Violoncello

hudební nástroj strunný, smyčcový

Violoncello [violončelo] (hovorově cello) je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvintách: (C, G, d, a), tedy o oktávu níže než viola.

Violoncello
Violoncello
italsky violoncello
německy Violoncello
anglicky cello
francouzsky violoncelle
Klasifikace
Tónový rozsah
Tónový rozsah
Příbuzné nástroje
housle, viola, vzdáleněji i kontrabas

PopisEditovat

Název nástroje pochází z italštiny a znamená vlastně malý violon. Violoncello se nejvíce používá v evropské klasické hudbě, je nedílnou součástí komorních, smyčcových i symfonických orchestrů a také mnoha komorních souborů a bývá standardním sólovým nástrojem koncertních skladeb mnoha autorů (Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Sergej Prokofjev ad.). Používá se také v jiných žánrech, především v populární hudbě.

Notace pro violoncello se zapisuje v basovém klíči, ve vyšších pasážích se používá i tenorový a houslový klíč.

Hráč na violoncello se nazývá violoncellista, nebo také zkráceně hovorově cellista.

StavbaEditovat

 
Osminové violoncello (velikost 1/8) pro výuku dětí ve srovnání s nástrojem plné velikosti (4/4).
  • Délka trupu: 750–760 mm
  • Výška lubů: 111 mm
  • Délka chvějících se strun: 690 mm
  • Průměr strun: 0,8–2 mm
  • Délka smyčce: 710–730 mm

Cello je větší než housle a viola a menší než kontrabas. Při hraní se drží mezi koleny a o zem se opírá vysouvatelným bodcem, který je často zakončen ocelovou špičkou, což zabraňuje sklouznutí nástroje. Stejně jako u houslí a viol se zejména luby a spodní deska violoncella vyrábí z javorového dřeva. Místo javoru může být použita i třešeň, hrušeň, ořešák nebo i topol. Horní deska se vyrábí z tzv. rezonančního smrkového dřeva. Hmatník, struník a kolíčky bývají z ebenového dřeva, případně z jiného tvrdého dřeva (palisandru, zimostrázu nebo levnějšího černě mořeného javoru). Nejlevnější nástroje mívají obě desky z překližky, naopak některá moderní cella se vyrábějí z plastu vyztuženého uhlíkovým vláknem.

Violoncello má prakticky stejnou stavbu jako housle. V porovnání s houslemi je délka trupu violoncella přibližně dvojnásobná, výška lubů asi čtyřnásobná. Tím se relativně zesiluje první alikvótní tón, což má za následek pro violoncello typický vřelý tón.

Podobně jako u houslí existují i menší formáty nástroje. Hudebníci menší postavy často používají sedmiosminové violoncello, které je o něco menší, a tím jim umožňuje pohodlnější hru při nízkých polohách. Pro výuku dětí se používají nástroje ještě menší, až do velikosti 1/16, ladění je ale stejné.

Kromě akustických nástrojů existují i elektrická violoncella. Jejich stavba se většinou liší, nemají celý korpus, jen zjednodušený tvar, který zajišťuje držení nástroje. Jejich tvar může být velmi podobný klasickému violoncellu (jsou zachovány obrysy korpusu, např. Yamaha SVC 110 Silent Cello), ale i velmi odlišný (např. NS Design NXT4a). Většinou jsou vyrobeny ze dřeva, sériově a jen ve velikosti 4/4. Česko má jedno prvenství a tím je violoncello vyrobené na 3D tiskárně v různých velikostech a na míru každému hráči - MyCello.

VývojEditovat

Violoncello je nejhlubší z rodiny houslových nástrojů. Tyto nástroje se vyvíjely paralelně s tzv. violovými nástroji (odvozené od violy da gamba). První moderní violoncello vyrobil v Cremoně v roce 1572 Andrea Amati. Další významní výrobci violoncell jsou Gasparo da Salo (1540–1609), Giovanni Paolo Maggini (1581–1632) a Antonio Stradivari (1644–1737). Na rozdíl od dnešních nástrojů neměla tehdejší violoncella bodec (přibližně do roku 1800) a musela se držet pevně mezi koleny. Také dolaďovače do upevnění strun ke struníku se začaly používat až ve 20. století. Dřevěná část barokních smyčců byla prohnutá ven, dnes je u všech nástrojů prohnutá dovnitř, což umožňuje větší napětí žíní a silnější zvuk.

Zvukové vlastnostiEditovat

 
Detail kobylky a strun

Violoncello vydává bohatý a vřelý zvuk, v některých polohách velmi podobný lidskému hlasu. Při hraní vysokých tónů barva tónu připomíná violu.

Violoncello je také možno podladit a pozměnit tak rozsah nástroje, jako je tomu např. v Sonátě pro violoncello sólo Zoltána Kodálye, kde se struna C podladí o půltón níž, tedy na H1 - (h kontra).

Herní technikaEditovat

 
Diagram prstokladu první polohy levé ruky. Černě prázdné struny, zatímco čísla označují prsty; notace používá anglofonní hudební abecedu.

Violoncello se drží mezi koleny, o zem se opírá bodcem a horní část se drží vedle levého ucha, čili struna C je nejblíže hráči. V minulosti se považovalo za neslušné, aby hrály ženy na violoncello tímto způsobem, a proto měly nástroj opřený o zem vedle obou nohou.

Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u houslí nebo u violy. Pro levou ruku je základní první poloha, přičemž prsty jsou od sebe vzdáleny na půltón. Dále se používá půltá, 2., 3. a 4. poloha. U violoncella se mimo to používají tzv. palcové polohy (od 5. polohy výše), kdy palec levé ruky tiskne dvě struny, zpravidla v úrovni horní desky (podobně jako při barré hmatech na kytaře) a ostatními prsty hráč tiskne jednotlivé struny.

Významné skladby pro violoncelloEditovat

Pro více titulů viz skladby pro violoncello.

Virtuosové a významní violoncellistéEditovat

SvětovíEditovat

ČeštíEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Cello na anglické Wikipedii a Violoncello na italské Wikipedii.


Externí odkazyEditovat