Jiří Dienstbier starší

český novinář a politik

Jiří Dienstbier (20. dubna 1937 Kladno8. ledna 2011 Praha[7]) byl český politik, novinář a disident. V letech 1989–1992 působil jako československý ministr zahraničí a místopředseda federální vlády, v období 2008–2011 pak vykonával úřad senátora za volební obvod Kladno.

Jiří Dienstbier
Jiří Dienstbier v roce 2009
Jiří Dienstbier v roce 2009
místopředseda 2. a 3. vlády Mariána Čalfy
Ve funkci:
6. dubna 1990 – 2. července 1992
ministr zahraničních věcí ČSSR/ČSFR
Ve funkci:
10. prosince 1989 [1] – 2. července 1992 [2]
Předseda vládyMarián Čalfa
PředchůdceJaromír Johanes
NástupceJozef Moravčík
předseda Svobodných demokratů
Ve funkci:
1993 – 3. prosince 1995
spolupředseda SD-LSNS
(spolupředseda za LSNS Vavřinec Bodenlos)
Ve funkci:
3. prosince 1995 – 30. listopadu 1996
PředchůdceVavřinec Bodenlos
NástupceTomáš Sokol
2. senátor za obvod č. 30 – Kladno
Ve funkci:
25. října 2008 [3] – 8. ledna 2011
PředchůdceLadislav Svoboda
NástupceJiří Dienstbier mladší
poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
7. června 1990 – 4. června 1992
zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v Jugoslávii, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku[4]
Ve funkci:
1998 – 2001
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (1958-1969)
OF (1989-1991)
SD(OH) (1991-1996)
SD-LSNS

Narození20. dubna 1937
Kladno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí8. ledna 2011 (ve věku 73 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Choť1. Jaroslava Dienstbierová, roz. Sluková,
2. Zuzana Dienstbierová, roz. Wišová (1968–1971),
3. Květa Dienstbierová, roz. Vašková,
4. Jiřina Dienstbierová, roz. Melenová (1999-2011)[5][6]
RodičeJiří Dienstbier
DětiMonika Arkai (* 1963),
Irena Mračková (1964–1998),
Jiří Dienstbier (* 1969),
Kristina Dienstbierová (* 1977)
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Zaměstnánínovinář, dokumentátor, řezač kovů, balič knih, noční hlídač, topič, ministr zahraničí, senátor
Profesenovinář, politik
OceněníInternational Press Institute World Press Freedom Heroes (2000)


Řád čestné legie řčl

Medaile Za zásluhy mzz I. stupeň (2002)
Webová stránkaOficiální stránka (archiv)
CommonsJiří Dienstbier
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

MládíEditovat

V letech 1955–1960 studoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Ještě jako student vstoupil v roce 1958 do Komunistické strany Československa. V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem v západní Evropě, na Dálném východě (o bouřlivých událostech roku 1965 v Indonésii napsal knihu Noc začala ve tři ráno) a ve Spojených státech.[8]

V šedesátých letech se účastnil demokratizačního procesu („pražské jaro“) a v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se postavil proti ní, mj. se podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu.[7]

1969 až 1989Editovat

V následujícím roce byl proto vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. V letech 1970–1979 pracoval jako dokumentátor Projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy.

V roce 1977 se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77 a v letech 1979 a 1985 byl i jejím mluvčím. Byl také jedním ze zakládajících členů VONSu (1978) a podílel se na vydávání samizdatů.[8] Z těchto důvodů byl v letech 1979–1982 ve vězení a později už mohl vykonávat pouze manuální práce, např. řezač kovů či balič knih. V roce 1983 byl zaměstnán jako noční hlídač v Montovaných stavbách, v období 1984–1989 jako topič Metrostavu.[7]

Od roku 1989Editovat

Po vzniku Občanského fóra (OF) v listopadu 1989 se stal krátce mluvčím jeho koordinačního centra. Už v prosinci téhož roku byl jmenován ministrem zahraničí. Tuto funkci zastával v první i druhé vládě Mariána Čalfy. V obou těchto kabinetech byl zároveň místopředsedou vlády. Jako ministr zahraničí podepsal 26. února 1990 společně s Eduardem Ševardnadzem dohodu o odchodu sovětských vojsk z Československa.[9]

Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Západočeský kraj) za OF. V roce 1991 po rozkladu Občanského fóra přešel do klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.[10]

Po rozdělení Československa se zapojil do české politiky. Od roku 1993 do 1996 vedl středovou mimoparlamentní liberální stranu Svobodní demokraté (navazující na Občanské hnutí), která se později spojila s Liberální stranou národně sociální, ale nikdy nezískala významný podíl voličů. V 90. letech působil jako hostující profesor na řadě vysokých škol.[11]

V letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, později pracoval pro Reuters Founders Share Company. V roce 1999 označil zásah Severoatlantické aliance v Jugoslávii za nesmyslný, později byl i proti jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova.[12][13]

V roce 2000 neúspěšně kandidoval ve volbách do senátu za obvod Mladá Boleslav jako nestraník za ČSSD.[14] V roce 2002 obdržel medaili Za zásluhy I. stupně.[15]

V roce 2007 bylo jeho jméno zmíněno politiky ČSSDSZ jako možného protikandidáta Václavu Klausovi na úřad prezidenta republiky. Dienstbier se rovněž v okamžiku, kdy se o tom začalo mluvit, v televizní debatě ostře pustil do kritiky Václava Klause, kde zmínil hlavně jeho snahu hodnotit a kritizovat vše, bez ohledu na vlastní přehled o tématech.[16]

V senátních volbách 2008 byl zvolen jako nestraník na kandidátce ČSSD do Senátu na Kladensku.[17] Byl předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.[3]

Zemřel 8. ledna 2011 v pražské vinohradské nemocnici.[7]

Jako člen Masarykova demokratického hnutí je rovněž nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu.

CitátyEditovat

„…mně je od dětství vlastní sociální cítění. A to přitom jsem synem pana primáře. Vždycky jsem měl zájem na tom, abych nebyl jakési výjimečné dítě, které má výhody oproti někomu jinému. Říkal jsem, že mám sociální cítění ne proto, že jsem vybíral popelnice, ale proto, že jsem do nich házel svou svačinu, protože s celou třídou jsem se rozdělit nemohl…“
— Jiří Dienstbier, Neviditelný pes, 20. července 2007[18]
"Madam, chcete mi snad říci, že když neví světová velmoc, co dělat, tak začne házet bomby? ... NATO se musí naučit, že nestačí jen vyslat někam vojáky, něco rozbombardovat nebo obsadit, ale musí vědět, jak budovat infrastrukturu země, jak zajišťovat bezpečí - to musí být komplexní úkol ... Teď se to završilo tím, že se uznala nezávislost Kosova. Není to ani stát - je to protektorát. Není ani nezávislý ... Kde si osobujeme právo někde zabíjet, aniž jsme schopni splnit to, kvůli čemu jsme tam údajně šli?"
— Jiří Dienstier starší o Kosovu, bombardování Jugoslávie a roli NATO
"Při pocitu ohrožení Sovětský svaz vždy přitvrdil svoji politiku, ovzduší se stálo méně dýchatelným a SSSR přes embarga a utahování opasků dosáhl svých vojensko-strategických cílů. „Uzbrojit“ Sovětský svaz se vzhledem k ruským a sovětským tradicím obětí pro národní a státní velikost, možnostem centrální moci direktivně vrhnout obrovské zdroje žádaným směrem a silnému a vždy posilnitelnému donucovacímu aparátu nemůže podařit. „Neexistuje mez sovětské schopnosti čelit nátlaku; tou by byla jen smrt hladem,“ pointuje rusista a bývalý korespondent v Moskvě Luboš Dobrovský. Porážka reformy a vítězství konzervativních sil by sice vyvolaly další zaostávání SSSR a prohlubování technologické propasti mezi ním a vyspělými zeměmi, s důsledky i vojenskými, avšak pro nejbližší desítiletí by i upadající moc stačila svým jaderným potenciálem uchránit svou izolaci."
— Jiří Dienstbier, Snění o Evropě
"Zdá se, že Američané někdy rozumí světu ještě méně než Sověti, pro které je ideologie tu použitelným, tu nevhodným nástrojem výkonu moci a prosazování konkrétních zájmů. […] Protože idealistický přístup nefunguje - ani nemůže -, činí americká politika okamžité pragmatické kroky, jimiž reaguje na nepředvídanou situaci, která však byla bez ideologického zákalu dobře předvídatelná a dokonce mnohými Američany předvídaná. Jenže intelektuál, „vejčitá hlava“, nemá příliš vlivu ve společnosti, preferující jednoduchost před složitým uvažováním. A tak se americká politika potácí mezi idealismem a pragmatismem, připomínajíc často slona, který i tehdy, když přináší dary, šlape v porcelánu. ... [V] celém světě uplatňují Spojené státy svou psychologii úspěchu a pádu, jak se vyvinula v americké společnosti. Fakt, že do ní patří i paternalistický postoj vůči slabším a často i opravdová, upřímná a obětavá charitativnost jednotlivců a skupin, dnes např. i vládní potravinové dary různým zemím, na tom mění jen málo. Vděčnost bývá jen rubem pocitu ponížení a ponížení bývá zdrojem revolty tím spíše, že bohatství často vzniká z chudoby druhých. [...] Jako by si však neuvědomovaly, že už od politiky „otevřených dveří“ na přelomu století až po dnešek svou hospodářskou vahou, vojensko-politickou mocí a pojetím práva silnějšího konzervují zaostalost a chudobu, přičemž propast mezi bohatými a chudými se i v důsledku této politiky zvětšuje."
— Jiří Dienstbier, Snění o Evropě
"Připočteme-li technický pokrok ve všech zbrojních systémech, včetně jejich pohyblivosti a miniaturizace, je zřejmé, že budoucnost bezpečnosti je v menších nákladech a spíše v odstraňování některých systémů než v budování nových. ... Vždyť pohlédneme-li na všechny nevyřešené hospodářské, ekologické, sociální a humanitní otázky současné Evropy a světa, dostává všepotlačující aspekt „bezpečnosti“ a „obrany“ dimenzi, na niž už dávno upozornil Dwight Eisenhower: „Problémem obrany je, kam až lze zajít, aniž bychom zevnitř zničili to, co chceme zvenčí bránit. ... Udržování statusu quo nás zatím chrání před masakrem. Avšak tento status quo sám je násilím. Chrání nás před vývojem, který by v souladu s civilizační tradicí směřoval k osvobození člověka a jeho společenství; která by bloky překonal novým bezpečnostním systémem, umožňujícím, aby se mohly způsobem pro všechny přijatelným realizovat společenské tužby všech skupin evropského obyvatelstva, včetně těch, které jsou, nebo se cítí být potlačovány v rámci celků, do kterých jsou včleněny. ... Obnovit Evropu jako subjekt světového vývoje není možné na bývalých základech. Žádný evropský stát nemá dostatečný lidský, ekonomický, ani vojenský kapitál, aby při dnešních nárocích moderní vědy a technologie mohl úspěšně soupeřit či vyrovnávat se s potenciálem velmocí. Této možnosti se přiblížilo Japonsko, v budoucnosti to může být Čína, později snad Indie."
— Jiří Dienstbier, Snění o Evropě
"Mírové soužití důsledně prosazované vyžaduje i demokratické překonání partikularismu třídního tím spíše, že v realitě hranice stále méně sleduje klasické třídní schéma a moderní technologie ještě dále promění postavení jednotlivců a skupin ve společnosti. Dělítko je spíše mezi manipulující mocí a manipulovanou veřejností, rozdílně, ale přece ve všech dnešních společnostech, a mezi stále více bohatnoucími a stále více chudnoucími oblastmi světa. A to v protikladu k dvojjediné tendenci, plynoucí z rozvoje informatiky a stále novějších generací počítačů, tlačící k jednotné světové ekonomice a současně k decentralizaci a individualizaci rozhodování o všech životních otázkách."
— Jiří Dienstbier, Snění o Evropě
"V době hroutících se iluzí o spokojeném a šťastném mírovém životě československý ministr zahraničí Jan Masaryk definoval 20. března 1947 svou představu o roli Československa takto: „Ani opona, ani most, ale článek demokratického řetězu, který obepíná svět a drží tuto zeměkouli pohromadě.“ A v doslovu k publikaci parlamentní řeči dodal: „Radil bych každému, kdo přemýšlí o problémech naší zahraniční politiky, aby to dělal s mapou v ruce. Mnozí jsou skoro hypnotizováni tiskem, rádiem a všelijak jinak, že už dnes jsou dva světy – západní a východní - a pak jsme západní a východní na shromážděních, v úřadech a v rodinách. To je nezdravý jev – obzvlášť pro náš malý národ. Na mapě uvidíte, že svět má světová strany čtyři a že mimo západu a východu je také sever a jih.“
— Jiří Dienstbier, Snění o Evropě
"... svět vypadá jinak z Vídně a jinak z Texasu“.
— Jiří Dienstier, Snění o Evropě
"lidská práva nelze prosazovat násilím a že pokud Evropané nerespektují zvyklosti a tradice jiných kultur, budou vyvolávat odpor k jednání chápanému jako „nový kolonialismus“. Litoval, že tím mohou jen oslabit „prosazování těch práv, která jsou univerzální.“
— Jiří Dienstbier ve sporu s Jaromírem Štětinou
"Spory o radar v Česku se míjejí, z nepochopení nebo záměrně, s podstatou problému. Potvrdila to i debata v Senátu, který schválil smlouvy s USA o radaru. Ti, kteří na tom léta pracovali samozřejmě nabízejí jenom argumenty, které mají posvětit jejich úsilí. Ale úvahy o tom, kdo je protiamerický, kdo by nás chtěl zavléci znovu na východ, obavy z Ruska nebo z jakýchsi vzdálených dosud neexistujících nebezpečí nemají s radarem nic společného stejně jako úvaha, že bychom měli Američanům odsouhlasit systém, který chtějí, z vděčnosti za pomoc ve světových a ve studené válce. Nechtějí ho Američané. Je pozůstatkem poražené politiky Bushovy vlády. A Američané nepomáhali hodným Čechům, ale proto, že jejich zájem se sešel se zájmem Evropy a se zájmem naším. Jde o to, aby se tyto zájmy setkaly i dnes. ... Neustále se říkalo, že rakety nejsou proti Rusku, ale z českých a polských postojů neustále trčí obavy z Ruska. Proti ruskému raketovému potenciálu nějaký radar tady nebo pár raket v Polsku žádnou hrozbu neznamenají. Při konfliktu by je zlikvidovali za pár minut. Když však Rusové odmítají chování, které považují za jejich postupné obkličování, budou jednat. Hrozba, že postaví raketový systém v Kaliningradu, je podle mého názoru vyjednávací argument pro rozhovory o nějaké všeobecnější dohodě o evropské bezpečnosti. Bez toho, jak upozorňuje také poslední dokument amerických zpravodajských služeb, budou Rusko, Čína, Indie, Pákistán a možná i další státy posilovat vlastní jaderný deterent a jako regionální mocnosti samostatně zajišťovat své chápání bezpečnosti ve svém „blízkém zahraničí“, ne vždy mírovými prostředky. ...
"Camus ovšem věděl, že „duch se vždy opožďuje za světem“, a také, že „všechno lidské neštěstí pochází z naděje“, která se může ukázat jako falešná."
— Jiří Dienstbier, Smrt na cestě Alberta Camuse
"Česká republika nemůže mít zvláštní vztahy s kteroukoli velmocí."
— Jiří Dienstbier, Američané nám dali lekci
"Dějiny sice tvoříme na základě reality, která vznikla působením generací našich předků; ale tvoříme je my, zde a dnes. Minulost je daná; to, co bude, záleží na míře naší odvahy a moudrosti při rozhodování.“
— KLUSÁKOVÁ, Jana – DIENSTBIER, Jiří: Jana Klusáková a Jiří Dienstbier rozmlouvají nadoraz nejen o tom, jak si stojíme ve světe. Praha 1993.
"Zažíval jsem často muka, když jsem v debatách o jugoslávské situaci viděl, jak lidé, kteří rozhodují o osudech národů, vycházející ze zjednodušených klišé nebo z principů mnohdy vznešených, ale zcela odpoutaných od reality, do které jsou ve svém postavení vtahováni.“
"Mise civilní zprávy OSN a KFOR v Kosovu nebyla schopna dosáhnout jediného reálného cíle: ani bezpečí lidí, ani svobodného pohybu, nemluvě už o vytváření podmínek pro rozvoj demokratických institucí v multietnické společnosti ... většina Kosova etnicky vyčištěná od nealbánského obyvatelstva, rozdělena a bez legálního systému. Vládnou zde ilegální struktury UÇK a velmi často soupeřící mafie.“
„Rok po bombardování je jasné, že nálety nevyřešily žádný lidský problém, ale jen znásobily problémy existující a vytvořily i nové: způsobily destrukci srbské, černohorské a kosovské ekonomiky a poškodily ekonomiky celé balkánské oblasti.“
"Václav Havel zastává princip lidských práv, zatímco mně jde o skutečná lidská práva těch, kdo na Balkáně trpí.“
"Nepomůžeš-li si sám, nepomůže ti nikdo.“
— Jiří Dienstbier, Naše nepřetržitá krize, 1977

RodinaEditovat

Pocházel z rodiny lékaře Jiřího Dienstbiera, který byl v letech 1936–1953 primářem interního oddělení v kladenské nemocnici,[19]. Matka byla dětská lékařka[20]. Dědeček z matčiny strany byl pianista a hudební pedagog Emil Hájek.[21] Jeho strýcem byl Vladislav Ribnikar, ředitel srbských novin Politika a pozdější jugoslávský ministr informací.[22][23] Byl čtyřikrát ženatý, jeho třetí manželkou byla Květa Dienstbierová (bývalá manželka Ivana Havla), čtvrtou manželkou potom Jiřina Dienstbierová. Kromě syna Jiřího, který je také politikem, měl tři dcery Moniku, Kristinu a Irenu, jež zemřela v roce 1998.

DíloEditovat

  • Noc začala ve tři ráno. [s.l.]: Vydavatelství časopisů MNO, 1967. 188 s. 
  • Snění o Evropě. Praha: Lidové noviny, 1990. 160 s. ISBN 80-7106-014-3. 
  • Od snění k realitě: vzpomínky z let 1989–1999. Praha: Lidové noviny, 1999. 446 s. Dostupné online. ISBN 80-7106-325-8. 
  • Daň z krve. Praha: Lidové noviny, 2003. 360 s. ISBN 80-7106-585-4. 
  • O hostitelích a hostech. Praha: Galén, 2011. 279 s. ISBN 80-7262-776-7. 
  • Jiří Dienstbier – rozhlasový zpravodaj 1958–1969. Praha: Radioservis, 2013. 264 s. ISBN 978-80-87530-25-2. 

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Vláda ČR. Vláda Mariána Čalfy (10.12.1989-27.06.1990) [online]. C2010 [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. 
  2. Vláda ČR. Vláda Mariána Čalfy (27.6.1990-02.07.1992) [online]. C2010 [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. 
  3. a b Senát PČR. Jiří Dienstbier [online]. [2008] [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. 
  4. Životopis [online]. [cit. 2011-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-04-17. 
  5. http://www.cssd.cz/media/cssd-v-mediich/jiri-dienstbier-setkani-na-chalupe/
  6. Archivovaná kopie. archiv.radio.cz [online]. [cit. 2012-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-12. 
  7. a b c d Zemřel Jiří Dienstbier, první polistopadový ministr zahraničí. lidovky.cz [online]. 2011-01-08 [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. 
  8. a b TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 234. 
  9. 30 let od odsunu posledních sovětských vojáků z Československa [online]. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, 2021-06-21 [cit. 2022-06-15]. Dostupné online. 
  10. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-07-24]. Dostupné online. (česky) 
  11. JANICEK, Karel. Jiri Dienstbier, 1st foreign minister of Czechoslovakia after 1989 communism fall dies at 73. Winnipeg Free Press [online]. 2011-01-08 [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. STRAŠÍK, Lukáš. Dienstbier: Zásah v Jugoslávii byl naprosto nesmyslný. ČT24 [online]. 2009-03-24 [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. 
  13. Beta, Tanjug. Prag: Preminuo Jirži Dinstbir. B92 [online]. 2011-01-08 [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. (srbsky) 
  14. Český statistický úřad. Volby do Senátu Parlamentu ČR konané dne 12.11.2000: Výsledky hlasování: Obvod: 38 – Mladá Boleslav [online]. 2000 [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. 
  15. Pražský hrad. Seznam vyznamenaných [online]. C2009 [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. 
  16. Dienstbier: Všeználek Klaus šíří blbou náladu. Aktuálně.cz [online]. 2007-07-15 [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. 
  17. Český statistický úřad. Volby do Senátu Parlamentu ČR konané dne 17.10. – 18.10.2008: Výsledky hlasování: Obvod: 30 – Kladno [online]. 2008 [cit. 2011-01-08]. Dostupné online. 
  18. JELÍNEK, Lukáš. Rozhovor: Jiří Dienstbier – nechci z ČR nacionální skanzen. Neviditelný pes [online]. 2007-07-20 [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. 
  19. Návštěva Jiřího Dienstbiera. Aktuality, tiskové zprávy [online]. 2010-02-06 [cit. 2011-01-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-13. 
  20. Klusáková, Jana: Jana Klusáková a Jiří Dienstbier rozmlouvají nadoraz: nejen o tom, jak si stojíme ve světě. Praha, Primus 1993, s. 17.
  21. Dienstbier, Jiří: Od snění k realitě: vzpomínky z let 1989–1999. Praha. Lidové noviny 1999, s. 210.
  22. DIENSTBIER, J.: Od snění k realitě, s. 210.
  23. PAZDERKOVÁ, Irena. Balkán a Jiří Dienstbier. Brno, 2010 [cit. 2021-04-17]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Václav Štěpánek. Dostupné online.

LiteraturaEditovat

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 150. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 103. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 120. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 234–235. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat