Teheránská konference

Zleva Stalin, Roosevelt a Churchill v Teheránu.

Teheránská konference (s kódovým názvem Eureka) byla vůbec prvním osobním setkáním hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie během druhé světové války. Setkání Stalina, Roosevelta a Churchilla (tzv. Velké trojky) se konalo 28. listopadu1. prosince 1943 v íránském hlavním městě Teheránu. Na tomto setkání byly projednávány otázky, které do značné míry rozhodly o poválečném osudu střední a východní Evropy, hlavním výsledkem byl závazek západních spojenců otevřít druhou frontu proti nacistickému Německu.

Této konferenci předcházela třetí Moskevská konference ministrů zahraničí SSSR, USA a Velké Británie, která se konala od 18. října 1943 do 1. listopadu 1943 a konference v Káhiře ve dnech 22.26. listopadu 1943 mezi Franklinem D. Rooseveltem, Winstonem Churchillem a generalissimem Čankajškem.

Po Teheránské konferenci bezprostředně následovala 4. – 6. prosince 1943 druhá Káhirská konference mezi F. D. Rooseveltem, W. Churchillem a tureckým prezidentem İsmetem İnönü.

Velká trojka se během války ještě setkala na konferenci na Jaltě 4. – 11. února 1945 a později na konferenci v Postupimi 17. července – 2. srpna 1945.

ÚvodEditovat

Po vypuknutí německo-sovětské války v červnu 1941 nabídl Churchill pomoc Sovětům a dne 12. července 1941 byla podepsána dohoda v tomto smyslu.  Churchill však v mluveném rádiovém projevu oznamujícím spojenectví s SSSR připomněl posluchačům, že nezmění svůj postoj vůči komunismu. Diplomatické i vojenské delegace cestovaly mezi Londýnem a Moskvou, aby zajistily provádění této podpory, a když se Spojené státy připojily k válce v prosinci 1941, delegace se setkaly také ve Washingtonu. Byl vytvořen Kombinovaný výbor náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff – CCS) za účelem koordinace britských a amerických operací a jejich podpory Sovětskému svazu.

Dopady celosvětové války, neexistence sjednocené spojenecké strategie a složitost alokace zdrojů mezi Evropou a Asií nebyly však uspokojivě vyřešeny a brzy vzbudily vzájemné podezření mezi západními spojenci a Sovětským svazem.  Byla zde otázka otevření druhé fronty za účelem zmírnění německého tlaku na východní frontě, otázka vzájemné pomoci (kde Británie i Sovětský svaz získávali úvěry a vojenský materiál ze Spojených států). Bylo zde napětí mezi Spojenými státy a Británií, protože Washington nejevil velkou touhu podporovat Britské impérium v jeho privátních zájmech.  Ani Spojené státy, ani Británie nebyly připraveny poskytnout Stalinovi volnou ruku ve východní Evropě a nakonec neexistovala žádná společná politika, jak jednat s Německem po porážce Hitlera.

Komunikace týkající se těchto záležitostí mezi Churchillem, Rooseveltem a Stalinem probíhala telegramy a prostřednictvím vyslanců - ale bylo zřejmé, že jsou nutně nutná přímá jednání.

Stalin se zdráhal opustit Moskvu a nechtěl riskovat cestování letadlem,  zatímco Roosevelt byl fyzicky postižený a cestování pro něho bylo obtížné. Churchill byl vášnivým cestovatelem a jako součást probíhající série válečných konferencí se už pětkrát setkal s Rooseveltem v Severní Americe a dvakrát v Africe a také uspořádal dvě schůzky se Stalinem v Moskvě.  Aby se zajistilo naléhavě nutné setkání, Roosevelt se pokusil přesvědčit Stalina, aby přicestoval do Káhiry. Stalin odmítl tuto nabídku a nabídl, že se setká v Bagdádu nebo Basře, ale nakonec souhlasil, že se setká v Teheránu v listopadu 1943.

JednáníEditovat

Předmětem jednání byla především spojenecká strategie na evropských bojištích, konkrétně pak otevření západní fronty.

Churchill navrhoval rozšířit působnost spojenců v oblasti Středomoří a připravit si tak podmínky pro vylodění na Balkáně. Tento návrh nevylučoval možnost zároveň i spojeneckého vylodění na západě Evropy, a navíc by omezoval sovětskou působnost ve střední Evropě. Pro Stalina, který v té době již operoval podle plánu na vytvoření satelitních zemí ve střední a východní Evropě, byl tento návrh neakceptovatelný a Roosevelt se bez váhání přiklonil na sovětskou stranu, která navrhovala pouze vylodění v severní Francii na jaře roku 1944 za podpory dalších operací na jihu Francie. Měla následovat koordinaci operace spojenců v Evropě se sovětským generálním štábem.

Dalším důležitým bodem jednání se stala polská otázka, kde Stalin požadoval východní část Polska, v podstatě v tom rozsahu, který získal podle paktu s Německem v roce 1939. Spojenci souhlasili a bylo dohodnuto, že Polsko jako kompenzaci získá část německé říše na západě. Tak bylo rozhodnuto o polských východních hranicích na tzv. Curzonově linii. Spojenci i SSSR se dále zavázali v co největší míře podporovat Titovy partyzány v Jugoslávii zásobami a výzbrojí a Sovětský svaz měl po ukončení války v Evropě vstoupit do války s Japonskem.

Konference se také zabývala vztahy Velké trojky s Tureckem a Íránem. Samostatný protokol podepsaný na konferenci zavázal Velkou trojku k uznání íránské nezávislosti a také to, že po ukončení války dodrží šestiměsíční lhůtu, stanovenou ke stažení svých vojsk z Íránu.

Zároveň bylo konstatováno, že by bylo žádoucí, aby Turecko začalo válku na straně spojenců do konce roku.

LiteraturaEditovat

  • Nadeau, R. 1990: Stalin, Churchill and Roosevelt Divide Europe, New York, 1990.
  • Sainsbury, K. 1987: The Turning Point: Roosevelt, Stalin, Churchill and Chang-Kai-Shek. The Moskow, Cairo and Teheran Conferences. Oxford U.P.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tehran Conference na anglické Wikipedii.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Тегеранская конференция na ruské Wikipedii.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Teheran-Konferenz na německé Wikipedii.