Alcide De Gasperi

premiér Itálie

Alcide De Gasperi (3. dubna 188119. srpna 1954) byl italský politik, jedna z klíčových politických osobností Itálie ve 20. století. V letech 19451953 byl premiérem Itálie, v letech 19441946 a 19511953 ministrem zahraničních věcí, v letech 19461947 ministrem vnitra. Byl zakladatelem italské Křesťanskodemokratické strany (Democrazia Cristiana), kterou vedl v letech 19441946 a 19531954. Spolu s Robertem Schumanem a Konrádem Adenaurem byl hlavním konstruktérem projektu evropské integrace.

Alcide De Gasperi
Stranická příslušnost
ČlenstvíKřesťanská demokracie

Rodné jménoAlcide Amedeo Francesco Degasperi
Narození3. dubna 1881
Pieve Tesino
Úmrtí19. srpna 1954 (ve věku 73 let)
Borgo Valsugana
Místo pohřbeníBazilika svatého Vavřince za hradbami
ChoťFrancesca Romani
DětiPaola De Gasperi
Maria Romana Catti de Gasperi
Alma materLiceo classico Giovanni Prati
Vídeňská univerzita
Profesepolitik, jazykovědec, novinář a diplomat
Náboženstvíkatolická církev
OceněníCena Karla Velikého (1952)
velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo
čestný doktor Ottawské univerzity
PodpisAlcide De Gasperi, podpis
CommonsAlcide De Gasperi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie editovat

Narodil se v Trentu, které v té době patřilo k Rakousku-Uhersku. Vystudoval filologii na Vídeňské univerzitě. Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska. Od mládí byl silně věřícím katolíkem hledajícím pro katolicismus i politický výraz. Velmi ho v tom ovlivnila encyklika Rerum Novarum papeže Lva XIII. z roku 1891. Druhým jeho politickým programem byl boj proti germanizaci Trenta, za uchování italského jazyka a připojení Trenta k Itálii.

Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Tyrolsko 22. Usedl do poslanecké frakce Italská lidová strana. Ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie.[1]

Sen se mu splnil po první světové válce, kdy Trento připadlo Itálii. Roku 1919 patřil k zakladatelům Italské lidové strany (Partito Popolare Italiano), za kterou byl v parlamentu v letech 19211924. Podporoval účast své strany v první Mussoliniho vládě roku 1922. Brzy však začal kritizovat násilné činy fašistů a jejich útoky na ústavu. Roku 1924 stanul v čele antifašistické skupiny uvnitř Lidové strany. Roku 1926 Mussolini celou Lidovou stranu zakázal a De Gasperi byl odsouzen ke čtyřem letům vězení. Díky intervenci Vatikánu byl propuštěn po roce a půl. Následně se na čtrnáct let stal knihovníkem Vatikánské knihovny. Zde promýšlel nový koncept křesťanskodemokratického hnutí. Roku 1943 vydal spis Ideje pro obnovu (Idee ricostruttive), který se stal programovým základem nové strany, jež vznikla roku 1944, a jejímž prvním předsedou (generálním tajemníkem) se De Gasperi stal. Strana se stala na dlouhou dobu klíčovým subjektem italského politického systému, křeslo premiéra držela nepřetržitě 36 let. Sám De Gasperi v něm seděl osm let, přestože přitom vedl osm různých kabinetů, do nichž neváhal pozvat ani komunisty. Během té doby přijal řadu klíčových rozhodnutí – roku 1946 se Itálie stala republikou (po referendu, v němž se pro pád monarchie vyslovilo 54 procent Italů), roku 1947 podepsal mírovou smlouvu zajišťující Itálii plnou suverenitu navzdory fašistické minulosti (jedinou ztrátou byla část území postoupená Jugoslávii), ve stejném roce přijal Marshallův plán, roku 1949 spoluzakládal NATO a posléze i instituce, z nichž se zrodila Evropská unie.

Velké podpory se mu dostávalo od USA, které v něm viděly politika, jenž jako jediný může vystavět hráz komunismu v Itálii – Komunistická strana Itálie byla nejsilnější komunistickou stranou v západní Evropě. Díky tomu od Američanů získal mimořádnou hospodářskou pomoc, která zvyšovala jeho vliv a popularitu. Na žádost USA také roku 1947 vypudil komunisty a levicovější socialisty z vlády. Američané se obávali, že pokud by levice vyhrála v Itálii volby roku 1948, spadne Apeninský poloostrov do rodícího se východního bloku, a proto CIA zajišťovala přísun finančních prostředků nekomunistickým silám a volební kampaň toho roku vynikala mimořádnou agresivitou a fanatismem. Silně se do nich zapojili i Italoameričané, včetně populárního zpěváka Franka Sinatry, který Italy oslovoval na rozhlasové stanici Hlas Ameriky. Zvláštní přízeň De Gasperi získal u Claire Booth Luce, majitele týdeníku Time, který publikoval o De Gasperim oslavné články. Křesťanští demokraté nakonec zvítězili se 48 procenty hlasů, což byl již navždy jejich nejlepší volební výsledek. Nasměroval Itálii na příští léta do západní části světa rozděleného železnou oponou. De Gasperiho vláda se pak posunula více doprava, což vyvolalo pnutí uvnitř Křesťanskodemokratické strany, jejíž sociálnější křídlo neslo tento vývoj nelibě. Po volbách roku 1953 De Gasperi další vládu sestavit nedokázal a rezignoval. Dne 11. května 1954 se stal předsedou Evropského parlamentu. Tři měsíce na to zemřel.

Ocenění editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.

Literatura editovat

  • Pietro Scoppola, La proposta politica di De Gasperi, Bologna, Il Mulino, 1977.
  • Giulio Andreotti, Intervista su De Gasperi, Roma-Bari, Laterza, 1977.
  • Giulio Andreotti, De Gasperi visto da vicino, Milano, Rizzoli, 1986.
  • Nico Perrone, De Gasperi e l'America, Palermo, Sellerio, 1995.
  • Piero Craveri, De Gasperi, Bologna, Il Mulino, 2006

Externí odkazy editovat