Otevřít hlavní menu

Mstislav Rostropovič

ruský violoncellista a dirigent

Mstislav Leopoldovič Rostropovič (rusky Мстислав Леопольдович Ростропович, 27. března 1927 Baku27. dubna 2007 Moskva) byl ruský violoncellista a dirigent. Byl považován za jednoho z nejlepších violoncellistů 20. století.

Mstislav Leopoldovič Rostropovič
RIAN archive 438589 Mstislav Rostropovich.jpg
Základní informace
Narození 27. března 1927
Baku
Úmrtí 27. dubna 2007 (ve věku 80 let)
Moskva, RuskoRusko Rusko
Příčina úmrtí kolorektální karcinom
Žánry klasická hudba
Povolání hudební skladatel, dirigent, hudební pedagog, violoncellista a klavírista
Nástroje violoncello
Vydavatel Deutsche Grammophon
Ocenění Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1970)
Hudební cena Ernsta von Siemense (1976)
Hudební cena Léonie Sonning (1981)
honorary doctorate at the Laval University (1983)
Litteris et Artibus (1984)
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Galina Višněvskaja
Děti Elena Rostropovich
Rodiče Leopold Rostropovič
Web rostropovich.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Roky vrcholu své umělecké kariéry strávil v emigraci v západní Evropě a ve Spojených státech. Ze Sovětského svazu musel odejít, když v roce 1970 otevřeným dopisem podpořil disidenty v čele se spisovatelem Alexandrem Solženicynem, do Ruska se nevrátil dvacet let.

Blízký vztah měl k Praze a Československu (a posléze Česku).

ŽivotopisEditovat

Pocházel z hudební rodiny. Hru na klavír se učil nejprve od své matky, otec a po jeho smrti Semjon Kozolupov, známý violoncellový pedagog působící na moskevské konzervatoři, ho zasvěcovali do tajů violoncella. Rostropovič absolvoval pod jeho vedením moskevskou konzervatoř, kde studoval např. i u Šostakoviče a Prokofjeva. Díky úspěchům v mezinárodních soutěžích, zcela na počátku zejména v interpretační soutěži Pražského jara, si brzy vybudoval výjimečné renomé violoncellisty. Rok 1967 pak znamenal jeho průlom i jako dirigenta, když s velkým ohlasem řídil provedení opery Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského v moskevském Velkém divadle.

Dopis na podporu SolženicynaEditovat

Už v padesátých letech se zastal svých nedávných pedagogů Dmitrije Šostakoviče a Sergeje Prokofjeva, když byli obviněni z formalismu. Nejvýraznějším projevem jeho odporu proti sovětskému režimu ale byl dopis, který zaslal v roce 1970 do redakce deníku Pravda. Zastal se v něm disidentů v čele s nositelem Nobelovy ceny Alexandrem Solženicynem.

V tomto dopise kritizoval potlačování svobody projevu a utiskování umělců, hudebníků či spisovatelů, jichž byl Solženicyn příkladem.

To nejlepší, co jsem v životě udělal, nebylo v mé hudbě, ale v jediné stránce tohoto dopisu. Od té chvíle moje svědomí bylo čisté a jasné.
— Mstislav Rostropovič, 2002[1]

Dopis nebyl v listu kontrolovaném komunistickou stranou nikdy zveřejněn, ale dostal se přes hranice a objevil se v západoevropském tisku.

Nucená emigraceEditovat

Společně se svojí manželkou (vynikající ruská sopranistka Galina Višněvská) nebyli zatčeni, ale postupně jim byly omezovány možnosti vystupování. Nesměli hrát v rozhlase a televizi, byly jim zakazovány koncerty ve velkých městech. Višněvská vzpomínala, že v tisku po moskevské premiéře nového nastudování Prokofjevovy opery Hráč nebyla vůbec zmíněna, přestože ztvárnila hlavní roli.

V roce 1974 jim byla udělena výjezdní víza, aby mohli přijmout pozvání k vystoupení v zahraničí. O čtyři roky později byli v Paříži zbaveni sovětského občanství (bylo jim navráceno až po pádu režimu v roce 1990). Pár se s dětmi usadil ve Spojených státech, kde Rostropovič v roce 1977 převzal vedení Národního symfonického orchestru ve Washingtonu po Antalu Doratim.

Dál se prezentoval i politickými gesty, například berlínským vystoupením v roce 1989. Hrál violoncellové suity Johanna Sebastiana Bacha na troskách stržené Berlínské zdi.

Návrat domůEditovat

Přestože je rehabilitoval již Michail Gorbačov před pádem železné opony, Rostropovič a Višněvská se dostali zpět do Ruska až v době blížícího se pádu komunistického režimu v roce 1990. První vystoupení v Rusku absolvoval jako host, za dirigentským pultem washingtonského orchestru při čtyřech koncertech v Moskvě a tehdejším Leningradu. V následujícím roce Rostropovič oficiálně podpořil v Moskvě Borise Jelcina v době srpnového puče konzervativních sil.

 
Náhrobek Mstislava Rostropoviče na Novoděvičím hřbitově v Moskvě

Později svůj život dělil mezi Rusko, Spojené státy a Francii. Zemřel po dlouhé těžké nemoci (v únoru a dubnu roku 2007 prodělal dvě těžké operace v souvislosti s rakovinou jater) 27. dubna téhož roku v moskevské nemocnici. Rozloučení s ním se konalo 28. dubna ve Velkém sále Moskevské konzervatoře, církevní obřad pak v Chrámu Krista Spasitele. Pohřben je na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

Charitativní činnostEditovat

Byl znám i svými dobročinnými aktivitami. Stal se prezidenten Dobročinného fondu Višněvské-Rostropoviče, který pomáhal dětským léčebným zařízením Ruské federace, dále pak jedním z členů opatrovnické rady školy A. M. Gorčakova, která vznikla v duchu tradic Carskoselského lycea.

Soukromý životEditovat

V roce 1955 se oženil s ruskou operní pěvkyní Galinou Višněvskou. Měli dvě dcery, Olgu a Jelenu.

Vztah k Československu a ČeskuEditovat

K Československu a posléze k Česku měl Rostropovič velmi vřelý vztah. V roce 1950 se v Praze stal vítězem prvního ročníku violoncellové soutěže Pražského jara o cenu Hanuše Wihana. V roce 1952 natočil s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha Koncert h-moll pro violoncello Antonína Dvořáka. Později prohlásil: „Tuto nahrávku Dvořákova violoncellového koncertu považuji za svou vůbec nejlepší. A i když jsem později tento koncert nahrál ještě sedmkrát, znamená pro mě nejvíc. Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich.“[2]

Otevřeně odsoudil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, která jej zastihla v Londýně, kde shodou okolností právě 21. srpna hrál Dvořákův koncert. Do Prahy se vrátil znovu až v roce 1991, kdy hrál na mimořádném koncertu Pražského jara u příležitosti stažení sovětských vojsk z Československa.

V roce 1998 mu Univerzita Karlova udělila čestný doktorát.

„eSACHERe“Editovat

U příležitosti 70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera (1906 - 1999) oslovil 12 skladatelů a společných přátel (Conrad Beck, Luciano Berio, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Henri Dutilleux, Wolfgang Fortner, Alberto Ginastera, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Heinz Holliger, Klaus Huber a Witold Lutoslawski) s napsáním skladeb pro sólové violoncello, s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Skladby jím byly částečně uvedeny v Curychu, 2. května 1976. Celý projekt „eSACHERe“ byl uveden (poprvé v kompletním provedení) českým violoncellistou Františkem Brikciem, 9. května 2011 v Praze.

Skladatel Skladba
Conrad Beck Drei Epigramme
Luciano Berio Les Mots sont allés ...
Pierre Boulez Messagesquisse
Benjamin Britten Tema 'Sacher'
Henri Dutilleux 3 Strophes sur le nom de Sacher
Wolfgang Fortner Thema und Variationen
Alberto Ginastera Punena n° 2, op. 45
Cristóbal Halffter Variationen über das Thema eSACHERe
Hans Werner Henze Capriccio per Paul Sacher
Heinz Holliger Chaconne
Klaus Huber Transpositio ad infinitum
Witold Lutosławski Sacher-Variation

Vyznamenání a oceněníEditovat

Národní vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení Poznámka
Rusko  Rusko   Řád za zásluhy o vlast II. třídy 1997, 25. března za službu státu a velký osobní přínos pro světovou hudbu
  Řád za zásluhy o vlast I. třídy 2007, 24. února za význačný přínos pro světovou hudbu a mnoho let tvůrčí činnosti
  Medaile Obránce svobodného Ruska 1993, 2. února za odvahu a obětavost během obrany demokracie a ústavního řádu ve dnech 19. až 21. srpna 1991
  Jubilejní medaile 60 let od Vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–1945
  Státní cena Ruské federace
Sovětský svaz  Sovětský svaz   Pamětní medaile 100 let od narození Vladimira Iljiče Lenina
  Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945
  Medaile Za hrdinskou práci během Velké vlastenecké války 1941–1945
  Medaile Za rozvoj celiny
  Pamětní medaile výročí 800 let Moskvy
  Zasloužilý umělec Ruské federace
  Národní umělec SSSR 1964
  Lidový umělec RSFSR 1955
  Leninova cena[3] 1964
Stalinova cena 1951
Zahraniční vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
Argentina  Argentina   Květnový řád 1991
Řád svobody 1994
  komtur Řádu osvoboditele generála San Martína 1994
Ázerbájdžán  Ázerbájdžán   Řád slávy 1998
  Řád Istiglal[4] 2002, 3. března
  Řád Hejdara Alijeva[5] 2007, 27. března
  Řád cti
Belgie  Belgie   velkokříž Řádu Leopolda 1989
Dánsko  Dánsko   komtur Řádu Dannebrog 1983
Ekvádor  Ekvádor Národní řád za zásluhy 1993
Finsko  Finsko   rytíř Řádu finského lva
Francie  Francie   Důstojník Řádu čestné legie 1981
  komandér Řádu čestné legie 1987
  Velkodůstojník Řádu čestné legie 1998
  komandér Řádu umění a literatury 1975
Itálie  Itálie   velkodůstojník Řádu zásluh o Italskou republiku[6] 1984, 31. srpna
Japonsko  Japonsko   Řád vycházejícího slunce II. třídy 2003
Libanon  Libanon   velkostuha Národního řádu cedru 1997
Litva  Litva   Pamětní medaile 13. ledna[7] 1992, 10. června
  velkokříž Řádu litevského velkoknížete Gediminase[8] 1995, 24. listopadu
Lucembursko  Lucembursko   komtur Řádu za zásluhy Lucemburského velkovévodství 1999
  rytíř Řádu za zásluhy Lucemburského velkovévodství 1982
  komtur Řádu Adolfa Nasavského 1991
Maďarsko  Maďarsko   velkokříž Záslužného řádu Maďarské republiky 2003
Monako  Monako   komtur Řádu svatého Karla 1989
  komtur Kulturní záslužný řád[9] 1999
Německo  Německo   velký záslužný kříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo 1987
  velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo 2001
Nizozemsko  Nizozemsko   komtur Řádu nizozemského lva 1989
Polsko  Polsko   komtur Řádu za zásluhy Polské republiky[10] 1997
Portugalsko  Portugalsko   rytíř velkokříže Řádu svatého Jakuba od meče
Rakousko  Rakousko   Čestný kříž Za vědu a umění I. třídy[11] 2001
Řecko  Řecko   komtur Řádu Fénixe
Spojené království  Spojené království   čestný komandér Řádu britského impéria[12] 1987
Spojené státy americké  Spojené státy americké   Prezidentská medaile svobody 1987
Španělsko  Španělsko   komtur Řádu Isabely Katolické 1985
  komtur Řádu Karla III. 2004
Švédsko  Švédsko Řád umění a literatury 1984
Tchaj-wan  Tchaj-wan   Řád zářící hvězdy I. třídy 1977
Venezuela  Venezuela   Řád Francisca de Mirandy 1979
Nestátní ocenění
Organizace/Město Název Datum udělení
Japonská císařská dynastie Praemium Imperiale 1993
Orenburg Čestný občan města Orenburg 1993
Národní akademie hudebního umění a věd Cena Grammy za Nejlepší vystoupení komorní hudby 1984
Stig Anderson Music Award Foundation Polar Music Prize 1995
Royal Philharmonic Society (Královská filharmonie) Zlatá medaile Královské filharmonie 1970
Bayerische Akademie der Schönen Künste a Ernst von Siemens Music Foundation Hudební cena Ernsta von Siemense 1976
Hudební nadace Léonie Sonning Hudební cena Léonie Sonning 1981
Kníže asturský a Nadace knížete asturského Cena knížete asturského v kategorii svornosti 1997
Vilnius Čestný občan města Vilnius 2000
Nadace Konex Ocenění Konex 2002
Wolfova nadace Wolfova cena za umění 2004
Yale University Sanfordova medaile
Royal Academy of Music Čestné členství v Královské hudební akademii
UNESCO UNESCO Mozartova medaile[13] 2007

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. "The best step was not found in music, but in one page of this letter. Since that moment my conscience was clean and clear." Citováno z Rostropovich: A life in music, zpravodajský web BBC, 16. dubna 2002.
  2. Antonín Dvořák: Koncert h moll. Mstislav Rostropovič, Václav Talich, Česká filharmonie, Supraphon
  3. РОСТРОПОВИЧ • Большая российская энциклопедия - электронная версия. bigenc.ru [online]. [cit. 2019-07-15]. Dostupné online. 
  4. Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2011-11-20 [cit. 2019-07-15]. Dostupné online. 
  5. 2064 - M.L.Rostropoviçin “Heydər Əliyev” ordeni ilə təltif edilməsi haqqında. www.e-qanun.az [online]. [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  6. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-07-15]. Dostupné online. 
  7. Vyhláška z 10. června 1992 č. I-2626
  8. Vyhláška ze dne 24. listopadu 1995 č. 781
  9. N° 7418 du VENDREDI 26 NOVEMBRE 1999 * Ordonnance Souveraine n° 14.274 du 18 novembre 1999 portant promotions. www.legimonaco.mc [online]. [cit. 2019-07-15]. Dostupné online. 
  10. Postanowienie Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 4 kwietnia 1997 r. o nadaniu orderu.. prawo.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2019-07-15]. Dostupné online. 
  11. https://www.parlament.gv.at/PAKT/VHG/XXIV/AB/AB_10542/imfname_251156.pdf
  12. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  13. Death of master Russian cellist and UNESCO Goodwill Ambassador mourned. UN News [online]. 2007-04-27 [cit. 2019-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • Chentova, Sofja Michajlovna: Rostropovič. Přel. Cyril Polách. Praha: Český spisovatel, 1997. ISBN 80-202-0658-2.

Externí odkazyEditovat