Otevřít hlavní menu
Kbely, místo, kde v roce 1923 stál stan Radia Praha
Mapa vysílačů v třicátých letech
Hlavní budova Českého rozhlasu (dříve Československého rozhlasu) v Praze na Vinohradské ulici

Radiojournal byl název společnosti, která v Československu roku 1923 zahájila první tuzemské rozhlasové vysílání. Zároveň se jedná o označení této první rozhlasové stanice. Přímým následovníkem Radiojournalu se po druhé světové válce stal Československý rozhlas. Jeho současným nástupcem je dnes Český rozhlas, který je tak nejstarší institucí tohoto druhu na evropském kontinentu a druhou nejstarší v Evropě (po anglickém).

PočátkyEditovat

Dne 7. června 1923 vznikla společnost Československé zpravodajství radiotelefonické, s. r. o., spojením Radioslavie a Spolku českých žurnalistů. Ta získala koncesi pro bezdrátové rozhlasové vysílání. V červenci téhož roku se přejmenovala na Radiojournal.[1]

 
Vysílač Radiojournal, Kbely, 1924

Radiojournal začal pravidelně vysílat 18. května 1923 ve 20.15 hod. ze stanu u letiště ve Kbelích.[2] Déle než rok byl poslech programu nepříjemně rušen stálým tónem ve výši 50 Hz. Tato technická závada byla vyvolána nedostatečnou filtrací usměrněného proudu a byla odstraněna až v listopadu 1924. Mezitím se místo vysílání několikrát změnilo. Nejprve se improvizované studio přestěhovalo do Hloubětína, pak zpět do Kbel a v roce 1924 do Poštovní nákupny na Fochově (dnešní Vinohradské) ulici č. 58 – bylo to první studio přímo v Praze. V roce 1925 přišlo další stěhování, tentokrát do Orbisu na Fochově ulici č. 62 (poblíž Vinohradské tržnice). V roce 1927 se vysílací studio přemístilo do Národního domu na Mírovém náměstí, odkud Radiojournal vysílal do roku 1933. Pak už se definitivně přemístil do dnešního sídla do Vinohradské ulice č. 12 do nedávno vybudované budovy Ředitelství pošt a telegrafů.[2]

Provozovatelem rozhlasového vysílače byla společnost RADIOJOURNAL, čs. zpravodajství radiotelegrafické, spol. s r. o. Tato společnost měla omezené zdroje. Navíc stát chtěl mít tento moderní sdělovací prostředek pod lepší kontrolou. Roku 1925 proto stát do společnosti Radiojournal vstoupil, navýšil základní jmění a umožnil další rozšíření programové nabídky (zpravodajství, hudba, umělecký program, divadelní představení, vysílání pro děti). Reportáž z VII. všesokolského sletu, která zprostředkovala posluchačům účast na významné události, získala rozhlasu velkou popularitu. 3. října 1926 československý rozhlas vysílal první fotbalovou reportáž v Evropě (fotbalové utkání Slavie a Hungarie). V témže roce zahájil český rozhlas simultánní vysílání stejného programu z více vysílačů.

Rozvoj v meziválečném ČeskoslovenskuEditovat

Ve 30. letech se už jednalo o vlivnou, dobře zavedenou instituci, která měla u veřejnosti autoritu. Do rozhlasu přicházeli noví lidé s odbornou kvalifikací i inovativními nápady. Tzv. brněnská škola experimentovala s vysíláním ze záznamu a montážemi. Rozhlas zařadil do vysílání vzdělávací pásma a školské vysílání.

V druhé polovině třicátých let bylo do československé rozhlasové sítě přihlášeno už jeden milion koncesionářů a úspěšně postupovala také radiofikace škol a úřadů.[3]

OkupaceEditovat

V roce 1939, po obsazení země nacisty, přišla tvrdá cenzura, která skončila až roku 1945.[4] Nacisté usilovali jak o vliv nad vysíláním, tak o aktiva rozhlasové společnosti. Nejprve proto změnili Radiojournal na „Český rozhlas“. V roce 1942 ho pak učinili filiálkou společnosti Reichs-Rundfunk-Gesellschaft (RRG).[5]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Významná data z rozhlasové historie [online]. Český rozhlas [cit. 2018-11-11]. Dostupné online. 
  2. a b Josef Maršík. Průkopníci rozhlasového vysílání 1923–1925 [pdf]. Český rozhlas, 2003 [cit. 2013-04-02]. Dostupné online. 
  3. KOL. Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát. Praha: NZB, 2018. 412 s. ISBN 978-80-906755-6-8. S. 38–49. 
  4. KOL. Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát. Praha: NZB, 2018. 412 s. ISBN 978-80-906755-6-8. S. 93–97, 102, 103. 
  5. KOL. Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát. Praha: NZB, 2018. 412 s. ISBN 978-80-906755-6-8. S. 101–103. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat