Otevřít hlavní menu

Samizdat

způsob, jakým občanští aktivisté obcházejí cenzuru v represivních režimech, zejména v zemích východního bloku v době studené války

Samizdat (samo-vydáváno, rusky самиздат – samoizdělatelstvo) je způsob, jakým občanští aktivisté obcházejí cenzuru v represivních režimech, zejména v zemích východního bloku v době studené války. Jde o vydávání novinového obsahu vlastním nákladem v ilegalitě. Samizdaty jsou rozšiřovány v malých nákladech, opisovány, původně v ruce, později na psacím stroji a na počítači a množeny dle techniky dané doby (cyklostyl, kopírky).[1]

Komunistické a podobné represivní systémy obvykle samizdat tvrdě potlačují a vydávající disidenty soudí a vězní.

Vznik samizdatuEditovat

Myšlenkou samizdatu bylo vydávat alespoň malé množství výtisků, obvykle psaných přes průklepový papír na psacím stroji, případně použitím jakýchkoli rozmnožovacích prostředků, které byly k dispozici. Každý čtenář byl povzbuzován, aby tiskovinu opsal, nebo jakýmkoli způsobem rozmnožil a poskytl dále.

Jedním z projevů cenzury totiž bylo odepření přístupu k rozmnožovací technice. Například v Československu (do poloviny šedesátých let) nebo v Rumunsku (až do pádu komunistického režimu) podléhalo povolení i pouhé vlastnictví psacího stroje. Ve všech komunistických zemích byl přísně kontrolován přístup k cyklostylům, kopírkám i další podobné technice. V době kdy se začal projevovat nástup informačních technologií, došlo k pádu komunistických režimů a uvolnění cenzury. V listopadu 1989 se už počítače hojně používaly k tisku plakátů atd.

Přesto i na sklonku existence ČSSR bylo nutné se při kopírování libovolného tisku na tzv. xeroxech legitimovat občanským průkazem a sdělovat (zapisovalo se), co bude kopírováno (kniha, noty atd…).

Od 70. let samizdatová komunita občas využívala šíření magnetofonových pásek a kazet (méně častý ruský výraz „magnit-izdat“ „магнитиздат“), protože magnetofony už v té době představovaly reprodukční zařízení se schopností kopírování, jehož vlastnění bylo režimem tolerováno. Tuto metodu v jiném kontextu hojně využíval ajatolláh Chomejní při přípravě islámské revoluce v Íránu, kde přínosem byla možnost oslovit i negramotné obyvatelstvo.

Český samizdatEditovat

První samizdatová vydání byly vydávány již za první či za druhé světové války (V boj, Rudé právo).[1]

Česká samizdatová produkce z období normalizace čerpala především z disidentů a okruhu jeho sympatizantů. Její vznik a prudký rozvoj byl podmíněn vědomím autorů, že období perzekuce nebude krátké, a je tedy třeba snažit se o zachování literární kontinuity. Kvůli úsilí normalizátorů se po roce 1970 dostala prakticky veškerá kvalitní literatura za hranice oficiality a většina autorů odešla do tzv. vnitřní emigrace (Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Egon Bondy, Jiří Gruša, …). Mnohým byla zapovězena publikační činnost po celých dvacet let, někteří byli později „připuštěni“ – například Bohumil Hrabal po rozhovoru v Tvorbě, uveřejněném v roce 1975. Přesto byla jeho díla dále cenzurována a některá z nich vycházela i v samizdatu. Kromě tvorby československých autorů v samizdatu vycházely i překlady např. díla Alexandra Solženicyna, George Orwella a jiné.

První edice začaly vznikat už na samém počátku 70. let 20. století. Mezi nejvýznamnější patřila Petlice Ludvíka Vaculíka, vynikající edičním programem i vzornou redakční úpravou. Svá díla zde zveřejňovali víceméně všichni členové disentu, vycházela poezie, práce prozaické, dramatické i filozofické. Důležitá byla i edice Expedice manželů Havlových, Česká expedice nebo Pražská imaginace. Celkový počet edicí lze odhadovat na desítky. Od osmdesátých let se k samizdatové literatuře přidaly literární časopisy, věnující prostor spřízněným autorům i odborné kritice. Mezi nejdůležitější patřil Kritický sborník, Obsah, Host, Akord, Vokno a ke konci osmdesátých let Revolver Revue.

Kromě literární tvorby se metodou samizdatu vydávaly i odborné publikace z oborů, které byly režimu nepřijatelné, a to zejména náboženství (např. Teologické texty), v menší míře např. ekologie a ekonomie.

Vydavatelé Samizdatu často spolupracovali s exilovými vydavateli tak, že po prvním samizdatovém vydání bylo dílo vydáno a vytisknuto profesionálně v zahraničí a za železnou oponu pašováno. Pro tuto formu se používal méně častý výraz „tam-izdat“ (тамиздат).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Slovník žurnalistiky : výklad pojmů a teorie oboru. První vydání. vyd. Praha: [s.n.] 1 online resource s. Dostupné online. ISBN 9788024637693, ISBN 8024637693. OCLC 1023801583 S. 216-218. 

LiteraturaEditovat

Samizdat : alternative Kultur in Zentral- und Osteuropa, die 60er bis 80er Jahre : [Ausstellung]. Bremen: Edition Temmen, 2000. 472 pages s. Dostupné online. ISBN 3861083388, ISBN 9783861083382. OCLC 45542537 

Přibáň, Michal a kol.: Český literární samizdat 1949-1989: Edice, časopisy, sborníky. Praha: Academia, 2018. ISBN 978-80-200-2903-4

Externí odkazyEditovat