Zadar

město v Chorvatsku

Zadar (italsky Zara; dalmatsky Jadera) je město v chorvatské Dalmácii, na pobřeží Jaderského moře, 200 km jižně od Záhřebu. V roce 2011 zde žilo 75 062 obyvatel a je pátým největším chorvatským městem. Je správním centrem stejnojmenné župy. Kolem Zadaru se nachází pět národních parků: národní park Krka, národní park Paklenica národní park Severní Velebit, národní park Kornati a národní park Plitvická jezera.

Zadar
Kostel sv. Donáta a římské fórum, pohled z věže zadarské katedrály sv. Anastázie
Zadar – znak
znak
Zadar – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška0 m n. m.
StátChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
ŽupaZadarská
MěstoZadar
Administrativní dělení15 sídel (Babindub, Brgulje, Crno, Ist, Kožino, Mali Iž, Molat, Olib, Petrčane, Premuda, Rava, Silba, Veli Iž, Zadar (22 čtvrtí), Zapuntel)
Zadar
Zadar
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha194 km²
Počet obyvatel75 062 (2011)
Hustota zalidnění386,9 obyv./km²
Etnické složeníChorvati 93 %
Náboženské složeníKřesťanství
Správa
Statusměsto
StarostaBožidar Kalmeta
Vznik384 př. n. l.
Oficiální webwww.grad-zadar.hr
Telefonní předvolba(+385) 023
PSČ23 000
Označení vozidelZD
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

NázevEditovat

V nejstarších dobách se město nazývalo Iader (nijak nesouvisí se jménem moře), později latinsky Diadora (Konstantin VII. Porfyrogennetos jej uvádí ve svém díle De Administrando Imperio, možná šlo o chybu v přepisu Di iadora). V dalmatském jazyce se Jàdra a Jàdera vyslovovalo jako Zàdra a Zàdera. To se projevilo i v pozdějším italském názvu „Zàra“ a chorvatském názvu „Zàdar“. Ten se poprvé objevil ve formě „Zàder“ na dokumentech z 12. století.

Druhé -a- ve slově Zadar je pohyblivé, takže správné skloňování v chorvatštině je do Zadru, v Zadru atp. Použití tvaru Zadaru je v češtině též přípustné.

Patronem města je svatý Chrysogon (Krševan). Podle legendy byl Krševan křesťanský mučedník. Jak rytíř císaře Diokleciána přijal křesťanství. Císař jej dal uvěznit a později stít a hodit do moře. Tělo bylo z moře vytaženo, zázračně spojeno s hlavou a přeneseno do Zadaru. Zde se po přímluvách k němu stalo několik zázraků a v roce 1632 ochránil město od moru. Vděční obyvatelé mu v kostele sv. Krševana v roce 1701 dali vybudovat velký oltář.

PolohaEditovat

Město se nachází v centrální části chorvatského pobřeží Jaderského moře. Historické město se rozvinulo na poloostrovu, který přiléhá k pevnině z jihovýchodní strany (tzv. chorvatsky poluotok). Poloostrov je díky blízkým ostrovům chráněn od otevřeného moře; klidný záliv umožnil historicky vznik vlivného přístavu.

V blízkosti Zadaru se nachází pohoří Velebit a oblast bývalé Krajiny, resp. Liky u hranice s Bosnou a Hercegovinou.

HistorieEditovat

Starověk a raný středověkEditovat

 
Kostel sv. Donáta z 9. století

Osídlení v místě dnešního Zadaru existuje od dávnověku. Nalezeny byly pozůstatky sídel v lokalitách dnešních místních částí Arbanasi a Puntamika.

Už v době 9. století př. n. l. byl dnešní Zadar osídlen ilyrským kmenem Liburnů. V roce 59 př. n. l. se stal municipiem a zhruba o deset let později římskou kolonií. Sídlo bylo postupně romanizováno a obyvatelstvo bylo po nějakou dobu smíšené. Vznikla pravoúhlá síť ulic a fórum. Tehdy zde žilo několik tisíc lidí (zhruba okolo dvou tisíc, nicméně přesné zdroje na počet obyvatel sídla z doby neexistují). Kromě samotného Zadaru se rozvíjelo i jeho okolí, dařilo se zemědělství a rozvíjely se další osady. Ve 4. století žilo ve městě s jeho okolím zhruba dvacet tisíc lidí.[1]

Po pádu Západořímské říše se stal centrem Dalmátské provincie ve Východořímské (Byzantské) říši a sídlem jejího správce. Jako hlavní město thematu je uváděn v sedmém století, ve století devátém je doloženo sídlo biskupství. Po vpádu Slovanů do Dalmácie přetrval Zadar pod správou Byzance a stal se jedním z center zbývající latinské populace (Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini). Vzhledem k tomu, že město bylo opevněno, nepokoušeli se Slované ani Avaři jej dobýt tak, jako tomu bylo v případě dalších sídel Balkánu nebo Panonské nížiny. V městě vznikla celá řada staveb v duchu byzantské a předrománské architektury.[2]

Mezi Uhrami a BenátkamiEditovat

V 10. století Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Než dosáhla natrvalo svého cíle, město se osamostatnilo a na začátku 11. století sem pronikli Chorvati, kteří Zadar s přestávkami ovládali. Později, ve 12. století, válčil Zadar častokrát s Benátkami, po několika útocích ale prohrál a byl vypleněn vojsky Benátek a čtvrté křížové výpravy (1202).

Následovalo několik povstání, ale stejně došlo k připojení pod uherskou vládu. Zadar byl obnoven; na místě trosek mohlo vzniknout nové město, které zahrnovalo i gotické stavby. Války a nestabilita se projevily na složení obyvatelstva. Místní se vystěhovávali na venkov nebo sestěhovávali do města. Postupně se umocňoval slovanský prvek v porovnání s neslovanskými národy. Ladislav I. Neapolský, neapolský král a titulární uherský král (z rodu Anjouvců) vzdal své pomyslné nároky na Dalmácii i Zadar, který několik let fakticky držel, Benátkám. Město bylo 31. července 1409 prodáno za velmi malou sumu 100 000 dukátů.[3] Benátkám pak Zadar podléhal následující čtyři století.

Nová benátská vláda zrušila městu jeho autonomii, což vedlo ke stagnaci. Škody napáchaly i četné morové rány, které postihly Zadar celkem pětadvacetkrát.[1] Nákaza se šířila především vlivem lodní dopravy, nebyly ale řídké ani případy, kdy mor přinesli obchodníci z nedaleké Bosny. Dalším faktorem, který ovlivňoval podobu středověkého a raně novověkého Zadaru, bylo turecké nebezpečí. Město sice nebylo Turky dobyto, nicméně přítomnost mocnosti v nedaleké Bosně, časté výpady, loupení a další se Zadaru podepsaly. Mnozí vesničané se stěhovali do bezpečného města, kam Turci nemohli. Vznikala také nová sídla (předměstí) při zadarských hradbách.

V roce 1783 zde bylo založeno šlechtické divadlo (italsky Teatro Nobile), které bylo v provozu více než sto let.

Pod vládou HabsburkůEditovat

Po pádu Benátské republiky roku 1797 připadl Zadar campoformijským mírem spolu s celou Dalmácií pod vládu Habsburské říše (od r. 1804 Rakouské císařství). Ale už r. 1809 se Rakousko muselo města vzdát ve prospěch napoleonské Francie. Napoleon Zadar začlenil pod nově vytvořené Ilyrské provincie, v jejichž rámci zůstal až do roku 1816. Rakušané nicméně Zadar v roce 1813 neúspěšně obléhali. Celá Dalmácie byla Vídeňským kongresem vrácena Rakousku, které tu utvořilo korunní zemi Dalmatské království. Jeho hlavním městem se stal právě Zadar. Dalmácie zůstala korunní zemí Rakouska (a po roce 1867 Rakouska-Uherska, v jehož rámci spadala do Předlitavska) až do konce 1. světové války. Disponovala zemskou samosprávou, jejímž nejvyšším orgánem byl Dalmatský zemský sněm.

Příchod Francouzů a Rakušanů urychlil modernizaci místní společnosti (jako tomu bylo v celé Dalmácii). Pro Zadar však byl tento trend mnohem intenzivnější, neboť město bylo metropolí korunní země. Již v roce 1806 začaly v místním slovanském (chorvatském) jazyce vycházet první noviny s názvem Kraljski Dalmatin. V roce 1816 získal Zadar první gymnázium a o několik let později (1823) i první park (chorvatsky perivoj). Roku 1832 zde bylo založeno muzeum (dnes je to pobočka chorvatského národního muzea). Roku 1873 byla stržena místní pevnost. Roku 1833 byla dokončena silnice do vnitrozemí, což umožnilo spojení do Záhřebu a do Vídně. Roku 1838 byl dán do užívání městský vodovod. V roce 1868 byl zrušen císařským rozhodnutím status města jako opevněného, což umožnilo jeho průmyslový rozvoj.

V závěru 19. století se v Zadaru úspěšně rozšířila výroba likérů, které byly vyváženy do celého Rakousko-Uherska. V roce 1894 zde bylo zprovozněno elektrické osvětlení, což bylo první na území současného Chorvatska.

Národnostní otázka se ukazovala být i v Zadaru čím dál tím naléhavějším problémem. Místní italsky mluvící obyvatelstvo vyvěsilo v roce 1861 při příležitosti sjednocení Italského království italské vlajky z oken. Přítomý byl také chorvatský nacionalismus.[zdroj?] Rakousko-uherská správa se obávala především prvního uvedeného a pokoušela se posilovat národnostní vědomí Chorvatů na úkor národnostního vědomí Italů. Stejně jako v celé tehdejší Dalmácii ztratil i v Zadaru italský jazyk v roce 1909 statut jazyka oficiálního. To vedlo k protestům místního italsky mluvícího obyvatelstva.

20. stoletíEditovat

 
Město v roce 1909.
 
Zadar jako italská enkláva.

Na počátku 20. století byl přítomný skromný ale jistý rozvoj turistického ruchu. I pro vzdálené a pro zbytek Habsburské monarchie těžko dostupné město nastoupilo období prvních návštěvníků. Roku 1902 zde byl otevřen např. první hotel (Hotel Bristol). Několik desítek let rakouské správy a status hlavního města korunní země měly za následek populační růst Zadaru, sestěhovávali se sem především dalmatští Italové z menších sídel celého pobřeží.

Během první světové války byla o město vedena mezi Spojenci debata, zdali připadne Itálii, nebo vznikajícímu jihoslovanskému státu. Italská média město (stejně s dalšími v centrální Dalmácii považovala za "neosvobozené území". I přes veškeré úsilí exilových jugoslávských představitelů, mezi něž patřili např. Ante Trumbić a další, však Zadar nakonec jižní Slované nezískali.[4]

Po první světové válce se roku 1920 Zadar, už předtím obsazený italskou armádou, stal podle Rapallské smlouvy součástí Itálie, jež okolo něj zřídila enklávu s rozlohou 104 km² (tzv. Zadarská provincie (italsky Provinzia di Zara) Město, z téměř tří čtvrtin italskojazyčné, pak po celé meziválečné období tvořilo důležitou oporu italské moci na Jadranu. V roce 1921 bylo prohlášeno svobodným přístavem. Odloučenost města od zbytku země (přes moře) nicméně těžce dopadala na místní ekonomiku. Vláda se pokoušela Zadar rozvíjet, avšak to se ukázalo být obtížné vzhledem k hospodářské krizi, která propukla roku 1929.

Kromě toho se Italové se italská správa zasazovala o italianizaci enklávy s cílem snížit podíl chorvatského, resp. slovanského obyvatelstva. Přítomná zde také byla i armáda, vojsko tvořilo nemalý počet obyvatel Zadaru. Jednalo se o nejmenší italskou provincii a tvořily ji pouze dvě obce: Zadar a Lastovo. Při posledním oficiálním italském sčítání lidu v roce 1936 měl Zadar 22 844 obyvatel, ostrov Lastovo potom 2 458. Odtržení Zadaru od zbytku regionu znemožnilo další proces dosídlování obyvatel do města, díky čemuž bylo město jediným na východním pobřeží Jaderského moře, jehož počet obyvatel nerostl.

V dubnové válce byla invaze do jugoslávského království prováděna mimo jiné i ze zadarské enklávy. Po rychlé okupaci bylo její území následně rozšířeno na úkor mezitím vyhlášeného Nezávislého státu Chorvatsko o několik dalších obcí až po Obrovac a Šibenik. Za druhé světové války byl Zadar jako důležitá fašistická pevnost mnohokrát (nejméně 70x) bombardován v letech 1943 a 1944[5] britským a americkým letectvem. Po osvobození (31. října 1944) byl v rámci Chorvatska začleněn do Jugoslávie; Italové byli povětšinou vyhnáni[zdroj?] a město bylo znovu osídleno Chorvaty z vnitrozemí. Záhřeb byl do značné míry poničen a zůstalo v něm žít pouhých 6000 obyvatel. Kromě Italů (cca 10 000) odešlo z města ale také nemálo chorvatského obyvatelstva.

Poválečná obnova byla nesnadná. Do města se dosídlili noví obyvatelé, kteří přišli především z ekonomicky slabších částí Dalmácie v blízkosti Zadaru. Někteří také přišli z okolních ostrovů. Návrat do původního života symbolizovala např. obnova divadla – dne 27. března zde poprvé zahrál soubor Chorvatského národního divadla.

Po válce se stalo město turistickým centrem, což umožnilo populační růst. Důležitá byla rovněž i obnova válkou poničeného města, která odstartovala až v polovině padesátých let.[6] Atraktivitu města zvýšila výstavba jadranské magistrály. V druhé polovině 60. let byla do Zadaru přivedena železnice z nedalekého Kninu. Město se stalo atraktivním pro nové obyvatele a co do počtu obyvatel předstihlo Dubrovník a Šibenik.

V roce 1982 byla vyhlášena veřejná soutěž na vznik památníku Josipu Brozu Titu v centru Zadaru. Měl se nacházet naproti chrámu sv. Donáta. I když bylo přihlášeno poměrně hodně návrhů od hlavních umělců tehdejší Jugoslávie, nebylo nakonec rozhodnuto o žádném z nich a památník nebyl vybudován.[7]

V roce 1991, kdy bylo ostřelováno Jugoslávskou lidovou armádou a dva roky obléháno. Zásobování a kontakt se zbytkem Chorvatska byl uskutečněn přes nedaleký ostrov Pag. Východně od Zadaru začínala tzv. Republika Srbská krajina, která byla dobyta během Operace Bouře v roce 1995. Hranice procházela těsně za městem u vesnic Murvica a Zemunik a přerušena byla i tzv. Jadranská magistrála, především severně od města. Prostor frontové linie byl zaminován, riziko z min přetrvávalo ještě dlouhou dobu po skončení konfliktu.

Po skončení války se ze Zadaru odstěhovala řada obyvatel srbské národnosti, resp. národností bývalé Jugoslávie. Stažena odsud byla také i bývalá Jugoslávská lidová armáda.

ObyvatelstvoEditovat

Na základě údajů ze sčítání lidu z roku 2011 mělo město 71 471 obyvatel. Společně s dalšími okolními sídly, které administrativně spadají pod město, a které se nachází především na nedalekých ostrovech, to potom bylo 75 062 lidí. Celá aglomerace města Zadaru bez ohledu na správní hranice zahrnuje nejspíše až 90 000 obyvatel.

EkonomikaEditovat

Ekonomika města je založená především na turistice; do Zadaru směřují návštěvníci ze zahraničí během letních měsíců a turistické sezony. Turistický průmysl i ekonomika města jsou nicméně značně závislé pouze na letním období

Sídlí zde rovněž i řada společností, které se zabývají námořní dopravou apod. Značný význam má rovněž i místní přístav.

Do roku 1991 byl Zadar rozsáhlým způsobem industrializován. Význam v té době hrál např. potravinářský průmysl, výroba nápojů a likérů, rybích konzerv apod. Existoval zde závod na výrobu šicích strojů s názvem Bagrat.[8] Město má i nadále zájem na získání investic v oblasti zpracovatelského průmyslu, především v oblasti rozvinutých technologií.

Kultura a památkyEditovat

Zadar

KulturaEditovat

V Zadaru sídlí Archeologické muzeum (založené v roce 1832) a místní pobočka chorvatského národního muzea. Mimo jiné se zde nachází také Muzeum starověkého skla (chorvatsky Muzej antičkoga stakla), dále muzeum Zlata a stříbra Zadaru (chorvatsky Zlato i srebro grada Zadra), Etnografické muzeum a Zadarské námořní muzeum (chorvatsky Pomorski muzej Zadar). Mezi další muzea patří např. Muzeum iluzí.

Město má vlastní knihovnu, dále zde sídlí také odborná knihovna (chorvatsky Znanstvena knjižnica Zadar). Třetí uvedenou je Knihovna státního archivu v Zadaru (chorvatsky Knjižnica Državnog arhiva u Zadru).

Od roku 1960 se v Zadaru pravidelně konají Hudební večery u svatého Donáta (chorvatsky Glazbene večeri u Sv. Donatu), které patří mezi největší a nejznámější místní kulturní akce. Hlavní divadelní festival v Zadaru nese název Zadar snů (chorvatsky Zadar snova). Pořádá se zde pravidelně i tzv. Zadarské kulturní fórum a Zadarské filmové fórum. Hlavní divadelní akcí je Zadarské divadelní léto (chorvatsky Zadarsko kazališno ljeto).

Památky, zajímavosti a pamětihodnostiEditovat

Historická část města leží na poloostrově, který je od pevniny oddělen Zadarským kanálem. V Zadaru jsou pozůstatky z dob římské vlády, jsou to hlavně části opevnění, z nichž však byla většina zbořena za dob rakouské nadvlády. Také se zachovalo římské fórum, chrám a bazilika a mnoho kostelů a klášterů ze středověku. Obranný systém Zadaru byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO společně s dalšími lokalitami pod jednotným zápisem „Benátské obranné stavby z období 15. až 17. století: Stato da Terra – západní Stato da Mar“.

  • Pevninská brána (chorvatsky Kopnena vrata, italsky Porta Terraferma) je součástí bývalého opevnění a hlavní vstupní branou do historické části města. Ještě v 19. století byla jedinou vstupní branou do města. V renesančním slohu ji v roce 1543 vystavěl architekt Michele Sanmicheli (1484–1559). Má dva malé postranní vchody pro pěší a jeden velký uprostřed. Nad ním je zobrazen svatý Chrysogon (sveti Krševan) na koni, kterého má město i ve znaku. Ještě výše je zobrazen okřídlený lev svatého Marka, symbol Benátské republiky. Brána byla vybavena padacím mostem, který byl zrušen v roce 1875.
  • Nová brána, směřující k Městskému mostu.
  • Brána svatého Demetera (Dimitrije) na východní straně historického centra.
  • Brána svatého Chrysogona, na konci ulice Marka Karamana.
  • Řetězová brána chorvatsky Lančana vrata).
  • Náměstí pěti studní (Trg pet bunara). Náměstí z roku 1574 bylo vybudováno nad velkou nádrží pro sběr vody. Voda se vytahovala přes pět osmihranných studní, po kterých náměstí dostalo i název. Nachází se zde i několik historických budov jako Městská strážnice (Gradska straža) z 16. století, Městská lodžie (Gradska Loža) a radnice u roku 1936. V areálu radnice se dochoval starochorvatský kostelík sv. Vavřince (Sveti Lovre) z 11. století.
  • Arsenal, vojenské skladiště pro potřeby loďstva Benátské republiky, dnes se jedná o kulturní památku. Jmenuje se stejně jako slavná loděnice přímo v Benátkách
  • Městské opevnění, známé též pod názvem Muraj, středověkého původu, dochované jsou jen části.
  • Kalelarga, též Široká ulice, hlavní třída ve středu města, směřující k Lidovému náměstí (chorvatsky Narodni trg).
  • Fórum, původní římské fórum, umístěné pod základy katedrály sv. Donáta v centru města.

KostelyEditovat

Ostatní instituceEditovat

V Zadaru má generální konzulát také Severní Makedonie a Kosovo.

DopravaEditovat

Město leží poblíž dálnice A1 ze Záhřebu do Dubrovníku, která byla do města dovedena po roce 2000. U města se nachází dva výjezdy z dálnice. Mimo jiné z ní do města vede také přivaděč (silnice č. D 424), tkerý vede k místnímu přístavu a také do místní části Gaženica.

V roce 1966 byla vybudována železnice do Kninu, který leží na železniční trati ze Záhřebu do Splitu. Na počátku 21. století byl však význam trati především v dopravě nákladní a veřejná meziměstská doprava byla realizována především linkami autobusů. Původní projekt rekonstrukce trati byl odložen v druhé dekádě 21. století poté, co se ukázalo být problematické zaminované území v okolí tratě. Železniční stanice stojí v jihovýchodní části města, v blízkosti přístavu a je to stanice hlavová.

Z přístavu jezdí trajekt do italské Ancony; kromě městského přístavu se nachází ještě jeden v lokalitě Gaženica jihovýchodně od středu města. Ten slouží pro trajekty a menší lodě.

Mezinárodní letiště leží asi 14 km východně od města u obce Zemunik. Letiště slouží jako destinace pro nízkonákladové aerolinky.

Administrativní děleníEditovat

Zadar se administrativně dělí na 32 čtvrtí: Arbanasi, Belafuža, Bili Brig, Bokanjac, Brodarica, Crvene Kuće, Diklo, Donji Brig, Dračevac Zadarski, Dražanica, Gornji Bilig, Jazine, Jazine 2, Gaženica, Maslina, Mocire, Novi Bokanjac, Petrići, Ploča, Plovanija, Pudarica, Puntamika, Ričina, Sinjoretovo, Skročini, Smiljevac, Stanovi, Špada, Varoš, Vidikovac, Višnjik a Voštarnica.

Partnerská městaEditovat

ŠkolstvíEditovat

V Zadaru sídlí univerzita, která patří k nejstarším v Chorvatsku. Vznikla ze školy při dominikánském klášteře již v závěru 14. století. Kromě toho ve městě působí 16 středních škol, jedna z nich je střední hudební škola, tři z nich jsou gymnázia a jedna je škola námořní.

Dále zde stojí jedenáct škol základních, z nichž jedna funguje při Římskokatolické církvi (chorvatsky Katolička osnovna škola Ivo Mašina).

SportEditovat

V Zadaru se nachází Hala Krešimira Ćosiće, velká sportovní krytá hala. Je součástí rozsáhlého sportovního areálu, jehož součástí je i fotbalový stadion nebo plavecký bazén.

Hlavním fotbalovým týmem byl až do roku 2020 NK Zadar, nahradil jej HNK Zadar (od následující sezony). Basketbalový manšaft nese název KK Zadar.

Od roku 1960 se zde pravidelně koná závod s názvem Memoriál Davida Zdrliće.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Vera Graovac: Populacijski razvoj Zadra, str. 52 (chorvatsky)
  2. PAVLOVIĆ, Zoran. Modern World Nations: Croatia. [s.l.]: Chelsea House Publishers, 2003. 117 s. ISBN 0-7910-7911-2. S. 51. (angličtina) 
  3. Vera Graovac: Populacijski razvoj Zadra, str. 53 (chorvatsky)
  4. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Prva vlada i prva politička kriza, s. 28. (chorvatština) 
  5. Bombardiranje Zadra siječnja i veljače 1944.. Večernji. Dostupné online [cit. 2021-12-22]. (chorvatština) 
  6. Zadar je, razrušen savezničkim bombama, nakon rata dodatno stradao miniranjem građevina koje su mogle biti sačuvane. Za obnovu grada zaslužan je jedan veliki Hrvat. Slobodna Dalmacija. Dostupné online [cit. 2021-12-22]. (chorvatština) 
  7. BISERKO, Sonja. Jugoslavija: Poglavlje 1980–1991. Bělehrad: Helsinški odbor za ljudska prava u Srbiji, 2021. ISBN 978-86-7208-221-0. S. 813. (srbština) 
  8. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 296. (srbochorvatština) 
  9. PAVLOVIĆ, Zoran. Modern World Nations: Croatia. [s.l.]: Chelsea House Publishers, 2003. 117 s. ISBN 0-7910-7911-2. S. 86. (angličtina) 

Externí odkazyEditovat