Ugo Foscolo

italský spisovatel

Niccolò Ugo Foscolo[1] (6. února 1778, Zakynthos[2]10. září 1827, Londýn) byl italský preromantický básník, spisovatel a překladatel. Byl stoupencem sjednocení a samostatnosti Itálie a aktivně se zapojil do vojenských a politických akcí během napoleonských válek. Nesouhlas s výsledným uspořádáním po jejich ukončení ho přiměl odejít v roce 1816 do emigrace, kde strávil zbytek života.

Niccolò Ugo Foscolo
Ugo Foscolo.jpg
Rodné jméno Niccolò Ugo Foscolo
Narození 6. února 1778
Zakynthos
Úmrtí 10. září 1827 (ve věku 49 let)
Turnham Green
Místo pohřbení Chiswick (do 1871)
Santa Croce
Pseudonym Didimo Chierico
Povolání básník, spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik
Národnost Italové
Alma mater Padovská univerzita
Témata vlastenectví
Významná díla Poslední dopisy Jacopa Ortise
Dei sepolcri
Partner(ka) Antonietta Fagnani Arese
Isabella Albrizzi-Teotochi
Příbuzní Giulio Foscolo a Giovanni Foscolo (sourozenci)
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

MládíEditovat

Otec Andrea Foscolo byl lékař původem z Benátek a matka Řekyně. Dětství prožil v chorvatském Splitu, kde jeho otec působil jako vojenský chirurg. Po jeho smrti v roce 1788 matka s dětmi odešla do Benátek[3], kde jí poskytli podporu manželovi příbuzní. Ugo Foscolo v letech 1793–1797 navštěvoval školu San Cipriano na ostrově Murano a studia dokončil na universitě v Padově. Mezi jeho učiteli byl i italský básník a překladatel Melchiore Cesarotti, který Foscola významně ovlivnil ve vztahu k antické i moderní literatuře. Vzbudil v něm také zájem o myšlenky francouzských encyklopedistů a ideály revoluce. [4]

Literární kariéra a politikaEditovat

Jedním z Foscolových prvních literárních počinů byla hra Tieste, uvedená na divadelní prkna v roce 1797. Dosáhla jistého úspěchu, stejně jako jeho první básně. Dále se začal angažovat i v politice a to hlavně v souvislosti s rozpadem Benátské republiky. Foscolo se stal jedním z prominentních členů benátského národního výboru a dokonce napsal dopis Napoleonu Bonapartovi očekávajíc jeho pomoc se svržením benátské oligarchie a nastolením svobodné republiky. Benátská republika zanikla roku 1797, kdy byla připojena jako kompenzace k Rakousku. To pak o Benátsko přišlo v průběhu napoleonských válek v roce 1805. Pod rakouskou nadvládu se Benátsko opět dostalo až roku 1814, kdy bylo jeho připojení k Rakouskému císařství schváleno Vídeňským kongresem.

Připojení Benátska k Rakousku v roce 1797 Foscola velmi šokovalo a rozhodl se odejít do Milána, které vzdorovalo rakouské nadvládě. V Miláně se Foscolo věnoval překladatelství a stále také snahám o osvobození a sjednocení Itálie. Jeho zklamání z politického vývoje se odrazilo v jeho románu Poslední dopisy Jakuba Ortise (1798). Dílo je psáno jako dopisy mladého studenta, který trpí nesvobodou vlasti a neopětovanou láskou k dívce. Hrdina nakonec končí život sebevraždou. Dílo je částečně autobiografické a je mnohdy přirovnáváno ke Goethovu Utrpení mladého Werthera. Bylo původně inspirováno Foscolovou láskou k Tereze Picklerové, manželce básníka Vincenza Montiho. Na definitivní podobě románu pracoval Foscolo s přestávkami téměř dvacet let, protože první vydání bylo bez jeho souhlasu upraveno na podmínky rakouské cenzury. [4] V dalším vydání, dokončeném v Miláně v roce 1802 , se promítlo jeho nové citové vzplanutí. Je spojením intimního milostného románu s politickým - spojením úzce osobní tragédie s tragédií národní.

Jeho osobní život byl poznamenán sebevraždou bratra Giovanniho a finančními starostmi. Přesto se mu podařilo v roce 1803 vydat v Pise první výbor své lyrické poezie pod titulem Básně Uga Foscola (Poesie di Ugo Foscolo). V letech 1804–1806 pobýval ve Francii, kde překládal díla Laurence Sterna a svého oblíbeného Homéra. Z milostné romance s mladou Angličankou se mu tam narodila nemanželská dcera Mary, kterou později ve svých dopisech nazývá fiktivním jménem Floriana.[4]

V roce 1807 vydal při pobytu v Brescii svoji nejlepší báseň Hroby (Dei sepolcri)[5], což je jeho pokus o únik do minulosti před problémy současnosti a očekávanou špatnou budoucností. V roce 1808 krátce působil jako vedoucí katedry na univerzitě v Pavii, ale po jejím zrušení se vrátil zpět do Milána. Kvůli svým politickým názorům byl Foscolo pod dohledem policie a po premiéře historické hry Ajax (Aiace) v divadle La Scala, byl nakonec donucen odejít z Milána. Cenzura viděla ve hře skrytou kritiku Napoleona a další reprízy byly zakázány. [4]

Konec životaEditovat

Putoval po Itálii a nakonec se dostal do Florencie, kde napsal tragédii Ricciarda, která byla poprvé uvedena v roce 1813 v Bologni. V roce 1813 se ještě jednou vrátil do Milána, který však musel opět brzy opustit. Po porážce Napoleona věřil, že se podaří Itálii získat nezávislost a zapojil se do osvobozovacího hnutí. Když v březnu 1815 odmítl přísahat věrnost Rakouskému císařství, rozhodl se pro emigraci. [4]

Tentokrát směřoval do Švýcarska, kde se mu podařilo v Curychu publikovat třetí verzi Dopisů Jakuba Ortise se slavným dopisem Napoleonovi. Proti Napoleonovi jsou zaměřeny i jeho polemické články o otroctví Itálie (Dell servitù dell’Italia) a satira na literáty pod názvem Hypercalypsis.

V roce 1816 odešel do Anglie, kde strávil zbytek života. Živil se přednáškami a psaním článků o italské literatuře, literárními kritikami, překlady a novými redakcemi svých děl. Jeho finanční situace se zhoršovala, často mu hrozilo i vězení pro dlužníky. V roce 1827 se zhoršil jeho zdravotní stav, v nemoci o něj pečovala dcera Mary. [4]

Ugo Foscolo zemřel 10. září 1827 v Londýně, kde byl i pohřben. Jeho ostatky byly o 44 let později, po sjednocení a osvobození Itálie, převezeny do Florencie, kde jsou uloženy v kostele Santa Croce.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Ugo Foscolo [online]. Oilproject [cit. 2016-02-08]. Dostupné online. 
  2. Ugo Foscolo [online]. www.letteraturaitaliana.net [cit. 2016-02-08]. Dostupné online. 
  3. Ugo Foscolo [online]. biografieonline.it [cit. 2016-02-08]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f CODR, Milan; MARKOVIČOVÁ, Blanka. Přemožitelé času sv. 18. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Ugo Foscolo, s. 13-16. 
  5. Fóscolo, Ugo [online]. www.treccani.it [cit. 2016-02-08]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat