Otevřít hlavní menu
Tento článek je o pojmu z oblasti mezinárodní politiky. O protipožárním zařízení pojednává článek Železná opona (divadlo).
Rozdělení Evropy

Železná opona je označení pro neprostupnou hranici mezi západním a východním blokem v době studené války. Nacházela se jednak na západní hranici SSSR, NDR, Československa, Maďarska a Jugoslávie, jednak na jižní hranici Albánie, Jugoslávie a Bulharska. Existovala od konce druhé světové války v roce 1945 až do konce studené války v roce 1991.

Původ pojmuEditovat

Označení železná opona je odvozené od pojmu z oblasti divadla, kde se železnou oponou rozumí ohnivzdorná stěna mezi hledištěm a scénou.

Podle některých zdrojů byl daný pojem asociován k hranicím sovětské sféry vlivu a komunistické snaze o její izolaci již od roku 1920, podle jiných pojem použil jako první (v trochu jiném smyslu) Joseph Goebbels 23. února 1945 jako reakci na prohlášení jaltské konference v časopise Das Reich (převzaly noviny Times). Po něm výraz používal hrabě Lutz Schwerin von Krosigk, belgická královna Elizabeta mluvila o železné oponě mezí ní a Němci. Světoznámým a obecně používaným se stal tento pojem teprve, když jej použil Winston Churchill dne 5. března 1946 na univerzitě (Westminster College) v americkém Fultonu (stát Missouri). Tento projev se označuje jako Fultonský projev.

ČSSREditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Zajištění státní hranice Československa během studené války.
 
Zachovalá část železné opony u Čížova
 
Zbytky plotu, Bratislava, městská část Devínska Nová Ves
 
Zarůstající průsek poblíž hranic s Rakouskem, léto 2003
 
Zbytky plotu na vrchu Havran
 
Památník železné opony na Bučině

Železná opona se na české západní hranici začala vytvářet prakticky již od roku 1948, ovšem skutečně neprostupnou se stala až v letech 1952 a 1953, jako reakce na neustávající útěky některých lidí přes hranici. V Německé demokratické republice proběhlo budování železné opony o něco později, poslední fází byla výstavba Berlínské zdi, která rozdělila město Berlín na dvě části.

I v ČSSR bylo vytvořeno hraniční pásmo, do nějž byl povolen vstup pouze na speciální propustku. Hraniční pásmo mělo šířku 4 až 10 km a tato část republiky se tak stala pro normálního člověka nepřístupnou (šlo o 1,5 % rozlohy státu). Většina vesnic v hraničním pásmu byla postupně vysídlena, jejich zbytky byly v letech 1953 až 1959 postupně zničeny, aby stojící opuštěná stavení nemohla uprchlíkům přes hranici poskytovat úkryt. Hraniční pásmo bylo přísně střeženo příslušníky Pohraniční stráže.

Ploty byly ve skutečnosti tři – první, který byl asi dva metry vysoký, tvořila změť ostnatých drátů. Další plot, výšky 2,5 metru, byl od roku 1953 nabit vysokým napětím 3 000 až 6 000 voltů. Poslední plot sloužil jako zábrana zvěři, aby směrem od hranice nemohla proniknout k nabitému plotu. Pod ploty se nacházelo zorané pásmo o šířce cca 20 metrů, kde bylo možno snadno najít stopy, a tedy i místo, kde případný narušitel překonal plot.

Tento systém plotů nestál přímo na hranici, ale v dostatečné vzdálenosti od ní (cca 2 km), aby i v případě jeho překonání stihli pohraničníci narušitele chytit dříve, než se dostal až na hranici. Kolem celých hranic navíc vedla v asi kilometrové vzdálenosti asfaltová komunikace, která pohraničníkům usnadňovala přiblížení k místu zásahu.

Za hranicí už totiž oficiálně zasáhnout nemohli, neboť by se jednalo o narušení území cizího státu. Neoficiálně zde ovšem často zásahy probíhaly, neboť pohraničníci byli motivováni tím, že dopadnou-li narušitele, mohou být odměněni dovolenou, povýšením, případně udělením řádu. Naopak pokud jej nedopadli, mohlo to mít pro jejich další kariéru osudné následky. Mezinárodní problémy vyplývající z incidentů spojených se zásahy mimo státní území (viz případ Johanna Dicka) ČSSR vedly k jejich postupnému zákazu.

Mezinárodní stížnosti vedly k tomu, že v roce 1965 bylo vysoké napětí z plotu odstraněno. (Šlo o jeden z následků „Chruščovova tání“.) V roce 1968 navíc došlo k velkému uvolnění hranic. Prakticky otevřené hranice krátce na to ulehčily druhou vlnu poválečné emigrace po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. V následujících třech letech opustilo Československo asi 74 000 uprchlíků.

Toto uvolnění hranic bylo ovšem krátké – již v roce 1970 byla ještě před systémem tří plotů vybudována signální linie, která reagovala na dotyk a mohla tak varovat pohraničníky výrazně dříve. Navíc se dále rozrostla síť pozorovacích věží (celkem jich bylo 314) a po incidentu, kdy řidič autojeřábu přerazil celní závoru v Českých Velenicích a dostal se tak do Rakouska, byly značně zesíleny i hraniční závory.

Pád železné opony, umožněný pokračujícím rozpadem Sovětského svazu, byl zahájen uvolněním hranic v Maďarsku v létě 1989 (celá řada lidí se z dovolené u Balatonu ten rok již nevrátila). Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989, československá železná opona postupně následovala během prosince téhož roku.

Dnes ji připomíná jen onen kdysi pravidelně oraný pás s občasnými zbytky kůlů nebo drátů – kvůli užívání herbicidů zabraňujících růstu plevelů a strhávání půdy je sukcese na těchto pásech pomalá a mnohdy zde ani po téměř 30 letech nerostou žádné stromy – toto „pásmo smrti“, dnes ovšem jen pro byliny.

Československá železná opona za sebou nechala během let 1948–1989 celou řadu obětí. Civilistů bylo 450,[1] ne vždy šlo přitom o narušitele, (např. Johann Dick byl turista) či nešťastné náhody. Pohraničníků při výkonu služby zemřelo celkem 654, z toho většina nehodou, sebevraždou či zastřelením kolegou.[1] Při přestřelce s uprchlíky zemřelo 10 z nich.[1]

Další „opony“Editovat

  • Bambusová opona, obdoba železné opony ve východní Asii
  • Kaktusová opona, vysázená na podzim 1961 kubánskou armádou na Castrův rozkaz, 8 mil (13 km) dlouhá bariéra kaktusů podél severovýchodního plotu oddělujícího americkou základnu v provincii Guantánamo, o něco později doplněna americkými a kubánskými minovými poli v „zemi nikoho
  • Ledová opona – toto označení bylo někdy užíváno pro hranici mezi USA a SSSR v Beringově průlivu.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno: HOST, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7294-340-1. Kapitola H, s. 75. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat