii, a jeden z jeho klavírních koncertů (tato poslední tři díla dosud nepublikovaná). Koncert, který vlivný týdeník Allgemeine musikalische Zeitung označil jako „za dlouhou dobu nejpozoruhodnější“, se neobešel bez potíží; kritikové mimo jiné vytýkali, že „hráči se neobtěžovali věnovat sebemenší pozornost sólistovi.“ [48] Koncem roku 1800 již byl Beethoven a jeho hudba u aristokracie a vydavatelů vysoce v kurzu.[49]

 
Josephine Brunsviková, miniatura tužkou od neznámého umělce, před rokem 1804

V květnu 1799 začal vyučovat hře na klavír dcery maďarské hraběnky Anny Brunsvikové. Během této doby se zamiloval do její mladší dcery Josephine. Mezi jeho další studenty patřil v letech 1801 až 1805 budoucí skladatel Ferdinand Ries, který později psal o jejich setkáních. Mladý Carl Czerny, v pozdějším věku sám uznávaný učitel hudby, studoval u Beethovena mezi roky 1801 až 1803. Koncem roku 1801 se Beethoven prostřednictvím rodiny Brunsviků seznámil s mladou hraběnku Julii Guicciardi; v dopisu příteli z listopadu 1801 zmiňuje svou lásku k Julii, ale třídní rozdíl činil bližší vztah nemyslitelným. Věnoval ji však svou klavírní sonátu Op. 27 č. 2, dnes všeobecně známou jako „Měsíční sonáta“.[50]

Na jaře 1801 Beethoven dokončil baletní hudbu Stvoření Prométheova, op. 43. Dílo se dočkalo během let 1801 a 1802 řady uvedení. Aby vytěžil co nejvíce aktuální popularitu skladby, pospíšil si s vydáním klavírního přepisu.[51] Na jaře roku 1802 dohotovil druhou symfonii, kterou zamýšlel uvést na koncertu, který však byl zrušen. Místo toho měla premiéru na abonentském koncertu v dubnu 1803 v Divadle na Vídeňce, kde byl jmenován rezidentním skladatelem. Kromě druhé symfonie na koncertu zazněla také jeho první symfonie, třetí klavírní koncert a oratorium Kristus na hoře Olivetské. Kritiky byly smíšené, koncert však měl finanční úspěch; Beethoven si za vstupenku účtoval trojnásobek běžné ceny.[52]

V roce 1802 začal Beethovenův bratr Kaspar, dosud mu příležitostně vypomáhající, přebírat větší roli v řízení jeho obchodních záležitostí. Kaspar zlepšil skladatelovu vyjednávací pozici u nakladatelů. Kromě vyjednávání vyšších cen za nově složená díla začal také prodávat některé z bratrových dřívějších, dosud nepublikovaných skladeb. Navíc skladatele pobízel k úpravám a přepisům jeho populárnějších děl pro jiné kombinace nástrojů. Beethoven se tomu bránil, nakonec se ale podřídil. Pochopil že stejně nedokáže zabránit vydavatelům, aby si pro takovéto úpravy jeho prací najímali jiné skladatele.[53]

1802–1812: „heroické“ obdobíEditovat

HluchotaEditovat

 
Beethoven v roce 1803, malba Christiana Hornemana

V roce 1815 se Beethoven svěřil anglickému klavíristovi Charlesi Neateovi, že začal sluch začal ztrácet po záchvatu v roce 1798, vyvolaném hádkou se zpěvákem.[54] Postupné zhoršování jeho sluchu navíc doprovázela těžká forma tinnitu.[55] Již roku 1801 popisoval v dopise Wegelerovi a dalšímu příteli Karlu Amendovi příznaky svého neduhu a obtíže, které mu působil v práci i ve společnosti (i když je pravděpodobné, že někteří z blízkých přátel už o jeho problému věděli).[56] Jako pravděpodobná příčina se dnes uvádí otoskleróza, možná doprovázená degenerací sluchového nervu.[57][pozn. 4]

Na doporučení svého lékaře se přestěhoval do malého rakouského města Heiligenstadt, kousek od Vídně, kde pobýval od dubna do října 1802, aby se zde pokusil vyrovnat se svým stavem. Tam také sepsal dopis určený svým bratrům, dokument, dnes známý jako Heiligenstadtská závěť. Beethoven se v něm svěřuje s myšlenkami na sebevraždu kvůli prohlubující se hluchotě. V závěru však vyjadřuje rozhodnutí zůstat naživu pro svou tvorbu a skrze ni. Dopis nebyl nikdy odeslán a byl objeven teprve po skladatelově smrti v jeho pozůstalosti.[60] Dopisy Wegelerovi a Amendovi nebyly psány v takovém tónu zoufalství; Beethoven v nich také komentoval svůj tehdejší přetrvávající profesní a finanční úspěch a jeho odhodlání, jak se vyjádřil Wegelerovi, „chytit Osud pod krkem; rozhodně mě nerozdrtí úplně“.[57] V roce 1806 si poznamenal do jednoho ze svých hudebních náčrtníků „Nezatajuj nadále svoji hluchotu - dokonce ani v umění.“[61]

Beethovenova ztráta sluchu mu nezabránila komponovat, stále více mu však ztěžovala koncertování, které bylo v tomto období jeho života důležitým zdrojem příjmů. Také podstatně přispěla k jeho postupnému stranění se společenského života.[57] Czerny nicméně uvádí, že Beethoven dokázal normálně slyšet řeč a hudbu až do roku 1812.[62] Beethoven nikdy neohluchl úplně; i v posledních letech života dokázal rozpoznat nízké tóny a náhlé hlasité zvuky.

„Heroický“ stylEditovat

 
Titulní strana rukopisu rukopisu Eroicy, jméno Napoleon je vyškrtáno Beethovenem

Beethovenův návrat do Vídně z Heiligenstadtu provázela změna hudebního stylu, což se dnes často považuje za začátek jeho středního nebo „heroického“ období, charakterizovaného mnoha originálními díly grandiózních měřítek.[63] Podle Carla Czernyho řekl Beethoven: „Nejsem spokojen se svojí dosavadní prací. Od teď mám v úmyslu jít novým směrem.“[64] Prvním závažným dílem vyznávajícím tento nový styl se stala symfonie č. 3 Es dur, op. 55, známá jako Eroica, napsaná v letech 1803–04. Myšlenku vytvořit symfonii založenou na Napoleonově kariéře možná Beethovenovi roku 1798 vnukl hrabě Bernadotte.[65] Skladatel, sympatizující s ideálem hrdinského revolučního vůdce, původně dal symfonii titul „Bonaparte“. Poté co se Napoleon v roce 1804 nechal prohlásit císařem, vyškrtal rozčarovaný Beethoven Napoleonovo jméno z titulní strany rukopisu. Symfonie byla vydána v roce 1806 pod nynějším názvem a podtitulem „k oslavě památky velkého člověka.“[66] Eroica byla delší a rozsáhlejší než jakákoli předchozí symfonie. Při své premiéře začátkem roku 1805 sklidila rozporuplné reakce. Někteří posluchači kritizovali její přílišnou délku nebo nepochopitelnou strukturu, zatímco jiní ji považovali za mistrovské dílo.[67]

 
E. T. A. Hoffmann, autoportrét, asi 1820

Další díla z tohoto období rozvíjejí Beethovenův hudební jazyk ve stejném dramatickém duchu. „Razumovské“ smyčcové kvartety a klavírní sonáty Valdštejnská a Appassionata sdílejí heroického ducha třetí symfonie.[66] Mezi další práce této periody patří čtvrtá až osmá symfonie, oratorium Kristus na hoře Olivetské, opera Fidelio a houslový koncert.[68] Spisovatel a skladatel E. T. A. Hoffmann napsal roku 1810 na stránkách týdeníku Allgemeine musikalische Zeitung oslavnou kritiku Beethovena. Vyzdvihl jej jako největšího ze tří „romantických“ skladatelů (za ostatní dva považoval Haydna a Mozarta). O hudbě Beethovenovy páté symfonie Hoffmann napsal, že: „rozněcuje zděšení, strach, hrůzu, bolest a probouzí nekonečnou touhu, která je esencí romantismu“.[69]

V těchto časech pocházel Beethovenův příjem z publikování svých děl, z jejich uvádění a od jeho mecenášů. Pro ně pořádal neveřejná představení objednaných skladeb a poskytoval jim kopie partitur na výhradní dobu před publikováním. Kromě toho mu někteří z jeho prvních mecenášů, například kníže Lobkowitz a kníže Lichnowský, nechali vyplácet roční stipendia.[70] Jeho asi nejdůležitějším patronem z řad aristokracie byl arcivévoda Rudolf Jan, nejmladší syn císaře Leopolda II., který v roce 1803 nebo 1804 začal u Beethovena studovat hru na klavír a kompozici. Stali se přáteli a jejich setkání pokračovala až do roku 1824.[71] Beethoven v dalších letech věnoval Rudolfovi 14 skladeb, včetně některých významných děl, jako je „Arcivévodské“ klavírní trio op. 97 (1811) a Missa solemnis op. 123 (1823).

Po změně vedení divadla na Vídeňce počátkem roku 1804 byla Beethovenova pracovní smlouva ukončena, a ten se musel dočasně přestěhovat na předměstí Vídně ke svému příteli Stephanovi von Breuning. Tato nesnáz zpomalila práci na opeře Leonora, jeho zatím největším díle. Další zpoždění nabrala kvůli zásahům rakouské cenzury a nakonec se dočkala premiéry pod svým současným titulem Fidelio v listopadu 1805 v poloprázdné Vídni, opuštěné obyvateli kvůli francouzské okupaci města. Kromě toho, že šlo o finanční neúspěch, utržila tato verze Fidelia také negativní kritické ohlasy a Beethoven ji následně začal revidovat.[72]

Navzdory tomuto neúspěchu nepřestával vzbuzovat zájem nakladatelů a veřejnosti. V roce 1807 si hudebník a vydavatel Muzio Clementi zajistil práva na publikování jeho děl v Anglii a Haydnův bývalý mecenáš kníže Esterházy u skladatele objednal mši (Mše C dur, op. 86) k příležitosti jmenin své manželky. Beethoven však nemohl výhradně spoléhat na tyto finanční zdroje. V prosinci 1808 zorganizoval v divadle na Vídeňce kolosální benefiční koncert ve svůj prospěch. Tato široce propagovaná hudební akademie měla na programu premiéry páté a šesté („Pastorální“) symfonie, čtvrtého klavírního koncertu a chorální fantazie op. 80. Kromě toho zazněly části z mše C dur, koncertní árie Ah! perfido op. 65 a improvizovaná fantazie pro klavír. Koncert přitáhl velké publikum (včetně Czernyho a mladého Ignaze Moschelese). Skladby však byly nedostatečně nazkoušené a výkon orchestru a zpěvačky byl nevalný.[73]

 
Beethovenův patron, arcivévoda Rudolf; portrét od Johanna Baptisty von Lampiho

Na podzim roku 1808, poté, co byla Beethovenovi zamítnuta jeho žádost o místo v Burgtheateru, obdržel skladatel od Napoleonova bratra Jérôma Bonaparta, tehdejšího krále Vestfálska, nabídku dobře placeného postu kapelníka (Kapellmeister) u jeho dvora v Kasselu. Po přímluvách Beethovenových přátel se arcivévoda Rudolf, kníže Kinský a kníže Lobkowitz zavázali vyplácet mu rentu ve výši 4000 florinů ročně, aby ho udrželi ve Vídni.[74] Nakonec splatil svůj podíl renty v dohodnutém termínu pouze arcivévoda Rudolf.[75] Kinský, který dostal bezprostředně poté povolávací rozkaz, svůj podíl nezaplatil a v listopadu 1812 zemřel následkem pádu z koně.[76][77] Kníže Lobkowitz vyhlásil krach poté, co se následkem rakouského státního bankrotu v roce 1811 zhroutila měna. Beethoven se nakonec musel domáhat vyplacení slíbených prostředků právní cestou, díky čemuž se v roce 1815 dočkal určité náhrady.[78]

Počátkem roku 1809 pocítila Vídeň bezprostřední hrozbu blížící se války. V dubnu Beethoven dohotovil klavírní koncert č. 5 v E dur, op. 73[76], který muzikolog Alfred Einstein popsal jako „apoteózu vojenství“ v Beethovenově hudbě.[79] Počátkem května opustil hlavní město s císařskou rodinou také arcivévoda Rudolf, což Beethovena přimělo k napsání klavírní sonáty Les Adieux (sonáta č. 26, op. 81a), kterou skladatel ve skutečnosti nazval „Das Lebewohl“ („Rozloučení“). Její poslední věta „Das Wiedersehen“ („Shledání“) je v rukopisu datována 30. lednem 1810, dnem Rudolfova návratu.[80] Během francouzského ostřelování Vídně v květnu se Beethoven uchýlil do sklepa domu svého bratra Kaspara.[81] Následná okupace Vídně a narušení kulturního života a činnosti Beethovenových vydavatelů, spolu se skladatelovým špatným zdravotním stavem koncem roku 1809 vysvětlují výrazný pokles jeho tvorby během tohoto období.[82] Přesto však v roce 1809 vytvořil další pozoruhodná díla, mezi něž patří jeho smyčcový kvartet č. 10 v F dur, op. 74 (známý jako „Harfový“) a sonáta pro klavír č. 24 Fis dur op. 78, věnovaná Josephinině sestře Therese Brunsvikové.[83]

GoetheEditovat

 
Goethe v roce 1808; portrét od Gerharda von Kügelgen

Na konci roku 1809 Beethoven obdržel zakázku na scénickou hudbu pro Goetheho drama Egmont. Výsledná předehra Egmont a scénická hudba, op. 84, která vznikla v roce 1810, dobře zapadala do jeho „heroického“ stylu. Skladatel se začal o Goetha blíže zajímat, přičemž tři jeho básně zhudebnil v písňové formě (op. 83) a zjišťoval si o něm podrobnosti od společné známé, Bettiny Brentano (která tehdy také naopak Goethovi psala o Beethovenovi). Dalšími pracemi tohoto období v podobném duchu byl smyčcový kvartet f moll op. 95, s podtitulem Quartetto serioso, a klavírní trio B dur op. 97, známé jako „Arcivévodské“, kvůli věnování arcivévodovi Rudolfovi.[84]

Na jaře 1811 Beethoven vážně onemocněl, trpěl bolestmi hlavy a vysokou horečkou. Jeho lékař Johann Malfatti mu doporučil léčbu v teplických lázních. Během lázeňského pobytu napsal další dvě předehry a soubory scénické hudby pro dramata od Augusta von Kotzebue - Král Štěpán op. 117 a Ruiny Athénské op. 113. V roce 1812 na radu lékaře opět navštívil Teplice a tehdy se tam setkal s Goethem. Ten o něm napsal: „Jeho talent mě ohromil; bohužel je to naprosto nezkrocená osobnost. Celkem vzato se nemýlí, když považuje tento svět za ohavný, rozhodně jej však nečiní nijak příjemnějším… svým přístupem.“ Svobodomyslný a rovnostářský Beethoven byl Goethovým chováním a postoji zklamán.[pozn. 5] Svým vydavatelům Breitkopfu a Härtelovi napsal, že „Goethe si až příliš libuje v dvorském prostředí, mnohem víc, než by se na básníka slušelo.“[84] Přesto si však básníka nepřestal vážit. Po jejich setkání začal tvořit hudbu pro sbor a orchestr ke Goetheho Meeresstille und glückliche Fahrt op. 112 („Klid moře a šťastná plavba“), dokončenou v roce 1815. Poté, co bylo v roce 1822 dílo s věnováním básníkovi vydáno, mu Beethoven psal: „Můj obdiv, láska a úcta, které již v mládí choval k jedinečnému a nesmrtelnému Goethovi, dosud přetrvávají.“[86]

„Nesmrtelná milenka“Editovat

 
Antonie Brentano (1808), malba Josepha Karla Stielera

Během pobytu v Teplicích v roce 1812 napsal Beethoven desetistránkový milostný dopis své „nesmrtelné milence“ (Unsterbliche Geliebte), který nikdy neodeslal.[87] Identita zamýšleného příjemce byla dlouho předmětem debat. Mezi uvažované adresátky patří Antonie Brentanová[88], Julie Guicciardiová, Therese Malfattiová a Josephine Brunsviková.[89] Muzikoložka Rita Steblinová pokládá právě Josephinu Brunsvikovou za jedinou opravdovou Beethovenovu lásku a adresátku dopisu „nesmrtelné milence“.[90]

Všechny uvedené ženy Beethoven považoval za své možné spřízněné duše během své první dekády ve Vídni. Guicciardiová s Beethovenem flirtovala, ale nikdy o něj neměla vážný zájem a v listopadu 1803 se provdala za Wenzela Roberta von Gallenberga (Beethoven později tvrdil svému pozdějšímu sekretáři a životopisci Antonu Schindlerovi, že Gucciardiová „za mnou přišla s pláčem, ale já ji odvrhnul.“)[91]

Antonie (Toni) Brentanová (rozená Birkenstocková), o deset let mladší než Beethoven, byla manželkou Franze Brentana, nevlastního bratra Bettiny Brentanové, která skladatele představila své rodině. Je možné, že Antonie a Beethoven spolu udržovali poměr v letech 1811–1812. Koncem roku 1812 Antonie opustila Vídeň se svým manželem a nikdy se už se skladatelem nestřetla (nejsou ani doklady o vzájemné korespondenci), přestože ve svém pozdějším věku o něm psala a mluvila s vřelými slovy.[92]

Josephine, k níž skladatel choval vřelé city od doby, kdy ji vyučoval na klavír, se mezitím vdala za postaršího hraběte Josepha Deyma, kterému porodila čtyři děti. Beethoven zůstával pravidelným rodinným návštěvníkem. Po smrti hraběte v roce 1804 začal Beethoven Josephine navštěvovat stále častěji a psát jí vášnivé dopisy. Josephine se snažila tuto romanci držet v tajnosti, na nátlak rodiny se však se skladatelem musela přestat vídat. Sňatkem s neurozeným Beethovenem by ztratila opatrovnická práva ke svým dětem.[pozn. 6][pozn. 7][94] V dalších letech si prošla nešťastným manželstvím s estonským baronem Christophem von Stackelberg a několika nemanželskými vztahy. S Beethovenem se však ještě několikrát tajně setkala, pravděpodobně také v Praze v červnu 1812. Toto setkání mohlo být podnětem k napsání dopisu „nesmrtelné milence“.[95]

Malfattiová byla neteří Beethovenova lékaře a v roce 1810 ji skladatel požádal o ruku. Bylo mu tehdy 40 let a jí 19, návrh byl odmítnut.[96] Beethoven jí věnoval klavírní bagatelu Pro Elišku.[97][pozn. 8]

Po roce 1812 neexistují zprávy o žádném Beethovenově milostném vztahu; z jeho tehdejší korespondence a později z konverzačních sešitů však vyplývá, že se občas uchyloval k prostitutkám.[99]

1813–1822: UznáníEditovat

Rodinné problémyEditovat

 
Karl van Beethoven, asi 1820: miniatura od neznámého autora

Na počátku roku 1813 Beethoven zjevně procházel těžkým emocionálním obdobím a jeho skladatelská produkce poklesla. Také přestával dbát na svůj dříve úpravný zevnějšek, a upadalo i jeho společenské chování, obzvláště při jídle.[100]

Jednou z příčin tohoto stavu mohly být rodinné problémy. Na konci října 1812 navštívil svého bratra Johanna. Přál si ukončit Johannovo soužití s Therese Obermayerovou, která již měla nemanželské dítě. Nedokázal však přesvědčit Johanna, aby vztah ukončil. Dokonce se snažil intervenovat u místních občanských a církevních úřadů, ale Johann a Therese se přesto 8. listopadu vzali.[101]

Skladateli dělal starosti i jeho druhý bratr Kaspar, který delší dobu trpěl tuberkulózou. V roce 1813 mu Beethoven půjčil 1500 florinů. Kvůli jejich splacení musel skladatel podstoupit komplikovaná právní opatření.[102] Kaspar 15. listopadu 1815 své nemoci podlehl a se Beethoven okamžitě zapletl do zdlouhavého právního sporu s Kasparovou manželkou Johannou o poručenství k bratrovu synovi Karlovi, tehdy devítiletému. Beethovenovi se podařilo přimět Kaspara, aby ho určil za chlapcova výhradního poručníka. Pozdější dodatek v Kasparově poslední vůli však přidělil společné poručnictví Ludwigovi a Johanně.[103] Beethovenovi se sice v lednu 1816 povedlo synovce vyvázat z Johanniny péče a umístit jej do soukromé školy[104], roku 1818 však ohledně Karla opět podstupoval právní spory. Beethovenovi se kvůli své neurozenosti nepodařilo přednést svůj případ před Landrechte, šlechtický soud. Případ byl 18. prosince 1818 předán vídeňskému magistrátnímu soudu, který skladatelovo výhradní poručnictví zrušil.[104][pozn. 9] Získal je zpět teprve v roce 1820 po intenzivním právním boji.[105] Během následujících let Beethoven často zasahoval do života svého synovce způsobem, který Karl těžce nesl.[106]

Poválečná VídeňEditovat

 
Beethoven v roce 1815: portrét od Josepha Willibrorda Mählera

Beethoven nakonec nalezl motivaci k tvorbě rozsáhlejší kompozice v červnu 1813, kdy přišla zpráva o Napoleonově porážce v bitvě u Vitorie koalicí vedenou vévodou z Wellingtonu. Vynálezce Johann Nepomuk Mälzel skladatele přesvědčil, aby pro jeho mechanický nástroj panharmonikon napsal dílo připomínající tuto událost. Beethoven skladbu také upravil pro orchestr jako Wellingtonovo vítězství op. 91 (známá též jako Bitevní symfonie).[pozn. 10]

Poprvé byla uvedena 8. prosince 1813, společně s jeho sedmou symfonií op. 92, na charitativním koncertu pro oběti války. Úspěch koncertu vedl k jeho opakování 12. prosince. V orchestru zasedlo několik stávajících předních a budoucích významných hudebníků, kteří v té době ve Vídni přebývali, včetně Giacoma Meyerbeera a Domenica Dragonettiho.[108] Ohlas díla si vysloužil jeho opakovaná uvedení na koncertech, uspořádaných skladatelem v lednu a únoru 1814.[109] Tyto koncerty přinesly Beethovenovi větší zisk než kterékoliv jiné v jeho kariéře a umožnily mu zakoupení bankovních cenných papírů, které byly v době jeho smrti jeho nejcennějším majetkem.[110]

 
Beethovenova karikatura od Johanna Lysera, 1815

Beethovenova obnovená popularita vedla k požadavkům na znovuuvedení Fidelia. Opera ve své třetí revidované verzi získala při obnovené vídeňské premiéře v červenci 1813 kladné přijetí a v následujících letech se zde častokrát uváděla.[111] Beethovenovi vydavatelé, Artaria, pověřili dvacetiletého Moschelese přípravou klavírního partu opery, který nadepsal „Dokončeno, s Boží pomocí!“ - k čemuž Beethoven dopsal „Ó člověče, pomoz si sám.“[pozn. 11][112] Toho léta Beethoven zkomponoval první klavírní sonátu po pěti letech (sonáta č. 27 e moll, op. 90).[113] Také se připojil k řadě dalších skladatelů, kteří skládali hudbu v patriotickém duchu k pobavení hlav států a diplomatů, účastnících se vídeňského kongresu, který začal v listopadu 1814. Jeho příspěvkem byla kantáta „Der glorreiche Augenblick“ op. 136 („Slavný okamžik“) a podobná sborová díla, která slovy Maynarda Solomona „zvýšila Beethovenovu popularitu, [ale] sotva přispěla k posílení jeho pověsti vážného skladatele.“[114]

Během uvádění tria „Arcivévoda“ v dubnu a květnu 1814 sehrál svá poslední veřejná vystoupení jako klavírní sólista. Skladatel Louis Spohr toto vystoupení komentoval: „klavír byl silně rozladěný, což Beethovenovi příliš nevadilo, protože jej neslyšel… umělcova virtuozita byla ta tam… hluboce mě to zarmoutilo.“[115] Od roku 1814 Beethoven používal pro konverzaci ušní trumpety navržené Johannem Mälzelem.[116]

Beethovenovy skladby z roku 1815 zahrnují expresivní druhou verzi zhudebnění básně „An die Hoffnung“ (op. 94). Ve srovnání s jeho první verzí z roku 1805 (dárek pro Josephine Brunsvik) byla „mnohem dramatičtější… Celá je prodchnuta duchem operního jeviště.“[117] Zdálo se však, že jeho energie klesá: kromě těchto děl napsal jen dvě violoncellové sonáty op. 102 č. 1 a 2, a několik menších skladeb. Dále začal pracovat na šestém klavírním koncertu, posléze však toho zanechal.[118]

OdmlkaEditovat

 
Beethoven v roce 1818, kresba Augusta Kloebera

V letech 1815 až 1819 Beethovenova produkce dále klesla na úroveň, nemající v jeho dospělém životě obdoby.[119] Skladatel tento pokles částečně připisoval své zdlouhavé nemoci (nazýval ji „zánětlivá horečka“), kterou trpěl více než rok, počínaje říjnem 1816.[120] Maynard Solomon naznačuje, že výpadek tvorby byl bezpochyby také důsledkem přetrvávajících právních problémů týkajících se jeho synovce Karla[121] a též poznáním, že se stále více míjí s dobovými hudebními trendy. Necítil sympatie k vývoji německého romantismu, který si osvojil prvek nadpřirozena (jako v operách Louise Spohra, Heinricha Marschnera a Carla Marii von Webera), navíc také „odolával nastupující romantické fragmentaci cyklických forem klasického období do malých forem a lyrických náladových skladeb“, místo toho se obrátil ke studiu Bacha, Händela a Palestriny.[122] V roce 1817 obnovil starou známost s Mälzelem, který mu úspěšně představil svůj nově vyvinutý metronom.[123] Mezi několik málo rozsáhlejších děl, které během těchto let Beethoven dokončil, patří sonáta „Kladívkový klavír“ z roku 1818 (sonáta č. 29 v B dur, op. 106) a jeho zhudebnění básní Aloise Jeittelese, An die ferne Geliebte („Vzdálené milé“) op. 98, (1816), které zavedlo do klasického repertoáru písňový cyklus.[124] V roce 1818 začal s hudebními náčrty, ze kterých později vznikly části jeho poslední, deváté symfonie.[125]

Počátkem roku 1818 se skladatelovo zdraví zlepšilo a jeho synovec Karl, nyní jedenáctiletý, se k němu v lednu přestěhoval (ačkoli během jednoho roku jej jeho matka soudně získala zpět do své péče).[126] Tou dobou se Beethovenovi dále značně zhoršil sluch, což jej donutilo konverzovat s ostatními písemně pomocí poznámkových bloků. Tyto „konverzační sešity“ se staly bohatým písemným pramenem z období jeho následujícího života. Obsahují diskuse o hudbě, obchodních záležitostech a o osobním životě; jsou také cenným zdrojem jeho kontaktů a přestav o zamýšleném provozování své hudby, a jeho názorů na hudební umění.[127][pozn. 12] Zlepšily se také poměry v jeho domácnosti; Nanette Streicherová, která o něj pečovala během jeho nemoci, mu nadále poskytovala určitou výpomoc, skladatel také konečně našel zkušeného kuchaře.[133] Důkazem úcty, které se Beethoven těšil v Anglii, byl v roce 1818 dar klavíru Broadwood majitelem společnosti Thomasem Broadwoodem, za což mu skladatel vyjádřil vděk. Necítil se však natolik zdráv na to, aby toho roku na pozvání Philharmonic Society navštívil Londýn.[134][pozn. 13]

Obnovení tvorbyEditovat

 
Beethoven roku 1819: portrét od Ferdinanda Schimona

Přestože Beethoven tou dobou věnoval mnoho času a úsilí probíhajícím právním bitvám o Karlovo poručnictví, zahrnující rozsáhlou korespondenci a lobbování,[136] nastaly roku 1819 dvě události, které mu daly podnět k tvorbě rozsáhlých děl. První bylo oznámení o povýšení arcivévody Rudolfa na olomouckého arcibiskupa, které odstartovalo práci na Missa Solemnis op. 123, jenž měla být připravená na Rudolfovo uvedení do úřadu v březnu 1820. Druhou byla nabídka vydavatele Antonia Diabelliho směřovaná k padesáti vídeňským skladatelům, včetně Beethovena, Franze Schuberta, Czernyho a osmiletého Franze Liszta, aby každý sestavil variaci na jím poskytnuté téma. Beethoven chtěl překonat ostatní soutěžící a do poloviny roku 1819 již dokončil 20 variací, tvořících část pozdějších 33 variací na Diabelliho valčík op. 120. Obě tato díla zůstala několik let nedokončena.[137][138] Téhož roku 1819 se skladateli dostalo významné pocty ve formě souboru čtyřiceti klavírních variací arcivévody Rudolfa na téma napsané Beethovenem (WoO 200), který byl věnován mistrovi.[139] Beethovenův portrét od Ferdinanda Schimona z téhož roku, který se v příštím století stal jedním z jeho nejznámějších vyobrazení, popsal Schindler, navzdory jeho uměleckým nedostatkům, „v zachycení tohoto obzvláštního vzhledu, majestátní čelo … pevně sevřená ústa a brada ve tvaru mušle, … věrnější skutečnosti než jakýkoli jeho jiný obraz.“[140]

Beethovenovo několikaleté úsilí napsat mši pro Rudolfa nebylo motivováno žádným devótním katolicismem. I když se narodil jako katolík, forma náboženství praktikovaná u dvora v Bonnu, kde vyrůstal, byla, podle slov Maynarda Solomona, „kompromisní ideologií, která umožňovala relativně poklidné soužití církve a racionalismu“[141]. Beethovenův Tagebuch (deník, který nepravidelně vedl mezi lety 1812 a 1818), ukazuje jeho zájem o řadu náboženských filozofií, včetně indické, egyptské, orientální a hymnů Rgvéda.[142] V dopise Rudolfovi z července 1821 Beethoven vyjadřuje svou víru v osobního Boha: „Bůh… vidí do mého nejvnitřnějšího srdce a ví, že jako člověk vykonávám svědomitě a při všech příležitostech povinnosti, které mi lidstvo, Bůh a příroda přikazují. “ Jeden z náčrtů Missy Solemnis nadepsal „Prosba o vnitřní a vnější mír“[143].

Beethovenovo postavení stvrdila série Concerts sprituels, pořádaná ve Vídni sbormistrem Franzem Xaverem Gebauerem v sezónách 1819/1820 a 1820/1821, během nichž se hrálo všech jeho osm dosavadních symfonií, plus oratorium Kristus na hoře Olivetské a mše v C. Jejich autora to nijak nenadchlo: když v konverzačním sešitu z dubna 1820 jeden přítel zmínil Gebauera, Beethoven napsal v odpověď „Geh! Bauer“ („Pche, sedlák!“).[144]

Právě toho roku 1819 s Beethovenem navázal první styky vydavatel Moritz Schlesinger, který si získal skladatelovu důvěru.[145] Schlesinger si mimo jiné zajistil jeho tři poslední klavírní sonáty a poslední kvartety; skladatele také lákalo, že Schlesinger disponoval vydavatelstvími v Německu a Francii a kontakty v Anglii, což mohlo překonat problémy s pirátským vydáváním jeho děl.[146] První ze tří sonát, na které Beethoven v roce 1820 uzavřel smlouvu se Schlesingerem, s cenou 30 dukátů na sonátu (což dále odsunulo dokončení mše), poslal vydavateli na konci roku (sonáta E dur, op. 109, věnovaná Maximilianě, dceři Antonie Brentano).[147]

Začátek roku 1821 zastihl skladatele opět ve špatném zdravotním stavu, trpěl revmatismem a žloutenkou. Přesto pokračoval v práci na zbývajících klavírních sonátách, které slíbil Schlesingerovi (v prosinci byla vydána sonáta As dur op. 110), a na mši.[148] Začátkem roku 1822 se snažil usmířit se svým bratrem Johannem, s jehož sňatkem v roce 1812 nesouhlasil. Johann jej nyní začal pravidelně navštěvovat (jak o tom svědčí dobové konverzační sešity) a začal mu pomáhat v jeho obchodních záležitostech, včetně toho, že mu půjčil peníze výměnou za práva k některým jeho skladbám. Skladatel také hledal cesty ke smíru s matkou svého synovce, včetně finančních příspěvků, ačkoli tomu se naopak stavěl na odpor Karl.[149] Beethovenovy finanční vyhlídky zlepšily dvě zakázky na konci roku 1822. V listopadu jej oslovila Londýnská filharmonie s poptávkou na symfonii. Zakázku s potěšením přijal, londýnské těleso považoval za důstojný stánek pro devátou symfonii, na které pracoval.[150] V listopadu také kníže Nikolaj Borisovič Golicyn z Petrohradu objednal u Beethovena tři smyčcové kvartety, za cenu jakou si řekne. Beethoven nasadil cenu vysoko, na 50 dukátů za kvartet.[151]

V roce 1822 začal jako neplacený skladatelův sekretář pracovat Anton Schindler, který se v roce 1840 stal jedním z Beethovenových nejranějších a nejvlivnějších (ale ne vždy spolehlivých) životopisců. Později tvrdil, že do okruhu Beethovenových blízkých patřil od roku 1814, pro to však neexistují žádné důkazy. Cooper poznamenává, že „Beethoven si velmi cenil jeho služeb, ale neměl o něm valné mínění jako o člověku.“[152]

1823–1827: Poslední létaEditovat

 
Beethoven v roce 1823, malba Ferdinanda Georga Waldmüllera

Rok 1823 byl svědkem dokončení tří významných děl, která všechna Beethovena zaměstnávala několik let, konkrétně Missa Solemnis, devátá symfonie a Diabelliho variace.[153]

Beethoven předal rukopis dokončené Mše Rudolfovi 19. března (více než rok po arcivévodově arcibiskupské instalaci). Nepospíchal však s její publikací nebo veřejným uvedením, protože dostal nápad profitovat z díla prodejem rukopisů mše různým dvorům v Německu a Evropě po 50 dukátech. Jedním z mála, kteří tuto nabídku přijali, byl francouzský král Ludvík XVIII., který také poslal Beethovenovi těžký zlatý medailon.[154] Práce na symfonii a variacích zabraly skladateli většinu zbytku pracovního roku. Diabelli doufal, že bude moci vydat obě díla, ale potenciální hodnota mše vybudila mnoho dalších vydavatelů, kteří o ni u Beethovena soupeřili, včetně Schlesingera a Carla Friedricha Peterse (nakonec ji získal Schott).[155]

Beethoven začal být rozmrzelý z přístupu Vídeňanů k jeho dílům. Kritikovi Johannovi Friedrichovi Rochlitzovi, který jej navštívil v roce 1822 řekl:

Ode mne tu nic neuslyšíte… Fidelio? Nesmí se uvádět, ani jej nikdo nechce slyšet. Symfonie? Nemají na ně čas. Mé koncerty? Každý omílá jenom to, co si sám napsal. Sólové kusy? Ty už dávno vyšly z módy, a zde móda znamená vše. Nanejvýš Schuppanzigh občas vyhrabe nějaký kvartet.[156]

Začal proto sondovat možnost premiéry Mše a deváté symfonie v Berlíně. Když se o tom jeho vídeňští obdivovatelé dozvěděli, žádali ho o uvedení děl ve Vídni. Beethoven se nechal přemluvit a dne 7. května 1824 symfonie poprvé zazněla spolu s částmi Missa Solemnis v Kärntnertortheateru za velkého ohlasu.[157][pozn. 14] Beethoven stál vedle dirigenta Michaela Umlaufa během dirigování (Umlauf však varoval zpěváky a orchestr, aby jej ignorovali), a kvůli své hluchotě si ani nevšiml potlesku, který následoval, dokud jej neobrátili čelem k publiku.[159] Allgemeine musikalische Zeitung se rozplýval: „nevyčerpatelný génius nám ukázal nový svět“, a Carl Czerny napsal, že symfonie „vane tak svěžím, živým, skutečně mladistvým duchem… tolik síly, inovací a krásy jako vždy [pochází] z hlavy tohoto jedinečného muže, i když jistě někdy vzbuzuje pohoršení staromilců.“ Koncert Beethovenovi velký zisk nevynesl, protože náklady na jeho uspořádání byly značně vysoké.[160] Druhý koncert 24. května, za který mu producent zaručil minimální odměnu, měl chabou návštěvnost; synovec Karl poznamenal, že „mnoho lidí již odcestovalo na venkov“. Byl to Beethovenův poslední veřejný koncert.[161] Beethoven obvinil Schindlera z podvodu nebo špatného vedení vstupenek; následně jej jako svého sekretáře nahradil Karlem Holzem (druhým houslistou v Schuppanzighově kvartetu), ačkoli během roku 1826 se s Schindlerem usmířil.[162]

Navzdory zhoršujícímu se zdraví začal pracovat na smyčcových kvartetech pro Golicyna. První z nich, kvartet E dur, op. 127 poprvé zahrálo Schuppanzighovo kvarteto v březnu 1825. Při psaní dalšího kvarteta v a moll, op. 132, v dubnu 1825 postihla skladatele náhlá nemoc. Během zotavování v Badenu zakomponoval do kvarteta pomalou větu, které dal titul „Heiliger Dankgesang eines Genesenen an die Gottheit, in der lydischen Tonart“ („Posvátný zpěv díků uzdraveného člověka na božství, v lydické tónině“).[158] Dalším dokončeným kvartetem byl třináctý, v B dur, op. 130. Poslední z jeho šesti vět, kontrapunktová, se během premiéry v březnu 1826, provedené opět Schuppanzighovým kvartetem, se ukázala jako velmi obtížná jak pro umělce, tak pro publikum. Vydavatelé Artaria přesvědčili Beethovena, aby za příplatek napsal nové finále a vydal poslední větu jako samostatné dílo (Velká fuga op. 133).[163] Z této série kvartetů si Beethoven nejvíce cenil posledního, cis moll op. 131, který považoval za svoji nejdokonalejší samostatnou skladbu.[164]

Beethovenovy vztahy se synovcem Karlem zůstávaly i nadále bouřlivé; ve skladatelových dopisech Karlovi zaznívaly příkazy a výčitky. V srpnu se Karl, poté co navštívil svou matkou navzdory Beethovenově vůli, pokusil o sebevraždu střelením do hlavy. Přežil a po propuštění z nemocnice se odešel zotavit do obce Gneixendorf v doprovodu Ludwiga a druhého strýce Johanna. Během pobytu v Gneixendorfu Beethoven dokončil další kvartet (F dur op. 135), který zaslal Schlesingerovi. Do rukopisu, pod úvodní pomalé akordy v poslední větě napsal Beethoven „Muss es sein?“ („Musí to být?“); odpověď, uvedená nad rychlejším hlavním tématem věty zní „Es muss sein!“ („Musí to být!“). Celá věta má název „Der schwer gefasste Entschluss“ („Obtížné rozhodnutí“).[165] V listopadu pak Beethoven dokončil svoji poslední skladbu, náhradní finále pro kvartet op. 130.[158] Skladatel již tou dobou trpěl nemocí a depresemi[158], začal se hádat s Johannem, kterého nutil, aby učinil svým dědicem Karla místo své ženy.[166]

SmrtEditovat

 
Beethoven na smrtelné posteli; skica Josefa Danhausera

Na zpáteční cestě z Gneixendorfu do Vídně v prosinci 1826 Beethovena znovu zasáhla nemoc. Začal jej navštěvovat Dr. Andreas Wawruch, který si v prosinci všiml příznaků, zahrnujících horečku, žloutenku a otoky končetin, kašel a dýchací potíže. Skladatel podstoupil několik operací s cílem odvést z břicha přebytečnou tekutinu.[158][167]

Karl zůstal v prosinci u Beethovenova lože, ale začátkem ledna odešel do Jihlavy narukovat do armády a svého strýce už znovu nikdy neviděl, i když mu krátce nato napsal: „Můj drahý otče… Žiji tu spokojeně a lituji jen svého odloučení od Vás.“ Ihned po Karlově odchodu napsal Beethoven závěť, díky níž se synovec stal jeho univerzálním dědicem.[168] Později během ledna skladatele navštívil Dr. Malfatti, jehož léčba (poté co uznal nezvratnost stavu pacienta) převážně spočívala v podávání alkoholu. Když se roznesly zprávy o závažnosti skladatelova stavu, přišlo jej navštívit mnoho starých přátel, včetně Diabelliho, Schuppanzigha, Lichnowského, Schindlera, skladatele Johanna Nepomuka Hummela a jeho žáka Ferdinanda Hillera. Jeho příznivci mu také zaslali mnoho poct a darů, včetně 100 liber od londýnské Philharmonic Society a bedny drahého vína od Schotta.[158][169] V této době zůstával Beethoven téměř trvale upoután na lůžko i přes občasné odvážné pokusy se vyburcovat k aktivitě. Dne 24. března řekl Schindlerovi a ostatním přítomným "Plaudite, amici, comoedia finita est" („Tleskejte, přátelé, komedie je u konce.“) Později toho dne, když dorazilo víno od Schotta, zašeptal, „Škoda - příliš pozdě.“[170]

 
Beethovenův pohřební průvod: akvarel F. X. Stoebera

Beethoven zemřel 26. března 1827 ve věku 56 let; přítomni byli pouze jeho přítel Anselm Hüttenbrenner a „Frau van Beethoven“ (snad bratrova žena Johanna van Beethoven). Podle Hüttenbrennera se asi v pět odpoledne zablesklo a zahřmělo: „Beethoven otevřel oči, zvedl pravou ruku a několik sekund hleděl vzhůru, s pěstí zaťatou… ustal dech a tlukot srdce.“[171] Ke smrtelnému loži přišlo mnoho návštěvníků; řada z nich si odnesla pramen vlasů mrtvého, mezi nimi i Hüttenbrenner a Hiller.[172][173] Pitva odhalila rozsáhlé poškození jater, které mohlo být způsobeno jeho silnou konzumací alkoholu[174] a také značnou dilataci sluchových a dalších souvisejících nervů.[175][176][pozn. 15]

Beethovenova pohřebního průvodu ve Vídni 29. března 1827 se zúčastnilo odhadem 10 000 lidí.[181] Mezi nosiče pochodní patřil i Franz Schubert a houslista Joseph Mayseder. Zazněla pohřební řeč od básníka Franze Grillparzera. Beethoven byl pohřben na hřbitově ve Währingu, severozápadně od Vídně, po mši v kostele Nejsvětější Trojice (Dreifaltigkeitskirche) v Alserstrasse. V roce 1863 byly skladatelovy ostatky exhumovány k prozkoumání a v roce 1888 přeneseny na vídeňský Zentralfriedhof, kde byly uloženy do hrobu sousedícího s hrobem Schuberta.[174][182]

Beethoven a české zeměEditovat

Ludwig van Beethoven navštívil během svého života české země několikrát. Pobýval především v Praze, Teplicích, Františkových Lázních a na zámku v Hradci u Opavy. Kromě toho měl řadu přátel a mecenášů z řad české zemské šlechty.

 
Jan Nepomuk Kaňka z Prahy se stal Beethovenovým právním poradcem

Beethoven poprvé zavítal do Čech v únoru 1796, kdy v rámci koncertní cesty do Německa několik týdnů pobýval v Praze. Přijel sem v doprovodu přítele Karla knížete Lichnowského a ubytoval se v hotelu „U zlatého jednorožce“ na Malé Straně. Beethoven hrál především v salonech pražské šlechty, 11. března také koncertoval v pražském Konviktu. V Praze složil několik menších děl, jako dechový sextet, op. 91, klavírní sonátu, op. 49, č. 2 a dále skladby věnované mladé Josefině Claryové, dceři Filipa hraběte Clary-Aldringen, a to árii Ah, perfido, op. 65 a několik skladeb pro mandolínu. V Praze se také s advokátem Janem Nepomukem Kaňkou, který mu později poskytoval právní pomoc ve sporu s Kinskými a Lobkowiczi ohledně přislíbené renty.[183]

Podruhé Prahu navštívil koncem září 1798. Provedl tehdy dva veřejné koncerty v sále Konviktu, na nichž zahrál své klavírní koncerty op. 15 a op. 19, dále části sonáty A dur, op. 2 a variaci na Mozartovo téma. Kromě toho vystoupil soukromě u hraběte Clam-Gallase, kde hrál Rondo ze sonáty A dur a improvizaci na téma „Ah vous dirai-je, Maman“. To byl jeho poslední pražský koncert.[184][185]

 
Bílý zámek v Hradci nad Moravicí, místo skladatelova pobytu v letech 1806 a 1811

Na pozvání přítele a mecenáše Karla Lichnowského pobýval Beethoven od července do září 1806 na jeho zámku v Hradci u Opavy. Seznámil se tam s Franzem hrabětem Oppersdorfem, který se stal jeho hudebním ctitelem. Podruhé se na zámku zastavil v září 1811 cestou z Teplic, strávil zde pouze čtyři dny.[186]

Na radu lékaře dr. Malfattiho a přítelkyně Bettiny Brentanové odjel Beethoven v polovině srpna 1811 do Teplic. Tamější lázně byly doporučovány pro léčbu chorob smyslového ústrojí, což mohlo skladateli pomoci při jeho poruše sluchu. Do Teplic přicestoval přes Prahu a ubytoval se v domě „U zlaté harfy", čp. 75, společně s přítelem Franzem Olivou. Mezi tehdejšími lázeňskými hosty se nacházela řada významných spisovatelů a umělců, se kterými se Beethoven seznámil. Patřil mezi ně například spisovatel Karl August Varnhagen von Ense, houslista Giovanni Polledro, básnířka Elisa von der Recke a její přítel Christoph August Tiedge. Skladatel zde také poznal zpěvačku Amalii Sebaldovou, ke které citově vzplanul. Během svého pobytu složil výše uvedenou scénickou hudbu Die Ruinen von Athen a König Stephan a pracoval i na dalších skladbách. Koncem září lázně opustil, cestou domů se zastavil na zámku v Hradci u Opavy.[187]

 
Dům „U zlatého slunce", čp. 72, kde Beethoven přebýval během svého druhého pobytu v Teplicích v létě 1812

Příští rok navštívil Teplice znovu, avšak nerad, na naléhání dr. Malfattiho. Tentokrát bydlel v domě „U zlatého slunce", čp. 72. I tentokrát se v Teplicích vyskytovala řada předních osobností evropské vědy a kultury, jako přírodopisec Wilhelm Humboldt, pruský právník Friedrich Carl von Savigny, spisovatelé a básníci jako August Tiedge, Carl Joachim Arnim se svou chotí Bettinou Brentanovou a další. Během tohoto pobytu Beethoven napsal svůj dopis „nesmrtelné milence" a seznámil se zde s básníkem J. W. Goethem.[188] Během teplického pobytu se s básníkem setkal několikrát.[189] Koncem července se Beethoven nakrátko odjel léčit do Karlových Varů. Dne 6. srpna zde vystoupil na benefičním koncertu ve prospěch obyvatel rakouského Badenu, zničeného požárem.[190] Z Karlových Varů se pak přesunul do klidnějších Františkových Lázní, kde strávil asi měsíc. Bydlel zde v domě „U dvou zlatých lvů“ čp. 7. Zpráva o příjezdu Amélie Sebaldové do Teplic jej přiměla se tam vrátit. Cestou do Teplic se opět zastavil v Karlových Varech, kde se 8. září naposledy setkal s Goethem. Následný teplický pobyt věnoval lázeňské léčbě, v péči Sebaldové. Jeho zdravotní stav se však nezlepšil a navíc jej koncem září postihla nemoc. Dne 29. září 1812 Teplice opustil a odjel do Lince navštívit bratra Johanna. Cestou se zastavil v Praze a Českých Budějovicích. To byl poslední pobyt Beethovena v Čechách.[191]

HudbaEditovat

„Tři období“Editovat

Historik William Drabkin uvádí, že již v roce 1818 jistý spisovatel navrhl rozdělení Beethovenových děl do tří období a že takové dělení (i když často ohraničené různými daty nebo přelomovými díly) se nakonec stalo konvencí přijatou všemi Beethovenovými životopisci, počínaje Schindlerem, F. J. Fétisem a Wilhelmem von Lenz. Pozdější badatelé se snažili v rámci této obecně přijímané struktury o detailnější rozlišení dalších pod-období. Mezi nevýhody tohoto přístupu patří, že obvykle opomíná čtvrté období, to jest raná léta v Bonnu, a díla z této doby se netěší takové pozornosti; a že ignoruje rozdílný vývoj Beethovenových kompozičních stylů pro různé formy skladeb. Například styl klavírních sonát procházel plynulým vývojem; naproti tomu symfonie lineární vývoj vůbec nevykazují; ze všech typů skladeb této kategorizaci asi nejlépe odpovídají kvartety, zjevně seskupené do tří období (op. 18 v letech 1801–1802, op. 59, 74 a 95 v letech 1806–1814 a kvartety, dnes známé jako „pozdní“, od roku 1824). Drabkin dochází k závěru, že „dnes, když jsme s nimi žili tak dlouho… dokud existují tištěné programy koncertů, doprovodné texty k nahrávkám a beethovenovské recitály, je těžké si představit, že bychom se někdy vzdali dogmatu jasně definovaných tvůrčích období.“[192][193]

Bonn 1782–1792Editovat

Z Beethovenových let života v Bonnu se dochovalo nějakých čtyřicet skladeb, včetně deseti velmi raných děl, napsaných před rokem 1785. Předpokládá se, že Beethoven mezi lety 1785 až 1790 téměř ustal s tvorbou, možná v důsledku negativních kritických reakcí na jeho první publikovaná díla. Recenze uveřejněná roku 1784 ve vlivném Musikalischer Almanack Johanna Nikolause Forkela stavěla Beethovenovy výtvory na úroveň začátečníků.[194] Tři raná klavírní kvarteta z roku 1785 (WoO 36), modelovaná podle Mozartových houslových sonát, svědčí o jeho poplatnosti dobovým trendům. Sám skladatel nezamýšlel udělit žádné z bonnských skladeb opusové číslo, s výjimkou těch, které později přepracoval pro nové použití, například některé písně v jeho sbírce op. 52 (1805) a dechový oktet přepracovaný roku 1793 na smyčcový kvintet op. 4.[195][196] Charles Rosen poukazuje na to, že Bonn byl ve srovnání s Vídní kulturně poněkud pozadu. Beethoven pravděpodobně neznal zralá díla Haydna nebo Mozarta a podle Rosena se jeho raný styl spíše blížil stylu Hummela nebo Muzia Clementiho.[197] Kernan naznačuje, že v této fázi Beethoven vynikal spíše na poli vokální hudby než sonátových skladeb; teprve přestěhování do Vídně v roce 1792 jej nasměřovalo k rozvoji hudby v žánrech, kterými se proslavil.[195]

První obdobíEditovat

Konvenční „první období“ začíná Beethovenovým příchodem do Vídně v roce 1792. Zdá se, že v prvních několika letech skládal méně než v Bonnu. Jeho klavírní tria, op. 1, byla publikována až v roce 1795. Od tohoto okamžiku zvládl „vídeňský styl“ (dnes nejznámější díly Haydna a Mozarta) a začal si tvořit svůj vlastní. Jeho práce z let 1795 až 1800 jsou rozsahem větší, než bylo tehdy pravidlem (sonáty se čtyřmi větami, místo obvyklých tří); typicky upřednostňoval spíše scherzo oproti menuetu s triem; a jeho hudba často zahrnuje dramatické, někdy přímo exaltované, použití extrémní dynamiky, tempa a chromatické harmonie. Kvůli tomu Haydn považoval třetí trio op. 1 za příliš náročné pro posluchače.[198]

Beethoven také zkoumal nové směry a postupně rozšiřoval rozsah a ambice své práce. Mezi důležité skladby z raného období patří první a druhá symfonie, soubor šesti smyčcových kvartet op. 18, první dva klavírní koncerty a první tucet klavírních sonát, včetně slavné sonáty Pathétique, op. 13.

Střední obdobíEditovat

Jeho střední („heroické“) období začalo krátce po skladatelově osobní krizi, vyvolané jeho poznáním začínající ztráty sluchu. Zahrnuje rozsáhlá díla, která vyjadřují myšlenku hrdinství a boje. Práce středního období zahrnují šest symfonií (č. 3–8), poslední dva klavírní koncerty, trojitý koncert a houslový koncert, pět smyčcových kvartet (č. 7–11), několik klavírních sonát (včetně sonát Valdštejn a Appassionata), Kreutzerovu houslovou sonátu a jeho jedinou operu Fidelio. V tomto období, které končí okolo roku 1815, se Beethovenův styl vyhranil k naprosté individualitě. Dospěl k novým strukturám a formám, záměrně rušil zavedené hudební konvence a pracoval s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky, přesto jeho skladby vytváří vyvážený celek.[199]

„Střední období“ je někdy spojeno s „heroickým“ způsobem komponování[200], ale použití termínu „heroický“ se stává v beethovenovských studiích stále kontroverznější. Termín častěji používá jako synonymum pro střední období.[201] Rovněž začala být zpochybňována vhodnost pojmu „heroický“ k popisu celého středního období: zatímco některá díla, jako je třetí a pátá symfonie, lze snadno označit nálepkou „heroická“, pro mnoho dalších, jako je jeho symfonie č. 6 Pastorální nebo jeho klavírní sonáta č. 24, to neplatí.[202]

Pozdní obdobíEditovat

V pozdním období vyvrcholilo Beethovenovo tvůrčí úsilí, chtěl dát svým myšlenkám co největší intenzitu, jeho díla se stávala stále komplikovanější jak ze skladatelského, tak z interpretačního pohledu.[203]

Beethovenovo pozdní období začalo v dekádě 1810–1819. Začal opětovně studovat hudbu starších mistrů, včetně děl Johanna Sebastiana Bacha a Georga Fridericha Händela, tehdy publikované v prvních pokusech o kompletní vydání. Mnoho Beethovenových pozdních děl využívá formu fugy. Jeho raným pokusem začlenit tyto vlivy byla předehra Svěcení domu z roku 1822. Objevil se nový styl, nyní nazývaný jeho „pozdním obdobím“. Vrátil se ke klavíru, aby složil své první klavírní sonáty po téměř deseti letech: díla pozdního období zahrnují posledních pět klavírních sonát a Variace na Diabelliho valčík, poslední dvě sonáty pro violoncello a klavír, pozdní smyčcové kvartety, a dvě skladby pro velká tělesa: Missa solemnis a devátá symfonie. Smyčcový kvartet op. 131 má sedm propojených vět a poslední věta deváté symfonie doplňuje orchestr sborem.[204]

Operní tvorbaEditovat

Komponování oper bylo pro Beethovena problematické.[205] Dokončil pouze velmi ceněnou operu Fidelio s věčným tématem lidské touhy po svobodě, kterou několikrát revidoval. Celkem projevil zájem o dalších 54 témat.[206] Jednalo se mimo jiné o tato témata: Macbeth (1809, libreto Heinrich Joseph von Collin), Jana z Arku (1823, libreto Friedrich Kind a Carl Joseph Bernard), Brutus (1816, libreto Eduard von Bauernfeld) a Klaudina z Villy Bella (1826, libreto Johann Wolfgang von Goethe).

Přehled nejvýznamnějších skladebEditovat

 
Originál partitury 5. symfonie

Orchestrální dílaEditovat

Vokální dílaEditovat

Sólové a komorní skladbyEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Předpona „van“ k příjmení „Beethoven“ odráží vlámský původ rodiny; příjmení naznačuje, že „v jisté době žili na řepné (beet) farmě nebo poblíž“.[2]
  2. Většinu Beethovenových raných děl a těch, kterým nepřidělil opusové číslo, uvádějí Georg Kinsky a Hans Halm jako „WoO“ (Werk ohne Opuszahl), díla bez čísla opusu. Kinsky a Halm také do přílohy zahrnuli 18 autorsky sporných děl („WoO Anhang“). Kromě toho některé drobnější práce, které nemají opusové číslo ani nejsou v seznamu WoO, jsou zahrnuty v Hessově katalogu.[13]
  3. Není jisté, zda šlo o první nebo druhý. Dokumentární důkazy jsou nejasné a oba koncerty byly v podobném, téměř dokončeném stavu (žádný nebyl po několik let dokončen ani zveřejněn). [42]
  4. Mezi možné příčiny Beethovenovy hluchoty také bývá přiřazována otrava olovem z jeho oblíbeného doslazovaného vína,[58] a Pagetova kostní choroba.[59]
  5. Odlišné životní postoje obou mužů ilustruje známá příhoda, někdy zvaná teplický incident. Na jedné z jejich společných vycházek na teplické promenádě, pravděpodobně 23. června 1812, potkali císařovnu Marii Ludoviku s doprovodem. Goethe se zastavil a uctivě uklonil na pozdrav. Naproti tomu Beethoven si narazil do klobouk do čela a prošel kolem císařské suity bez pozdravu. Teprve když jej pozdravili, pozdravil je také.[85]
  6. "Beethoven a Pepi, kam to povede? … Musí být ve střehu! Její srdce musí mít sílu říci ne, smutná povinnost." [Beethoven und Pepi, was soll daraus werden? Sie soll auf ihrer Hut sein! ... Ihr Herz muss die Kraft haben nein zu sagen, eine traurige Pflicht.] (Dopis Therese pro Charlottu, 20. ledna 1805)[93]
  7. „Musela bych porušit posvátná pouta, kdybych vyhověla Vaší žádosti – věřte mi – že já, konajíc co je mou povinností, tím trpím nejvíce – a že mé činy se dozajista řídí ušlechtilými motivy.“ [Ich müßte heilige Bande verletzen, gäbe ich Ihrem Verlangen Gehör – Glauben Sie – daß ich, durch Erfüllung meiner Pflichten, am meisten leide – und daß gewiß, edle Beweggründe meine Handlungen leiteten.] (Dopis Josephine Beethovenovi, zima 1806/7, ve Schmidt-Görg 1957, s. 21)
  8. Rukopis (nyní ztracený) objevil po smrti Therese Malfattiové v její pozůstalosti raný Beethovenův životopisec Ludwig Nohl. Existují spekulace, že Nohl nesprávně přečetl název díla, který mohl být Für Therese („pro Terezu“).[98]
  9. Rozhodnutí Landrechtu konstatovalo: „ … dle vyjádření Ludwiga van Beethovena … není tento schopen doložit urozenost: záležitost opatrovnictví je proto přenesena na magistrát.“[104]
  10. Dílo není skutečnou symfonií, ale programním dílem zahrnujícím francouzské a britské vojenské písně, bitevní scénu s dělostřeleckými efekty a úpravu písně God Save the King ve formě fugy.[107]
  11. "Fine mit Gottes Hülfe" – "O, Mensch, hilf dir selber."
  12. Podle Beethovenova životopisce Alexandera Wheelocka Thayera mělo existovat 400 konverzačních sešitů, z nichž 264 zničil (a jiné pozměnil) po skladatelově smrti jeho sekretář Schindler, který chtěl zachovat idealizovaný portrét Beethovena.[128] Hudební historik Theodore Albrecht však prokázal, že Thayerova obvinění byla přehnaná. „[Nyní je] naprosto jasné, že Schindler nikdy nevlastnil 400 konverzačních sešitů a že nikdy nezničil zhruba pět osmin tohoto počtu.“ [129] Schindler však do sešitů vepsal řadu podvržených záznamů, které měly zdůraznit jeho vlastní osobnost a předsudky.[130][131] V současné době je v berlínské Staatsbibliothek uloženo 136 sešitů z období 1819–1827, další dva se nacházejí v muzeu Beethoven-Haus v Bonnu.[132]
  13. Klavír Broadwood je dnes součástí sbírek Maďarského národního muzea v Budapešti.[135]
  14. První kompletní uvedení Missa Solemnis již uspořádal v Petrohradě Golicyn, který si u Beethovena předplatil předběžný rukopis mše..[158]
  15. O skutečné příčině jeho smrti se vedou spory: mezi uvažované patří jaterní cirhóza, syfilis, infekční hepatitida, otrava olovem, sarkoidóza a Whippleova choroba.[177] Dochované kadeře jeho vlasů byly postupem doby podrobovány dalším analýzám, stejně jako fragmenty lebky získané během exhumace v roce 1863.[178] Některé z těchto analýz vedly ke kontroverzním tvrzením, že byl neúmyslně otráven nadměrnými dávkami medikamentů na bázi olova podávaných na předpis jeho lékaře.[179][180]

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ludwig van Beethoven na anglické Wikipedii.

  1. Záznam o úmrtí a pohřbu Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine farnosti Vídeň – Alservorstadt; s. 02-Tod_0175, profese zapsána jako „lediger Tonsetzer“
  2. Cooper 1996, s. 36.
  3. a b c d Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 1.
  4. Cooper 2008, s. 407.
  5. Swafford 2014, s. 12–17.
  6. a b Thayer 1967a, s. 50.
  7. Beethoven-Haus History [online]. [cit. 2020-04-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Thayer 1967a, s. 53.
  9. a b Stanley 2000, s. 7.
  10. Swafford 2014, s. 22, 32.
  11. Thayer 1967a, s. 57–8.
  12. Solomon 1998, s. 34.
  13. Cooper 1996, s. 210.
  14. Thayer 1967a, s. 65–70.
  15. Thayer 1967a, s. 69.
  16. Cooper 1996, s. 50.
  17. a b c Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 2.
  18. Cooper 1996, s. 55.
  19. Solomon 1998, s. 51–52.
  20. Thayer 1967a, s. 121–122.
  21. Solomon 1998, s. 36–37.
  22. Clive 1993, s. 22.
  23. Thayer 1967a, s. 95.
  24. Solomon 1998, s. 51.
  25. Thayer 1967a, s. 95–98.
  26. Thayer 1967a, s. 96.
  27. Cooper 2008, s. 35–41.
  28. Cooper 1996, s. 93–94.
  29. Swafford 2014, s. 107–111.
  30. Cooper 2008, s. 35.
  31. Cooper 2008, s. 41.
  32. Thayer 1967a, s. 34–36.
  33. Cooper 2008, s. 42.
  34. Cooper 2008, s. 43.
  35. Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 3.
  36. Cooper 2008, s. 47, 54.
  37. Thayer 1967a, s. 149.
  38. Ronge 2013.
  39. a b Cooper 2008, s. 53.
  40. Solomon 1998, s. 59.
  41. Cooper 2008, s. 46.
  42. a b Cooper 2008, s. 59.
  43. Lockwood 2005, s. 144.
  44. Cooper 2008, s. 56.
  45. Solomon 1998, s. 79.
  46. Cooper 2008, s. 82.
  47. Cooper 2008, s. 58.
  48. Cooper 2008, s. 90.
  49. Cooper 2008, s. 97.
  50. Steblin 2009.
  51. Cooper 2008, s. 98–103.
  52. Cooper 2008, s. 112–27.
  53. Cooper 2008, s. 112–15.
  54. Solomon 1998, s. 160.
  55. Swafford 2014, s. 223–24.
  56. Cooper 2008, s. 108.
  57. a b c Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 5.
  58. Stevens 2013, s. 2854–2858.
  59. Oiseth 2015, s. 139–47.
  60. Cooper 1996, s. 169–172.
  61. Solomon 1998, s. 162.
  62. Ealy 1994, s. 262.
  63. Tyson 1969, s. 138-141.
  64. Cooper 2008, s. 131.
  65. Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 4.
  66. a b Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 6.
  67. Cooper 2008, s. 148.
  68. Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 14 a 15.
  69. Cassedy 2010, s. 1–6.
  70. Cooper 2008, s. 78–79.
  71. Lockwood 2005, s. 300–01.
  72. Cooper 2008, s. 150.
  73. Thayer 1967a, s. 445–448.
  74. Thayer 1967a, s. 457.
  75. Cooper 2008, s. 195.
  76. a b Cooper 1996, s. 48.
  77. Cooper 2008, s. 48.
  78. Solomon 1998, s. 194.
  79. Einstein 1958, s. 47.
  80. Thayer 1967a, s. 464.
  81. Thayer 1967a, s. 465.
  82. Thayer 1967a, s. 467-473.
  83. Thayer 1967a, s. 475.
  84. a b Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 7.
  85. Racek 1964, s. 56.
  86. Cooper 1996, s. 47.
  87. Brandenburg 1996, s. 582.
  88. Solomon 1998, s. 223–231.
  89. Cooper 1996, s. 107.
  90. STEBLIN, Rita. Beethovens „Unsterbliche Geliebte“. Des Rätsels Lösung. Österreichische Musikzeitschrift. 2009, roč. 64, čís. 2, s. 4-17. Dostupné online. ISSN 0029-9316. (německy) 
  91. Solomon 1998, s. 196–197.
  92. Solomon 1998, s. 231–239.
  93. Lipsius 1920, s. 54.
  94. Schmidt-Görg 1957, s. 31.
  95. [1] Beethoven reference site
  96. Solomon 1998, s. 196.
  97. Cooper 1996, s. 20.
  98. Thayer 1967a, s. 502.
  99. Solomon 1998, s. 284, 339–340.
  100. Solomon 1998, s. 284–285.
  101. Solomon 1998, s. 282.
  102. Solomon 1998, s. 301–302.
  103. Solomon 1998, s. 302–303.
  104. a b c Solomon 1998, s. 303.
  105. Solomon 1998, s. 316-321.
  106. Solomon 1998, s. 364–365.
  107. Cooper 1996, s. 220.
  108. Thayer 1967a, s. 559–565.
  109. Thayer 1967a, s. 575–576.
  110. Scherer 2004, s. 112.
  111. Solomon 1998, s. 288, 348.
  112. Conway 2012, s. 129.
  113. Solomon 1998, s. 292.
  114. Solomon 1998, s. 287.
  115. Thayer 1967a, s. 577-578.
  116. Ealy 1994, s. 266–267.
  117. Lockwood 2005, s. 278.
  118. Cooper 1996, s. 24–25.
  119. Solomon 1998, s. 296.
  120. Cooper 2008, s. 254.
  121. Solomon 1998, s. 297.
  122. Solomon 1998, s. 295.
  123. Thayer 1967b, s. 684–686.
  124. Swafford 2014, s. 675–677.
  125. Solomon 1998, s. 322.
  126. Cooper 1996, s. 41.
  127. Cooper 1996, s. 164–167.
  128. Clive 2001, s. 239.
  129. Albrecht 2009, s. 181.
  130. Cooper 1996, s. 52.
  131. Nettl 1994, s. 103.
  132. Hammelmann 1965, s. 187.
  133. Cooper 2008, s. 260.
  134. Thayer 1967b, s. 696–698.
  135. Cooper 1996, s. 43.
  136. Thayer 1967b, s. 790.
  137. Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 8.
  138. Cooper 1996, s. 45.
  139. Thayer 1967b, s. 741, 745.
  140. Thayer 1967b, s. 742.
  141. Solomon 1998, s. 54.
  142. Cooper 1996, s. 146–147.
  143. Solomon 1998, s. 342.
  144. Thayer 1967b, s. 770–771.
  145. Thayer 1967b, s. 734–735.
  146. Conway 2012, s. 185–187.
  147. Cooper 1996, s. 27–28.
  148. Thayer 1967b, s. 776–777, 781–782.
  149. Solomon 1998, s. 362–363.
  150. Thayer 1967b, s. 833–834.
  151. Thayer 1967b, s. 815–816.
  152. Cooper 1996, s. 52, 309–10.
  153. Thayer 1967b, s. 879.
  154. Thayer 1967b, s. 812–829.
  155. Conway 2012, s. 186.
  156. Thayer 1967b, s. 801.
  157. Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 9.
  158. a b c d e f Kerman, Tyson a Burnham 2001, §10.
  159. Solomon 1998, s. 351.
  160. Cooper 2008, s. 317.
  161. Cooper 2008, s. 318.
  162. Cooper 1996, s. 310.
  163. Thayer 1967b, s. 974–975.
  164. Morris 2010, s. 213.
  165. Thayer 1967b, s. 977.
  166. Thayer 1967b, s. 1014.
  167. Thayer 1967b, s. 1017–1024.
  168. Solomon 1998, s. 377.
  169. Solomon 1998, s. 378–379.
  170. Solomon 1998, s. 380–381.
  171. Thayer 1967b, s. 1050-1051.
  172. Solomon 1998, s. 381–382.
  173. Conway 2012, s. 44.
  174. a b Cooper 2008, s. 318, 349.
  175. SaccentiSmildeSaris 2011.
  176. SaccentiSmildeSaris 2012.
  177. Mai 2006.
  178. Meredith 2005, s. 2–3.
  179. Eisinger 2008.
  180. Lorenz 2007.
  181. Taruskin 2010, s. 687.
  182. Thayer 1967b, s. 1053–1056.
  183. RACEK, Jan. Beethoven a české země. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964. 138 s. (Spisy University J.E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta). Dostupné online. ISBN 9004280103. S. 24–28. [Dále jen Racek 1964]. 
  184. SÝKORA, Pavel. Český hudební slovník osob a institucí [online]. Centrum hudební lexikografie, Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, rev. 2015-07-30 [cit. 2020-09-24]. Kapitola Beethoven, Ludwig van. Dostupné online. 
  185. Racek 1964, s. 29–30.
  186. Racek 1964, s. 68–74.
  187. Racek 1964, s. 37–43.
  188. Racek 1964, s. 43–45.
  189. Racek 1964, s. 55–58.
  190. Racek 1964, s. 58–61.
  191. Racek 1964, s. 61–63.
  192. Cooper 1996, s. 198–200.
  193. Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 11.
  194. Solomon 1972, s. 169.
  195. a b Kerman, Tyson a Burnham 2001, 12.
  196. Cooper 1996, s. 227, 230.
  197. Rosen 1972, s. 379–380.
  198. Kerman, Tyson a Burnham 2001, § 13.
  199. MICHELS, Ulrich. Encyklopedický atlas hudby. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. S. 399. 
  200. Solomon 1990, s. 124.
  201. STEINBERG, Michael P. Listening to reason: culture, subjectivity, and nineteenth-century music. [s.l.]: Princeton University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-691-12616-6. S. 59–60. (anglicky) 
  202. BURNHAM, Scott G.; STEINBERG, Michael P. Beethoven and his world. [s.l.]: Princeton University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-691-07073-5. S. 39–40. (anglicky) 
  203. ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1972. S. 197. 
  204. Kerman, Tyson a Burnham 2001.
  205. WARRACK, WEST, John, Ewan. Oxfordský slovník opery. Praha: IRIS, 1998. S. 37. 
  206. PECMAN, Rudolf. Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena. Brno: Masarykova univerzita, 1999. S. 271–273. 

LiteraturaEditovat

  • BLAŽEKOVIĆ, Zdravko, 2009. Music's intellectual history. New York: RILM. Dostupné online. ISBN 978-1-932765-05-2. Heslo Anton Schindler as destroyer and forger of Beethoven's conversation books: A case for decriminalization, s. 169–181. 
  • BRANDENBURG, Sieghard, 1996. Ludwig van Beethoven: Briefwechsel. Gesamtausgabe. Munich: Henle. ISBN 9783873280618. 
  • CASSEDY, Steven, 2010. Beethoven the Romantic: How E. T. A. Hoffmann Got It Right. Journal of the History of Ideas. Leden 2010, roč. 71, s. 1–34. DOI:10.1353/jhi.0.0071. 
  • CLIVE, H.P., 2001. Beethoven and His World: A Biographical Dictionary. Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-816672-6. 
  • CLIVE, Peter, 1993. Mozart and his circle: a biographical dictionary. New Haven: Yale University Press. ISBN 978-0300059007. 
  • COMINI, Allesandra, 2008. The Changing Image of Beethoven: A Study in Mythmaking. Santa Fe: Sunstone Press. ISBN 978-0-86534-661-1. 
  • CONWAY, David, 2012. Jewry in Music: Entry to the Profession from the Enlightenment to Richard Wagner. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-1107015388. 
  • COOPER, Barry, 1996. The Beethoven Companion. London: Thames and Hudson. ISBN 978-0-50-027871-0. 
  • COOPER, Barry, 2008. Beethoven. Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-531331-4. 
  • EALY, George Thomas, 1994. Of Ear Trumpets and a Resonance Plate: Early Hearing Aids and Beethoven's Hearing Perception. 19th-Century Music. Jaro 1994, roč. 17, s. 262–73. DOI:10.1525/ncm.1994.17.3.02a00050. 
  • EINSTEIN, Alfred, 1958. Essays on Music. London: Faber and Faber. OCLC 713913183 
  • EISINGER, Josef, 2008. The lead in Beethoven's hair. Toxicological & Environmental Chemistry. Roč. 90, s. 1–5. DOI:10.1080/02772240701630588. 
  • HAMMELMANN, Han, 1965. Beethoven's Conversation Books. The Musical Times. Březen 1965, roč. 106, s. 187–189. DOI:10.2307/948240. 
  • KERMAN, Joseph; TYSON, Alan; BURNHAM, Scott G., 2001. Oxford Music Online. [s.l.]: [s.n.]. DOI:10.1093/gmo/9781561592630.article.40026. Heslo Ludwig van Beethoven. 
  • LIPSIUS, Ida Marie, 1920. Beethoven und die Brunsviks. Nach Familienpapieren aus Therese Brunsviks Nachlaß. Leipzig: Siegel. 
  • LOCKWOOD, Lewis, 2005. Beethoven: The Music and the Life. New York: W.W. Norton. ISBN 978-0-393-32638-3. 
  • LORENZ, Michael. Commentary on Wawruch's Report: Biographies of Andreas Wawruch and Johann Seibert, Schindler's Responses to Wawruch's Report, and Beethoven's Medical Condition and Alcohol Consumption. Beethoven Periodikum. Roč. 22, s. 92–100. Dostupné online. 
  • MAI, F. M. M., 2006. Beethoven's terminal illness and death. Journal of the Royal College of Physicians of Edinburgh. Roč. 36, s. 258–63. PMID 17214130. 
  • MEREDITH, William Rhea, 2005. The History of Beethoven's Skull Fragments. Beethoven Periodikum. Roč. 20, s. 3–46. Dostupné online. 
  • MORRIS, Edmund, 2010. Beethoven: The Universal Composer. London: HarperCollins. ISBN 978-0-06-075975-9. 
  • NETTL, Paul, 1994. Beethoven Encyclopedia. Secaucus, NJ: Carel Publishing. ISBN 9780735101135. 
  • OISETH, Stanley J., 2015. Beethoven's autopsy revisited: A pathologist sounds a final note. Journal of Medical Biography. Říjen 2015, roč. 25, s. 139–147. DOI:10.1177/0967772015575883. PMID 26508624. 
  • RONGE, Julia, 2013. Beethoven's Studies with Joseph Haydn (With a Postscript on the Length of Beethoven's Bonn Employment. Beethoven Periodikum. Roč. 28, s. 4–25. 
  • ROSEN, Charles, 1972. The Classical Style: Haydn, Mozart, Beethoven. London: Faber. ISBN 0571102344. 
  • SACCENTI, Edoardo; SMILDE, Age K; SARIS, Wim H M, 2011. Beethoven's deafness and his three styles. The BMJ. Roč. 343, s. d7589. DOI:10.1136/bmj.d7589. PMID 22187391. 
  • SACCENTI, Edoardo; SMILDE, Age K; SARIS, Wim H M, 2012. Beethoven's deafness and his three styles. The BMJ. Roč. 344, s. e512. DOI:10.1136/bmj.e512. 
  • SCHERER, E. M., 2004. Quarter Notes and Bank Notes: the Economics of Music Composition in the Eighteenth and Nineteenth Centuries. Princeton: Princeton University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-6911-1621-1. 
  • SCHMIDT-GÖRG, Joseph, 1957. Beethoven: Dreizehn unbekannte Briefe an Josephine Gräfin Deym geb. v. Brunsvik. Bonn: Beethoven-Haus. 
  • SOLOMON, Maynard, 1972. Beethoven's Productivity at Bonn. Music & Letters. Oxford: Oxford University Press. Roč. LIII, s. 165–172. DOI:10.1093/ml/LIII.2.165. 
  • SOLOMON, Maynard, 1990. Beethoven Essays. [s.l.]: Harvard University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-674-06379-2. 
  • SOLOMON, Maynard, 1998. Beethoven. New York: Schirmer Trade Books. ISBN 978-0-8256-7268-2. 
  • STANLEY, Glenn, 2000. The Cambridge Companion to Beethoven. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-58074-8. 
  • STEBLIN, Rita, 2009. 'A dear, enchanting girl who loves me and whom I love': New Facts about Beethoven's Beloved Piano Pupil Julie Guicciardi. Bonner Beethoven-Studien. Roč. 8, s. 89–152. 
  • STEVENS, Michael, 2013. Lead and the Deafness of Ludwig van Beethoven. The Laryngoscope. Listopad 2013, roč. 123, s. 2854–2858. DOI:10.1002/lary.24120. PMID 23686526. 
  • SWAFFORD, Jan, 2014. Beethoven: Anguish and Triumph. London: Faber & Faber. ISBN 978-0-571-31255-9. 
  • TARUSKIN, Richard, 2010. Music in the Seventeenth and Eighteenth Centuries. Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-538482-6. 
  • THAYER, Alexander Wheelock, 1967a. Thayer's Life of Beethoven. Příprava vydání Elliot Forbes. Princeton: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-02717-3. 
  • THAYER, Alexander Wheelock, 1967b. Thayer's Life of Beethoven. Příprava vydání Elliot Forbes. Princeton: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-02718-0. 
  • TYSON, Alan, 1969. Beethoven's Heroic Phase. The Musical Times. Únor 1969, roč. 110, s. 139–141. DOI:10.2307/952790. 
  • ROLLAND, Romain. Život Beethovenův. Praha: SNKLHU, 1956. 
  • HOLZKNECHT, Václav. Beethovenovy klavírní sonáty. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1964. 
  • PECMAN, Rudolf. Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena. Brno: Masarykova univerzita, 1999. ISBN 80-210-2223-X. 
  • PULKERT, Oldřich; KÜTHEN, Hans-Werner. Ludwig van Beethoven im Herzen Europas .... In: Nové Strašecí, Praha: České lupkové závody A.G., Edition Resonus, 2000. ISBN 80-901907-9-0.
  • HRONEK, Miloslav; PULKERT, Oldřich; NEJEZCHLEB, Zdeněk. Beethoven: osobnost génia v korespondenci. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-736-7. 

Externí odkazyEditovat