Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin

ruský spisovatel

Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (rusky Михаил Евграфович Салтыков-Щедрин; 15. lednajul./ 27. ledna 1826greg. – 28. dubnajul./ 10. května 1889greg.) byl ruský spisovatel a satirik. Ve svém díle, ideově spojeném s tzv. naturální školou útočil proti carství a nevolnictví, odhaloval podstatu měšťáctví či liberalismu a zesměšňoval carskou byrokracii. Nejznámějším z jeho děl je román o mravním úpadku statkářské rodiny nazvaných Panstvo Golovlevových a dále Historie jednoho města. V něm v groteskně satirických obrazech líčí dějiny města Hlupákova, jakéhosi ruského Kocourkova. Když carská cenzura sílila, uchýlil se k jinotajné formě zvířecích bajek a pohádek pro dospělé.

Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin
portrét od Ivana Nikolajeviče Kramského
Rodné jménoMichail Jevgrafovič Saltykov
Narození15.jul. / 27. ledna 1826greg.
Spas Ugol, Tverská gubernie[1] Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí28. dubnajul. / 10. května 1889greg. (ve věku 63 let)
Petrohrad Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Místo pohřbeníLiteratorskije mostki
Povoláníúředník, novinář, spisovatel
Národnostruská
Období1848-1889
Žánrsatira
Tématakritika ruské společnosti 2. poloviny 19. století
Významná dílaHistorie jednoho města
Panstvo Golovlevových
Bajky
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Pocházel ze šlechtické rodiny, která hospodařila na panství Spas Ugol v Tverské gubernii. Jeho dětství nebylo příliš radostné. Despotická matka, dcera moskevského obchodníka, svým dětem nedokázala vytvořit láskyplné prostředí. Saltykov později vylíčil rodinné poměry v knize Pošechonské staré časy (1887), která má částečně autobiografický charakter.

V deseti letech byl zapsán do Moskevského šlechtického institutu a o dva roky později byl převeden jako jeden z nejlepších studentů do lycea v Carském Sele. Tam začal svou spisovatelskou kariéru pod vlivem vzpomínek na A.S.Puškina. První báseň mu vyšla v časopise již v roce 1841.[2] Saltykov si ale brzy uvědomil, že jeho verše nejsou dobré, nemá básnické nadání. Přestal psát poezii a ani později se ke svým raným veršům nehlásil.

V srpnu 1845 nastoupil dráhu úředníka na ministerstvu vojenství v Petrohradu. Ve volném čase se věnoval literatuře, hodně četl, měl rád díla George Sandové. V té době se také seznámil s utopickým socialismem a začal psát nejprve malé bibliografické poznámky o přečtených knihách ( Domácí poznámky,1847), pak příběhy Protiklady (1847) a Zamotaná záležitost (1848). Objevily se v nich charakteristické rysy jeho smýšlení: averze k pokrytecké morálce, nevolnictví, byrokracii. Na některých místech jsou také jiskry posměšného humoru i satirické prvky. Za názory, které otiskl ve svých prvních pracích, byl v dubnu roku 1848 poslán do vyhnanství do Vjatky (dnes Kirov), kde byl osm let gubernátorským úředníkem. Seznámil se podrobně s provinčním životem, poznal jeho temné stránky, mnoho příběhů a lidských osudů poznamenaných zvůlí a nespravedlností. Získaný materiál využil pro psaní povídek Obrázky z gubernie, které vycházely od roku 1856 v časopise Ruský věstník pod pseudonymem Ščedrin. Tyto příběhy, v nichž se tvrdá realita střídá s lyrikou a humorem, si získaly velkou popularitu a byly vydány i v knižním souboru.

Po návratu do Petrohradu v roce 1856 se Saltykov oženil s dcerou bývalého viceguvernéra Vjatky Jelizavetou Apollonovnou Boltinovou (1839-1910). V manželství nebyl šťastný, ale nedokázal se bez své ženy obejít. Narodily se jim dvě děti, Konstantin (1872-1932) a Elizabeth (1873-1927).

V březnu 1858 byl jmenován viceguvernérem v Rjazani a v roce 1860 přeložen do Tveru. Často přispíval do různých časopisů a z jeho článků byly v roce 1863 sestaveny dvě knihy: Nevinné povídky a Satiry v próze. V roce 1862 odešel ze státní služby a pracoval v Petrohradu jako redaktor literárního časopisu Sovremennik. [2] Zúčastnil se také prací na návrhu tiskové charty. Po dvou letech pro neshody s vedením redakce odešel zpět do úřední služby. Literární činnost na tři roky utlumil.

V roce 1868 byl penzionován. Poté spolupracoval s Nikolajem Alexejevičem Někrasovem při vedení časopisu Vlastenecké zápisky (Отечественные записки). Tento časopis po Někrasovově smrti vedl. Během 14 let pracoval výhradně pro tento časopis a jeho příspěvky byly publikovány také knižně v několika sbírkách. Napsal také politicky a společensky satirická díla Historie jednoho města (1870), Páni Taškentci (1872) nebo Panstvo Golovlevových (1880).Od poloviny 70. let měl zdravotní potíže a často navštěvoval Německo, Švýcarsko a Francii za lékařskou péčí. Postřehy z těchto cest zpracoval do série skic nazvaných V zahraničí (1880). Vydávání časopisu bylo v roce 1884 zastaveno z cenzurních důvodů a Saltykov se uchýlil do ústraní na své letní sídlo Monrepos.[2] Těžce nesl ztrátu redakční práce a přerušení přímého kontaktu se čtenáři. Mezi jeho poslední díla patří kniha satirických bajek a pohádek Bajky (1883) a román ze života ruské šlechty Pošechonské staré časy (1887), inspirovaný vzpomínkami na dětství.

Michail Saltykov–Ščedrin zemřel na krvácení do mozku 28. dubna 1889 a byl podle svého přání pohřben na Volkovském hřbitově (část Literární mosty) vedle I. S. Turgeněva.

DíloEditovat

 
Obálka knihy Pohádky pro děti značně odrostlé (1883)
  • Protiklady (Противоречия, 1847)
  • Zamotaná záležitost (Запутанное дело, 1848)
  • Obrázky z gubernie (Губернские очерки, 1856-1857) - črty z doby vyhnanství
  • Pazuchinova smrt (Смерть Пазухина, 1857) - drama
  • Stíny (Тени, 1865) - drama
  • Nevinné povídky (Невинные рассказы, 1863)
  • Satiry v próze (Сатиры в прозе, 1863)
  • Pompaduři a pompadurky (Помпадуры и помпадурши, 1863-1873) - satirické prózy
  • Příznaky doby (Признаки времени, 1869) - črty a povídky, které reagují na situaci v Rusku po reformách roku 1861.
  • Historie jednoho města (История одного города, 1870)
  • Dopisy z venkova (Письма о провинции, 1871)
  • Páni Taškentci (Господа ташкентцы, 1872)
  • Loajální řeči (Благонамеренные речи, 1872-1876)
  • Azyl Monrepos (Убежище Монрепо, 1878-1879)
  • Současná idyla (Современная идиллия, 1878-1883) - satiry na období tzv. reakce
  • Panstvo Golovlevových (Господа Головлевы, 1880) - kronika rozpadu feudální statkářské rodiny, překlady do češtiny též jako Golovlevské panstvo nebo Páni Golovlevi [3]
  • V cizině (За рубежом, 1880) - dojmy z cest po Evropě
  • Dopisy tetičce (Письма к тетеньке, 1882) - satiry na období tzv. reakce
  • Bajky (Сказки, 1883)
  • Pošechonské staré časy (Пошехонская старина, 1887-1889), česky též jako Pošechoňská stařina

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Салтыков-Щедрин, Михаил Евграфович na ruské Wikipedii.

  1. aktuálně (2015) leží v Moskevské oblasti
  2. a b c CODR, Milan; NYKLOVÁ, Milena. Přemožitelé času sv. 16. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin, s. 38–42. 
  3. POSPÍŠIL, Ivo. Golovlevské panstvo. In: Vladimír Macura a kolektiv. Slovník světových literárních děl. Praha: Odeon, 1989. ISBN 80-207-0960-6. Svazek 2 (M-Ž). S. 211–212.

LiteraturaEditovat

  • NEUMANN, Bohumil. heslo Saltykov-Ščedrin, Michail Jevgrafovič. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 311–312.

Externí odkazyEditovat