Wikipedie

Nezávislý stát Chorvatsko

historický státní útvar

Nezávislý stát Chorvatsko (srbochorvatsky Nezavisna Država Hrvatska, NDH) bylo označení pro chorvatský stát, existující v dobách druhé světové války jako loutková země Nacistického Německa[4][5] a Fašistické Itálie pod vládou tehdejších ustašovců. Vznikl v částech okupované Jugoslávie 10. dubna 1941 po invazi mocností Osy. Jeho území se rozkládalo na většině území dřívější Chorvatské bánoviny, dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, jakož i některých částí dnešního Srbska (Srem) a Slovinska, ale také vylučovalo mnoho chorvatských oblastí v Dalmácii (do konce roku 1943), Istrii ve prospěch Itálie a dále regionů Mezimuří a Baranje.

Nezávislý stát Chorvatsko
Nezavisna Država Hrvatska
← Království Srbů, Chorvatů a Slovinců 1941–1945 Demokratická federativní Jugoslávie →
Vlajka státu
vlajka 		Státní znak
znak
Hymna [[Chorvatská hymna|Lijepa naša domovino[1]
]]
Motto "Za dom spremni"[2]
"Pro vlast připraveni!"
Geografie
Mapa
115 133 km² (1941)
Obyvatelstvo
6 966 729 (1941)
Státní náboženství:[3]

Ostatní:

Státní útvar
Chorvatská kuna (1 kuna = 100 banic)
Vznik
Zánik
8. května 1945 (osvobozením)
Státní útvary a území
Předcházející
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
Následující
Demokratická federativní Jugoslávie Demokratická federativní Jugoslávie

Po celou dobu své existence byl NDH řízen jako stát jedné strany fašistickou organizací Ustašovců, které vedl Poglavnik.[pozn. 1] Režim se zaměřil na Srby, Židy a Romy jako součást rozsáhlé kampaně genocidy, stejně jako na antifašistické nebo disidentské Chorvaty a bosenské Muslimy.[6][7] Podle Stanleyho G. Payna „zločiny v NDH úměrně překonalo pouze nacistické Německo, Rudí Khmerové v Kambodži a několik extrémně genocidních afrických režimů.“[8] Na území kontrolovaném Nezávislým státem Chorvatsko existovalo mezi lety 1941 a 1945 22 koncentračních táborů. Největší tábor byl Jasenovac.[9][10] Dva tábory, Jastrebarsko a Sisak, byly pouze pro děti.[6][11]

Stát byl oficiálně monarchií po podepsání zákonů Zvonimirovy koruny dne 15. května 1941.[12][13] Princ Aimon, vévoda z Aosty, který byl jmenován italským králem Viktorem Emanuelem III., zpočátku odmítl korunu převzít v opozici k italské anexi Dalmácie, většinově obydlené Chorvaty, anektované jako součást italské iredentistické agendy a vznik Mare Nostrum („Naše moře“).[14] Vévoda později krátce přijal trůn kvůli tlaku Victora Emmanuela III a byl titulován jako Tomislav II. Chorvatský, ale nikdy se z Itálie do Chorvatska nepřesunul.[15]

Od podpisu Římských smluv 18. května 1941 až do italské kapitulace 8. září 1943 byl stát územním kondominiem Německa a Itálie.[16] Takže 15. dubna 1941 se Pavelić dostal k moci, i když velmi omezené, v novém ustašovském státě pod záštitou německých a italských sil. Ve stejný den německý Führer Adolf Hitler a italský Duce Benito Mussolini uznali chorvatský stát a prohlásili, že jejich vlády se rády zúčastní s chorvatskou vládou určování hranic státu.[17][18][19] V následném procesu norimberský vojenský tribunál dospěl k závěru, že NDH není suverénním státem. Podle tribunálu „Chorvatsko bylo vždy součástí okupované země“[20].

V roce 1942 Německo navrhlo Itálii převzít vojenskou kontrolu nad celým Chorvatskem z potřeby odvelet německé jednotky z Chorvatska na východní frontu. Itálie však nabídku odmítla, protože nevěřila, že by sama zvládla nestabilní situaci na Balkáně.[21] Po pádu Mussoliniho a příměří Italského království se spojenci Tomislav II. abdikoval na svůj chorvatský trůn: NDH dne 10. září 1943 prohlásila, že Římské smlouvy jsou neplatné a anektovala část Dalmácie, která byla postoupena Itálii. NDH se pokusil anektovat Zaru (dnešní Zadar), která byla od roku 1920 uznaným územím Itálie a dlouho objektem chorvatského iredentismu, ale Německo to nedovolilo.[14][22]

Geografie

editovat

Geograficky NDH zahrnoval většinu dnešního Chorvatska, celou Bosnu a Hercegovinu, část dnešního Srbska[23] a malou část dnešního Slovinska v opčině Brežice. Na severozápadě sousedil s nacistickým Německem, na severovýchodě s Maďarským královstvím, na východě se srbskou správou (společná německo-srbská vláda), na jihovýchodě s Černou Horou (italský protektorát) a podél její pobřežní oblasti s fašistickou Itálií.[23]

Administrativní dělení

editovat

Nezávislý stát Chorvatsko měl čtyři úrovně správních rozdělení: Velké opčiny (velike župe), okresy (kotari), města (gradovi) a opčiny (opcine). V době svého založení měl stát 22 velkých opčin, 142 okresů, 31 měst[24] a 1006 obcí.[25]

Nejvyšším stupněm správy byly velké opčiny (Velike župe), v čele každé z nich stál velký župan. Po kapitulaci Itálie bylo NDH Němci povoleno anektovat části oblastí Jugoslávie dříve obsazené Itálií. Aby se tomu vyhovělo, byly změněny hranice opčiny a byla vytvořena nová opčina Sidraga-Ravni Kotari. Kromě toho byl 29. října 1943 Němci samostatně vytvořen Kommissariát Sušak-Krk (chorvatsky: Građanska Sušak-Rijeka), který měl fungovat jako nárazníková zóna mezi NDH a RSI v oblasti Fiume, aby „vnímal zvláštní zájmy místního obyvatelstva proti [I]talianům“[26].

1 Baranja
2 Bilogora
3a Bribir-Sidraga[27]
3b Bribir[28]
4 Cetina
5 Dubrava
6a Gora[27]
6b Gora-Zagorje[28]
7 Hum
8 Krbava-Psat
9a Lašva-Glaž[27]
9b Lašva-Pliva[28]
10 Lika-Gacka
11 Livac-Zapolje
12 Modruš
13 Pliva-Rama[27]
14 Pokupje
15 Posavje
16 Prigorje
17 Sana-Luka
18 Usora-Soli
19 Vinodol-Podgorje
20 Vrhbosna
21 Vuka
22 Zagorje[27]
23 Sidraga-Ravni Kotari[28]
 
Administrativní dělení (1941–1943)
 
Administrativní dělení (1943–1945)

Historie

editovat
Související informace naleznete také v článku Druhá světová válka v Jugoslávii.
 
Diplomatický pas vydaný v roce 1941 Ante Šošovi, zaměstnanci poradce NDH ve Vídni

Na konci 30. let byly antijugoslávské tendence v chorvatské společnosti nezanedbatelné. Odtržení od neoblíbeného království (vládla srbská dynastie) přivítala většina veřejnosti, včetně vlivné Chorvatské selské strany (HSS). Uchopení moci ustašovským hnutím a přímé zapojení do války, cizí okupace a násilná politika vůči příslušníkům jiných národů však vyvolala buď pochybnosti, nebo odpor. Členové HSS byli několikrát vyzváni, aby přešli k režimu, učinila to však jen malá část, která byla značně neaktivní a i nadále zachovávala nepřátelský až rezignovaný postoj k tehdejší situaci. Mezi srbským obyvatelstvem rostly sympatie k partyzánskému hnutí a komunistům, kteří hlásali rovnost všech národů v nové a federativní Jugoslávii.

Navázání kontaktů a vytipování vhodné chvíle pro vyhlášení nezávislosti připravil pro chorvatské fašistické představitele německý zástupce, Edmund Wessenmayer.[29]

Krátce po vstupu německých armád do Jugoslávie vyhlásil proto dne 10. dubna 1941[30] v Záhřebu domácí představitel ustašovců Slavko Kvaternik ve jménu Ante Paveliće Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska – NDH). Vyhlášení bylo odvysíláno rádiem do všech koutů tehdejšího Chorvatska.[29]

Nový stát měl rozlohu okolo 100 000 km² a 6,5 miliónu obyvatel. 12. dubna byla sestavena provizorní chorvatská vláda. 15. dubna dorazil Ante Pavelić do Záhřebu a přijal titul vůdce národa, poglavnik. 17. dubna sestavil Pavelić svoji vládu z domácích i exilových představitelů Ustaše. Členy byli např. Slavko Kvaternik (ministr Domobrany), Andrija Artuković (ministr vnitra), Mile Budak (ministr školství), nebo Mladen Lorković (ministr zahraničí). Parlament, sabor, byl čistě formální institucí. Nový režim prohlásil za svůj cíl vytvoření „křesťansko-korporativního státu“.[zdroj?]

Italský vliv

editovat

Mussolini a Ante Pavelić měli blízké vztahy už před válkou. Oba pohrdali královstvím Jugoslávie. V Londýnské smlouvě (1915) bylo Itálii přislíbeno, že na konci první světové války získá od Rakousko-Uherska Dalmácii. Mírová jednání v roce 1919, ovlivněná čtrnácti body vyhlášenými americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem (1856–1924), však vyzvala k národnímu sebeurčení a určila, že dotyční Jugoslávci si toto území právem zaslouží. Italští nacionalisté byli rozzuřeni. Italský nacionalista Gabriele d'Annunzio zaútočil na Fiume (kde žila smíšená populace Chorvatů a Italů) a prohlásil ji za součást italského regentství Carnaro. D'Annunzio se prohlásil za „Duceho“ z Carnara a jeho revolucionáři v černých košilích měli kontrolu nad městem. D'Annunzio byl známý tím, že se zapojoval do vášnivých projevů, jejichž cílem bylo přitáhnout chorvatské nacionalisty k podpoře jeho akcí ak opozici vůči Jugoslávii.[31]

Itálie se snažila dostat Chorvatsko pod svůj vliv.[zdroj?] Na setkání mezi německým ministrem zahraničí Ribbentropem a jeho italským protějškem Cianem v Imperial Hotelu ve Vídni 21. a 22. dubna 1941 požadovala Itálie jaderské pobřeží od Rijeky po Kotor a personální unii Itálie a Chorvatska pod savojskou dynastií.

Ribbentrop tušil, že italské požadavky by Pavelićův režim zničily. Navíc italská generalita ani italský král příliš nepodporovali Mussoliniho dalmatské výboje. Proto došlo ke kompromisu, ve kterém Itálie získala jen část dalmatského pobřeží od Zadaru po Split a většinu dalmatských ostrovů. Do své sféry vlivu dostala Itálie moři bližší polovinu NDH, severní část připadla do zájmové oblasti Německa. Oba státy do svých sfér umístily vlastní vojenské jednotky.

Podle římské dohody z 18. května 1941, ve které byla určena i chorvatsko-italská hranice, si Chorvatsko nesmělo postavit válečné námořnictvo ani stavět vojenské objekty na jaderském pobřeží a nemohlo uzavírat bez italského vědomí mezinárodní smlouvy. Chorvatská armáda byla v italské zájmové sféře podřízena italské. Za panovníka NDH byl vybrán italský princ Aimon, vévoda ze Spoleta, který měl nastoupit jako Tomislav II. Do Chorvatska však nikdy nepřijel. Chorvatsko a Itálie uzavřely i společnou měnovou a celní unii. Přistoupení k Ose podepsalo Chorvatsko 15. května 1941 v Benátkách. Po celou dobu války byla NDH ve sporu s Maďarskem o oblast Mezimuří, dohoda o společné hranici však nikdy nebyla podepsána. I když se Pavelić snažil získat si Německo přátelskou politikou jako určitou protiváhu proti Itálii, přenechal Hitler nakonec vliv v NDH Mussolinimu. Hitler přímo v září 1941 řekl Pavelićovi, že o jeho zemi rozhodují jen Italové.

V prosinci 1942 navrhovali Italové, aby Chorvatsko přijalo stejný statut, jaký měla Albánie, výměnou za to by byla k NDH připojena Dalmácie.[zdroj?] Záhřebská vláda nabídku odmítla.

Vliv nacistického Německa

editovat
 
Adolf Hitler s Ante Pavelićem (vpravo) v Berghofu poblíž Berchtesgadenu v Německu

V době invaze nacistického Německa do Jugoslávie byl Adolf Hitler nespokojený s Mussoliniho agendou vytvoření loutkového chorvatského státu a preferoval, aby se oblasti mimo italské územní cíle staly součástí Maďarska jako autonomního území. To by uklidnilo Maďarsko jako spojence nacistického Německa a jeho nacionalistické územní nároky. Německá pozice vůči Chorvatsku se změnila po jeho invazi do Jugoslávie v roce 1941. Invazi vedla mocná německá invazní síla, která byla z velké části zodpovědná za obsazení Jugoslávie. Vojenské síly jiných mocností Osy, včetně Itálie, Maďarska a Bulharska, dosáhly během invaze jen menší zisky.

 
Náborový propagandistický plakát Schutzstaffel (SS) používaný v NDH

Invaze byla urychlena potřebou německých sil dosáhnout Řecka, aby zachránily italské síly, které selhaly na bitevním poli proti řeckým ozbrojeným silám. Po záchraně italských sil v Řecku a po dobytí Jugoslávie a Řecka téměř bez pomoci Hitler začal být frustrován Mussolinim a vojenskou neschopností Itálie. Německo zlepšilo vztahy s Ustašovci a podpořilo požadavky NDH na připojení Jaderského pobřeží, aby se snížily plánované územní zisky Itálie. Přesto Itálie anektovala významnou střední část Dalmácie a různé jadranské ostrovy. Toto nebylo s Pavelićem před invazí dohodnuto; Itálie očekávala anektování celé Dalmácie jako součást svých iredentistických nároků.

Hitler se hádal se svými armádními veliteli o tom, jaká politika by se měla v Chorvatsku vůči Srbům uplatňovat. Němečtí vojenští představitelé si mysleli, že Srbové by mohli být shromážděni k boji proti partyzánům. Hitler nesouhlasil se svými veliteli, ale poukázal na Paveliće, že NDH může vytvořit zcela chorvatský stát pouze tehdy, bude-li následovat neustálou politiku pronásledování nechorvatského obyvatelstva po dobu nejméně padesáti let. NDH nikdy nebyla plně suverénní, ale byl to loutkový stát, který se těšil větší autonomii než kterýkoli jiný režim v Němci okupované Evropě.[32]

Již 10. července 1941 oznámil generál Wehrmachtu Edmund Glaise von Horstenau německému vrchnímu velení Oberkommando der Wehrmacht (OKW):

Naše jednotky musí být němými svědky takových událostí; neodráží se to dobře na jejich jinak dobré pověsti [...] Často mi říkají, že německá okupační vojska budou muset konečně zasáhnout proti zločinům ustašovců. To se nakonec může stát. Právě teď, s dostupnými silami, jsem o takovou akci nemohl žádat. Ad hoc intervence v jednotlivých případech by mohla způsobit, že německá armáda bude zodpovědná za nespočet zločinů, kterým v minulosti nedokázala zabránit.

—Generál Edmund Glaise von Horstenau, německý vojenský atašé v Záhřebu

Zpráva gestapa pro Reichsführera SS Heinricha Himmlera ze 17. února 1942 uvádí:[33]

Zvýšená aktivita band je způsobena především zvěrstvy páchanými ustašovskými jednotkami v Chorvatsku na pravoslavném obyvatelstvu. Ustašovci páchali své činy bestiálním způsobem nejen na mužích v branném věku, ale především na bezmocných starých lidech, ženách a dětech. Počet pravoslavných, které Chorvati zmasakrovali a sadisticky umučili k smrti, je asi tři sta tisíc.

— Hlášení gestapa pro Reichsführera SS Heinricha Himmlera, 17. února 1942.

Podle zpráv generála Glaise-Horstenaua byl Hitler naštvaný na Paveliće, jehož politika rozdmýchala povstání v Chorvatsku a zmařila jakoukoli vyhlídku na nasazení sil NDH na východní frontě.[34] Navíc byl Hitler nucen zapojit velké vlastní síly, aby udržel povstání pod kontrolou. Z toho důvodu Hitler povolal Paveliće na 23. září 1942 do svého válečného velitelství ve Vinnycja (Ukrajina). V důsledku toho Pavelić nahradil svého ministra ozbrojených sil Slavka Kvaternika méně horlivým Jure Francetićem. Kvaternik byl poslán do exilu na Slovensko – spolu se svým synem Eugenem, který byl obviněn z perzekuce Srbů v Chorvatsku.[35] Pavelić před setkáním s Hitlerem, aby uklidnil veřejnost, zveřejnil „Důležité vládní oznámení“ („Važna obavijest Vlade“), ve kterém vyhrožoval těm, kteří šířili zprávy „o neexistujících hrozbách odzbrojení ustašovských jednotek představiteli jedné cizí mocnosti, o nahrazení chorvatské armády cizí mocností, o možnosti, že se Chorvatska chopí [...]

 
Propagandistický plakát z druhé světové války: „Bitva sjednocené Evropy na východě“

Generál Glaise-Horstenau hlásil: „Hnutí Ustašovců je kvůli chybám a zvěrstvům, kterých se dopustili, a korupci tak kompromitováno, že vládní exekutiva (domácí stráž a policie) musí být oddělena od vlády – i za cenu přerušení jakéhokoli možného spojení s vládou.“[36]

Reichsführer-SS Heinrich Himmler je citován, jak charakterizuje Nezávislý stát Chorvatsko jako „směšný“: „naše milované německé osady budou zajištěny. Doufám, že oblast jižně od Sremu bude osvobozena [...] bosenskou divizí [...], abychom mohli alespoň částečně obnovit pořádek v tomto směšném (chorvatském) státě.“[37] Ustašovci získali německou podporu pro plány na odstranění srbského obyvatelstva v Chorvatsku. Jeden plán zahrnoval výměnu v roce 1941 mezi Německem a NDH, ve které bylo 20 000 katolických Slovinců deportováno z Němci ovládaného Slovinska a posláno do NDH, kde by byli asimilováni jako Chorvati. Výměnou by bylo 20 000 Srbů deportováno z NDH a posláno na Němci okupované území Srbska. Na schůzce s Hitlerem 6. června 1941 v Salcburku Pavelić souhlasil s přijetím 175 000 deportovaných Slovinců. Dohoda stanovila, že počet Srbů deportovaných z NDH do Srbska může překročit počet přijatých Slovinců o 30 000. Během rozhovorů Hitler zdůraznil nutnost a žádoucí deportace Slovinců a Srbů a doporučil Pavelićovi, že NDH, aby se stal stabilní, by měla po dalších 50 let pokračovat v etnicky netolerantní politice.[38] Německé okupační síly umožnily vyhnání Srbů do Srbska, ale místo aby Slovince poslali do Chorvatska, byli také deportováni do Srbska. Celkem bylo do konce druhé světové války deportováno nebo uprchlo z NDH do Srbska asi 300 000 Srbů.

Zvěrstva spáchaná Ustašovci ohromila pozorovatele; Brigádní generál Sir Fitzroy Maclean, náčelník britské vojenské mise k partyzánům, poznamenal: „Někteří Ustašovci sesbírali oči Srbů, které zabili, a poslali je, když jich měli dost, Poglavnikovi, aby je prohlédl nebo je a další lidské orgány hrdě vystavovali v záhřebských kavárnách.“[39]

Nacistický režim požadoval, aby Ustašovci přijali antisemitskou rasovou politiku, pronásledovali Židy a zřídili několik koncentračních táborů. Pavelić a Ustašovci přijali nacistické požadavky, ale jejich rasová politika se soustředila především na likvidaci srbského obyvatelstva. Když Ustašovci potřebovali více rekrutů, aby pomohli vyhubit Srby, stát se odtrhl od nacistické antisemitské politiky tím, že Židům, kteří byli ochotni bojovat za NDH, přislíbil čestné árijské občanství, a tím i osvobození od perzekuce.[40] Protože to byl jediný legální prostředek umožňující Židům uniknout pronásledování, řada Židů se připojila k ozbrojeným silám NDH. To přitížilo německým SS, kteří tvrdili, že NDH nechala přežít 5 000 Židů prostřednictvím služby v ozbrojených silách NDH. Německé antisemitské cíle pro Chorvatsko byly dále podkopány neochotou Itálie držet se přísné antisemitské politiky, což vedlo k tomu, že Židé v Itálii ovládaných částech Chorvatska se vyhýbali stejnému pronásledování, kterému čelí Židé ve východním Chorvatsku ovládaném Německem.[41] Poté, co Itálie opustila válku v roce 1943, německé síly obsadily západní Chorvatsko a NDH anektovala území postoupené Itálii v roce 1941.

Německo si v Chorvatsku hlídalo jen své ekonomické zájmy prostřednictvím generála Glaise von Horstenau. Německé vojsko hlídalo klíčové komunikace a využívalo chorvatský průmyslový pontenciál; nikoliv ovšem pouze způsobem, že by byla produkce továren vyvážena do Říše, nýbrž byla řada závodů kompletně rozmontována a i s dělníky převezena do Německa. Později se Němci stáhli z větší části "svého" území, neboť byl stále aktuálnější problém dostatečného počtu vojenských sil na Východní frontě a také v Srbsku, kde propukaly sporadické nepokoje a řádili jak četnici, tak i komunističtí partyzáni.

Válka v NDH

editovat
Související informace naleznete také v článku Březnová vyjednávání.

Už od léta 1941 ztrácelo Chorvatsko kontrolu nad svým územím. Venkovské oblasti se staly centrem povstalců. 13. listopadu 1941 si německý generál Glaise von Horstenau stěžoval, že jen asi třetina NDH je v rukou chorvatské vlády. K novému režimu nebyli přátelsky nakloněni ani levice a intelektuálové. Na území Bosny a Hercegoviny působil odboj srbských četniků a komunistických partyzánů. Do chorvatských záležitostí proto musely zasahovat Německo a Itálie. Ustašovci si mezi Chorvaty nikdy nedokázali vytvořit širokou lidovou základnu. Oproti německé NSDAP nedokázali ustašovci nadchnout masy, např. Ante Pavelić žil z obavy před atentáty v ústraní, na veřejnosti se ukazoval jen zřídka. Podporu nacházelo hnutí snad jen na venkově, hlavně v oblastech Liky a Kordunu.

Konec války

editovat

Dne 10. září 1943 se Itálie vzdala, NDH bylo slíbeno připojení bývalé italské Dalmácie. Partyzáni, kterým se roku 1943 dostalo významné mezinárodní podpory, stále více posilovali své pozice. Situaci mezi chorvatskými představiteli se stávala stále více napjatější, vytvořila se skupina, která chtěla uzavřít mír se Spojenci a skupina, která chtěla stát po boku Německa až do hořkého konce. V červenci 1944 byli zatčeni Mladen Lorković a Ante Vokić za přípravu prospojeneckého převratu. V říjnu 1944 padl Split a fronta se na půl roku ustálila. V únoru 1945 padl Mostar, v dubnu Vukovar. Zbylí ustašovci se neúspěšně snažili předat moc do rukou kardinála Stepinace.

V květnu 1945 ustoupila velká kolona složená z jednotek Domobrany NDH, Ustašovců, kozáků, srbské státní gardy, některých Četníků a slovinské Domobrany, jakož i četných civilistů ustupujících před partyzány směřujících na severozápad směrem k Itálii a Rakousku. Německý nástroj kapitulace byl podepsán 8. května, ale Němci dali Pavelićovi výhradní velení sil NDH a ten nařídil pokračovat v boji, zatímco se kolony snažily dostat k britským silám, aby vyjednaly průchod do Rakouska okupovaného Spojenci. Britská armáda jim však odepřela vstup a předala je partyzánským silám. Bleiburské repatriace z Rakouska měly za následek masové popravy. 25. května 1945 skončila poslední bitva druhé světové války v Evropě, Bitva o Odžak, pádem Nezávislého státu Chorvatsko, jehož území se stalo součástí Demokratické federativní Jugoslávie, a zánikem Nezávislého státu Chorvatsko.

Mezitím Pavelić uprchl do Rakouska, Itálie, Argentiny a nakonec Španělska, kde zemřel v roce 1959. Několik dalších členů vlády NDH bylo zajato v květnu a červnu 1945 a odsouzeno k trestu smrti nebo dlouhodobému vězení v procesu s Milem Budakem. Konec války vyústil ve vznik Demokratické republiky Jugoslávie, která se později stala Socialistickou federativní republikou Jugoslávie, přičemž Ústava z roku 1946 oficiálně učinila Chorvatskou lidovou republiku a Lidovou republiku Bosnu a Hercegovinu dvě ze šesti konstitučních republik nového státu.[42]

Následky

editovat

Ačkoli se krajně pravicová hnutí v Chorvatsku inspirovaní bývalým NDH znovu objevila během chorvatské války za nezávislost, současná chorvatská ústava oficiálně Nezávislý stát Chorvatsko neuznává jako historický nebo legitimní předchůdce současné chorvatské republiky.[43] Navzdory tomu Chorvatská republika po vyhlášení nezávislosti na Jugoslávii v roce 1991 rehabilitovala chorvatskou domácí gardu, jejíž veteráni od té doby pobírali státní penze.[44] Němečtí vojáci, kteří zemřeli na chorvatském území, nebyli připomínáni, dokud Německo a Chorvatsko nedosáhly dohody o označení jejich hrobů v roce 1996.[45] Německá komise válečných hrobů spravuje dva velké hřbitovy, v Záhřebu a ve Splitu.

Politika genocidy

editovat
Související informace naleznete také v článku Genocida Srbů v Nezávislém státě Chorvatsko.
 
Ustašovci popravují Srby a Židy v táboře Jasenovac jako část genocidy Srbů
 
Nucená konverze srbských civilistů ke katolicismu Ustašovci v Glině

Historička Irina Ognyanova uvedla, že podobnosti mezi NDH a Třetí říší zahrnovaly předpoklad, že teror a genocida byly nezbytné pro zachování státu.[46] Michael Phayer vysvětlil, že genocida v Chorvatsku začala ještě předtím, než se nacisté rozhodli zabít evropské Židy, zatímco Jonathan Steinberg uvedl, že zločiny proti Srbům v NDH byly „nejčasnější totální genocidou, o kterou se během druhé světové války někdo pokusil“.[47] První den svého příjezdu do Záhřebu vyhlásil Ante Pavelić zákon, který zůstal v platnosti po celou dobu trvání Nezávislého státu Chorvatsko. Zákon, který byl přijat 17. dubna 1941, deklaroval, že všichni lidé, kteří urazili nebo se pokusili urazit chorvatský národ, byli vinni zradou – zločinem, který se trestal smrtí.[48] O den později, 18. dubna, byl zveřejněn první chorvatský antisemitský rasový zákon. Tento zákon nevyvolal mezi židovským obyvatelstvem paniku, protože se domnívali, že je pouze pokračováním antisemitských zákonů Království Jugoslávie, které byly vyhlášeny v roce 1939.[49] Situace se však rychle změnila 30. dubna, kdy byly zveřejněny árijské rasové zákony. Pozoruhodnou součástí rasové legislativy byly zákony o náboženské přeměně, jejichž důsledky většina populace nechápala, když byly zveřejněny 3. května 1941. Důsledky se jasně ukázaly po červencovém projevu ministra školství Mile Budaka, který prohlásil: "Zabijeme třetinu Srbů, třetinu Srbů deportujeme a zbylá třetina bude nucena konvertovat ke katolicismu“. Rasové zákony byly uplatňovány do 3. května 1945.[48]

V duchu nacistické ideologie byl také na území NDH prohlášen za jediný „árijský národ“ národ chorvatský, odvozující svůj původ údajně již od dávných Gótů. Dále byly schváleny rasistické zákony namířené proti Srbům a Židům. Židé byli buď odvezeni do koncentračních táborů v Německu, nebo v Chorvatsku (např. Jasenovac), některým se podařilo uprchnout do italského prostoru, kde protižidovská opatření neplatila, část se přidala k partyzánům. Naproti tomu bosenští Muslimové byli považováni za nejčistší složku chorvatského národa. NDH byla prohlášena za zemi dvou náboženství, katolického a islámského. V Záhřebu vznikla úpravou Meštrovićova pavilonu mešita. Hlavním důvodem pro podporu bosenských muslimů byla hlavně snaha rozklížit vztahy se Srby v Bosně a naklonit si toto obyvatelstvo na stranu tehdejšího režimu. Tato myšlenka, ač může znít značně překvapivě, nebyla v chorvatském prostředí nová; již nějakou dobu si s ní pohrávala řada chorvatských politických proudů, které se objevovaly již v druhé polovině 19. století.

Vláda NDH spolupracovala s nacistickým Německem v holocaustu a uplatnila svou vlastní verzi genocidy proti etnickým Srbům žijícím v jejich hranicích. Srbové tvořili asi 30 % obyvatel státu.[50] Státní politika vůči Srbům byla poprvé deklarována slovy Milovana Žaniće[50], ministra Legislativní rady NDH dne 2. května 1941: „Tato země může být pouze chorvatskou zemí a neexistuje žádná metoda, kterou bychom váhali použít, abychom ji učinili skutečně chorvatskou a očistili ji od Srbů, kteří nás po staletí ohrožovali a kteří nás znovu ohrozí, pokud dostanou příležitost".[51] Byli proto masově vyháněni, zabíjeni a nuceni ke konverzi ke katolictví. Během NDH bylo zabito 320 000–340 000 Srbů, 30 000 chorvatských Židů a 30 000 Romů, včetně 77 000 až 99 000 Srbů, Bosňáků, Chorvatů, Židů a Romů zabitých v koncentračním táboře Jasenovac[52], zatímco přibližně 300 000 Srbů bylo z NDH vyhnáno.[53]

Vedle největšího tábora Jasenovac vznikly další jako např. Kerestinec, Stara Gradiška nebo Koprivnica. Na mnoha místech byly ustašovskými jednotkami vyvražděny celé srbské vesnice.[50] Teror se projevil už v květnu 1941 při nájezdech tzv. divokých ustašů.[50] Již v srpnu Němci a Italové proti této brutalitě protestovali.[54] Toto období je popisováno jako "srbská genocida".

Přestože hlavním cílem pronásledování Ustašovců byli Srbové, podíleli se také na ničení židovského a romského obyvatelstva. NDH se odklonila od nacistické antisemitské politiky slibem čestného árijského občanství některým Židům, pokud byli ochotni narukovat a bojovat za NDH.[55] Chorvatský historik Ivo Goldstein odhaduje, že v NDH bylo zabito také 135 000 Chorvatů, 70 000 jako skutečných nebo podezřelých kolaborantů (zabitých partyzány), 19 000 zahynulo ve věznicích nebo táborech jako odpůrci ustašovského režimu a 46 000 zabito jako partyzáni.[56]

Podle sčítání lidu v roce 1931 a 1948 se srbská populace v Chorvatsku snížila a v Bosně vzrostla:

Srbové Chorvatsko Bosna a Hercegovina[57] Srem, Srbsko[58] Total
Sčítání 1931 633 000 1 028 139 210 000 1 871 000
Sčítání 1948 543 795 1 136 116 Neznámé[58][pozn. 2] 1 672 000+

Srbové v NDH utrpěli během druhé světové války nejvyšší počet obětí v Evropě.[59] Politolog Rudolph Rummel ve své knize o „democidě“ umístil NDH jako jeden z nejsmrtelnějších režimů 20. století.[60] Historik Tomislav Dulić však v kritické analýze Rummelových odhadů pro Jugoslávii uvedl, že jsou v rozporu s jugoslávským demografickým výzkumem a jsou příliš vysoké.[61] Historik Stanley G. Payne tvrdil, že přímé a nepřímé popravy režimem NDH byly „mimořádným masovým zločinem“, který v proporcích převyšoval jakýkoli jiný evropský režim kromě Hitlerovy Třetí říše.[8] Dodal, že zločiny v NDH byly úměrně překonány pouze Rudými Khmery v Kambodži a několika extrémně genocidními africkými režimy.[8]

Češi

editovat

Ustašovský režim chtěl v Chorvatsku žijící českou menšinu prohlásit za Chorvaty. České školy byly již v červenci 1941 uzavřeny, menšinové spolky rozpuštěny a někteří jejich funkcionáři byli uvězněni.[62]

Ozbrojené síly

editovat

Chorvatská armáda se formovala od května 1941, dělila se na elitní jednotky Ustaše a jednotky Domobrany, v roce 1943 měla 130 000 příslušníků. Po německém útoku na SSSR vyslalo Chorvatsko 8 000 vojáků dobrovolnické Chorvatské legie, aby se přidalo po bok německých armád.

V rámci anektované Bosny působila 13. horská divize SS Handžar, kterou tvořili ponejvíce bosenští Muslimové.[63]

Náboženství

editovat

Představitelé chorvatské katolické církve se k režimu stavěli rozdílně. Někteří duchovní ustašovce podporovali, např. sarajevský arcibiskup Šariš, naproti tomu mostarský biskup Alojzije Mišić odmítal ve své diecézi ustašovské násilí. Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac se snažil v několika dopisech Pavelićovi protestovat proti ustašovským excesům a koncentračnímu táboru Jasenovac. I když Stepinac nikdy veřejně ustašovský režim neodsoudil, soukromě se snažil pomáhat jednotlivým Židům. Pavelić byl nucen zabývat se neklidnou etnickou situací v zemi, aby úplně neztratil německou podporu, protože teror příliš nepřispíval ke klidu, který Německo v této oblasti potřebovalo. 21. února 1942 vyhlásil ustanovení Chorvatské pravoslavně církve. 7. června 1942 byl do úřadu metropolity této nové církve uveden ruský porevoluční emigrant Grigorij Maksimov pod jménem Germogen. Církev nikdy nezískala vliv mezi srbskými pravoslavnými. Kvůli rostoucímu neklidu a etnickému konfliktu v Bosně a Hercegovině se někteří představitelé bosenských Muslimů rozhodli více spolupracovat s Němci ve snaze získat autonomii.[zdroj?] 1. listopadu 1942 zaslali Hitlerovi memorandum, ve kterém odsoudili poměry panující v NDH a žádali vytvoření vlastní armády, tzv. Bosenské stráže podřízené wehrmachtu a snažili se získat příslib vzniku německého protektorátu, tzv. Župy B. (osny), Němci tyto požadavky odmítli, jediné co vzniklo, byla 13. horská divize SS „Handschar“ (1. chorvatská).

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Titul "Poglavnik" byl původně vytvořen Ustašovci pro Ante Paveliće jako vůdce hnutí. V roce 1941 byl institucionalizován v NDH jako titul nejprve předsedy vlády (1941–1943) a poté hlavy státu (1943–1945). Po celou dobu ji držel Ante Pavelić (1889–1959) a stala se jeho synonymem. Překlad termínu se liší. Kořenem slova je chorvatské slovo „glava“, což znamená „hlava“ („Po-glav(a)-nik“). Doslovnější překlad je „předák“, zatímco „vůdce“ zachycuje spíše význam tohoto termínu (ve vztahu k německému „Führer“ a italskému „Duce“).
  2. ↑ Osídlení 300 000 srbských uprchlíků z Chorvatska, Bosny a Černé Hory změnilo do roku 1948 demografickou rovnováhu ve Vojvodině a Sremu

Literatura

editovat
  • Ambrose, S. The Victors – The Men of World War II, Simon & Schuster, London, 1998. ISBN 978-0-7434-9242-3
  • BULAJIĆ, Milan. The Role of the Vatican in the break-up of the Yugoslav State: The Mission of the Vatican in the Independent State of Croatia. Belgrade: Stručna knjiga, 1994. (Ustashi Crimes of Genocide). Dostupné online. 
  • BAUMANN, Robert F.; GAWRYCH, George W.; KRETCHIK, Walter E. Armed Peacekeepers in Bosnia. [s.l.]: DIANE Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 1-4289-1020-4. 
  • COHEN, Philip J. Serbia's Secret War: Propaganda and the Deceit of History. [s.l.]: Texas A&M University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0-89096-760-7. 
  • DEUTSCHLAND MILITARY TRIBUNAL. Trials of war criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law no. 10 : Nuernberg Oct. 1946 – April 1949 Vol. 11 The High Command case. The Hostage case. Case 12. US v. von Leeb. Case 7. US v. List. Washington, D.C.: United States Government Printing Office, 1950. Dostupné online. OCLC 247746272 
  • Encyclopædia Britannica, 1943 – Book of the year, page 215, Entry: Croatia.
  • Encyclopædia Britannica, Edition 1991 Macropædia, Vol. 29, page 1111.
  • Fein, Helen: Accounting for Genocide – Victims and Survivors of the Holocaust, The Free Press, New York, Edition 1979, pages 102, 103.
  • HOARE, Marko Attila, 2006. Genocide and Resistance in Hitler's Bosnia: The Partisans and the Chetniks 1941–1943. New York: Oxford University Press. ISBN 0-19-726380-1. 
  • Hory, Ladislaus and Broszat, Martin: Der Kroatische Ustascha-Staat, 1941–1945, Stuttgart, 1964.
  • KRIZMAN, Bogdan. Pavelić između Hitlera i Mussolinija. Zagreb: Globus, 1980. Dostupné online. OCLC 7833178 
  • Likso, T. and Čanak, D., Hrvatsko Ratno Zrakoplovstvo u Drugome Svjetskom Ratu (The Croatian Air Force in the Second World War), Zagreb, 1998. ISBN 953-97698-0-9.
  • Encyclopedia of the Holocaust, Vol. 2, Independent State of Croatia entry.
  • Maček, Vlado: In the Struggle for Freedom Robert Speller & Sons, New York, 1957.
  • MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Nezavisne Države Hrvatske. 2nd. vyd. Zagreb: Naklada Pavičić, 2002. Dostupné online. ISBN 953-6308-39-8. (chorvatsky) 
  • Munoz, A.J., For Croatia and Christ: The Croatian Army in World War II 1941–1945, Axis Europa Books, Bayside NY, 1996. ISBN 1-891227-33-5.
  • Neubacher, Hermann: Sonderauftrag Suedost 1940–1945, Bericht eines fliegendes Diplomaten, 2. durchgesehene Auflage, Goettingen 1956.
  • NOVAK, Viktor. Magnum Crimen: Half a Century of Clericalism in Croatia. Jagodina: Gambit, 2011. Dostupné online. ISBN 9788676240494. 
  • NOVAK, Viktor. Magnum Crimen: Half a Century of Clericalism in Croatia. Jagodina: Gambit, 2011. Dostupné online. ISBN 9788676240494. 
  • OGNYANOVA, Irina. Topics in Feminism, History and Philosophy, IWM Junior Visiting Fellows Conferences, Vol. 6. Redakce Rogers Dorothy. Vienna, Austria: Otto Harrassowitz Verlag, 2000. Kapitola Nationalism and National Policy in Independent State of Croatia (1941–1945). 
  • PAVLOWITCH, Stevan K. Hitler's new disorder: the Second World War in Yugoslavia. [s.l.]: Columbia University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-231-70050-4. 
  • RAMET, Sabrina P. The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. New York: Indiana University Press, 2006. ISBN 978-0-25334-656-8. 
  • RIVELLI, Marco Aurelio. Le génocide occulté: État Indépendant de Croatie 1941–1945. Lausanne: L'age d'Homme, 1998. Dostupné online. ISBN 9782825111529. (francouzsky) 
  • RIVELLI, Marco Aurelio. L'arcivescovo del genocidio: Monsignor Stepinac, il Vaticano e la dittatura ustascia in Croazia, 1941-1945. Milano: Kaos, 1999. Dostupné online. ISBN 9788879530798. (italsky) 
  • RIVELLI, Marco Aurelio. "Dio è con noi!": La Chiesa di Pio XII complice del nazifascismo. Milano: Kaos, 2002. Dostupné online. ISBN 9788879531047. (italsky) 
  • Russo, Alfio: Revoluzione in Jugoslavia, Roma 1944.
  • Savic, D. and Ciglic, B. Croatian Aces of World War II, Osprey Aircraft of the Aces −49, Oxford, 2002. ISBN 1-84176-435-3.
  • Shaw, L., Trial by Slander: A Background to the Independent State of Croatia, Harp Books, Canberra, 1973. ISBN 0-909432-00-7
  • STOJANOVIĆ, Aleksandar. A Beleaguered Church: The Serbian Orthodox Church in the Independent State of Croatia (NDH) 1941-1945. Balcanica. 2017, s. 269–287. Dostupné online. doi:10.2298/BALC1748269S. 
  • Tanner, Marcus. Croatia: A Nation Forged in War. New Haven: Yale University Press. 1997.
  • Thomas, N., Mikulan, K. and Pavelic, D. Axis Forces in Yugoslavia 1941–45 Osprey, London, 1995. ISBN 1-85532-473-3
  • TOMASEVICH, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia 1941–1945: The Chetniks, Volume 1. [s.l.]: Stanford University Press, 1975. Dostupné online. ISBN 978-0-8047-0857-9. 
  • TOMASEVICH, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia 1941-1945: Occupation and Collaboration. [s.l.]: Stanford University Press, 2001. ISBN 0-8047-3615-4. 
  • Worldmark Encyclopedia of the Nations, Europe, edition 1995, page 91, entry: Croatia.
  • YEOMANS, Rory. Visions of Annihilation: The Ustasha Regime and the Cultural Politics of Fascism, 1941–1945. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-82297-793-3. 
  • CHARNY, Israel. Encyclopedia of Genocide: A-H. [s.l.]: ABC-CLIO, 1999. ISBN 9780874369281. 
  • PHAYER, Michael. The Catholic Church and the Holocaust, 1930–1965. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press, 2000. ISBN 9780253337252. 
  • PAYNE, Stanley G. The NDH State in Comparative Perspective. Totalitarian Movements and Political Religions. 2006, s. 409–415. doi:10.1080/14690760600963198. S2CID 144782263. 
  • DULIĆ, Tomislav. Mass killing in the Independent State of Croatia, 1941–1945: a case for comparative research. Journal of Genocide Research. 2006, s. 255–281. doi:10.1111/nana.12433. S2CID 242057219. 

Reference

editovat
  1. ↑ CARMICHAEL, Cathie. A Concise History of Bosnia. Cambridge, England: Cambridge University Press, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-10701-615-6. S. 105. 
  2. ↑ DRAGČEVIĆ, Vitomir. 'Za dom spremni' je isto što i 'Sieg Heil'! [online]. 9 January 2012. Dostupné online. 
  3. ↑ Ramet 2006, s. 118: "Pro Ustašovce byly náboženství a národnost úzce spojeny; Katolicismus a islám byly prohlášeny za národní náboženství chorvatského lidu, zatímco pravoslaví bylo zpočátku popisováno jako bytostně neslučitelné s projektem chorvatského státu....Starčevićova myšlenka, že bosenští Muslimové byli „nejčistšími“ Chorvaty, byla vzkříšena a muslimové dostali povolení stavět mešity v Záhřebu i jinde v zemi."
  4. ↑ "Croatia" August 2009/https://web.archive.org/web/20090822010755/http://encarta.msn.com/encyclopedia_761577939_7/Croatia.html Archivováno 22. 8. 2009 na Wayback Machine.. Microsoft Encarta Online Encyclopedia; retrieved 8 September 2009.
  5. ↑ "Yugoslavia", Holocaust Encyclopedia. United States Holocaust Memorial Museum; retrieved 8 September 2009. Archived 31 October 2009.
  6. ↑ a b Balkan Strongmen: Dictators and Authoritarian Rulers of South-Eastern Europe. Redakce Fischer Bernd J.. [s.l.]: Purdue University Press, 2007. ISBN 978-1-55753-455-2. S. 207–208, 210, 226. 
  7. ↑
    • Croatia Must Stop Downplaying the Genocidal Crimes of the Ustasa. Balkan Insight. July 4, 2024. Dostupné online [cit. October 18, 2024]. 
    • Ustaša [online]. [cit. 2024-10-18]. Dostupné online. 
    • Višnja Pavelić: The daughter of a Croatian dictator who lived as a recluse in Madrid. El País. April 3, 2020. Dostupné online [cit. October 18, 2024]. 
  8. ↑ a b c Payne 2006, s. 409-415.
  9. ↑
  10. ↑
  11. ↑ PAVLOWITCH, Stevan K. Hitler's New Disorder: The Second World War in Yugoslavia. [s.l.]: Columbia University Press, 2017. Dostupné online. ISBN 9780231700504. 
  12. ↑ Hrvatski Narod (newspaper)16.05.1941. no. 93. p. 1., Public proclamation of theZakonska odredba o kruni Zvonimirovoj (Decrees on the crown of Zvonimir), tri članka donesena 15.05.1941.
  13. ↑ Die Krone Zvonimirs, Monatshefte fur Auswartige Politik, Heft 6 (1941) p. 434.
  14. ↑ a b Tomasevich 2001, s. 300.
  15. ↑ Rodogno, Davide; Fascism's European empire: Italian occupation during the Second World War; p. 95; Cambridge University Press, 2006 ISBN 0-521-84515-7
  16. ↑ Tomasevich 2001, s. 60.
  17. ↑ Graubard, Stephen R. (1993). Exit from Communism. p. 153. Transaction Publishers; ISBN 1-56000-694-3
    "Mussolini and Hitler installed the Ustašas in power in Zagreb, making them the nucleus of a dependent regime of the newly created Independent State of Croatia, an Italo-German condominium predicated on the abolition of Yugoslavia."
  18. ↑ Frucht, Richard C. (2005). Eastern Europe: An Introduction to the People, Lands, and Culture. p. 429. ABC-CLIO; ISBN 1-57607-800-0
    "The NDH was in fact an Italo-German condominium. Both Nazi Germany and fascist Italy had spheres of influence in the NDH and stationed their own troops there."
  19. ↑ Banac, Ivo (1988). With Stalin Against Tito: Cominformist Splits in Yugoslav Communism. Cornell University Press, p. 4; ISBN 0-8014-2186-1
  20. ↑ Deutschland Military Tribunal 1950, s. 1302–1303.
  21. ↑ STEINBERG, Jonathan. All or Nothing: The Axis and the Holocaust 1941-43. [s.l.]: Routledge, 2003. Dostupné online. ISBN 9781134436552. S. 44. 
  22. ↑
    • JAREB, Mario. The Independent State of Croatia 1941-45. 1. vyd. [s.l.]: Routledge, 2008. Dostupné online. ISBN 9781003060970. Kapitola The NDH's Relations with Italy and Germany. 
    • MULAJ, Klejda. A Recurrent Tragedy: Ethnic Cleansing as a Tool of State Building in the Yugoslav Multinational Setting. Nationalities Papers. Cambridge University Press, 2008, s. 21–50. Dostupné online [cit. October 19, 2024]. doi:10.1080/00905990500504830. 
    • VIOLANTE, Antonio. The creation of the Kingdom of Croatia in 1941 on the pages of the periodical "L'Illustrazione Italiana". Security Dimensions. International and National Studies. Wyższa Szkoła Bezpieczeństwa Publicznego i Indywidualnego "Apeiron" w Krakowie, 2013, s. 46–58. Dostupné online [cit. October 19, 2024]. 
  23. ↑ a b MEGARGEE, Geoffrey P.; WHITE, Joseph R. The United States Holocaust Memorial Museum Encyclopedia of Camps and Ghettos, 1933–1945, Volume III: Camps and Ghettos under European Regimes Aligned with Nazi Germany. [s.l.]: Indiana University Press, 2018. Dostupné online. ISBN 978-0-253-02386-5. S. 47. 
  24. ↑ The FAME: Croatia – Subdivisions of Croatia through the History [online]. 10 February 2001 [cit. 2017-09-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 February 2001. 
  25. ↑ PUSIĆ, Eugen. Hrvatska središnja državna uprava i usporedni upravni sustavi. [s.l.]: Školska knjiga, 1997. ISBN 9789530304017. S. 173. 
  26. ↑ Ein General im Zwielicht, Memoirs of General Edmund Glaise von Horstenau, vol 76, p. 307, Books.google.com; accessed 4 December 2015.
  27. ↑ a b c d e Until 10/09/43
  28. ↑ a b c d After 10/09/43
  29. ↑ a b PETAR-BRAJOVIĆ, Đuro. Jugoslavija u Drugom svetskom ratu. Beograd: Veljko Vlahović, 1986. S. 35. (srbochorvatština) 
  30. ↑ COLIĆ, Mladenko. Pregled operacija na jugoslovenskom ratištu 1941-1945. Beograd: Vojnoistorijski institut, 1988. 449 s. OCLC 21407794 S. 11. (srbochorvatština) 
  31. ↑ Bosworth, Richard J.B. Mussolini's Italy (2005). New Work: Allen Lane. pp. 112–113.
  32. ↑ Payne 2006.
  33. ↑ GOÑI, Uki. The Real Odessa: Smuggling the Nazis to Perón's Argentina. [s.l.]: Granta, 2002. ISBN 9781862075818. S. 202. 
  34. ↑ Ivanković, Zvonko. Hebrang, Scientia Yugoslavica 1988, pp. 169–170
  35. ↑ Tomasevich 2001, s. 440.
  36. ↑ Das kroatische Konzentrationslager Jasenovac – ZbE [online]. 6 November 2004 [cit. 2017-09-02]. Dostupné online. 
  37. ↑ Georg Lepre, Himmler's Bosnian Division, p. 17.
  38. ↑ Krizman 1980, s. 47–49.
  39. ↑ PYLE, Christopher H. Extradition, Politics, and Human Rights. [s.l.]: Temple University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-56639-823-7. S. 132. 
  40. ↑ Tanner, 1997, p. 149
  41. ↑ Tanner, 1997, pp. 149–150
  42. ↑ WALKER, Gregory Piers Mountford. Official Publications of the Soviet Union and Eastern Europe, 1945-1980: A Select Annotated Bibliography. [s.l.]: Mansell, 1982. ISBN 9780720116410. S. 152. 
  43. ↑ Historical Foundations [online]. Croatian Parliament [cit. 2011-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2011. 
  44. ↑ Hrčak. The Political Economy of Pension Reforms in Croatia 1991–2006. Financial Theory and Practice. 2007, s. 96–151. Dostupné online [cit. 3 June 2011]. Šablona:Better source needed
  45. ↑ Ugovor između Vlade Republike Hrvatske i Vlade Savezne Republike Njemačke o njemačkim ratnim grobovima u Republici Hrvatskoj – (Uredba o potvrđivanju Ugovora između Vlade Republike Hrvatske i Vlade Savezne Republike Njemačke o njemačkim ratnim grobovima u Republici Hrvatskoj, NN-MU 017/1997). Narodne novine. Dostupné online [cit. 23 July 2012]. (chorvatsky) 
  46. ↑ Ognyanova 2000, s. 22.
  47. ↑ Phayer 2000, s. 31.
  48. ↑ a b Independent State of Croatia laws on Croatian – Zakonske osnove progona politickih protivnika i rasno nepodobnih u NDH [online]. [cit. 2011-06-03]. Dostupné online. 
  49. ↑ GOLDSTEIN, Ivo. Jews in Yugoslavia 1918–41: Antisemitism and the Struggle for Equality [online]. Central European University [cit. 2010-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 August 2018. Šablona:Better source
  50. ↑ a b c d THER, Philipp. Temná strana národních států etnické čistky v moderní Evropě. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.] 295 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-257-2133-9, ISBN 80-257-2133-7. OCLC 1188736049 
  51. ↑ JOHNSEN, William T. Deciphering the Balkan Enigma: Using History to Inform Policy [online]. Srategic Studies Institute, U.S. Army War College, 1993. S. 33. Dostupné online. 
  52. ↑ United States Holocaust Memorial Museum about Jasenovac and Independent State of Croatia [online]. [cit. 2011-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 September 2009. 
  53. ↑ KORB, Alexander. The Routledge History of the Holocaust. 1. vyd. [s.l.]: Routledge, 2010. Dostupné online. ISBN 9780203837443. Kapitola Nation-Building and Mass Violence. 
  54. ↑ GOLDSTEIN, Ivo; GOLDSTEIN, Slavko. Jasenovac i Bleiburg nisu isto. [s.l.]: Novi liber, 2011. (chorvatština) 
  55. ↑ Tomasevich 1975, s. 226.
  56. ↑ BIDELEUX, Robert; JEFFRIES, Ian. The Balkans: A Post-Communist History. [s.l.]: Routledge, 2017. Dostupné online. ISBN 978-1-13458-328-7. S. 191. 
  57. ↑ Dubravka Velat, Stanovništvo Jugoslavije u posleratnom periodu /Population in Yugoslavia in the post-war Period/ (Belgrade: SZS, 1988), p. 141. Cited in Projekat Rastko.
  58. ↑ a b Dr. Branislav Bukurov, Bačka, Banat i Srem, Novi Sad, 1978.
  59. ↑ Dulić 2006.
  60. ↑ Charny 1999, s. 18-23.
  61. ↑ Dulić, Tomislav (2004). "Tito's Slaughterhouse: A Critical Analysis of Rummel's Work on Democide". Journal of Peace Research. 41 (1): 85–102. doi:10.1177/0022343304040051. Šablona:JSTOR. Šablona:S2CID.
  62. ↑ Archivovaná kopie. www.listy.cz [online]. [cit. 2015-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-04. 
  63. ↑ http://forum.valka.cz/topic/view/92/13-horska-divize-Waffen-SS-Handschar-chorvatska-c-1-1944-1945

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nezávislý_stát_Chorvatsko&oldid=24862416“