Otevřít hlavní menu
Židovský vězeň v koncentračním táboře Jasenovac, který se stal jedním ze symbolů ustašovské politiky NDH.

Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) jako jeden ze států stojících na fašistické ideologii tvrdě potíral obyvatelstvo, které se nehlásilo k dominantnímu národu (s výjimkou německého, které mělo zvláštní postavení). V duchu nacistické ideologie byl také na území NDH prohlášen za jediný árijský národ národ chorvatský, odvozující svůj původ údajně již od dávných Gótů; Chorvaté byli nyní popisováni jako východní Góti, nikoliv jako jižní Slované.

Chorvatský národ však tvořil sotva polovinu všech obyvatel Chorvatska, které nyní tvořilo kromě chorvatské bánoviny také i Bosna a Hercegovina a celý Srem. Fašistická vláda velmi rychle vydala opatření namířená proti Srbům a Židům. Židé byli buď odvezeni do koncentračních táborů v Německu, nebo v Chorvatsku, některým se podařilo uprchnout do italského prostoru, kde protižidovská opatření neplatila, část se přidala k partyzánům. Tisk, který se dostal rovněž pod kontrolu vládní moci, zahájil očerňovací kampaně proti oběma dvěma početným skupinám obyvatelstva.

Naproti tomu bosenští Muslimové byli považováni za nejčistší složku chorvatského národa. NDH byla prohlášena za zemi dvou náboženství, katolického a islámského. V Záhřebu vznikla úpravou Meštrovićova pavilonu mešita. Hlavním důvodem pro podporu bosenských muslimů byla hlavně snaha rozklížit vztahy se Srby v Bosně a naklonit si toto obyvatelstvo na stranu tehdejšího režimu. Tato myšlenka, ač může znít značně překvapivě, nebyla v chorvatském prostředí nová; již nějakou dobu si s ní pohrávala řada chorvatských politických proudů, které se objevovaly již v druhé polovině 19. století. Cílem bylo nejen jakoukoliv spolupráci mezi národnostmi znemožnit, ale také vzájemné vztahy natolik vyostřit, aby nebyla možná ani kdykoliv v budoucnu.

Srbové tvořili asi 30 % obyvatel státu,[zdroj?] ovšem podle vyjádření ministra Milovana Žaniće[zdroj?] pro ně nebylo v Chorvatsku místo. Nedlouho poté, jakmile se dostali ustašovci k moci byly vyhlášeny zákony na ochranu chorvatského národa proti nepřátelům. A za nepřátele byl označen právě srbský národ, který byl obviněn za všechna příkoří, která se nyní chorvatskému národu činí. Byli proto masově vyháněni, zabíjeni a nuceni ke konverzi ke katolictví. Do konce války bylo do Srbska vyhnáno 300 000 Srbů, asi 200 000 dalších bylo násilně pokatoličtěno. V NDH vzniklo několik koncentračních táborů, největším z nich tábor Jasenovac, dalšími byly např. Kerestinec, Stara Gradiška nebo Koprivnica. Počet obětí koncentračního tábora Jasenovac se odhaduje asi na 90 000. Na mnoha místech byly ustašovskými jednotkami vyvražděny celé srbské vesnice.[zdroj?] Teror se projevil už v květnu 1941 při nájezdech tzv. divokých ustašů.[zdroj?] Již v srpnu Němci a Italové proti této brutalitě protestovali;[zdroj?] jeden z německých generálů v Záhřebu prohlásil že "se ustašovci dočista zbláznili". Toto období bylo později v dobách zhoršených srbsko-chorvatských vztahů 80. a hlavně 90. let 20. století popisováno jako "srbská genocida".

Řada Srbů se přidala k partyzánům, jejichž vliv byl silný zvlášť v Bosně. Vojska NDH (Domobrana) partyzány (a také srabské nacionalisty, tzv. četniky) na místě popravovala. Zvlášť po kapitulaci Itálie se bezpečnostní situace v Chorvatsku neustále zhoršovala a útoků partyzánů přibývalo. Německá armáda byla po bitvě u Stalingradu ve velmi problematické situaci a nemohla si již dovolit zajišťovat kontrolu v Chorvatsku, tím spíš ještě v oblastech, ze kterých se narychlo stáhla poražená Itálie. Ostrá represivní politika proti Srbům tak byla zmírněna, avšak jen slabě. Byla zřízena chorvatská pravoslavná církev a Srbové prohlášeni za Chorvaty pravoslavného vyznání. Řada z nich byla propuštěna z vězení. Podobně jako v okupovaném Srbsku, kde řada četniků spolupracovala s Němci, i Ustašovci začali do jisté míry spolupracovat se srbskými četniky, ve víře že jim pomohou v boji proti komunistům, kteří kontrolovali stále více území. [1] Během války bylo na území Nezávislého státu Chorvatsko zabito mezi 15,9 % – 20 % tamního srbského obyvatelstva.[2]

10. května 1945 vstoupily partyzánská vojska do Záhřebu, což byl konec Nezávislého státu Chorvatsko. Byla obnovena Jugoslávie, a to na základech multietnických. Chorvatsko bylo prohlášeno za svazovou republiku se dvěma konstitutivními národy – Chorvaty a Srby.

ReferenceEditovat

  1. Ridley, Jasper: Tito, Liberec, Dialog 1995.
  2. HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 144. (angličtina)