Druhá italská válka za nezávislost

Druhá italská válka za nezávislost (též rakousko-francouzsko-sardinská válka či jen sardinská válka) byl ozbrojený konflikt mezi Rakouskem a Francií společně se Sardinsko-piemontským královstvím, které se snažilo o osvobození a sjednocení tehdejší roztříštěné Itálie.

Druhá italská válka za nezávislost
konflikt: Risorgimento
{{{alt}}}
Napoleon III. v bitvě u Solferina (malba z roku 1863)
trvání: 29. dubna 185911. července 1859
místo: Lombardsko-benátské království
výsledek: francouzsko-sardinské vítězství
změny území: Sardinie získala Lombardii, Toskánsko a Emilii, Francie získala Savojsko a Nice od Sardinie
strany
Francouzské císařství Francie
Sardinsko-piemontské království Sardinie-Piemont

podpora:
Spojená knížectvíSpojená knížectví Spojená knížectví
Rakouské císařství Rakousko
Lombardsko-benátské království Lombardsko-benátské království
velitelé
Francouzské císařství Napoleon III.
Sardinsko-piemontské království Viktor Emanuel II.
Sardinsko-piemontské království Giuseppe Garibaldi
Rakouské císařství František Josef I.
Rakouské císařství Ferencz Gyulai
Rakouské císařství Wilhelm Grünne
Lombardsko-benátské království Maxmilián Rakouský

síla
Francouzské císařství Francie:

Sardinsko-piemontské království Sardinie-Piemont:

Rakouské císařství Rakousko:
ztráty
Francouzské císařství Francie:
  • 5 498 mrtvých
  • 17 054 zraněných
  • 2 040 smrtelné zranění
  • 1 128 nezvěstných

Sardinsko-piemontské království Sardinie-Piemont:

  • 1 533 mrtvých
  • 1 268 nezvěstných
Rakouské císařství 12 568 mrtvých

Důvody k válceEditovat

Roku 1848 Rakousko zvítězilo v první italské válce za nezávislost, když porazilo v bitvě u Custozzy a Novary vojska Sardinského království, jež usilovalo sjednocení Itálie. Království Sardinsko-piemontské však o sjednocení Itálie nepřestalo usilovat, a tak se spojilo s Francií. Spojenectví nebylo nijak pevné (platilo jen, když Rakousko napadne Piemont). Rakušané předali Piemontu ultimátum, aby odzbrojil. Piemont odmítl, vstoupil do války a na pomoc mu přišla Francie.

VálkaEditovat

Očekávalo se, že nad rakouskými vojsky převezme kontrolu šéf Radeckého štábu Heinrich von Hess, ale císařův generální pobočník Grünne prosadil neschopného Gyulaie. Armáda Piemontu nebyla nijak silná a Francouzi se museli dopravovat přes Alpy. I průměrný vojevůdce by zničil armádu Piemontu dříve, než přijdou Francouzi. Ale toho Gyulai nevyužil a čekal na Francouze. U Magenty byli Rakušané poraženi. V té chvíli převzal František Josef I. velení. Přesto byli Rakušané v bitvě u Solferina poraženi. František Josef I. podepsal 11. července 1859 mír ve Villafrance[1] a ztratil Lombardii, jednu z nejbohatších provincií Rakouska. Porážka způsobila pád Bachova absolutismu.

ReferenceEditovat

  1. Conference of Villafranca | France-Austria [1859]. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-04-03]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • TARABA, Luboš, Krve po kolena, Solferino 1859 - zlom ve válkách o sjednocení Itálie, Epocha, Praha 2011