Split

město v Chorvatsku
Další významy jsou uvedeny na stránce Split (rozcestník).

Split (italsky Spalato) je město ve střední Dalmácii na chorvatském pobřeží Jaderského moře. S přibližně 178 tisíci obyvatel je to druhé největší město země a správní středisko Splitsko-dalmatské župy a také arcidiecéze splitsko-makarské Římskokatolické církve.

Split
Různá místa a památky ve Splitu
Různá místa a památky ve Splitu
Split – znak
znak
Split – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 0 m n. m.
Časové pásmo +1
Stát ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
Region Dalmácie
Župa Splitsko-dalmatská
Split
Split
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 79,33 km²
Počet obyvatel 178 102 (2011)
Hustota zalidnění 2 245,1 obyv./km²
Správa
Starosta Ivo Baldasar
Vznik 3. století
Zakladatel Dioklecián
Oficiální web www.split.hr
Telefonní předvolba (+358) 021
PSČ 21000
Označení vozidel ST
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Spit je významným turistickým cílem, jednak díky svým historickým památkám, jednak jako výchozí bod pro letní dovolené na okolních ostrovech. Historické jádro města je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Ve Splitu (respektive v obci Kaštel Štafilić u Trogiru, asi 20 km od Splitu) se rovněž nachází mezinárodní letiště a poblíž samotného centra města se nachází významný mezinárodní přístav.

NázevEditovat

Název města Split pochází z italského Spalato. Do italštiny byl přejat z řečtiny, kde existoval jako ἀσπάλαθος – aspálathos. Dle jedné z teorií vzniklo toto slovo podle názvu místní rostliny čilimky trnité (aspalathos), která se na místě vyskytovala, dle jiné pochází od názvu Diokleciánova paláce (z latinského palatium). Podle jiné teorie vznikl název zkrácením latinského označení nedalekého města Solin (it. Salona), které znělo Salonae Palatium).

Klimatické poměryEditovat

Vzhledem ke své poloze a hradbě hor směrem do vnitrozemí je město odstíněno od klimatických vlivů vnitrozemí Balkánského poloostrova. Klimatické poměry jsou ovlivněny větry typické pro jaderské pobřeží. Město má okolo 2 700 slunečných hodin ročně.

Průměrná roční teplota činí 15,7 °C. Nejvyšší hodnoty dosahuje v červenci (25,7 °C) a nejnižší v lednu (8 °C). Roční úhrn srážek činí 820 mm.

HistorieEditovat

StarověkEditovat

 
Splitský přístav a Diokleciánův palác. Dominantou je věž katedrály sv. Domnia.

Na místě současného města existovala již starořecká kolonie, která vznikla nejspíše v 2. století před naším letopočtem.

Split byl založen na sklonku 3. století římským císařem Diokleciánem, který si zde postavil svůj palác. Okolo něj se začalo vytvářet město. Obytné křídlo paláce se již v této době používalo při různých příležitostech. V roce 461 byl palác užíván generálem Marcellinem, který byl vojenským správcem Dalmácie. Svržený císař Glycerius žil v paláci od roku 474 do své smrti. V roce 480 zemřel jeho následník Julius Nepos, který byl v paláci otráven. Po smrti císaře původní palác začal chátrat a postupně se do něj nastěhovali v okolí žijící obyvatelé. V roce 493 dobyli palác Ostrogóti a zařadili jej do svého království.

StředověkEditovat

Během období teritoriálního růstu říše byzantské v 6. století byl Split součástí právě tohoto impéria. Slované přišli do oblasti dnešního města v 7. století. V roce 650 nalezli v místě dnešního Splitu útočiště obyvatelé nedalekého města Solin (latinsky Salona), které bylo vypleněno při nájezdu Avarů. Město bylo při administrativní reformě Byzance zařazeno do thematu Dalmácie.

V 10. století byla zahájena stavba benediktinského kláštera na poloostrově západně od centra města. Klášterní kostel byl zasvěcen svatému Štěpánovi. V průběhu staletí se název této lokality pod vlivem jazykových změn změnil na Sustjepan (obdobně jako např. Supetar apod.) Katedrála svatého Domnia byla vybudována v prostoru mauzolea bývalého Diokleciánova paláce.

Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Jistý vliv zde mělo i středověké Uhersko. Od roku 1069 pak byl součástí Chorvatského království, které později připadlo k Uhrám. Uherská nadvláda zde byla oficiálně prohlášena v roce 1105 při slavnostním průvodu městem, kdy místní obyvatelé přísahali novému panovníkovi věrnost.

V roce 1240 došlo ke konfliktu mezi městem Splitem a nedalekým Trogirem.[1] V témže roce byl také sepsán první statut města Splitu (základní dokument) latinsky Capitularium, který se nicméně do současné doby nedochoval. V roce 1312 byl sepsán druhý statut, známý též jako Zlatá kniha. Vznikl v latinském jazyce. Vliv dokumentu trval do jisté míry i po příchodu benátské nadvlády. Dokument zakazoval půjčovat peníze Slovanům (z Dalmácie nebo z Bosny), finanční transakce mezi sebou směli provozovat pouze obyvatelé hovořící neslovanskými jazyky.[2]

V roce 1420 byl Split připojen k Benátské republice. Král Zikmund Lucemburský se města vzdal za 100 000 dukátů, které nutně potřeboval pro zaplacení válečných výdajů. Benátčané značně omezili míru autonomie města. Místní obyvatelstvo, které již v té době bylo ve značné míře slovanské a méně dalmatské, bylo obohaceno o Benátčany, kteří se začali postupně přistěhovávat z Apeninského poloostrova. Vzestup města v 15. a 16. století umožnil obchod s Osmanskou říší, zboží bylo vyváženo především do vnitrozemí a na území současné Bosny a Hercegoviny.[3] Hranice s Tureckem začínala zhruba už 3 km za městem.[4] V této době byl Split také centrem renesanční kultury a literatury. Působil zde například básník Marko Marulić, jehož báseň Judita byla vytištěna jak ve Splitu, tak i v Benátkách. Přestože vzdělaná elita oceňovala vznikající umělecká díla, většina obyvatel Splitu a jeho okolí zůstávala v této době negramotná.

Moderní dobaEditovat

 
Split v roce 1764

Na konci 16. století vypukla ve Splitu epidemie moru, která si vyžádala několik tisíc lidí. V roce 1607 vypukla další epidemie, po níž zůstalo ve městě jen 1 400 jeho obyvatel. Dalšími pohromami pro město byly války (v polovině 17. století, převážně s Osmanskou říší). V roce 1657 pronikl až k samotným hradbám města turecký vojevůdce Hersekli Ahmed Paşa. Následně byly v 60. letech 17. století hradby přestavovány; doplněny byly různými baštami apod. Místní obyvatelstvo bylo v roce 1688 až na nejvyšší vrstvy víceméně slovansky mluvící, jak dokládá dopis Julia Centofioriniho do Vatikánu.[5]

V roce 1797, kdy Benátská republika zanikla, získala Split (spolu s celou Dalmácií) Habsburská monarchie. Tak tomu bylo až do Napoleonských válek, kdy se města na krátkou dobu zmocnila Francie a ustanovila zde tzv. Ilyrské provincie. Francouzi modernizovali uliční síť a nechali strhnout některé části středověkého opevnění. Po návratu rakouské nadvlády v roce 1813 byl Split nicméně postižen ekonomickou stagnací. Revoluce Jaro národů v roce 1848, které zasáhlo celou monarchii, nemělo v tomto jaderském přístavu větší odezvy. Rakouská správa určila jako hlavní město Dalmácie v Zadaru, čímž Split i nadále ztratil svůj význam. Po celou druhou polovinu 19. století se Rakousko-Uhersko obávalo nárůstu italského nacionalismu v regionu. V roce 1838 žilo ve Splitu 8 721 obyvatel.

Modernizaci Splitu v 60. letech 19. století odstartoval místní starosta Antonio Bajamonti. Bylo zrealizováno plynové osvětlení, vodovod, postavena první nemocnice a zřízeny moderní školy. Jako symbol výstavby nového vodovodu byla na náměstí odhalena monumentální kašna (zničena v roce 1947). V centru města bylo upraveno náměstí a rozhodnutí padlo i o výstavbě promenády Riva, která je dnes symbolem města. Bajamonti si tím získal značnou popularitu u místního obyvatelstva, a to bez ohledu na jeho národnostní složení. Období Bajamontiho vlády nad městem skončilo v roce 1880, kdy bylo rozhodnuto z vyšší úrovně o rozpuštění splitské městské rady. Od té doby stoupal politický vliv prochorvatských stran. Průmyslový rozvoj Splitu byl velmi slabý, vzhledem k vzdálenosti města od vnitrozemí jak Chorvatska, tak i Rakouska nebo Uher. Železniční trať získal Split až v roce 1888, jednalo se odbočku dráhy z města Kninu, ta však nebyla na zbytek železniční sítě Rakousko-Uherska přes regiony Lika a Kordun napojena.

20. stoletíEditovat

 
Split v roce 1910
 
Historické centrum města v roce 1970

Za první světové války usilovala Itálie o připojení města, nicméně to se nezdařilo. Po skončení konfliktu tak začal diplomatický spor se sousedním Královstvím SHS o kontrolu nad městem. Splitští Italové sepsali petici, ve které osm tisíc lidí požadovalo připojení města k Itálii. Přestože se Itálii podařilo získat celou Istrii a značnou část jaderského pobřeží, Split již nezískala. Zastupitelstvo města Splitu v roce 1920 schválilo deklaraci, ve které odsuzovalo snahu Itálie město připojit ke svému území.[6]

Pro nově vzniklý jugoslávský stát se stal Split hlavním přístavem (neboť přístavy Rijeka, Pula a Zadar byly součástí Itálie). Proto země investovala nemalé prostředky pro výstavbu železničního spojení do města, které bylo dokončeno v roce 1925.[7] Jugoslávie však pouze dokončila projekt, který byl zahájen ještě v době existence Rakousko-Uherska. V roce 1928 byla zahájena modernizace místního přístavu, nicméně stát neměl dostatečné prostředky k tomu, aby ze splitského přístavu učinil dominantní jugoslávskou bránu k námořním obchodním trasám. Význam dalších přístavů (např. Sušak) zůstával nemalý. V meziválečném období se přes Split vyváželo např. dřevo nebo bauxit.

Příchod řady Chorvatů ze Zadaru, který byl připojen k Itálii, způsobil nedostatek bytů. Proto tehdejší starosta Ivo Tartaglija prosazoval velkolepý plán rozšiřování města, který však nebyl zcela realizován. Město v roce 1925 přijalo nový regulační plán, který mimo jiné předpokládal i přestavbu středu Splitu. Historické jádro měl obklopit pás zeleně. I když procházel jugoslávský stát v 30. letech hospodářskou krizí (stejně jako celá tehdejší Evropa), byly ve Splitu postaveny některé nové budovy, jako např. Hotel Ambasador, budova veslařského klubu, několik budov škol apod. V této době mělo město 9 hotelů a turistika se teprve postupně rozvíjela. Město bylo po roce 1929 metropolí tzv. přímořské bánoviny[8] v rámci Jugoslávie. O deset let později se na základě dohody Cvetković-Maček stal Split součástí chorvatské bánoviny.

Za druhé světové války byl obsazen italským fašistickým vojskem a anektován Itálií.[9] Italská správa zahájila politiku tvrdé italianizace, která zvýšila podporu partyzánského hnutí mezi místním obyvatelstvem.[10] Sympatie měli i srbští četnici, neboť italské úřady neprotestovaly proti četnickému hnutí slibujícími útoky na území Nezávislého státu Chorvatsko.[11] Již v květnu 1941 došlo k prvním sabotážím. Po kapitulaci Itálie zde na krátkou dobu byla přítomna německá armáda[12], město bylo velmi rychle anektováno fašistickým Chorvatskem. Zhruba dvacetkrát jej bombardovalo spojenecké letectvo, při vzdušných úderech zahynulo okolo 400 lidí. Split byl osvobozen dne 26. října 1944. V dubnu 1945 byla ve Splitu sestavena první vláda chorvatské republiky v rámci Jugoslávie.[13]

V rámci prvního pětiletého plánu byly ve Splitu zbudovány nové průmyslové podniky. Jen v prvních pěti poválečných letech to bylo pět továren (Lavčević, Melioracija, Konstruktor, Pomgrad a Tehnogradnja). Byl také otevřen nový závod společnosti Jugovinil v nedaleké obci Kastel Sućurac. To vše ze Splitu učinilo centrum pro migraci z okolních obcí a vesnic. Proto v té době postihla Split, stejně jako v podstatě všechna větší města nově vzniklé socialistické Jugoslávie, rozsáhlá bytová krize. Ta dosáhla svého vrcholu okolo roku 1957, kdy bylo rozhodnuto o zrychlení bytové výstavby. Začala vznikat celá sídliště (do té doby se nová výstavba soustředila především pouze na dostavování bloků, které byly poškozeny za války). Výškové budovy, které vznikaly pomocí technologií průmyslové výstavby, zcela změnily panorama a charakter města. Nová zástavba rostla především na východním okraji Splitu. Vznikla tak rozsáhlá sídliště, jako např. Plokite, Smrdečac, Trstenik a další.

Město se rozvinulo do podoby jednoho z největších chorvatských měst a významného nákladního přístavu. Růst nových sídlišť v okolí města, jako např. Split 3,[14] pokračoval i v 70. a 80. letech. Nové celky se snažily řešit nedostatky předchozích a alespoň mírně zvyšovat kvalitu bydlení. Jugoslávie investovala nemalé prostředky do rozvoje Splitu, díky čemuž město vykazovalo úroveň ekonomické aktivity o cca 40 % vyšší, než byl celojugoslávský průměr. V roce 1979 se zde konaly Středomořské hry, v rámci nichž byl zbudován velkolepý Stadion Poljud.

 
Střed města v 80. letech 20. století.

V roce 1980 byl právě ve Splitu přerušen fotbalový zápas mezi Hajdukem Split a FK Crvena zvezda Bělehrad v okamžiku úmrtí Josipa Broze Tita. V 80. letech tempo přistěhovalectví do města pokleslo. Vzhledem k ekonomické krizi celé země muselo město Split snižovat investiční výdaje ve svém rozpočtu, což znamenalo výstavbu menšího počtu bytů a snížení tempa investic do infrastruktury. Značná část nově příchozích obyvatel Splitu navíc nemohla najít zaměstnání, neboť i v relativně bohatém Splitu rostla nezaměstnanost. Dalším problémem Splitu 2. poloviny 80. let byly nedostatečné ubytovací kapacity pro stále rostoucí turistický sektor.

Během rozpadu Jugoslávie docházelo ve Splitu k řadě incidentů, které předcházely eskalaci a vypuknutí chorvatské války za nezávislost. Ve městě se nacházela poměrně početná vojenská posádka Jugoslávské lidové armády a rovněž i hlavní základna jugoslávského námořnictva. Během konfliktu byl jak místní přístav, tak i kasárna v obležení chorvatskými silami. Teprve až na počátku roku 1992 se jednotky Jugoslávské lidové armády ze Splitu stáhly. Námořnictvo v několika málo případech ostřelovalo město a některé strategické objekty v okolí.

Tři roky války se velmi závažně podepsaly na ekonomické situaci města. Přerušení turistického ruchu, rozpad státu a znemožnění přístupu na původní trhy celé Jugoslávie přivedly Split až na pokraj ekonomického kolapsu.[zdroj?] Město nicméně sloužilo po nějakou dobu jako hlavní základna jednotek UNPROFOR pro Bosnu a Hercegovinu, kde válka zuřila rovněž.

Po skončení chorvatské války za nezávislost byly investovány nemalé prostředky pro rozvoj města a převážně zlepšení jeho dopravní dostupnosti. V prvních letech 21. století byla dokončena dálnice A1, která směřuje na sever do měst Karlovac a Záhřeb. V lokalitě Dugopolje vznikla velká průmyslová zóna. Město v roce 2005 připravilo nový územní plán a před vypuknutím hospodářské krize v roce 2007 místní hospodářství vykazovalo šestiprocentní růst.

ObyvatelstvoEditovat

Historický vývoj počtu obyvatel Splitu se odvíjel následujícím způsobem:

Souhrnný počet obyvatel
1857 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1931 1948 1953 1961 1971 1981 1991 2001 2011
12 417 14 587 16 883 18 438 21 925 25 103 29 155 40 029 54 187 64 874 85 374 129 203 176 303 200 459 188 694 178 102

Dle sčítání lidu z roku 2011 žilo ve Splitu 178 102 obyvatel, z nichž bylo 96,23 % chorvatské národnosti. 3,77 % zbývajících obyvatel jsou příslušníci národnostních menšin, většinou národností dalších republik bývalé Jugoslávie. Zhruba 2 500 obyvatel města se hlásí k srbské národnosti.[15] 86,15 % obyvatel města se hlásí k Římskokatolické církvi.

Se širší aglomerací je celkový počet obyvatel 293 298. Po rozpadu Jugoslávie a Chorvatské válce za nezávislost je trend vývoje počtu obyvatel klesající, což je způsobeno především značnou odlehlostí Splitu od dalších větších měst v zemi.

DopravaEditovat

Související informace naleznete také v článcích Letiště Split a Split (nádraží).

Split je spolu s Rijekou a Zadarem hlavním chorvatským přístavem, ze kterého pravidelně vyplouvají lodě na ostrovy Vis, Korčula, Šolta, Brač, Hvar a také Lastovo, dále pak do italské Ancony. V roce 2017 byl přístav jedenáctý nejrušnější na pobřeží Středozemního moře a první v Chorvatsku.

Od roku 2004 vede ze Splitu do Záhřebu dálnice A1 (napojena silnicí D1 z výjezdu Dugopolje), díky níž je dalmatské pobřeží, hlavně jeho jižní část, dostupnější. Dříve byla veškerá turistická doprava směřována po silnici D8 (Jadranské magistrále).

Ve Splitu se také nachází konečná stanice železniční trati z Kninu a Perkoviće, kam zajíždí několikrát denně přímý vlak ze Záhřebu a také vlaky, které obsluhují příměstskou oblast Splitu – Solin a Kaštelu (Splitská městská železnice). Železniční trať napojuje také místní přístav, pod centrem města je vedena tunelem.

Ve městě se také nachází autobusové nádraží. Mezi lety 1964–1968 městskou hromadnou dopravu zajišťovaly také trolejbusy.

Letecky Split obsluhuje letiště Kaštela, které se ale nenachází na jeho území, ale mezi městy Kaštela a Trogir. V roce 2016 se jednalo o druhé nejrušnější chorvatské letiště.

Administrativní děleníEditovat

Související informace naleznete také v článku Městské části Splitu.

Se sousedními obcemi zahrnuje metropolitní oblast Splitu až 400 000 obyvatel. Podle statutu města Splitu se dělí na následující celky:

TuristikaEditovat

 
Pohled na Diokleciánův palác a staré město
 
Letecký pohled na staré město

Splitské Staré město je součástí světového dědictví UNESCO od roku 1979. Nachází se na jižní straně splitského poloostrova.

Přímo u moře podél přístavní zátoky ve starém městě se nachází promenáda Riva, která je jedním ze symbolů města.

PamátkyEditovat

Kostely a klášteryEditovat

Ve Splitu se nachází 20 katolických kostelů, 6 kostelů protestantských a modlitebna srbské pravoslavné církve. Níže následují ty významnější z nich:

  • Kostel Nejsvětější Trojice ve Splitu-Poljudu
  • Katedrála sv. Domnia (sv. Duje)
  • Kostel Panny Marie v Pojišanu, poutní kostel východně od centra města (Pojišanská ulice)
  • Dominikánský kostel (chorvatsky Crkva sv. Dominika) u Stříbrné brány
  • Kostel Panny Marie della Salute (chorvatsky Crkva Gospe od Zdravlja) ve Splitu-Dobri
  • Kostely na poloostrově Marjan
  • Františkánský klášter a františkánský kostel
  • Františkánský klášter sv. Antonína Paduánského s kostelem Panny Marie ve Splitu-Poljudu za stadionem Poljud
  • Kostel Nejsvětější Trojice ve Splitu-Poljudu (chorvatsky Crkva sv. Trojice), starý chorvatský kostel z 8. až 11. století
  • Kostel sv. Martina (chorvatsky Crkva sv. Martina), kostel z 6./11. století u Zlaté brány
  • Kostel sv. Filipa Neriho (chorvatsky Akademska Crkva sv. Filipa Nerija) z roku 1736
  • Kostel Ducha svatého (chorvatsky Crkva sv. Duha) na Starém městě
  • Zvonice bývalého benediktinského kláštera
  • Kostel sv. Domnia ve Splitu-Brdu
  • Klášter milosrdných sester sv. Vincenta

Muzea a galerieEditovat

  • Meštrovićova galerie v místní části Split-Meje
  • Archeologické muzeum Split (chorvatsky Arheološki muzej) s exponáty prehistorické a starověké historie Dalmácie
  • Muzeum chorvatských archeologických nálezů (chorvatsky Muzej hrvatskih arheoloških spomenika) ve Splitu-Meje, kde se nacházejí nálezy z nejstarších dějin města i regionu
  • Galerie výtvarného umění (chorvatsky Galerija umjetnina), založená v roce 1931
  • Salon Galić v Marmontově ulici, založený v roce 1924
  • Meštrovićova galerie (chorvatsky Galerija Meštrović) ve Splitu-Meje, kde jsou vystavena díla známého chorvatského malíře
  • Etnografické muzeum (chorvatsky Etnografski muzej) na třídě Peristil
  • Chorvatské námořní muzeum (chorvatsky Hrvatski pomorski muzej) v pevnosti Gripe
  • Městské muzeum (chorvatsky Muzej grada Splita) v Papalićově paláci
  • Muzeum sakrálního umění (chorvatsky Muzej sakralne umjetnosti) v Skočibušićově paláci

V okolí Splitu se na pobřeží moře nachází množství hotelů. Městské pláže se rozkládají na celém pobřeží moře, nesou názvy Bačvice, Kašjuni, Ovčice, Bene a pláž před táborem Stobreč.[16]

EkonomikaEditovat

 
Loděnice Brodosplit

Ekonomika města se odvíjí především od místního přístavu. Historicky významným odvětvím, které zaměstnávalo nemalý počet lidí, byla výroba lodí. Loděnice Brodosplit, které vznikly během znárodnění po druhé světové válce zaměstnávají 2 300 lidí. Již od dob existence poválečné Jugoslávie vyrábí pro domácí i zahraniční společnosti objemné nákladní lodě.

Ve Splitu jsou také zastoupeny podniky v oblasti papírenství, výroby cementu a chemický průmysl.

Značný význam má také turistika a rybolov. V zemědělství je rozšířené hlavně vinařství.

KonzulátyEditovat

Ve Splitu se nachází řada konzulátů, například: Velké Británie, Iraska, Finska, Německa, Holandska, Dánska, Slovinska, Itálie, Španělska, Chile, Rakouska, Česka a Slovenska.[zdroj?]

ŠkolstvíEditovat

 
Fakulta architektury

Univerzita Split (chorvatsky Sveučilište u Splitu) byla založena v roce 1974[17], během období vzniku regionálních vysokých škol v bývalé Jugoslávii. Pod univerzitu spadá 11 fakult a jedna umělecká akademie:

  • Fakulta elektrotechnická, stavba lodí
  • Ekonomická fakulta
  • Přírodovědecká fakulta a matematika
  • Fakulta architektury
  • Katolická fakulta
  • Fakulta chemicko-technologická
  • Fakulta medicíny
  • Námořní fakulta
  • Právnická fakulta
  • Akademie umění
  • Filozofická fakulta

Okolo 20 000 studentů splitské univerzity studují ve 180 různých studijních programech. V druhé polovině 2. dekády 21. století byl vybudován nový univerzitní kampus.

Ve městě se rovněž nachází 25 základních škol a 18 škol středních.

MédiaEditovat

Ve Splitu působí několik místních televizních stanic (TV Jadran, TV Split a Kanál 5) a rozhlasových stanic (HR Split, Radio Dalmacija, Radio KL-Eurodom, Radio Riva, Radio Sunce). Ve Splitu rovněž vycházejí oblíbené regionální noviny Slobodna Dalmacija.[18]

SportEditovat

 
Stadion Poljud
 
Sportovní hala Gripe

Město nabízí velmi bohaté sportovní využití. Ve městě jsou 4 kluby vodních sportů, dále potápěčský, jezdecký a klub horské turistiky. Dále se ve městě nachází několik hřišť, od volejbalových, fotbalových až po basketbalové a také tenisové kurty. Půjčovny motorových člunů, jachet, vodních skútrů a sportovních potřeb jsou samozřejmostí.

Ve městě sídlí fotbalový klub Hajduk Split, jeden z nejvýznamnějších chorvatských fotbalových klubů. Hajduk Split byl velmi úspěšným týmem i v jugoslávské lize; pětkrát vyhrál Pohár Jugoslávie.[19] Sídlí zde i RNK Split.

Místním sportem, který se tradičně hraje již od počátku 20. století na splitských plážích, je Picigin.

V období posledních padesáti let se ve Splitu uskutečnilo několik větších sportovních akcí, jako např.: 8. Středomořské hry (1979[20]), Mistrovství Evropy v plavání a vodním pólu (1981) a Mistrovství Evropy v atletice (1990)

OsobnostiEditovat

Partnerská městaEditovat

PolohaEditovat

Split se nachází na pobřeží Jaderského moře v centrální části Dalmácie. Směrem do vnitrozemí se nacházejí pohoří Mosor a vrchol Kozjak. Směrem po moři se u Splitu nacházejí ostrovy Brač, Hvar a Šolta.

V okolí Splitu se nacházejí tato města:

    Šibenik (~84km),  Zadar (~144km)   Záhřeb (~384 km),   Varaždín (~493 km)   Dugopolje (~19 km)  
  Trogir (~28 km),   Ancona (~235 km)     Mostar (~204 km)
    Split    
 
  Rogač (~18 km)   Stari Grad (~48 km),   Vis (~57 km)   Makarska (~60 km)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Spalato na italské Wikipedii, Сплит na srbské Wikipedii a Split na maďarské Wikipedii.

  1. FINE, John, V. A. When Ethnicity Did Not Matter in the Balkans. [s.l.]: The University of Michigan Press, 2006. ISBN 978-0-472-11414-6. S. 88. (angličtina) 
  2. FINE, John, V. A. When Ethnicity Did Not Matter in the Balkans. [s.l.]: The University of Michigan Press, 2006. ISBN 978-0-472-11414-6. S. 86. (angličtina) 
  3. TRACY, James D. Balkan Wars, Habsburg Croatia, Ottoman Bosnia and Venetian Dalmatia 1499–1617. Londýn: Rowman & Littlefield, 2016. ISBN 978-144-2213-58-6. S. 259. (angličtina) 
  4. TRACY, James D. Balkan Wars, Habsburg Croatia, Ottoman Bosnia and Venetian Dalmatia 1499–1617. Londýn: Rowman & Littlefield, 2016. ISBN 978-144-2213-58-6. S. 263. (angličtina) 
  5. FINE, John, V. A. When Ethnicity Did Not Matter in the Balkans. [s.l.]: The University of Michigan Press, 2006. ISBN 978-0-472-11414-6. S. 407. (angličtina) 
  6. JAKIR, Aleksandar. Dalmacija u međuratnom razdoblju 1918-1941. Záhřeb: Leykam International, 2018. ISBN 978-953-340-070-9. S. 78. (chorvatština) 
  7. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 21. (chorvatština) 
  8. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 89. (chorvatština) 
  9. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 116. (chorvatština) 
  10. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 142. (chorvatština) 
  11. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 122. (chorvatština) 
  12. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941–1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 39. (srbochorvatština) 
  13. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941–1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 61. (srbochorvatština) 
  14. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941–1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 323. (srbochorvatština) 
  15. Národnostní statistiky dle sčítání lidu 2011 na stránkách města (chorvatsky)
  16. Přehled pláží na stránkách města Split (chorvatsky)
  17. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 420. (chorvatština) 
  18. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941–1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 143. (srbochorvatština) 
  19. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941–1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 99. (srbochorvatština) 
  20. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941–1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 373. (srbochorvatština) 

LiteraturaEditovat

  • Daniela Kušupilić: Društvena povijest Splita između dva svjetska rata (chorvatsky)
  • Sanja Klempić: Razvoj stambenih naselja Splita nakon drugoga svjetskoga rata (chorvatsky)
  • Nikica Barić: Split 1980-ih – društveni sukobi u sutonu samoupravnog socijalizma (chorvatsky)

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat