Otevřít hlavní menu

Palazzo Vecchio

palác a muzeum ve Florencii

Palazzo Vecchio (česky Starý palác), původně Palazzo della Signoria (Palác signorie) je středověký opevněný palác se strážní věží, vystavěný na přelomu 13. a 14. století, a přebudovaný v polovině 16. století v renesančním slohu. Je dominantou městského panoramatu italské Florencie, stojí v jejím centru na Náměstí signorie. V současné době slouží jako reprezentační budova městské radnice a jako městské muzeum.

Palazzo Vecchio
Firenze Palazzo della Signoria, better known as the Palazzo Vecchio.jpg
Základní informace
Sloh románský sloh
Architekt Arnolfo di Cambio
Výstavba 1299
Poloha
Adresa borough 1 of Florence, Florencie, ItálieItálie Itálie
Souřadnice
Další informace
Web Oficiální web a Oficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

 
Večerní Palazzo Vecchio
 
Sál pěti set
 
Studiolo

Palác se původně nazýval Palazzo della Signoria (Palác signorie), tedy sídlo vlády florentské městské republiky. S jeho stavbou se započalo roku 1299, šest let po převzetí městské vlády cechy, a byl dokončen roku 1314 ve stylu rané gotiky podle projektu Arnolfa di Cambio. Jednaly v něm ústřední orgány městské republiky a volení úředníci zde mohli i přenocovat. Palác je opevněný proto, aby zaručil bezpečnost konšelů před případnými útoky např. ze strany vzbouřeného lidu. Ochoz 94 metrů vysoké strážní věže sloužil městské gardě a požární hlídce.

Po převzetí vlády rodem Medicejských se zde počátkem 40. let 16. století usídlil vévoda Cosimo I. a nechal budovu přestavět. Dnes palác slouží jako reprezentační budova radnice města Florencie a jako městské muzeum.

InteriéryEditovat

  • Vnitřní dvůr (též Michelozzův dvůr) – Giorgio Vasari jej vyzdobil štukovými sloupy a vymaloval roku 1565 renesančními nástěnnými malbami vedut rakouských měst (Graz, Innsbruck, Linec, Vídeň, Hall in Tirol, Freiburg im Breisgau a Kostnice) u příležitosti sňatku Františka Medicejského s rakouskou arcivévodkyní Johannou Habsburskou.
  • Sál pěti set (Salone dei Cinquecento) na ploše 54 x 22 metrů. Po vyhnání Medicejských sloužil k zasedání pěti set členů městské rady, rozšířené po vzoru Benátek z iniciativy Girolama Savonaroly, interiér vytvořili Simone del Pollaiuolo a Antonio da Sangallo starší. Má kazetový strop s malbami na dřevě a 6 nástěnných olejomaleb na plátnech - triumfálních scén z dějiny Medicejských. K výzdobě byli na počátku 16. století přizváni mj. Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti, aby vymalovali slavné bitevními scény. Leonardova "Bitva u Anghiari" zůstala nedokončená, dochoval se k ní návrhový karton, Michelangelo objednaný výjev "Bitvy u Cascina" nerealizoval. Cosimo Medicejský dal sál nově vyzdobit v letech 1555 - 1572, tématy jsou Cosimův triumfální návrat do Florencie, Dobytí Sieny a Pisy, a další. Autorem maleb je Giorgio Vasari, který patrně překryl malbu Leonardovu. Sál zdobí 12 mramorových soch, mj. Génius vítězství od Michelangela.
  • Sál papeže Klementa VII. – zdobí Vasariho alegorická Vítězství Florencie
  • Sál papeže Lva X. – zdobí freska Giovanni Medicejský přichází na pomoc Ravenně
  • Sál lilií (Sala dei gigli) – nazván podle heraldické výzdoby: zlaté lilie na modrém pozadí; strop vymaloval Giuliano da Maiano, je zde Donatellova bronzová socha Judita s hlavou Holofernovou
  • Audienční sál – slouží státním návštěvám, nástěnné malby Domenico Ghirlandaio
  • Osobní apartmány
    • Sál Cosima Staršího
    • Sál Lorenza Nádherného
    • Sál Eleonory z Toleda
  • Studiolo - privátní pracovnu o rozměrech 8,4 x 3,3 metry pro učence Františka I. Medicejského upravili a ve stylu renesančního manýrismu vyzdobili Giorgio Vasari, jeho vrstevníci a následovníci, jak malbami (Agnolo Bronzino, Santi di Tito, Givanni Stradano), tak bronzovými sochami z římské mytologie (Giambologna, Bartolomeo Ammannati. Interiér doplňují vestavěné skříně na sbírku umění a přírodnin

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • The golden book of Florence. Bonechi Florence 1988

Externí odkazyEditovat