Satira

umělecké dílo využívající výsměchu, ironie, komičnosti ke kritice nedostatků a záporných jevů

Satira (z lat. (lanx) satura – všehochuť) je způsob literárního, výtvarného nebo dramatického vyjádření, využívající komičnosti a výsměchu ke kritice nedostatků a záporných jevů jednotlivců, institucí či samotné společnosti. [1] [2] Občas satira má za cíl nejen kritiku, ale zlepšení společnosti, např. inspirace sociálních reforem. [2]

Charakteristickým rysem satiry je silná ironie nebo sarkasmus. Podle literárního kritika Northropa Frye „v satiře je ironie útočná“.[3] V satirické řeči a psaní jsou často používány parodie, hyperbola, dysfemismus, přirovnání, dvojsmysl a další tropy. Satira může využívat různé tóny od pobavení až po nenávistné rozčilení,[4] [1] od vtipu do invektivy a takové druhy humorů jako reflexní, černý, šibeniční humor atd. [5]

Satirické jádro může být přítomné v dílech jakéhokoli žánru. Avšak v literatuře se satira často objevuje jako samostatný žánr, vzniklý ve Starověkém Římě. V současné době satira se vyskytuje v mnoha uměleckých formách vyjádření, včetně literatury, divadelních představení, filmových a televizních pořadů, internetových memů, komentářů, her, textů písní atd.

Klasifikace editovat

Satirické styly editovat

Styly satiry z historického hlediska lze běžně kategorizovat jako menippský, horatiovský a juvenálský. [6] Tyto style jsou převážně pojmenovány podle jednotlivých autorů, kteří se satirou zabývali.

Menippská satira editovat

Nejstarším a nejdéle žijícím podžánrem satiry je menippská satira (anglicky). Menippská satira byla založena řeckým filosofem, představitel kynizmu, Menipposem z Gadar. Termín poprvé použil Varro, který tento styl imitoval.

Menippská satira se vyznačuje tím, že útočí spíše na myšlenkové postoje než na konkrétní jednotlivce nebo entity. Charakterizace v menippské satiře je více stylizovaná než naturalistická a představuje lidi jako ztělesnění myšlenek, které oni personifikují. [3]Michail Bachtin v menippské satiře vidí kulturní „karnevalový princip“, který hraje ústřední roli v národních kulturách Evropy. [7]

Horatiovská satira editovat

Horatiovská satira je pojmenována po římském satirikovi Horaciovi.

Horatiovská satira je definována jako mírná, plná humoru a smích má být hlavní zbraní vyhánějící nerozum z lidských myšlenek. [4] Tento satirický styl používá vtip, nadsázku a sebepodceňující humor k tomu, co označuje za bláznovství, spíše než za zlo. Sympatický tón horatiovské satiry je v moderní společnosti běžný. [8] Cílem horatianského satirika je léčit situaci spíše úsměvy než hněvem. Horatiovská satira je jemnou připomínkou, že život je třeba brát méně vážně, a vyvolává ironický úsměv. [9]

Juvenalská satira editovat

Juvenalská satira, pojmenovaná podle spisů římského satirika Juvenala. Používá mnohem přísnější a bolestivější metody. Na rozdíl od Horacea, Juvenal prostřednictvím svých satir útočil na veřejné činitele a vládní organizace a považoval jejich názory nejen za špatné, ale také za zlé. [10]

V návaznosti na tuto tradici juvenalská satira oslovuje vnímané sociální zlo prostřednictvím opovržení, pohoršení a brutálního výsměchu. Tato forma je často pesimistická, s menším důrazem na humor. Juvenalskou satiru charakterizuje použití sarkasmu a osobních invektiv. [10], co ji spojuje s dřívější formou satiry propagované Aristofanem, která byla založena na osobních útocích. [11] Cílem juvenalního satirika je obvykle vyvolat nějaký druh politické nebo společenské změny, a proto silně polarizovaná politická satira je často klasifikována jako juvenalská. [10]

Základní témata satiry editovat

Druhy satiry lze také klasifikovat podle témat, kterými ona se zabývá. Od nejstarších dob, přinejmenším od her Aristophana, základní témata satiry jsou politika, náboženství a sexualita. Částečně proto, že jedná se o nejpalčivější problémy, které ovlivňují každého, kdo žije ve společnosti, a částečně proto, že tato témata jsou obvykle tabu. [12].

Politická satira editovat

Politika v širším smyslu považována za prvořadé téma satiry. Politická satira se zaměřuje na chování politiků a neřesti politických systémů.

Satira je definována i prostředím a časem, ve kterém vzniká. Ze studia vzniku satirických děl v minulosti se zdá, že je satira překvapivě závislá i na určité úrovni omezení ve společnosti. Politická satira častěji nevzniká v období benevolentního liberalismu, ale spíše v obdobích poznamenaných omezenými možnostmi vyjadřování vlastního názoru či v období politického útlaku. Kenneth Burke (anglicky) tak tvrdí, že satirik hledá nejen způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas, ale také hledá risk a snaží se uniknout trestu. [4][13]

Podle M.J.C. Hodgarta mezi satirou a politikou existuje podstatné spojení. Za prvé, satira je nejběžnější formou politické literatury. Za druhé, je to nejpolitičtější část veškeré literatury, protože se snaží ovlivňovat chování veřejnosti. [14]

V kontextu politické satiry je důležité vidět rozdíl mezi vlastně satirou a škádlením (anglicky teasing, italsky sfottò). „Sfottò“ je prastará forma šaškárny, komedie bez podvratného ostří satiry. Škádlení je vtipný výsměch, obvykle se skládá z napodobování někoho pomocí vnějších atributů (způsob oblékání, chování, hlas a chůze, fyzické vady apod.) Na rozdíl od satiry škádlení se nikdy nedotýká klíčového problému, nikdy nepředstavuje vážnou kritiku a nikdy neškodí ideologii a mocenské postavení. [15] Sfottò namířený proti mocnému jedinci spíše přitahuje k němu sympatie společnosti. Například Hermann Göring proti sobě propagoval žerty a vtipy s cílem polidštit svůj obraz. [16][17]

Náboženská satira editovat

Satira, která míří na duchovenstvo, je druh politické satiry, zatímco náboženská satira je ta, která se zaměřuje na náboženské či duchovní přesvědčení.[14] Náboženská satira se někdy nazývá filozofická satira.

Satira mravů editovat

Satira mravů nebo satira každodenního života obvykle kritizuje způsob života prostých lidí. Toto ji spojuje s komedií mravů, která se poprvé objevila v britském divadle v roce 1620. Ale na rozdíl od komedie mravů, obecně přijímající pravidla společenské hry, satira je naopak popírá. [14]

Jedním z rysů satiry mravů může být i sprostý humor, spojený se sexem a skatologií (anglicky). Skatologie má dlouhodobou asociaci se satirou [12] [18] jako klasický způsob grotesky.[12] Exkrementy symbolizují smrt, „vrcholně mrtvý objekt“.[18] Například je dobře známá svými skatologickými tropy pozdně středověká fiktivní postava Tilla Eulenspiegela.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b BALDICK, Chris. The Concise Oxford Dictionary of Literary Terms. Oxford: Oxford University Press, 1990.
  2. a b ELLIOTT, Robert C. The nature of satire [online]. Encyclopædia Britannica, 2004 (last updated: 2023). Dostupné z: https://www.britannica.com/art/satire
  3. a b FRYE, Northrup. Anatomy of Criticism : Four Essays. Princeton, NJ: Princeton UP, 1957. Dostupné z: https://northropfrye-theanatomyofcriticism.blogspot.com/
  4. a b c JELÍNKOVÁ, Barbora. Wooster a Jeeves jako protikladné charaktery? : (Použití satirických prostředků v díle P. G. Wodehouse) [diplomová práce]. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. Dostupné z: https://theses.cz/id/wknnca/Wooster_a_Jeeves_jako_protikladn_charaktery.pdf
  5. CLARK, Arthur Melville. The Art of Satire and the Satiric Spectrum. In: Studies in literary modes, 1946. P. 32
  6. MÜLLER, Rolf Arnold. Komik und Satire. Zürich: Juris-Verlag, 1973. S. 92. ISBN 978-3-260-03570-8.
  7. BACHTIN, Michail Michajlovič (1965). François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Vyd. 2., v nakl. Argo 1. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-776-6.
  8. SHARMA, Raja. "Comedy" in New Light-Literary Studies. Lulu.com, 2011
  9. Satire Terms [online]. Dostupné z: https://www.nku.edu/~rkdrury/422/satire_terms.html
  10. a b c Satire. In: Literary Devices : Literary Devices, Terms, and Elements [online]. Dostupné z: https://literarydevices.com/satire/
  11. MASTROMARCO, Giuseppe. Introduzione a Aristofane. Roma-Bari : Laterza, 1994 (6. edizione 2004). Pp. 21–22. ISBN 88-420-4448-2.
  12. a b c CLARK, John R. The Modern Satiric Grotesque and Its Traditions. Kentucky : University Press of Kentucky, 1991.
  13. BURKE, Kenneth (1941). The Philosophy of Literary Form. 3rd rev. ed. Berkeley : University of California Press, 2019.
  14. a b c HODGART, Matthew J. C. (1969) Satire : Origins and Principles. London : Routledge, 2009. ISBN 9781412810609
  15. FO, Dario. Provocative Dialogue on the Comic, the Tragic, Folly and Reason. London: Methuen Publishing, 1993 (transl.)
  16. KREMER, S. Lillian. Holocaust Literature : Agosín to Lentin. London : Routledge, 2003. P. 100. ISBN 9780415929837.
  17. LIPMAN, Steve. Laughter in hell : The use of humour during the Holocaust. Northvale, NJ: J Aronson, 1991. P. 40
  18. a b Anspaugh, Kelly. 'Bung Goes the Enemay': Wyndham Lewis and the Uses of Disgust. In: Mattoid (ISSN 0314-5913), no. 48.3 (1994)

Související články editovat

Česká satira

Přehled dějin a vývoje světové satiry (významní autoři a díla)

Externí odkazy editovat