Poslední dopisy Jakuba Ortise
Poslední dopisy Jakuba Ortise (1798–1802, Ultime lettere di Jacopo Ortis) je román v dopisech italského preromantického spisovatele Uga Foscola, považovaný za první epistolární román italské literatury. Autor v románu spojil intimní milostný román s románem politickým a úzce osobní tragédii s tragédií národní, takže jde současně o vlasteneckou elegií i o psychologickou analýzu lásky. V tomto díle, předjímajícím italský romantismus vytvořil autor vzor romantického vyhnance zoufale ponořeného ve vlastním nitru a řešícího neřešitelné rozpory svého osobního i společenského života sebevraždou.[1][2][3]
| Poslední dopisy Jakuba Ortise | |
|---|---|
 Titulní list vydání z roku 1802 | |
| Autor | Ugo Foscolo |
| Původní název | Ultime lettere di Jacopo Ortis |
| Překladatel | Matěj Netval |
| Země | Itálie |
| Jazyk | italština |
| Žánr | milostný a politický román v dopisech |
| Datum vydání | 1798–1802 |
| Česky vydáno | 1883 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vznik a charakteristika románu editovat
Román je inspirován dvojím zklamáním, které Foscolo prožil a má silné autobiografické rysy. Z počátku se v románu silně projevuje jeho zklamání politické, když Napoleon, kterému věřil, že sjednotí roztříštěnou Itálii, postoupil roku 1796 campoformijskou mírovou smlouvou jeho vlast, Benátsko, Rakousku a on musel odejít do exilu. Následná revize románu je poznamenána jeho zklamáním v lásce k italské šlechtičně Isabelle Roncioni, ve které mu bylo z majetkových důvodů jejími příbuznými zabráněno.[4][5]
Román je formou a obsahem velmi podobný Goethově Utrpení mladého Werthera a je rovněž ovlivněn Novou Heloisou Jeana-Jacquesa Rousseaua. Přítomnost politického tématu však toto dílo od dvou jmenovaných výrazně odlišuje. Kromě toho je v románu patrná hrdinská inspirace dramaty Vittoria Alfieriho, takže je často označován jako Alfireiho tragédie v próze. Bezprostředním podmětem ke vzniku románu byla sebevražda univerzitního studenta Girolama Ortise (1773 –1796), jehož jméno Fosoclo změnil na Jacopo (Jakub) na počest Rousseaua.[2][6]
První verzi románu začal Foscolo připravovat k tisku v září roku 1798 u boloňského nakladatele Marsiglima, ale po vstupu do boloňské národní gardy bojující proti vojskům ruského generála Suvorova během jeho italského tažení, práci na rukopise přerušil. Vydavatel však chtěl vydání uskutečnit, a proto jeho dopsání svěřil boloňskému literátu Angelu Sassolimu a nechal jej bez Foscolova vědomí vydat pod názvem Pravdivý příběh dvou nešťastných milenců (Vera storia di due amanti infelici). Sassoli Foscolův text přepracoval, aby zdůraznil jeho milostný charakter a oslabil jeho politické vyznění. Zároveň odstranil nejvýraznější jakobínské a antiklerikální části. V této neautorizované podobě vyšel román celkem třikrát (jednou v roce 1798 a dvakrát v roce 1799). Když se o této skutečnosti Foscolo roku 1801 dozvěděl, ostře se od ní distancoval, označil všechna tato vydání za zfalšovaná a začal pracovat na své autorské v verzi.[1][4]
Nové přepracované vydání románu s upravenou zápletkou vydal Foscolo v Miláně roku 1802. Na románu neustále pracoval, druhé vydání s velkými změnami vyšlo v Curychu roku 1816 a definitivní verze vyšla roku 1817 v Londýně.[1][4]
Obsah románu editovat
Adresát dopisů Lorenzo Alderani v předmluvě čtenáři vysvětluje, že mu předkládá dopisy svého zesnulého přítele Jakuba Ortise. Šedesát sedm dopisů, které pak následují, jsou datovány od 11. října roku 1797 do noci z 25. na 26. března 1799. Jsou to výhradně dopisy od Ortise, Alderani pouze na konci dodává popis posledních hodin svého přítele.
Univerzitní student Jakub Ortis je mladý Benátčan s republikánskými názory. Jeho víra, že Napoleon sjednotí roztříštěnou Itálii, se po míru z Campo Formio ukáže jako iluze. Jakub, kterému po Napoleonově postoupení Benátek Rakousku hrozí pronásledování, odchází do vyhnanství do vesnice v Euganejských kopcích. Zde žije o samotě, zklamaný vším a všemi. Svůj volný čas tráví čtením řeckého filozofa Plútarcha, dopisováním si se svým drahým přítelem Lorenzem, případně rozhovory s knězem, doktorem a dalšími dobrými lidmi.
Jeho život se změní, když se setká s Terezou, dcerou benátského aristokrata, a zamiluje se do ní. I když Tereza jeho city opětuje, musí dodržet otcův slib, že se provdá za bohatého Odoarda. Ví, že mu jí otec slíbil čistě z finančních důvodů i přes odpor její matky a necítí se šťastná. Zmítá se mezi vášní a povinností. Mezi ní a Jakubem však dojde jen k jednomu polibku.
Nešťastný Jakub se rozhodne odjet do Padovy, kde byla znovu otevřena univerzita. Potkává zde různé dámy vyššího světa a falešné přátele a zjistí, že celá společnost, oddaná pouze hmotnému blahobytu, je lhostejná k volání po ideálních hodnotách. Po několika měsících se proto vrátí k Tereze. Z rozporů, které ho trýzní v jeho nitru, onemocní, a když jej navštíví Tereziin otec, přizná se mu k lásce k jeho dceři. Po bezvýsledném rozhovoru s ním a po uzdravení Jakub opět odjíždí a cestuje po severní Itálii. Navštěvuje významná místa italského národa jako je Ferrara, Boloňa, Ravenna nebo Florencie, kde se pokloní hrobkám slavných Florenťanů v bazilice svatého Kříže. Pak odcestuje do Milána, kde se setká s Giuseppem Parinim, který ho odrazuje od zbytečných zoufalých pokusů zachránit svou vlast s tím, že pouze v budoucnu a krví může být vlast vykoupena.
Jakuba neustále pronásleduje myšlenka na sebevraždu. Brání mu v ní jen víra, že se Italové ještě stále mohou vzbouřit proti cizí nadvládě, a naděje na sňatek s Terezou. Pokračuje v cestování, dokud se nedozví, že se Tereza provdala. Vrací se do Euganejských kopců, aby znovu viděl Terezu, pak jede do Benátek znovu obejmout svou matku a pak znovu do kopců. Zde, poté, co napíše dopis Tereze a poslední dopis svému příteli Lorenzovi, se probodne. Následuje závěrečné vysvětlení jeho přítele Lorenza.
Filmové adaptace editovat
- Jacopo Ortis (1911), italský němý film, režie neuvedena.
- Jacopo Ortis (1918), italský němý film, režie Giuseppe Sterni.
- Le ultime lettere di Jacopo Ortis (1921), italský němý film, režie Lucio D'Ambra.
- Le ultime lettere di Jacopo Ortis (1973), italský televizní film, režie Peter Del Monte.[7]
Česká vydání editovat
- Poslední listy Jakuba Ortisa, Praha: Ignác Leopold Kober 1883, přeložil Matěj Netval.
- Poslední dopisy Jacopa Ortise, Praha: Odeon 1973, přeložil Josef Hajný.
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b c PELÁN, Jiří, a kol. Slovník italských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 751 s. ISBN 80-7277-180-9. S. 602–604.
- ↑ a b SANCTIS, Francesco de. Dějiny italské literatury. Překlad Václav Černý. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1959. 601 s. cnb000685484. S. 535–536.
- ↑ Ottův slovník naučný. 9. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 1998. S. 401.
- ↑ a b c Ugo Foscolo - Cambridge University Press 2008
- ↑ Le ultime lettere di Jacopo Ortis - Cultura-biografieonline-it
- ↑ BRAND, Peter. PERTILE, Lino a kol.The Cambridge History of Italian Literature. Cambridge University Press 1997. S. 412 - 417
- ↑ Ugo Foscolo on Internet Movie Database (IMDb)
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Poslední dopisy Jacopa Ortise na Wikimedia Commons 
Dílo Ultime lettere di Jacopo Ortis ve Wikizdrojích (italsky)- (německy) WEHLE, Winfried.Nation und Emotion in Studia Romanica 190, Heidlberg 2015. S. 37 -48.
- (italsky) Ultime lettere di Jacopo Ortis - Italia Libri
- Poslední dopisy Jakuba Ortise v Databázi knih
