Alessandro Manzoni

italský spisovatel

Alessandro Francesco Tommaso Manzoni (7. březen 1785, Milán22. květen 1873, Milán) byl italský básník a romanopisec[2][3]. Jeho nejvýznamnějším dílem je historický románSnoubenci“ (italsky I Promessi Sposi) z roku 1827. Román se odehrává za španělské nadvlády roku 1628, v roce 1827 jej však Italové četli jako obžalobu rakouského panství, takže významně podpořil italské risorgimento, zápas o sjednocení Itálie. Zároveň významně ovlivnil moderní italský jazyk.

Alessandro Manzoni
Rodné jménoAlessandro Francesco Tommaso Antonio Manzoni
Narození7. března 1785
Milán
Úmrtí22. května 1873 (ve věku 88 let)
Milán
Příčina úmrtímeningitida
Místo pohřbeníMonumentální hřbitov v Miláně (45°29′9″ s. š., 9°10′45″ v. d.)
Povoláníspisovatel, básník, politik, romanopisec a dramatik
Tématabeletrie, poezie a drama
Významná dílaSnoubenci
Historie hanebného sloupu
Inni sacri
5. května
Březen 1821
… více na Wikidatech
OceněníŘád za zásluhy v oblasti umění a věd (1844)
rytíř velkokříže Řádu italské koruny
komandér Řádu svatého Josefa
Řád sv. Mauricia a sv. Lazara
Pour le Mérite
Politická příslušnostHistorická pravice
Manžel(ka)Enrichetta Blondelová (1808–1833)
Teresa Borriová (1837–1861)
DětiGiulia Manzoniová
Luigia Maria Vittoriaová
Pietro Luigi Manzoni
Enrico Manzoni
Filippo Manzoni
Matilde Manzoniová
RodičeGiovanni Verri[1] a Pietro Manzoni a Giulia Beccariaová[1]
PříbuzníCesare Beccaria (děd)
VlivyNiccolò Ugo Foscolo
Voltaire
Walter Scott
Cornelius Jansen
Giuseppe Parini
… více na Wikidatech
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Manzoni se narodil v rodině staré šlechty, jeho matka byla vzdělaná a literárně nadaná dáma, dcera slavného právního filosofa Cesara Beccarii. Vztahy v rodině však nebyly dobré a rodiče se roku 1792 rozešli, matka pak žila s bohatým a vzdělaným Carlem Imbonatim v Anglii a v Paříži. Alessandro strávil dětská léta na venkovském statku a později v katolických internátech, kde špatně prospíval. V 15 letech se však nadchl pro poezii a začal psát klasické sonety. Po smrti svého otce roku 1805 odjel za matkou do Auteuil u Paříže, kde se scházela republikánská společnost tzv. „ideologů“; seznámil se zde s řadou významných osvícenců.

Roku 1808 se Alessandro oženil s Henriette Blondel, dcerou ženevského bankéře, která roku 1810 přestoupila z kalvinismu ke katolictví. To mělo veliký vliv i na Alessandra, který se z osvícenského deisty stal přísným katolíkem. Manželství bylo velice šťastné a Manzoni žil v krásném venkovském sídle v severní Itálii, psal duchovní básně a traktát o katolické morálce. Roku 1818 však musel zděděné sídlo prodat, protože ho podvodník připravil o peníze, přesto velkoryse odpustil svým poddaným všechny dluhy.

 
Alessandro Manzoni

Roku 1819 vydal své první drama, které proti různým kritikům vehementně hájil Goethe. Na Napoleonovu smrt roku 1821 odpověděl sonetem „Pátý květen“, který si získal neobyčejnou popularitu a Manzoni se pomalu stával národním básníkem. Věnoval se také historii, kterou pokládal za nezbytného průvodce pro politiku. Roku 1822 vydal druhou tragédii, Adelchi, o dobytí severní Itálie Karlem Velikým a v letech 1824-1827 už zmíněný román „Snoubenci“, který měl být národním eposem asi tak, jako „Ivanhoe“ Waltera Scotta. Roku 1833 zemřela Manzoniho žena a brzy nato i matka a několik z jeho dětí. Roku 1837 se znovu oženil s Teresou Borri, vdovou po hraběti Stampa, a roku 1840 vydal definitivní vydání „Snoubenců“.[4]

Roku 1860 ho král Viktor Emanuel II. jmenoval senátorem a Manzoni, ačkoli zbožný katolík, se stal mluvčím italského sjednocení a odpůrcem papežské vlády v Římě. Naproti tomu papež Pius IX. výslovně citoval jeho pojednání o mravnosti. Když roku 1873 zemřel Manzoniho nejstarší syn, už se z této rány nevzpamatoval a po úrazu hlavy 22. května zemřel. V Miláně mu vystrojili královský pohřeb za účasti následníka trůnu a tisíců Italů a k prvnímu výročí smrti mu Giuseppe Verdi věnoval své „Rekviem“.

Reference

editovat

Literatura

editovat
  • Ottův slovník naučný, heslo Manzoni. Sv. 16, str. 794
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Manzoni. Sv. 7, str. 44

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat