Antonio Canova

italský sochař, představitel klasicismu

Antonio Canova (1. listopadu 1757 Possagno, Veneto13. října 1822 Benátky) byl italský sochař, hlavní představitel italského klasicismu.

Antonio Canova
Antonio Canova Selfportrait 1792.jpg
Narození 1. listopadu 1757
Possagno
Úmrtí 13. října 1822 (ve věku 64 let)
Benátky
Místo pohřbení Benátky
Národnost Italové
Povolání sochař, architekt, malíř, kreslíř a rytec
Ocenění Honoraray citizen of Asolo (1822)
Řád zlaté ostruhy
Příbuzní Giovanni Battista Sartori (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

 
Tři grácie, varianta pro Woburnské opatství (1815–1817) Victoria and Albert Museum, Londýn
 
Amor a Psyché; 1787 Louvre, Paříž
 
Paolina Borghese jako Venuše; 1804-1806, Galerie Borghese, Řím
 
Reliéfní portrét Antonia Canovy na Justiční akademii v Kroměříži

Narodil se na úpatí Alp nedaleko Trevisa v benátském kraji. Když mu byly tři roky, zemřel mu otec (kamenosochař komorních plastik), matka se znovu vdala a Antonio zůstal na vychování u prarodičů, několik let bydleli v Possagnu. Pod vedením dědečka, kamenosochaře Pasiniho Canova odmala kreslil, v devíti letech vytesal z carrarského mramoru první dvě díla (dodnes dochované skříňky). Od té doby jej dědeček již stále zaměstnával sochařskou prací. Rovněž jej seznamoval se sbírkami sochařství v Benátkách a v Římě. Po jeho smrti Canova přešel do ateliéru svého strýce.

Canova rovněž maloval. Jako velmi zbožný katolík celý život zasvětil pouze umělecké tvorbě a přátelství s výtvarníky svého okruhu, kteří vytvořili římskou školu. Nikdy se neoženil a neměl děti. Je pohřben v rodném Possagnu, kde na jeho počest byl zbudován novořecký chrám a jeho díla jsou v tamním muzeu (Museo Canoviano. Jeho srdce je uloženo v kenotafu v jeho oblíbené bazilice Santa Maria gloriosa dei Frari v Benátkách.

PráceEditovat

Prvními příznivci Canovovy sochařské tvorby byla rodina senátora Faliera v Benátkách, s jehož synem Giuseppem se Canova spřátelil. Tito mecenáši financovali Canovovi vyučení u kamenosochaře Giuseppe Torrettiho v rezidenci Pagnano, kam odešel jako třináctiletý. Po absolutoriu se Canova roku 1775 osamostatnil, díky mnichům si v Benátkách zřídil ateliér v opuštěné cele kláštera, kde pracoval s neuvěřitelnou pílí čtyři roky a současně navštěvoval benátskou Akademii a oblíbil si kurs anatomie.

Pro Faliera vytvořil první monumentální díla, jako např. Orfeus a Eurydika z roku 1776 (dnes v Museo Correr). Také další práce objednávali benátští patricijové. Vyznamenán několika cenami Akademie roku 1779 Canova získal studijní stipendium ve výši 300 dukátů a 28. prosince 1780 odejel do Říma, kde byl hostem benátského vyslance Zulianiho. Tam studoval římské antické sochařství a vytvořil díla s převážně antickými a mytologickými náměty, jako Psyché a kupido, Daidalos a Ikaros, Minotaurus, či Théseus zabíjející kentaura (od 1804). Po obsazení Říma francouzskou armádou v roce 1798, se vrátil do Benátska. Od roku 1802 byl vrchním kustodem uměleckých sbírek Papežského církevního státu a roku 1815 z titulu své funkce spiritus agens organizoval návrat uloupených uměleckých pokladů zpět. Jeho zákazníky a patrony se v tomto mezidobí stali příslušníci rodiny Bonaparte. Později byl Canovovým významným klientem a ochráncem papež Klement XIV.,[zdroj?] pro něhož vytvořil figurální náhrobek, a VI. vévoda z Bedfordu.

Nahota je v dílech Canovy, umělce výrazně ovlivněného řeckou plastikou, naprosto běžná. Když však jeho modelem byla Pauline Bonaparte, mladší sestra Napoleona Bonaparte, tehdy již císaře Napoleona I., zcela neoděná, vyvolala tato událost společenský skandál.

DílaEditovat

Portréty a pomníky
  • Sedící George Washington, autorská sádrová replika, 1821, originál zničen r. 1831,[1] novou repliku v carrarském mramoru provedl Romano Vio roku 1970, Museum historie Severní Karolíny, Raleigh.
  • Boxer Creugas, carrarský mramor, kolem 1800; Muzeum Pio-Clementino, Vatikán.
  • Busta Napoleona Bonaparte
  • Náhrobek s figurou -papež Klement XIII., carrarský mramor, Svatopetrská bazilika, Řím
  • Náhrobek s figurou - papež Klement XIV., carrarský mramor, Řím.
  • Náhrobek dramatika Vittoria Alfieriho, Kostel Santa Croce, Florencie
  • Jezdecká socha krále Karla Bourbonského, Piazza del Plebiscito, Neapol
  • Jezdecká socha krále Ferdinanda I. (1751-1825), bronz, Piazza-Plebiscito, Neapol
Modely
  • Gipsanoteca, Possagno

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

LiteraturaEditovat

  • Christian M. Geyer: Der Sinn für Kunst - die Skulpturen Canovas für München. Vydali Gebrüder Mann, Berlín 2010, ISBN 978-3-7861-2633-1
  • Johannes Myssok: Die Erneuerung der klassischen Mythen in der Kunst um 1800. Imhof, Sankt Petersberg 2007, ISBN 978-3-86568-223-9.

Externí odkazyEditovat