Giovanni Boccaccio
Giovanni Boccaccio (16. června 1313 Toskánsko (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 Certaldo) byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy.
Giovanni Boccaccio | |
---|---|
Giovanni Boccaccio (1822) | |
Narození | 16. června 1313 Certaldo |
Úmrtí | 21. prosince 1375 (ve věku 61–62 let) Certaldo |
Příčina úmrtí | edém |
Místo pohřbení | Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo (Certaldo) |
Povolání | povídkář, básník, diplomat, překladatel, životopisec, mytograf a spisovatel |
Významná díla | Dekameron Elegia di Madonna Fiammetta Buccolicum carmen De casibus virorum illustrium De mulieribus claris … více na Wikidatech |
multimediální obsah na Commons | |
galerie na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život a dílo
editovatBoccacio byl Petrarcovým přítelem a vystupoval proti středověké mystice a asketismu ještě rozhodněji. Křesťanství stavěl na roveň s ostatními náboženstvími.[1]
Mládí
editovatByl nemanželský syn obchodníka a bankéře Boccaccina di Chellino.[2] Již v mládí byl otcem poslán na praxi do banky v Neapoli. Začal studovat práva, ale přednost dával literatuře. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V tomto období také napsal svá první díla ve verších a próze, v nichž experimentoval s různými žánry a styly. Ideálem se pro něj stala královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. V roce 1340 se vrátil do Florencie, když se zhoršily majetkové poměry jeho rodiny. [2] Kvůli finančním potížím vstoupil do státní služby a vystřídal několik funkcí.
Fiesolské nymfy
editovatRoku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (původním názvem Ninfale Fiesolano), do češtiny přebásněno roku 1984 Josefem Hiršalem, dílo bylo napsáno v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře.
Diplomat a spisovatel
editovatV rámci svých diplomatických misí Boccaccio navštívil různá místa (Ravenna, Forli). Byl již uznávaným básníkem. Na podzim roku 1350 se poprvé setkal s Petrarcou a navázal s ním hluboké přátelství. Petrarcův vliv pomohl Boccacciovi překonat středověkou mentalitu a přijmout rodící se humanismus. Pod jeho vlivem se také stále více věnoval studiu klasických jazyků a antické literatury.[3] Měl zásluhu na založení první katedry řečtiny na univerzitě ve Florencii a z jeho podnětu byly do latiny přeloženy Homérovy eposy Ilias a Odysseia. Zájem o antiku ovlivnil i literární tvorbu ke konci života. V pozdějších letech svého života, po dokončení Dekameronu, psal většinou práce zabývající se encyklopedickými nebo filologickými tématy v latině.[2]
Dekameron
editovatZnámý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.
Ve svém Dekameronu se Boccaccio jedovatě vysmívá prodejnému, prolhanému a prostopášnému duchovenstvu, které licoměrně hlásá „odříkání se světa“.[1] A vůbec neudivuje, že Katolická církev dílo odsoudila a na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století. Ačkoli byl Boccaccio z Indexu vyškrtnut v roce 1900,[4] ještě v roce 1914 byl jeho Dekameron rektorem římské koleje odsouzen a po rozsudku spálen.[5]
Na počátku šedesátých let 14. století Boccaccio prošel obdobím náboženské krize a údajně chtěl Dekameron zničit. Na Petrarcův zásah od svého záměru ustoupil. [2]
Rok 1360 znamenal zlom v Boccacciově společenském životě. Byl podezříván, že se podílel na pokusu o státní převrat během voleb do signorie a z toho důvodu byl na několik let vyloučen z diplomatických misí a veřejných funkcí. V té době navštívil přátele v Neapoli a několik měsíců pobýval u Petrarcy v Benátkách. [3] V roce 1365 byl rehabilitován a pověřen vedením diplomatické mise k papežskému dvoru do Avignonu.
Smrt
editovatSlavný básník pracoval až do své smrti, přesto žil v chudobě a většinu svých příjmů získával přepisováním svých děl nebo děl jiných. Od roku 1363 ze zdravotních důvodů větší část roku pobýval v Certaldu. Město Florencie ho v roce 1373 vyzvalo, aby v chrámu Santo Stefano předčítal a komentoval Dantovu Božskou komedii. [3] V roce 1374 se však jeho zdravotní stav zhoršil a tak musel této činnosti upustit. Dostal se až na začátek 17. zpěvu Pekla.[2] Velký zármutek mu způsobila Petrarcova smrt v červenci 1374.[3] Poslední měsíce svého života prožil v Certaldu, kde také zemřel 21. prosince 1375 (62 let). Byl pochován v kostele „Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo“ v rodném Certaldu.
Dílo
editovatItalská díla
editovatNeapolská fáze
- La caccia di Diana (1334) – krátký epos o 18 zpěvech
- Il Filostrato (1335) – epos ve stancích
- Il Filocolo (1336–1339) – román v próze
- Teseida (1340–1341) – epos ve stancích, dílo bylo dokončeno ve Florencii
- Rime – sbírka básní, které Boccaccio tvořil v průběhu svého života, básně sám nezahrnul do jednoho díla
Léta 1340–1350
- Ninfale d'Ameto (1341–1342) – pastýřský epos ve verších a próze
- Milostná vidina – epos v tercínách, napodobuje Alighierovu Božskou komedii
- Fiesolské nymfy (Ninfale Fiesolano, 1344–1346)
- Elegie o paní Fiamettě (Elegia di madonna Fiammetta, 1342) – román v próze
Hlavní dílo
Pozdní dílo
Latinská díla
editovat- Bucolicum carmen 1349–1367, šestnáct eklog
- Genealogia deorum gentilium 1350–1367, sbírka mytologických příběhů z antiky v 15 knihách
- De montibus, silvis, fontibus, lacubus, fluminibus, stagnis, seu paludibus et de nominibus maris liber 1355–1375, rozsáhlý katalog geografických objektů, které se objevují v klasické literatuře
- De casibus virorum illustrium 1356–1373, sbírka epizod ze života slavných osobností, které potkal zlý osud
- De mulieribus claris 1361–1362, sbírka moralizujících biografií slavných žen starověku a středověku
Fotogalerie
editovat-
Giovanni Boccaccio (cca 1450)
-
Giovanni Boccaccio
-
Giovanni Boccaccio
-
Giovanni Boccaccio
-
Socha Giovanni Boccaccia ve Florencii (Uffizi)
-
Boccacciův hrob v Certaldu (Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo)
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Giovanni Boccaccio na německé Wikipedii.
- ↑ a b Dějiny filosofie, sv. II, s. 50.
- ↑ a b c d e MAREK, Jindřich. Přemožitelé času sv. 3. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Nakladatelství MON, 1987. Kapitola Giovanni Boccaccio, s. 7–10.
- ↑ a b c d WIESE, Berthold, aj. Dějiny literatury italské. Praha: J.Laichter, 1907. Dostupné online. S. 103–117.
- ↑ Boccacciův Dekameron je uveden ještě v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 42.] Vydání Indexu z roku 1900 již jméno Boccaccia nezmiňuje.
- ↑ NOVÁK, Alois. DEKAMERON. ARCHA sborník pro literaturu, umění. kulturu a život. 1930, roč. XVIII., čís. svazek 1, s. 66 – 70. Dostupné online. Archivováno 10. 12. 2021 na Wayback Machine.
Literatura
editovat- ALEXANDROV, Georgij; BYCHOVSKIJ, Bernard; JUDIN, Pavel, Mark Mitin (red.), 1952. Dějiny filosofie. Překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II "Filosofie XV.—XVIII. století". Praha: Svoboda. 518 s. Kapitola „Humanismus a reformace”, s. 45–67.
- CRONIA, Arturo. Boccaccio v českém písemnictví. Přeložil Nina Tučková. Praha: Ústav italské kultury, 1949. 42 s., [4] l. obr. příl.
- HESSE, Hermann. Boccaccio. Překlad Šárka Pirožková. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1997. 46 s. Malá řada; sv. 21.ISBN 80-7207-090-8. [Životopisná esej – rozbor života a díla význačného představitele italské renesanční literatury.]
- MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať „Dekameron" je na str. 115–116.]
- ŠPIČKA, Jiří, BOLPAGNI, Marcello a KOVÁČOVÁ, Lenka. Boccaccio 2013: poetika Dekameronu a dva způsoby, jak být člověkem. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 139 s. ISBN 978-80-244-3661-6.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Giovanni Boccaccio na Wikimedia Commons
- Autor Giovanni Boccaccio ve Wikizdrojích
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Giovanni Boccaccio
- Digitalizovaná díla Giovanni Boccaccia v Národní digitální knihovně.
- Digitalizovaná vydání díla Dekameron v Národní digitální knihovně.