Československý rozhlas

československá státní organizace, provozovatel rozhlasového vysílání

Československý rozhlas (ČsRo) byla československá státní organizace, provozující mezi lety 1948 a 1992 rozhlasové vysílání v Československu. Již od roku 1945 působily dvě společnosti Český rozhlas (bývalý Radiojournal, fungující od roku 1923) a Slovenský rozhlas pod společnou hlavičkou Československého rozhlasu. Po zestátnění v roce 1948 se Československý rozhlas stal propagandistickým a cenzurovaným médiem komunistického režimu a dle zákona byla činnost ČsRo založena na politice Komunistické strany Československa. Společenské uvolňování v 60. letech se projevilo i v rozhlasu a v srpnu 1968 proběhly během okupace Československa o jeho budovu boje. Během následné normalizace byl rozhlas opět součástí socialistické politiky. V listopadu 1989 se během sametové revoluce přidali pracovníci ČsRo k protestům a ve svých pořadech informovali veřejnost o probíhajících událostech. V demokratickém Československu vznikly následně na národním principu dva nové veřejnoprávní subjekty, Český a Slovenský rozhlas, které převzaly většinu vysílání. V roce 1992 tak ČsRo zajišťoval pouze provoz jedné celostátní stanice a zahraničního vysílání. Československý rozhlas ukončil své vysílání rozpadem Československa na konci roku 1992.

Československý rozhlas
Logo Československého rozhlasu (1991)
Logo Československého rozhlasu (1991)
Zkratka ČsRo
Předchůdce Radiojournal
Nástupce Český rozhlas
Slovenský rozhlas
Vznik 1945 (svazek Čes.+Slov. rozhl.)
1. července 1948 (vznik ČsRo)
Zánik 31. prosince 1992
Typ mediální organizace
Místo Praha
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Od roku 1953 provozoval Československý rozhlas také televizní vysílání. Samostatná Československá televize vznikla v roce 1957 vyčleněním televizní sekce z rozhlasu.

HistorieEditovat

Související informace naleznete také v článku Radiojournal.
 
Hlavní budova bývalého Československého rozhlasu v Praze ve Vinohradské ulici

Pravidelné rozhlasové vysílání v Československu bylo zahájeno 18. května 1923 soukromou společností Radiojournal,[1] v níž od roku 1925, skrze Československou poštu, držel 51% většinu stát.[2] Československo se stalo po Velké Británii druhou evropskou zemí, kde začal pravidelně vysílat rozhlas (britská BBC zahájila provoz v roce 1922).[3] Od konce roku 1933 sídlil Radiojournal v budově ve Vinohradské třídě v Praze.[4] Na konci roku 1938 se z Radiojournalu stal Česko-slovenský rozhlas[5][6] a po německé okupaci zbytku Československa se z něj stal Český rozhlas.[5][7] V samostatném Slovensku vznikl Slovenský rozhlas.[8]

Dne 22. srpna 1945 uzavřeli československý ministr informací Václav Kopecký a slovenský pověřenec pro informace Michal Chorváth dohodu o ustanovení společnosti s ručením omezeným Československý rozhlas.[9] Dvě národní rozhlasové společnosti s ručením omezeným pod státní správou ale fungovaly i po druhé světové válce. Existovaly do 30. června 1948, kdy byly na základě zákona č. 137/1948 Sb., o postátnění Československého rozhlasu, zrušeny a od 1. července 1948 je nahradil státní podnik Československý rozhlas.[10] Z něj se pod vlivem vládnoucí Komunistické strany Československa stalo státní cenzurované a propagandistické médium.[11] Od května do července 1948 se v Praze uskutečnila Mezinárodní výstava rozhlasu (MEVRO), kterou organizovali rozhlasoví pracovníci.[12] Po organizačních změnách v roce 1952 měl rozhlas celostátní stanici Československo (od roku 1954 Praha II) a národní stanice Praha (od roku 1954 Praha I) a Bratislava. Kromě toho vysílal z regionálních stanic (Brno, Plzeň, Hradec Králové, aj.) a od roku 1954 také na stanici Praha III (rozhlas po drátě).[13][14] Od roku 1954 fungovalo z pražského vysílače na Petříně zkušební vysílání na velmi krátkých vlnách (VKV). Řádné vysílání z Petřína na VKV zahájil Československý rozhlas v roce 1959.[14]

Na výstavě MEVRO bylo v roce 1948 poprvé v Československu předvedeno návštěvníkům experimentální televizní vysílání.[15] Pravidelné televizní vysílání, zajišťované Československým rozhlasem, bylo zahájeno 1. května 1953. K reorganizaci pak došlo 1. prosince 1957, kdy byla podle vládního nařízení č. 62/1957 Sb., o nové organisaci rozhlasu a televise, vyčleněna z Československého rozhlasu jeho televizní část, z níž se stala Československá televize.[16] Oba vysílatelé byli podřízeni nově zřízenému Československému výboru pro rozhlas a televisi (na Slovensku pak Slovenskému výboru pro rozhlas a televisi).[17] K dalším organizačním změnám došlo k 1. říjnu 1959. Tehdy byly vládním nařízením č. 63/1959 Sb., o změnách v organizaci rozhlasu a televize,[18] zrušeny oba televizní a rozhlasové výbory, a jak Československá televize, tak Československý rozhlas se staly samostatnými ústředními organizacemi s vlastními statuty schvalovanými vládou.[19] Definitivní řešení přinesl zákon č. 17/1964 Sb., o Československém rozhlase, který nabyl účinnosti 8. února 1964 a který platil až do konce roku 1992.[20] Československý rozhlas byl zpočátku zvláštní rozpočtovou organizací,[21] od 60. let potom státní příspěvkovou organizací.[22]

Roku 1960 vznikly Jazzový orchestr Československého rozhlasu a Taneční orchestr Československého rozhlasu (doplnily tak Symfonický orchestr Československého rozhlasu) a v roce 1962 zahájila provoz první celostátní VKV stanice Československo II.[14] K prvnímu stereofonnímu vysílání došlo v roce 1964.[23] V 60. letech 20. století proběhlo ve společnosti i v Československém rozhlasu určité uvolnění poměrů spjatých s totalitní vládou KSČ.[24] Konec tohoto období nastal v létě 1968. Hlavní budova ČsRo v Praze ve Vinohradské se 21. srpna 1968 podruhé stala dějištěm bojů, kdy se Pražané snažili bránit rozhlas před okupačními vojsky Varšavské smlouvy. Československý rozhlas v době invaze plnil informační funkci a vysílal z různých provizorních míst po Praze.[25] Již 30. srpna byla ovšem obnovena státní cenzura[26] a jak ve společnosti, tak v rozhlasu začala normalizace.[27] Vysílání z Vinohradské bylo obnoveno 9. září 1968.[26] V následujících normalizačních letech se Československý rozhlas opět stal propagandistickým médiem komunistického režimu.

Po federalizaci Československa byly v roce 1969 provedeny změny ve vnitřní organizaci ČsRo. Československý rozhlas fungoval jako zastřešující propojení dvou národních rozhlasů a vysílání pro zahraničí. K 1. lednu 1969 tedy vznikly v jeho rámci složky Český rozhlas, Slovenský rozhlas a Zahraniční vysílání.[28] Počátkem 70. let 20. století došlo ke změnám ve struktuře stanic. Stanice Československo I byla v roce 1970 nahrazena celostátní zpravodajsko-publicistickou stanicí Hvězda a roku 1972 zahájily provoz národní kulturní stanice Vltava a Devín. Kromě toho nadále fungovala další dvojice národních okruhů (mainstreamové stanice Praha a Bratislava), krajské stanice (po celém Československu 12 studií) a zahraniční vysílání Radio Praha.[29]

V roce 1978 byla zahájena stavba nového centrálního rozhlasového komplexu v Praze na Pankráci.[30] Výšková budova, stavěná od roku 1983 jako budoucí sídlo Československého rozhlasu, měla obsahovat i koncertní studia pro rozhlas i nedalekou Československou televizi a městský koncertní sál. Nebyla však nikdy dokončena a po rozpadu Československa připadl v roce 1995 rozestavěný areál nástupnickému Českému rozhlasu. Ten nedokončené torzo v roce 1999 prodal a po přestavbě, dokončené v roce 2007, z něj vznikla kancelářská budova City Tower.[31]

 
Mrakodrapy na Pankráci v roce 2006, uprostřed nedostavěná budova Československého rozhlasu

Roku 1986 zahájila svůj provoz hudební stanice Melodie[32] a roku 1989 stanice pro mladé posluchače EM.[33] Právě na EM se poprvé v Československém rozhlase objevily 20. listopadu 1989 zprávy popisující průběh událostí ze 17. listopadu toho roku. Rozhlasoví pracovníci se následně přidali k protestům sametové revoluce. Po pádu komunistického režimu došlo k výrazným personálním i programovým změnám. Ještě na konci roku 1989 byl okruh Hvězda přejmenován na stanici Československo.[32] Koncem roku 1990 zanikl v Česku okruh EM, zatímco na Slovensku se z něj stala stanice Elán. Na počátku roku 1991 začala fungovat regionální stanice Regina.[34] Dne 1. července 1991 vznikl samostatný veřejnoprávní Slovenský rozhlas (SRo),[35] obdobně vznikl k 1. lednu 1992 veřejnoprávní Český rozhlas (ČRo).[36] Československý rozhlas od počátku roku 1992 provozoval celostátní federální stanici Československo a zahraniční vysílání, zatímco pod oba národní rozhlasy spadaly zbylé okruhy již dříve rozdělované dle národního principu.[37] Vzhledem k zániku Československa na konci roku 1992 byl Československý rozhlas zákonem č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře,[38] i s federální stanicí Československo k 31. prosinci 1992 zrušen.[39]

PořadyEditovat

Ke známým pořadům Československého rozhlasu 60. let 20. století patří hitparáda Houpačka, humoristická Nealkoholická vinárna U Pavouka či komediální skeče o Pidivajzlicích. Do této dekády rovněž spadají počátky pořadů jako pohádky o Hajajovi, populárně-vědeckého magazínu Meteor, pořadu pro mladé posluchače Mikrofórum, dopravního zpravodajství Zelená vlna či poetického pořadu Zelené peří. V roce 1975 bylo zahájeno vysílání prvního rodinného seriálu Jak se máte, Vondrovi?, který se v programu Československého rozhlasu pravidelně objevoval jednou týdně až do konce roku 1989.

Seznam ústředních ředitelůEditovat

Ústřední ředitelé Československého rozhlasu[40]
Jméno Od Do Poznámky
Bohuslav Laštovička 19450525a25. května 1945 19480615a15. června 1948 generální ředitel Českého/Československého rozhlasu
Kazimír Stahl 19480702a2. července 1948 19520617a17. června 1952 generální ředitel ČsRo
Josef Věromír Pleva 19520630a30. června 1952 19521130a30. listopadu 1952 pověřen řízením ČsRo
Jozef Vrabec 19521201a1. prosince 1952 19530911a11. září 1953 pověřen řízením ČsRo
Jozef Vrabec 19530911a11. září 1953 19540330a30. března 1954 generální ředitel ČsRo
František Nečásek 19540401a1. dubna 1954 19571231a31. prosince 1957
Jaromír Hřebík 19580101a1. ledna 1958 19590131a31. ledna 1959
Karel Hoffmann 19590201a1. února 1959 19670301a1. března 1967
Miloš Marko 19670125a25. ledna 1967 19680725a25. července 1968
Zdeněk Hejzlar 19680725a25. července 1968 19680925a25. září 1968
Odon Závodský 19680830a30. srpna 1968 19690201a1. února 1969 vládní zmocněnec pro ČsRo
Odon Závodský 19690201a1. února 1969 19690620a20. června 1969
Bohuslav Chňoupek 19690620a20. června 1969 19700907a7. září 1970
Ján Riško 19700908a8. září 1970 19890630a30. června 1989
Karel Kvapil 19890701a1. července 1989 19891203a3. prosince 1989
Karel Starý 19891203a3. prosince 1989 19900131a31. ledna 1990
František Pavlíček 19900204a4. února 1990 19910331a31. března 1991
Richard Seemann 19910401a1. dubna 1991 19911009a9. října 1991 pověřen výkonem funkce ústředního ředitele ČsRo
Peter Duhan 19911014a14. října 1991 19921231a31. prosince 1992

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. JEŠUTOVÁ, Eva, a kol. Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003. Dostupné online. ISBN 80-86762-00-9. S. 16–17. Dále jen Ješutová. 
  2. Ješutová, s. 36.
  3. SASÍNOVÁ, Petra. Rozhlas byl nejen svědkem, ale také hybatelem dění 20. století [online]. Ceskatelevize.cz, 2013-08-29 [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. 
  4. Historie budovy Českého rozhlasu [online]. Rozhlas.cz, 2008-01-29 [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. 
  5. a b Ješutová, s. 595.
  6. rk. Valná schůze Čs. rozhlasové společnosti. Lidové noviny. 1938-12-30, s. 4. Dostupné online. 
  7. rk. Valná schůze rozhlasové společnosti. Lidové noviny. 1939-06-11, s. 4. Dostupné online. 
  8. História SRo [online]. Rtvs.org [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. (slovensky) 
  9. Ješutová, s. 608.
  10. Zákon č. 137/1948 Sb., o postátnění Československého rozhlasu. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
  11. Ješutová, s. 243.
  12. Ješutová, s. 597.
  13. Ješutová, s. 252.
  14. a b c Ješutová, s. 598.
  15. Jak rozhlas spustil televizi [online]. Pribehrozhlasu.cz [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. 
  16. Vládní nařízení č. 62/1957 Sb., o nové organisaci rozhlasu a televise. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
  17. KÖPPLOVÁ, Barbara, a kol. Dějiny českých médií v datech: Rozhlas – Televize – Mediální právo. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0632-1. S. 204–205. Dále jen Dějiny. 
  18. Vládní nařízení č. 63/1959 Sb., o změnách v organizaci rozhlasu a televize. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
  19. Dějiny, s. 210.
  20. Zákon č. 17/1964 Sb., o Československém rozhlase. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
  21. Ješutová, s. 609.
  22. 80 let rozhlasu XIII.- Období stanic pro mladé posluchače [online]. Radiotv.cz, 2003-09-02 [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. 
  23. Ješutová, s. 599.
  24. Ješutová, s. 331–334.
  25. Ješutová, s. 338–345.
  26. a b Ješutová, s. 600.
  27. Ješutová, s. 345.
  28. Ješutová, s. 352–353.
  29. Ješutová, s. 365–366.
  30. Ješutová, s. 364.
  31. Mrakodrap na Pankráci se stavěl od 80. let, hotový byl v r. 2008 [online]. Archiweb.cz, 2016-10-02 [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. 
  32. a b Ješutová, s. 602.
  33. Ješutová, s. 388.
  34. Ješutová, s. 603.
  35. Zákon č. 255/1991 Zb., Slovenskej národnej rady o Slovenskom rozhlase. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. (slovensky)
  36. Zákon č. 484/1991 Sb., České národní rady o Českém rozhlasu. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
  37. Ješutová, s. 422.
  38. Zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
  39. Ješutová, s. 424.
  40. Ješutová, s. 611.

LiteraturaEditovat

  • DISMAN, Miloslav. Hovoří Praha. Vzpomínky na revoluční květnové dny 1945 v rozhlase. Praha: Svoboda, 1975. 226 s. 
  • JEŠUTOVÁ, Eva, a kol. Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003. 668 s. Dostupné online. ISBN 80-86762-00-9. 
  • KÖPPLOVÁ, Barbara, a kol. Dějiny českých médií v datech: Rozhlas – Televize – Mediální právo. Praha: Karolinum, 2003. 462 s. ISBN 80-246-0632-1. 

Externí odkazyEditovat