Vittorio Alfieri

Hrabě Vittorio Amedeo Alfieri (17. ledna 1749 Asti - 8. října 1803 Florencie) byl italský satirický básník, spisovatel a dramatik.[1][2] Je považován za zakladatele nové školy italského dramatu. Nejvýznamnější část jeho literárního odkazu tvoří tragédie, v nichž hlavním tématem je svoboda a boj s tyranem. Mezi nimi vynikají především Saul a Mirra. Psal také komedie, sonety, satiry a epigramy.

Vittorio Alfieri
VAlfieriFabre.jpg
Narození16. ledna 1749
Asti
Úmrtí8. října 1803 (ve věku 54 let)
Florencie
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníSanta Croce
Povolánídramatik, básník, spisovatel, herec, překladatel, divadelní herec a filozof
NárodnostItalové
Významná dílaAgamemnon
Antigone
Saul
Myrrha
Partner(ka)Princess Louise of Stolberg-Gedern
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfieriho nejznámějším prozaickým dílem je autobiografie Vita di Vittorio Alfieri scritta da esso, která vyšla posmrtně v roce 1806.

Život a kariéraEditovat

Mládí a studiumEditovat

Narodil se ve velmi staré šlechtické rodině. Měl bratra Giuseppe Maria a sestru Giulii. Otec, hrabě Antonio Amedeo Alfieri zemřel krátce po narození syna. Matka, savojská šlechtična Monika Maillard de Tournon se v roce 1750 znovu provdala a měla dalších pět dětí. [3] Vittorio, který byl vychováván v přísném a odtažitém prostředí, měl citlivou povahu a toužil po citovém kontaktu, což se projevovalo v jeho sklonech k neurotickému chování. Matka a strýc Pellegrino Alfieri ho v roce 1758 poslali do Královské akademie v Turíně, aby se v rámci rodinné tradice stal nižším důstojníkem. Strávil tam osm roků studiem literatury, historie, jazyků, rétoriky a práva, ale také šermu nebo jezdectví. Formální způsob vzdělávání, postrádající důraz na rozvoj kritického myšlení a přípravu pro reálný život, ho neuspokojoval. Potěšení mu přinášela četba klasických románů a hlavně hudba, která ho provázela celý život. Z Akademie odešel po smrti svého strýce v roce 1766 [3] [4] a narukoval do armády jako praporčík v provinčním pluku v Asti.

Po krátké vojenské kariéře s královým svolením Alfieri v následujících dvou letech cestoval po celé Evropě. Projel Itálii, podnikl cesty do Francie, Anglie a Holandska. Tam prožil velkou lásku k vdané šlechtičně a musel urychleně odjet, aby se vyhnul skandálu. Vrátil se do Turína, kde zůstal u své sestry Giulie až do svých dvaceti let. Věnoval se četbě osvícenské literatury, především francouzských autorů a také Plútarchových Životopisů, které ho inspirovaly vášní pro svobodu a nezávislost.[3] V letech 1769 až 1772 podnikl svou druhou cestu do Evropy, tentokrát navštívil Rakousko, Prusko, Švédsko, Finsko a Rusko. V Anglii se zapletl do další milostné aféry s vdanou ženou a musel urychleně opustit Londýn. Pokračoval v putování, nejprve v Nizozemsku, pak ve Francii, Španělsku a nakonec v Portugalsku. Na cestách získal přehled o společenských poměrech v Evropě, začal projevovat hlubší zájem o politické záležitosti, přičemž se stal kritikem jakékoliv formy tyranie a politického nátlaku.

Literární začátkyEditovat

Do Turína se vrátil v roce 1773, zařídil si dům na náměstí San Carlo, ve kterém se pravidelně scházel se svými přáteli z Akademie. V armádě zůstal do roku 1774 a svou vojenskou kariéru ukončil v hodnosti poručíka. Začal studovat klasickou filologii a literaturu. Napsal, převážně ve francouzštině, svá první pojednání, inspirovaná Voltairovými spisy. Na podnět svého učitele abbé di Caluso začal psát verše, z nichž vznikla jeho první tragédie Cleopatra. Byla uvedena v Turíně roku 1775 a její úspěch přispěl k Alfieriho rozhodnutí věnovat se dramatické tvorbě. [4] V dubnu 1776 odjel na první ze svých literárních cest do Pisy a Florencie, aby se zlepšil v italštině, protože spisovný jazyk ovládal jen nedokonale, od dětství hovořil především piemontským nářečím. Dokončil zde tragédie Filippo a Polinice, které začal psát původně ve francouzštině a po nich následovala řada dalších. V roce 1777 pobýval v Sieně, kde se aktivně zapojil do kulturního života a napsal politický traktát Della Tirannide (O tyranii), v níž odsoudil absolutismus a vyslovil se pro svobodu jako absolutní právo všech lidí.[3]

V říjnu 1777 potkal svou životní lásku, princeznu Louise ze Stolberg-Gedernu, hraběnku z Albany, která byla nešťastně provdána za skotského šlechtice Charlese Edwarda Stuarta. Aby jí mohl být nablízku a nebyl vázán svými povinnostmi v Piemontu, Alfieri postoupil veškeré své majetky sestře Giulii a pro sebe si ponechal pravidelnou rentu. Odjeli spolu do Říma, kde se hraběnka snažila získat od papeže svolení k odluce od násilnického manžela. Alfieri do roku 1785 dokončil čtrnáct tragédií, které publikoval ve třech svazcích vytištěných tiskárnami v Sieně. Získával věhlas jako dramatik i autor kritických a provokativních sonetů a epigramů. V roce 1783 se znovu vydal na cesty, aby ochránil Louisinu pověst. Projel různá místa Itálie po stopách Danteho a Petrarcy, z Anglie si přivezl několik koní. Po návratu se znovu setkal s Louisou, která v té době žila na zámku Martinsbergu v Colmaru v Alsasku. Alfieri tam napsal hry Agide, Sofonisba a Mirra. Ta je považována spolu se Saulem za Alfieriho mistrovské dílo.[4]  Pracoval na teoretických pojednáních o literatuře, například Del principe e delle lettere (O vládci a literatuře). V ní prohlásil básníky za hlasatele svobody a lidské důstojnosti a přirozené nepřátele tyranů.

Život ve FranciiEditovat

V roce 1786 společně odjeli do Paříže, kde prožili období Velké francouzské revoluce.[3] V Louisině salónu se setkával s mnohými literáty, mezi kterými vynikali Beaumarchais a André Chénier. Alfieri byl jako stoupenec svobody a nezávislosti podporovatelem její počáteční fáze. Literární tvorba z této doby svědčí o jeho politických postojích a přispěla k revoluční atmosféře. V otevřeném dopise vyzval krále Ludvíka XVI., aby dal svému lidu svobodu. Napsal dokonce oslavnou báseň na dobytí Bastily. Podporoval americkou revoluci a napsal sbírku ód vydaných pod názvem L'America libera a hru Brutus I. věnovanou Georgeovi Washingtonovi.  Alfieriho tragédie byly v této době publikovány známými tiskárnami Didot. Vývoj revoluce a nastolení tyranie jakobínů ho vedly k ostré změně názorů a k rozhodnutí Francii opustit. Napsal velmi ostrou satiru na francouzskou revoluci pod názvem Misogallo (Protifrancouz).

 
náhrobek Vittoria Alfieriho v bazilice Santa Croce ve Florencii

Závěr života ve FlorenciiEditovat

V roce 1792 se s Louisou vrátili do Florencie. [4] Po smrti manžela v roce 1788 získala svobodu, ale usoudili, že pro ně bude výhodnější neuzavírat nové manželství. Během italského tažení napoleonských válek se Alfieri otevřeně a politicky nepostavil proti francouzské vládě, ale zcela odešel z veřejného života. Navzdory tomu, že žil osamocen, se stal idolem mnoha italských vlastenců a literátů a jeho tragédie byly veřejností přijímány s obrovským úspěchem. V Itálii měl mnoho obdivovatelů a pokračovatelů mezi literáty. Jako první hovořil o sjednocení Itálie a národním uvědomění. Své tragédie považoval za prostředek ke znovuoživení italské povahy a k občanskému a politickému osvobození Italů. Alfieri stál v čele nových dramatických autorů, kteří navázali na jeho způsob tvorby například Giovanni Pindemonte, Alessandro Pepoli, Vincenzo Monti, Ugo Foscolo, Francesco Benedetti. [4]

Závěrečné roky života Alfieri strávil studiem starořecké literatury a překladům klasiků Euripida, Sofokla, Aischyla, Aristofana. Z těchto inspirací vznikla poslední Alfieriho tragédie Druhý Alceste (1798). V letech 1801 až 1803 napsal šest komedií, z nichž čtyři L’Uno (Jeden), I Pochi (Nemnozí), I Troppi (Příliš mnozí) a L’Antidoto (Protijed) byly pojaty jako satirické texty s cílem přispět k politickému a společenskému obrození Itálie. [4] Dokončil svou autobiografii s názvem Vita scritta da esso (To napsal život), jejíž první část napsal už v roce 1790.

Jeho zdraví se stále zhoršovalo, trpěl chronickými žaludečními potížemi a nemocí ledvin, záchvaty dny a artritidy. Zemřel v roce 1803 a je pohřben ve florentském kostele Santa Croce společně s dalšími velkými osobnostmi jako Machiavelli a Michelangelo. V roce 1810 zde hraběnka z Albany nechala instalovat mramorový náhrobek, který zhotovil Antonio Canova.

DíloEditovat

Vittorio Alfieri se ve své době proslavil především jako dramatik. Napsal 22 tragédií, z nichž 3 byly publikovány až po jeho smrti. Mají v sobě sociální a politické poselství, líčí boj mezi občanským uvědoměním a společenským řádem založeným na hrubé moci, konflikt hrdiny a tyrana. Náměty vycházejí z mytologických příběhů nebo historických událostí. Dodržoval tradiční formu řecké tragédie o pěti dějstvích s jednotou času, místa a děje. Nositeli děje, soustředěného na jednu velkou vášeň, byly čtyři hlavní postavy. Používal nerýmovaný verš. Vynikají citovou hloubkou, jsou velkolepé a velmi rétorické, většinou v rouše mytologické alegorie vystihující jeho radikálně republikánské názory. Jeho tragédie (Saul, Filip, Abel) byly ve své době velmi slavné, Jsou ale poměrně vzdálené dnešnímu pojetí dramatiky, a proto nepříliš hrané.

Je také autorem šesti komedií, které napsal v závěru svého života, ale povětšině byly hodnoceny jako nepříliš zdařilé.

Své úvahy o způsobech vlády, odpor k tyranům a obdiv k hrdinům schopným individuální vzpoury publikoval v politických traktátech. Napsal také 17 satirických textů, v nichž se vyjadřoval k různým oblastem společenského života, například náboženství, morálka, vláda a její představitelé, vzdělání, literární teorie.

Jeho básnické dílo tvoří asi 400 básní, psaných v letech 1776 až 1799. Mají silně autobiografický charakter, jedná se vlastně o jakýsi deník ve verších, každá báseň nese obvykle označení data nebo místa. Většina má formu sonetu, jeho básnický jazyk je inspirován poezií Francesca Petrarcy.

 
1.díl Tragédií Vittoria Alfieriho - vydáno v Sienně roku 1873

TragédieEditovat

  • Polinice (1781)
  • Virginia (1781, 1783, přepracováno v roce 1789)
  • Saul (1782))
  • Filippo (1781, vydáno v roce 1783)
  • Rosmunda (1783)
  • Agamemnon (1783))
  • Antigone (1783)
  • Orestes (1783)
  • Timoleon (1783, přepracován v roce 1789)
  • Octavia (1783, znovu publikována v roce 1788)
  • Merope (1785))
  • Maria Stuarda (Marie Stuartovna, 1788))
  • Agide (1788)
  • La congiura de' Pazzi (Spiknutí šílených mužů, 1788)
  • Brutus první (1789)
  • Brutus druhý (1789)
  • Don Garzia (1789))
  • Sofonisba (1789))
  • Mirra (1789)
 
autobiografie Vittoria Alfieriho vydaná v Miláně 1848

publikováno posmrtně

  • Kleopatra (on sám se později vzdal, 1774–1775, publikoval posmrtně)
  • Alceste první (1798)
  • Alceste druhý (1798)

TramelogedieEditovat

  • Abel (1786) - pro hybridní žánr spojující operu a melodrama Alfieri sám použil název tramelogedie

KomedieEditovat

  • L’Uno (Ten, který)
  • I pochi (Několik málo)
  • I troppi (Příliš mnoho)
  • L’antidoto (Protijed)
  • La finestrina (Okno)
  • Il divorzio (Rozvod)
 
Vittorio Alfieri: Della Tirannide (1927)

Politická próza a poezieEditovat

  • Della tirannide (Tyranie (1777-1790)
  • Del principe e delle lettere (Vládce a dopisy (1778-1786)
  • Panegirico di Plinio a Trajano (Panegyrik Pliniův o Trajanovi, 1785)
  • La Virtù sconosciuta (Neznámá ctnost, 1786)
  • Elogio di Niccolò Machiavelli (Chvála Niccoly Machiavelliho,1794)
  • L'Etruria vendicata (Pomstěná Etrurie, 1778)
  • L'America libera (Svobodná Amerika, 1786)
  • Parigi sbastigliato (Paříž bez Bastily, 1790)
  • Misogallo (z řeckého miseìn, což znamená "nenávist" a "gallo", které je zkratka pro francouzské, 1814) ostrá kritika Francie a tyranů

SatiryEditovat

  • Prologo: Il cavalier servente veterano (Prolog: Šlechtic společníkem)
  • I re (Králové) proti absolutní monarchii.
  • I grandi (Velcí), zaměřená na privilegované šlechtice u dvora
  • La plebe (Plebs), invektiva proti vrtkavé, divoké a krvavé chudině
  • La Sesquiplebe se zabývá bohatiu městskou buržoazií
  • Le leggi (Zákony,) s kritikou na nerespektování zákonů v Itálii
  • L'educazione (Vzdělání)
  • L'antireligioneria (Antináboženství) proti Voltairovu pojetí náboženství
  • I pedanti (Pedanti) proti literární kritice.
  • Il duello (Duel) na malichernost soubojů, inspirovaný mladistvými epizodami
  • I viaggi (Cesty) na marnost cestování, i když sám byl velký cestovatel
  • La filantropineria (Filantropie) proti teoretikům revoluce francouzštiny, zejména proti Rousseauovi
  • Il commercio (Obchod) na morální podlost obchodní činnosti
  • I debiti (Dluhy) proti špatné vládě národů
  • La milizia (Milice) kritika militaristických států, jako je Prusko Fridricha II.
  • Le imposture (Podvody) na tajné společnosti, jako zednáři a na různé filozofie 18. století
  • Le donne (Ženy) o ženské sexualitě

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vittorio Alfieri na italské Wikipedii.

  1. Vittorio, Count Alfieri, Italian author – Encyclopaedia Britannica.
  2. Alfièri, Vittorio – Enciclopedia italiana.
  3. a b c d e CODR, Milan; MARKOVIČOVÁ, Blanka. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum-INTERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Vittorio Alfieri, s. 8–12. 
  4. a b c d e f WIESE, Berthold. Dějiny literatury italské. Praha: Laichter, 1908. Dostupné online. S. 129. 

Externí odkazyEditovat