Sarajevo

hlavní město Bosny a Hercegoviny

Sarajevo (srbskou cyrilicí Сарајево) je hlavní město Bosny a Hercegoviny. Současně je i střediskem autonomní entity Federace Bosny a Hercegoviny (FBaH) a jedné z jejích samosprávných jednotek, Kantonu Sarajevo. Od historické části Sarajeva bylo v polovině 90. letech 20. století odděleno v souvislosti s válkou v Bosně a Hercegovině Východní Sarajevo (Istočno Sarajevo, do roku 2006 Srpsko Sarajevo), ležící v Republice srbské.

Sarajevo
Сарајево
Sarajevo
Pohled na starou část města
Pohled na starou část města
Sarajevo Сарајево – znak
znak
Sarajevo Сарајево – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 500[1] m n. m.
Stát Bosna a HercegovinaBosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina
Entita Federace Bosny a Hercegoviny
Kanton Sarajevo
Administrativní dělení 4 obvody (općiny/opštiny)
Sarajevo
Sarajevo
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 141,5 km²
Počet obyvatel 297 416
Hustota zalidnění 2101 obyv./km²
Etnické složení Bosňáci, Chorvati, Srbové
Náboženské složení sunnitský islám, římskokatolické křesťanství, pravoslavné křesťanství
Správa
Starosta Abdulah Skaka
Vznik 1462
Oficiální web www.sarajevo.ba
Telefonní předvolba (+387) 33
PSČ 71 000
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sarajevo je přirozeným politickým, ekonomickým, kulturním a dopravním centrem státu. Se svými 275 524 obyvateli (2013) na ploše 141,5 km² (s předměstskými obcemi zde žije celkem 555 210 obyvatel[2]) je největším a nejhustěji osídleným městem v zemi. V Sarajevu sídlí Předsednictvo Bosny a Hercegoviny (kolektivní hlava státu), dvoukomorový Parlament Bosny a Hercegoviny, Rada ministrů Bosny a Hercegoviny, Ústavní soud Bosny a Hercegoviny, Centrální banka Bosny a Hercegoviny, nejvyšší orgány Federace Bosny a Hercegoviny a Kantonu Sarajevo. Proslavilo se jako dějiště Sarajevského atentátu, který započal první světovou válku i jako dějiště Zimních olympijských her 1984.

NázevEditovat

Ve středověku je doložena existence pevnosti s názvem Hodidjed. Lokalita byla známá pod názvem Vrhbosna. Ten pravděpodobně pochází ze spojení slov „vrh“ (kopec, hora) a „Bosna“ (řeka, která v západní části údolí pramení).[3] Název je v současné době v této podobě používán pro označení diecéze Římskokatolické církve, která v Sarajevu sídlí.

Začátkem 16. století, konkrétně od roku 1507, se používá – a je i doložený – současný název Sarajevo. Vyvinul se z tureckých jmen jako Saraj-ovasi[3], Bosna-saraj a Sarajbosna, přičemž slovo saraj označuje palác a do turečtiny bylo převzato z perského سرای. Obdobné slovo pro palác se vyskytuje i v řadě dalších toponym po světě, např. Mugalsaráj v Indii, nebo Saray v blízkosti Istanbulu v Turecku. Obyvatelstvo mluví slovanským jazykem jej přijalo do podoby Sarajevo. Existuje nicméně spor ohledně toho, zda koncovka -evo v názvu je skutečně slovanského původu, nebo je také původem z turečtiny a zdali původní turecký název označoval louky okolo paláce.

Oficiální název města v Osmanské turečtině zněl Saraybosna (a moderní turečtina jej převzala). Město mělo řadu přezdívek, do bosenštiny pronikl turecký výraz şehir v podobě šeher, který jej označoval prostě jako město. Díky své náboženské i kulturní rozmanitosti bylo přezdíváno také jako Damašek severu[zdroj?] nebo Evropský Jeruzalém.

HistorieEditovat

 
Pohled na Sarajevo před rokem 1697.
 
Malba, zachychující Latinský most v Sarajevu s místním obyvatelstvem v roce 1883.
 
Návštěva Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu jen několik chvil před atentátem, který odstartoval první světovovou válku.
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Sarajeva.

Raná slovanská dobaEditovat

Ve středověku byl prostor dnešního Sarajeva tvořen shlukem vesnic se společným tržištěm a pevností Hodidjed. Lokalita byla známá pod názvem Vrhbosna. Ten pravděpodobně pochází ze spojení slov „vrh“ (kopec, hora) a „Bosna“ (řeka, která v západní části údolí pramení).[3] Již roku 1239 zde vznikla katedrála zasvěcená sv. Petrovi. Název Vrhbosna dodnes používá zdejší katolická diecéze.

Od roku 1263 byla doložena existence citadely, zničena byla však při příchodu tureckých vojsk v 15. století.[4]

Osmanská nadvládaEditovat

Osmanská říše obsadila město roku 1435,[5] kdy turecký paša dobyl hrad Hodidjed na území současného města. Postupně se začal projevovat kulturní a společenský vliv nových vládců a šířil se islám. V 60. letech 15. století vzniklo z podnětu správce města Isak-bega Ishakoviće kryté tržiště (bezistan), vodovod, a v neposlední řadě byly také vybudovány i objekty muslimské vakufské nadace a od roku 1477 byly přístupné i veřejnosti. Vznikl tedy základ současného středu města[6][7]. V první polovině 16. století se správcem města stal Gazi Husrev-beg, jenž nechal postavit mešitu, medresu (muslimskou střední školu) a další veřejné stavby. V té době bylo Sarajevo nejlidnatějším sídlem své provincie, nicméně jako administrativní centrum pro danou správní jednotku sloužila Banja Luka (někdy před 15541639) a nato Travnik (1699–1850).[8]

Roku 1697 však rozvoj rychle ustal, když město vyplenila rakouská vojska pod vedením Evžena Savojského.[9] Město bylo sice obnoveno, kvůli úpadku Osmanské říše však nikdy nedosáhlo rozkvětu, který zažilo v 15. století. Rovněž ztratilo postavení centra ejáletu.[10]

Osmané vládnoucí městu si však uvědomovali blízkost nedalekého Rakouska a Uher, proto nechali v roce 1729 vybudovat městské opevnění (dnes čtvrť Vratnik) a na kopci nad městem pevnost (Bijela tabija).[11] V jejich vládě se však v 19. století pomalu začaly objevovat první trhliny a náznaky úpadku; v roce 1827 se vzbouřili janičáři[10], později se objevovaly i další vzpoury pod vedením Huseina-kapetana Gradaščeviće (1831), který požadoval pro Bosnu autonomii. Roku 1842 zde vznikla i první pošta a mezi lety 1850 a 1878 zde sídlil též osmanský místodržící.

Období rakouské správyEditovat

Dne 13. července 1878 bylo na Berlínském kongresu rozhodnuto, že Bosna a Hercegovina bude obsazena Rakousko-Uherskem. Tak se také i stalo; 19. srpna téhož roku do města vstoupily rakouské jednotky. Bosna se stala protektorátem císařství a Sarajevo její metropolí. Obyvatelstvo Sarajeva vnímalo novou nadvládu s velkou nelibostí; především díky tomu, že Rakousko bylo dlouhodobým nepřítelem Osmanské říše, vnímané navíc jako centrum katolického vlivu.[12]

Po obsazení Rakousko-Uherskem se Sarajevo začalo výrazně architektonicky měnit, a to z města orientálního v město evropského stylu.[13] Největší zásluhu na této přeměně měl architekt českého původu Karel Pařík, který v letech 18841939 vyprojektoval většinu veřejných staveb v Sarajevu. Na vzhledu moderního města se na přelomu 19. a 20. století výrazně podepsalo i několik dalších českých architektů – např. František Blažek, Karel Pánek, Marian Pařík (syn Karla Paříka), Alexander Wittek, Jan Kotěra, Bedřich Hacar, Josef Pospíšil a další. Za rakousko-uherského protektorátu nastal oproti předchozí stagnaci rychlý rozvoj – vznikly továrny, školy, železnice a byla zavedena tramvajová doprava. Začalo se psát latinkou namísto arabicí (bosenskou variantou arabského písma) a cyrilice. V roce 1882 získalo město železniční spojení.[14]

Počet obyvatel začal pozvolna růst. Zatímco v roce 1879 mělo Sarajevo 21 337 obyvatel, roku 1895 to bylo již 38 083 a v roce 1910 51 919 lidí.[15] Tento nárůst však do značné míry odrážel narůstající počet přistěhovalců z Rakousko-Uherska, kteří do Bosny přišli ve snaze zemi zmodernizovat a dále rozvíjet. Zatímco v roce 1879 bylo město většinově muslimské, roku 1910 byl podíl muslimského a katolického obyvatelstva 1:1.[14]

Město navštívil roku 1910 i císař František Josef I. Čtyři roky nato zde došlo k atentátu na Františka Ferdinanda d'Este, historické události mezinárodního významu. 28. června 1914 byl na konci Latinského mostu u budovy radnice a parlamentu postřelen následník rakousko-uherského trůnu, který týž den zraněním podlehl. Útočníkem byl srbský nacionalista Gavrilo Princip. Událost dala podnět k první světové válce, ve městě začaly první okupační správou řízené násilnosti mezi tamějšími Srby, Bosňáky a Chorvaty.

První polovina 20. stoletíEditovat

Po vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se Sarajevo ocitlo ve vnitrozemí nového státu. Jugoslávské království však na rozdíl od Rakousko-Uherska nemělo dostatečné prostředky na dotování dalšího rozvoje města, a tak došlo k útlumu překotného stavebního boomu. Od roku 1929 bylo město z administrativního hlediska centrem tzv. Drinské bánoviny, jedné z devíti administrativních jednotek v rámci královské Jugoslávie, jež nerespektovaly historické a národnostní hranice. V této době zde žilo mezi 60 a 70 tisíci obyvatel.

Radikální změnu politického uspořádání přinesla až druhá světová válka. Království Jugoslávie se rozpadlo během invaze Německa a Itálie, na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko. Za vlády tzv.Ustašovců docházelo k systematickému vyvražďování hlavně Srbů a Židů. Právě Židé, ale též Romové a další označovaní jako podlidé, byli odváženi do koncentračních táborů. Chorvatští fašisté se snažili muslimské Bosňáky zahrnout do svého národního korpusu[16], aby tak dosáhli navýšení počtu obyvatel svého vlastního národa, zároveň se formou provokací snažili vyostřit jejich vztahy s bosenskými Srby.[17]

Během druhé světové války procházela Sarajevem hranice sfér vlivu Německa a Itálie v Nezávislém státu Chorvatsko.[18]

Období socialistické JugoslávieEditovat

 
Hořící budova bosenského parlamentu v roce 1992, během Války v Bosně a Hercegovině.

Sarajevo bylo osvobozeno komunistickým odbojem 5. dubna 1945.[19] V té době zde žilo 108 000 obyvatel.[20] Kromě příchodů lidí, kteří museli město kvůli válce opustit, přitahovalo Sarajevo další obyvatelstvo především díky překotné industrializaci Bosny a Hercegoviny, se kterou počítal první pětiletý plán z konce 40. let a výstavba nových továren. Za pomocí československých odborníků byl vypracován nový urbanistický plán metropole republiky.[21]

V pozici metropole jedné z méně rozvinutých republik Jugoslávie bylo Sarajevo štědře dotováno federálními zdroji, počet obyvatel i zastavěná plocha se rozrůstaly. Vystavěna byla panelová sídliště, továrny, muzea a školy. Roku 1961 bylo Sarajevo domovem pro 142 423 obyvatel[22], o dvacet let později zde žilo již 448 500 lidí.[5] Z provinčního města se opět stalo jedno z významných sídel na Balkáně.

Hlavní událostí, která udávala tón v Sarajevu přelomu 70. a první poloviny 80. let, byly XIV. Zimní olympijské hry zahájené 15. února 1984. Díky nim bylo do Sarajeva a jeho okolí investováno nemalé množství finančních prostředků. Především byly dokončeny dlouhodobě rozestavěné projekty a zmodernizována infrastruktura.[23][24]

Na přelomu 80. a 90. let zde žilo již podle sčítání lidu 429 672 obyvatel. Avšak od poloviny 80. let byla Jugoslávie spíše ve stagnaci. Jako hlavní centrum průmyslové výroby republiky bylo Sarajevo postiženo ekonomickou krizí značně. Jen v létě roku 1990 došlo masové stávce, kdy se do Sarajeva sjeli dělníci z několika dalších měst.[25]

Válka a nezávislostEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Protiválečná demonstrace v Sarajevu 1992 a Obléhání Sarajeva.

Během jugoslávské krize byla v dubnu 1992 vyhlášena nezávislost republiky Bosny a Hercegoviny. V napjaté atmosféře, kdy válka probíhala již v sousedním Chorvatsku a vyhlašování různých autonomních oblastí v různých částech republiky bylo možné očekávat brzké přelití konfliktu i do Sarajeva. Poté, co padly první výstřely v Bijeljině, začaly tisíce obyvatel největšího města Bosny a Hercegoviny protestovat proti válce.[26] Město následně od května 1992 začala bombardovat a později obléhat, již nyní výhradně srbská, Jugoslávská lidová armáda (JNA), a to po celé tři roky války. Zničeno bylo mnoho významných památek, celé město bylo silně poškozeno. Dodávky elektřiny, vody, tepla a lékařské péče ustaly, a místní obyvatelé se ocitli v nesnesitelných podmínkách. Válka si podle odhadů vyžádala v Sarajevu 12 000 mrtvých a 50 000 zraněných. Konflikt ukončila až mírová smlouva z amerického Daytonu podepsaná 19. prosince 1995 v Paříži. Podle ní většina města připadla muslimsko-chorvatské federaci v rámci Bosny. Malá část byla od města oddělena jako tzv. Srbské (dnes Východní) Sarajevo.

Ze strachu před možnou odplatou a za masivní propagandy bosenskosrbského vedení se z města vystěhovaly další tisíce Srbů, kteří dnes žijí ve východní Bosně. Počet srbských obyvatel se snížil ze 157 193 osob na cca 18 000 lidí.[27] Do Sarajeva naopak začali přicházet uprchlíci (především Bosňáci), z východní Bosny, kteří dosud pobývali v dalších velkých městech – Tuzle a Zenici.[zdroj?] Po válce následovala dlouhá obnova, která byla realizována za pomoci řady mezinárodních organizací a skončila v první dekádě 21. století.

Přírodní poměryEditovat

 
Mapa města z OpenStreetMap.
 
Koševský potok, přítok řeky Miljacky.

Město se nachází mírně jihovýchodním směrem od pomyslného geografického středu Bosny a Hercegoviny, 195 km jihozápadně od Bělehradu, 290 km jihovýchodně od Záhřebu, 163 km východně od Splitu na pobřeží Jaderského moře, 137 km severně od Dubrovníka a 170 km severozápadně od Podgorici v Černé Hoře.

Rozkládá se na obou březích údolí řeky Miljacky a částečně zasahuje i do údolí řeky Bosny. Zhruba třináct kilometrů široké údolí, které je orientováno západo-východním směrem, se rozevírá postupně směrem na západ. Jeho podoba určovala i směr rozvoje samotného Sarajeva. Historické centrum města (okolo tržnice Baščaršija) se nachází na východním okraji údolí, blízko úzké soutěsky, kterou řeka Miljacka protéká. Novější části města byly zbudovány potom níže po proudu v širším údolí a v blízkosti soutoku s řekou Bosnou.

Střed města se nachází v nadmořské výšce 511 m n. m., Ilidža na samém západním okraji města potom v nadmořské výšce 498 m n. m. Okolní krajina je velmi hornatá; nejvyšším vrcholem je Treskavica s 2 088 m n. m. Směrem na sever, na jih i na východ je Sarajevo v bezprostřední blízkosti obklopeno řadou horských masivů a vrcholků (např. Trebević, Bjelašnica, Jahorina, Igman apod.)

Podnebí a vodstvoEditovat

Podnebí zde je mírné. Sarajevo se nachází nedaleko rozhraní mírného kontinentálního a teplého středomořského podnebí. Roční průměr teplot činí 10 °C, léta jsou mírná (průměr 18,1 °C), zimy studené (0,3 °C).[28] Nejteplejším měsícem v roce je červenec, nejchladnějším pak leden. Nejvyšší zaznamenaná teplota v Sarajevu byla 40° C 19. srpna 1946, nejníže pak rtuť teploměru klesla 24. ledna 1942 na –26,4 °C. Ve srovnání s pobřežím Jaderského moře jsou zde časté zimy bohaté na sníh i mrazy. Léta jsou naopak horká.

Průměrný úhrn srážek za rok zde dosahuje 932 mm; nejdeštivějším měsícem je říjen a nejsušším březen.[29] Stejně jako ve zbytku balkánského poloostrova jsou během letních měsíců i zde srážky řídké. Nejvíce slunečných hodin je ve měsíci srpnu, a to průměrně 1830, nejvíce oblačnosti se zde vyskytuje v měsíci prosinci.

Na území města Sarajeva kromě řeky Bosny, Miljacky a Željeznice zasahují ještě následující vodní toky: Zujevina, Ljubina, Misoča, Stavnja, Tilava, Dobrinja, Bijela rijeka, Crna rijeka, Mošćanica, Vogošćanska rijeka a další. Jedním ze známých vodních toků v Sarajevu je např. Koševský potok, který se vlévá do řeky Miljacky u Eiffelova mostu a haly Skenderija.

Sarajevo je prosté jakýchkoliv vodních nádrží, jezer, větších rybníků a dalších umělých vodních ploch.

Flora a faunaEditovat

Lesy, které obklopují Sarajevo a pokrývají svahy výše zmíněných horských masivů, tvoří různé druhy především jehličnanů, konkrétně jedle, smrk, borovice a další. Z listnatých stromů jsou zastoupeny bříza, topol a líska.

V roce 1939 byla na svazích Trebeviće založena K. Malým botanická zahrada (zcela zničená během druhé světové války. V rámci lesnické fakulty Sarajevské univerzity bylo roku 1948 v nadmořské výšce 1530 m n. m. zřízeno arboretum.

Ochrana životního prostředíEditovat

Sarajevo je město obklopené horami, lesy a přirozenými parky. To ukládá místní samosprávě poměrně velký úkol v oblasti ochrany životního prostředí. 51,5 % území města se nachází na nadmořské výšce nad 700 m n. m.[30] Riziko kromě šíření nelegálních skládek (z nichž některé jsou umístěny v blízkosti vodních zdrojů) a nedostatečné ochrany životního prostředí představuje také šíření a vznik černých staveb[30], které jsou palčivým problémem celého regionu.

Není řešena problematika odtoku vody z jednotlivých skládek. Zhruba pětina všech domů na území Kantonu Sarajevo není napojena na kanalizační síť.[31]

Znečištění ovzdušíEditovat

Kvalita ovzduší v Sarajevu je jedním z často diskutovaných témat. Podle informací z databáze Světové zdravotnické organizace z roku 2016 činila průměrná roční koncentrace malých polétavých částic (PM 2,5) 30 μg na 1 m3, což překračuje zhruba trojnásobně hodnoty uváděné ve Směrnici pro kvalitu ovzduší WHO. Znečištění ovzduší měří Federální hydrometerologický ústav (bosensky Federalni hidrometerološki zavod[32]

Za viníka problematického stavu ovzduší ve městě považují jeho představitelé především dopravu a obtížné geografické podmínky (město je v údolí).[30]

ObyvatelstvoEditovat

Struktura obyvatelstvaEditovat

 
Etnické složení jednotlivých částí města (včetně Východního Sarajeva v roce 2013.

Sarajevo je co do počtu obyvatel nejlidnatějším městem v zemi. V roce 2013 zde žilo 275 524 obyvatel, což je oproti 429 672 v roce 1991 značný pokles. Podílely se na něm především události spojené s válkou z let 1992–1995, kdy město opustilo přes 100 000 jeho původních obyvatel a změna hranic města, která následovala po skončení konfliktu.

Válečný konflikt pozměnil také etnické složení sarajevské populace. V roce 1991 ve městě (v dnešních městských obvodech/općinách Stari Grad, Centar, Novi Grad, Novo Sarajevo) žilo 361 735 obyvatel, z toho 182 503 (50,5 %) Muslimů/Bosňáků, 92 271 (25,5 %) Srbů, 24 241 (6,7 %) Chorvatů a 47 083 (13,0 %) Jugoslávců. V širších hranicích (10 městských obvodů) pak mělo Sarajevo 527 049 obyvatel, z toho 259 470 (49,2 %) Muslimů/Bosňáků, 157 143 (29,8 %) Srbů, 34 873 (6,6 %) Chorvatů a 56 470 (10,7 %) Jugoslávců.[33]

Ještě před vypuknutím bojů v květnu 1992 z města odešla značná část obyvatelstva. Bylo rozděleno mezi Federací Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou, přičemž většina plochy i obyvatelstva zůstalo v prvně uvedené entitě.

V roce 2002 žilo ve čtyřech městských obvodech 230 130 (77,4 %) Bosňáků, 35 606 (12,0 %) Srbů a 22 380 (7,5 %) Chorvatů. V současné době tvoří 52 % obyvatel tu část Sarajevanů, kteří se ve městě usídlili během svého života.[34] Přistěhovalectví ze zbytku země do metropole stále pokračuje.

Při posledním sčítání lidu byly údaje za jednotlivé obvody města ohledně národnosti jeho obyvatel následující:

obvod (općina) celkem Bosňáci Srbové Chorvati ostatní
Centar 55 181 41 702 (75,57 %) 2 186 (3,96 %) 3 333 (6,04 %) 7 960 (14.,42 %)
Novi Grad 118 553 99 773 (84,16 %) 4 367 (3,68 %) 4 947 (4,17 %) 9 466 (7,98 %)
Novo Sarajevo 64 814 48,188 (74,35%) 3 402 (5,25%) 4 639 (7,16%) 8 585 (13,24%)
Stari Grad 36 976 32 794 (88,69 %) 467 (1,3 %) 685 (1,85 %) 3 030 (8,19 %)
celkem 275,524 222,457 (80.74%) 10,422 (3.78%) 13,604 (4.94%) 29,041 (10.54%)

Hustota osídlení Sarajeva činí 2470,1 osob na km2. Ze čtyř městských obvodů je nejhustějí osídleno Novo Sarajevo, které tvoří především výškové panelové bloky (7525,5 osob/km2. Nejnižší míra hustoty osídlení je v obvodu Stari Grad (742,5 os./km2.

Náboženský životEditovat

Sarajevo je centrem jak bosenského islámu, tak i Římskokatolické církve a srbského pravoslaví. Staletí dlouhé dějiny s těmito třemi dominantními náboženstvími rovněž sdílí i místní židovská komunita.

Na rozdíl od ostatních měst je Sarajevo nábožensky heterogenní;[35][36] nachází se zde kostely, synagogy i mešity (celkem 86). V 80. letech 20. století byl poměr mezi věřícími relativně vyrovnaný; Sarajevo bylo velmi multikulturním městem – přezdívalo se mu evropský Jeruzalém. Byl zde značný počet např. smíšených manželství apod.[37] Míra náboženské rozmanitosti nicméně značným způsobem poklesla po válce v 90. letech 20. století, kdy se vystěhovala značná část místní srbské komunity a dominantní roli získal do té doby jen do jisté míry převažující sunnitský islám. Dle sčítání lidu z roku 2013 se 225 088 osob (81,69 % obyvatel) Sarajeva přihlásilo k sunnitskému islámu, 12 608 (4,58 %) k Římskokatolické církvi a 10 532 (3,82 %) k pravoslaví. Zhruba deset procent obyvatel se potom deklarovalo jako jiného náboženství, nebo jako ateisté.

Obecní správa a politikaEditovat

Místní částiEditovat

 
Administrativní rozdělení Kantonu Sarajevo (žlutě a oranžově). Oranžové místní části jsou součástí samotného města Sarajeva.
 
Znak města.

Město se dělí administrativně na 4 občiny (Centar, Novi Grad, Novo Sarajevo a Stari Grad). Tyto čtyři celky, které jsou samosprávné, se dělí ještě na menší oblasti, tzv. osídlená místa (bosensky naseljena mjesta), kterých je celkem 76 a jsou srovnatelné s místními částmi, resp. jsou trochu menší. Mají význam ze statistického, poštovního i volebního hlediska, nemají však svoji samosprávu.

Administrativní dělení (dvojstupňové) je následující

Před válkou v Bosně a Hercegovině bylo území města z administrativního hlediska podstatně rozsáhlejší. Tvořilo jej celkem 6 općin; dvě z nich byly vyděleny ze samostatného města a zařazeny pod novou správní jednotku s názvem Kanton Sarajevo. Jihovýchodní okraj města připadl po roce 1995 v souladu s Daytonskou dohodou Republice srbské a stal se součástí tzv. Východního Sarajeva. Pod něj spadají např. části Dobrinje, místní část Lukavica a obec Pale, která se rozkládá od Sarajeva východním směrem.

Zastupitelstvo a starostaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam představitelů Sarajeva.

Zastupitelstvo města Sarajeva (bosensky Gradsko vijeće) je nejvyšším orgánem samosprávy města. Tvoří jej 28 zastupitelů. Obyvatelé města volí ve čtyřech volebních okrscích vždy po sedmi zastupitelích z řad zastupitelů místních částí. Představitelé konstitutivních národů (Srbové, Chorvati a Bosňáci) jsou v sarajevském městském zastupitelstvu každý zastoupeni minimálně dvacetiprocentním počtem. Pro další národnosti jsou vyhraněna dvě křesla. Tyto kvóty jsou uplatňovány bez ohledu na výsledky komunálních voleb.

V čele města Sarajeva stojí starosta (primátor), který jej zastupuje navenek. Úřad starosty byl zřízen v roce 1878 v souvislosti se správní reorganizací města po nástupu rakousko-uherské nadvlády. Od roku 2017 je starostou města Abdulah Skaka.

Znak a vlajkaEditovat

Znak města Sarajeva, který byl přijat v roce 2000, zobrazuje typické střechy města v zelené barvě, dále v černé barvě městské hradby a v modré barvě řeku Miljacku s bílým mostem.

Vlajka Kantonu Sarajevo zobrazuje devět hvězd, které představují devět općin kantonu, zahrnuje dále prvky ze Svrzova domu a rozetu katedrály srdce Ježíšova, která se nachází v centru Sarajeva.

HospodářstvíEditovat

 
Moderní budovy, ve kterých sídlí různé společnosti. V pozadí se nachází Novo Sarajevo.
 
Historická budova sarajevského pivovaru.

Sarajevo patří vzhledem ke svému významu a centralistickému charakteru ekonomiky Bosny a Hercegoviny k hospodářsky nejsilnějším oblastem v zemi. Jeho ekonomická prosperita stojí jak na průmyslu, tak i na službách a v neposlední řadě i na turistice. Sídlí zde bosenská centrální banka a sarajevská burza.

Hlavní město se podílí na 25 % HDP země. Zboží odsud je vyváženo nejvíce do Chorvatska, Srbska a Německa, v dovozu hraje značný význam opět Chorvatsko. S chorvatským přístavem Ploče (dříve Kardeljevo) má Sarajevo přímé železniční spojení a místní přístav má pro město i bosenskou ekonomiku značný význam.

Nejvíce pracovních míst je koncentrováno v městských obvodech Centar a Novo Sarajevo. V roce 2014 činil průměrný čistý plat v kantonu Sarajevo 1039 konvertibilních marek[38] (cca 14 000 Kč).

Zemědělství a ostatní prvovýrobaEditovat

Zemědělsky jsou využívány některé plochy v okolí ústí řeky Miljacky do Bosny a dále rovinatá krajina v údolí řeky Željeznica. Většina nezastavěného území města Sarajeva je tvořena nicméně různými parky, lesy nebo lukami.

PrůmyslEditovat

Během existence socialistické Jugoslávie bylo Sarajevo překotným tempem industrializováno. Důvody pro to byly jak přirozené (jednalo se o hlavní město republiky Bosny a Hercegoviny), tak i politické (město se nacházelo v horách daleko od hranic a pro případ konfliktu by spolu se zbytkem Bosny mohlo tvořit oporu jugoslávskému průmyslu). Sídlila zde celá řada průmyslových podniků, jako např. ŠIPAD, UNIS, Energoinvest, Hidrogradnja, FAMOS, UPI a Unioninvest. Tyto společnosti se zabývaly téměř všemi odvětvími průmyslu; ŠIPAD byl dřevozpracující podnik, FAMOS vyráběl motorová vozidla. Sídla těchto společností patří k ukázkám architektury druhé poloviny 20. století v centru Sarajeva.

Kromě státních firem zde vznikly později i podniky některých soukromých společností, kterým bylo umožněno v socialistické Jugoslávii působit. Jedná se např. o továrnu společnosti Volkswagen (dnes jsou zde vyráběny vozy pro Škoda Auto) a Coca-Cola. Sídlí zde také skupina Prevent, která dodává díly do automobilů a nábytku.

Mezi potravinářské podniky, které sídlí ve městě, patří např. Sarajevská pivara (sarajevský pivovar, založen ještě v dobách existence Rakosuko-Uherska) a továrna na výrobu tabáku.

V roce 1981 mělo město Sarajevo 133 % průměru celojugoslávského HDP.

SlužbyEditovat

Ve městě má své závody mnoho zahraničních společností, jako například Harris Communications, Brown&Root. Na počátku 21. století byla v Sarajevu zbudována početná moderní obchodní centra, mezi které patří např. Bosmal City Centar, jehož vlastníkem je bosensko-malajsijská společnost, potom další objekty, jako např. Mercator, Merkur aj.

Telekomunikace a médiaEditovat

Jako centrum celé země je Sarajevo rovněž i střediskem veškerých telekomunikačních služeb a masmédií, které jsou provozovány na celostátní úrovni. Sídlí zde státní televize (kanál BHRT), dále pak televize Federace Bosny a Hercegoviny (též součást té státní) s názvem FTV (RTV FBiH). Vysílá rovněž i kantonální stanice, v neposlední řadě pak i mnoho komerčních kanálů, jako například NTV Hayat, TV Pink nebo TV OBN. Televize vysílá ze Sarajeva již od roku 1961.[39]

V Sarajevu též mají své sídlo také celostátní deníky Oslobođenje a Dnevni Avaz. Oba dva sídlí v jednom velkém komplexu ve čtvrti Novo Sarajevo, který je mediálním centrem Sarajeva. Mezi další tituly, které však nejsou tak významné, patří například Slobodna Bosna, Jutarnje novine či chorvatskojazyčný Hrvatska riječ.

DopravaEditovat

 
Baščaršija v roce 1989 s tramvají Tatra K2 československé výroby.
Podrobnější informace naleznete v článku Tramvajová doprava v Sarajevu.

Sarajevo je přirozeným dopravním uzlem celé země. Je napojeno na místní dálniční síť (prochází tudy dálnice A1), vede odsud značný počet silnic celostátního významu. Směřují sem také dvě železniční trati; trať do Ploče k Jaderskému moři a trať do města Bosanski Šamac na sever země. Město má také vlastní mezinárodní letiště. Veřejnou dopravu zajišťují tramvaje, trolejbusy a autobusy.

Silniční dopravaEditovat

Kromě zmíněné dálnice směřuje ze Sarajeva do dalších měst i řada silnic, konkrétně: silnice M5 směrem do Travnika, Banja Luky a Bihaće, dále silnice M17 do Zenici a Doboje, potom silnice M18 do Tuzly, na východ potom vede silnice M5 do měst Višegrad a Goražde a k údolí řeky Drina a hranici se Srbskem. Na jih směřuje silnice M18 přes město Foča k Dubrovníku a silnice M17 vede na západ k městu Mostar. Meziměstské a mezinárodní spojení Sarajeva je hodnoceno samotným magistrátem jako těžce nedostačující[30], především i díky faktu, že žádná z bosenských dálnic nesměřuje přímo do sousedních zemí, resp. nebyla dokončena. Výhledově má být prostřednictvím dálnic město spojeno s pobřežím Jaderského moře, Podriním i severní části země.

Vzhledem k hornatému charakteru terénu není okolo města vedený žádný okruh, který by byl srovnatelný s jinými obdobně velkými městy. Z jižní strany údolí řeky Miljacky nicméně existuje ulice Put Mladih Muslimana, která plní roli dopravního přivaděče a obchvatu centra města. Obdobná třída ze severní strany byla dokončena pouze z části (tvoří ji tunel Patriotické ligy pod sídlištěm Ciglane). Tyto dopravní tahy byly realizovány v souvislosti s přípravami města na pořádání ZOH v roce 1984. Hlavní dopravní osou, kudy je vedena i stěžejní tramvajová trať, je třída Zmaja od Bosne, resp. třída Maršála Tita v centru města.

Veřejná dopravaEditovat

Veřejnou dopravu zajišťují tramvaje, trolejbusy a autobusy. Na místní vrchol Trebević je provozována lanová dráha. Tramvajová síť je vedena v ose města, ve směru toku řeky Miljacky. V provozu je již od roku 1884 (jako koňka) a poté od roku 1895 jako elektrifikovaná. Jednu hlavní trať s odbočkou na železniční nádraží mají ve třetí dekádě doplnit nové tratě.[40] Doplňuje jí síť trolejbusová, která zajišťuje spojení pro místní části Koševo, Alipašino polje a Skenderija. Zbytek města obsluhují autobusy. Na místní vrchol Trebević je provozována lanová dráha.

V první polovině druhé dekády 21. století prosazoval místní architekt Muzafer Osmanagić vybudování sítě metra v Sarajevu. Vzhledem k chronickému nedostatku finančních prostředků pro dopravní stavby v regionu obecně však tento projekt nebyl převzat samosprávou a nebyl realizován. Odhadované náklady měly dosáhnout výše 150 milionů KM. [41]

Autobusové nádraží se nachází v bezprostřední blízkosti železničního nádraží, na křižovatce ulic Put života a Halila Kajtaza a je dosažitelné tramvajovými linkami. Východní Sarajevo má vlastní autobusové nádraží a nemá vlastní železniční stanici.

Železniční dopravaEditovat

Sarajevo je jedním z center železniční sítě Bosny a Hercegoviny. Dvě z výše zmíněných tratí ústí na hlavním nádraží, které se nachází blízko lokality Marijin dvor západně od centra města.

Železnice, která byla zavedena do Sarajeva za Rakousko-uherské nadvlády v konci 19. století podstatným způsobem ovlivnila podobu i rozvoj města. První vlak do Sarajeva přijel v roce 1882. Kromě současných dvou tratí existovala v minulosti i východní dráha, která měla vlastní nádraží v místní části Bistrik. V současné době je význam železniční dopravy na meziměstské a mezinárodní dopravě pro bosenskou metropoli poměrně nízký; většina destinací je lépe dostupná silniční dopravou. Značný význam mají mezinárodní spoje; během olympijských her v roce 1984 byl v provozu olympijský vlak z Bělehradu, přímé spojení se srbskou metropolí bylo ze Sarajeva obnoveno až v roce 2009.[42]

Letecká dopravaEditovat

Sarajevské mezinárodní letiště (IATA:SJJ), do rozpadu Jugoslávie zvané Butmir,[43] bylo vybudováno pro zimní olympijské hry v roce 1984 a je dobře známé z časů občanské války, kdy se stalo jediným koridorem k obléhanému městu využívaným jednotkami OSN, se nachází na jihozápadě metropole nedaleko řeky Bosny. Letiště je z celostátního (ne však z celoevropského) hlediska velmi významné; dopravu sem zajišťuje mnoho dopravců, jako například B&H Airlines, Austrian Airlines, Alitalia, Aero Flight, Lufthansa, Air Serbia, Croatia Airlines a mnozí další. V roce 2004 bylo na letišti odbaveno 397 000 cestujících, což je velký rozdíl od roku 1996, kdy to bylo pouhých 25 000.[44] V roce 2017 prošlo branami letiště celkem 957 971 pasažérů, což činí 61,4 % všech cestujících leteckou dopravou na území Bosny a Hercegoviny. Většina cestujících směřuje do a z města v letních měsících.[45]

SpolečnostEditovat

ŠkolstvíEditovat

 
Střední technická škola v Sarajevu.
 
Budova právní fakulty.
 
Budova Veterinární fakulty.

Jako velké a historicky významné město mělo Sarajevo první vzdělávací instituce již v dobách existence osmanské nadvlády. První škola vyššího typu zde vznikla roku 1531, založil ji Gazi Husrev-beg, druhý správce Bosny za Osmanské nadvlády. Jmenovala se hanikah a jednalo se o súfijskou školu. Vyučovalo se zde islámské právo (šarí‘a, fikh), teologie, filozofie, existovala také i univerzitní knihovna. Do 19. století se jednalo o nejvýznamnější školu v celé Bosně a Hercegovině; spolupracovala s tehdejší istanbulskou medresou.

V dějinách sarajevského školství svoji roli sehrály také Šarí‘atská soudní škola (jejíž budovu navrhl český architekt Karel Pařík). Na její tradici navazuje v současné době Fakulta islámských věd.

Vysoká škola moderního typu (Univerzita v Sarajevu) byla otevřena až roku 1949. Jednalo se o sloučení několika dislokovaných fakult (např. lékařské a právnické[46]) pod hlavičkou nové instituce. V druhé polovině 20. století se pak univerzita dále rozvíjela a pomáhá zakládat nové školy podobného typu po celé republice (v Banja Luce, Mostaru a Tuzle). 70. a 80. léta potom byla ve znamení oddělování některých fakult od univerzity. Přibyly i nové studijní obory (např. technické a umělecké akademie). Rozvoj školství však poznamenal rozpad Jugoslávie, válka, politická nestabilita a pomalé hospodářské oživení po skončení konfliktu.

Univerzita v Sarajevu obnovila činnost první rok po válce, roku 1996. V dnešní době spolupracuje s dalšími vysokými školami v Evropě, v USA a v arabském světě. V roce 2012 bylo v Sarajevu evidováno celkem 33 435 studentů vysokých škol.

Na počátku 21. století Sarajevanům sloužilo kromě vysokého školství též kolem čtyřiceti[30] základních a třiceti středních škol. Město provozuje i 34 školek, které slouží zhruba pro dvě tisícovky dětí.[30]

Od roku 1966 sídlí v Sarajevu i Akademie věd a umění Bosny a Hercegoviny.[47]

KulturaEditovat

Unikátní kulturní scéna města Sarajeva je výsledkem dlouhých dějin, v nichž se vystřídala řada impérií, vlivů početných náboženství i myšlenkových směrů. V neposlední řadě je ovlivněna i poslední válkou z konce 90. let 20. století. Mezi učence a spisovatele, kteří v Sarajevu působili, patří např. Vladimir Prelog, Zlatko Topčić nebo Abdulah Sidran. Dva roky v Sarajevu také studoval jugoslávský nositel Nobelovy ceny za literaturu, Ivo Andrić.

Hlavní divadelní scénou v Sarajevu je Národní divadlo, které sídlí ve středu města na břehu řeky Miljacka. Založeno bylo v roce 1921 a je nejstarším profesionálním divadlem v zemi. Po druhé světové válce jej doplnilo divadlo Kamerni teatar 55, která se věnuje modernějším divadelním hrám. Roku 1977 spatřilo světlo světa i Divadlo mladých. Mimo to vzniklo v podobné době i Divadlo pionýrů, loutkové divadlo a další. Od roku 1992 působilo ve městě i Sarajevské válečné divadlo (SATR). Od roku 1953 existuje i Sarajevská filharmonie.[48]

V Sarajevu působí také i značné množství muzeí a galerií. Mezi ně patří např. Městské muzeum (které vzniklo po druhé světové válce), Zemské muzeum (nejstarší v zemi, založené v roce 1888), Historické muzeum Bosny a Hercegoviny, Olympijské muzeum, Muzeum Židů Bosny a Hercegoviny, Muzeum válečného dětství, Muzeum literatury a divadelního umění Bosny a Hercegoviny, Muzeum Aliji Izetbegoviće, které sídlí v historické bráně v místní části Vratnik a další. Na místě Sarajevského atentátu v centru města se nachází muzeum věnované rakousko-uherské nadvládě nad Bosnou s podtitulkem let 1878–1918. Turisté často navštěvují i muzeum v Butmiru, které je věnované tunelu pod místním letištěm. Ten sloužil během Obléhání Sarajeva pro dodávky léků a pomoci těžce zkoušenému městu i obecně.

Festivaly a populární kulturaEditovat

Během každého roku se konají různé festivaly, jako například Baščaršijske noći (Baščaršijské noci; hudební, taneční a jiná kulturní představení), Sarajevska zima (převážně výstavy) či Sarajevský jazzový festival. Od roku 1995 se koná každoročně v srpnu[49] také i festival filmový. Celkem se ročně ve městě uskuteční okolo padesáti kulturních akcí.

Za dob Jugoslávie bylo hlavní město Bosny a Hercegoviny známé také jako centrum pop rocku; některé dnes úspěšné místní skupiny pocházejí právě ze Sarajeva. Mezi takové se řadí např. Indexi (1962), Ambasadori (1968), Bijelo dugme (1974; jedna z nejpopulárnějších popových skupin na území tehdejší Jugoslávie), Plavi orkestar, Zabranjeno pušenje, a dalších. Místní hudební scéna ovlivnila řadu jugoslávských zpěváků a zpěvaček, mezi které patřili Zdravko Čolić, Kemal Monteno, Dino Merlin, Seid Memić Vajta, Hari Mata Hari, Mladen Vojičić, Željko Bebek a dalších. Sarajevo bylo centrem Nového primitivismu (bosensky Novi primitivizam), vysílán odsud byl i v celé Jugoslávii populární satirický pořad Top lista nadrealista.

O městu Sarajevu zpívá také irská skupina The Cranberries ve své písni Bosnia z roku 1996.

Odehrává se zde také film V zemi krve a medu, ve kterém účinkovala v hlavní roli Angelina Jolie. V jugoslávské kinematografii vynikal především film Valter brani Sarajevo, který se zde odehrává a dále snímky Vzpomínáš na Dolly Bell? nebo Otec na služební cestě od Emira Kusturici. Po skončení bosenské války zde vznikly filmy Grbavica nebo Sasvim lično.

TuristikaEditovat

 
Most přes řeku Miljacku ve středu města.

Sarajevo bylo turisticky velmi aktivní destinací již v době existence socialistické Jugoslávie a tento statut si udrželo i po válce v 90. letech 20. století a následné obnově města. Nachází se zde řada kulturních památek z období osmanské nadvlády, architektura typická pro období existence Rakousko-uherska, jakož i moderní stavby z dob královské i socialistické Jugoslávie.

Kromě historického středu města a početných památek jsou navštěvovány také místní parky a okolní příroda. Hlavním parkem ve středu Sarajeva je neprozíravě pojmenovaný Velký park, který se nachází v blízkosti lokality Džidžikovac. Východně od středu města v soutěsce řeky Miljacky se nachází další oblíbené výletní místo, a to Kozí most (bosensky Kozja ćuprija). Řada turistických tras směřuje i na jižní svahy vrcholu Trebević a k vrcholu Zlatište, případně k věži Barice Kula severně od města apod. V blízkosti Sarajeva se nacházejí také nekropole tzv. stećků.

Na svazích řeky Miljacky se nachází řada míst, které poskytují unikátní výhledy na město. Mezi ně patří např. pozůstatky fortifikačních systémů (Žuta tabija, Bijela tabija), doplňují je výškové budovy v samotném městě (např. Avaz Twist Tower, Alta Shopping Center, BBI Center, Hotel Hecco Deluxe).

Pro rozvoj turistiky byly značnou reklamou již Zimní olympijské hry v roce 1984.[50] Slibný potenciál nicméně přerušila válka v první polovině 90. let 20. století. Již v roce 2006 označil Lonely Planet Sarajevo jako 43. nejlepší turistickou destinaci světa a v prosinci 2009 bylo vybráno jako jedno z deseti měst, které stojí za to navštívit v roce 2010.

Během prvních dvou desetiletí 21. století počet návštěvníků metropole Bosny a Hercegoviny setrvale rostl. Jen v roku 2019 město navštívilo 733 259 osob. Kromě návštěvníků z Evropy i řady zemí celého světa je metropole Bosny a Hercegoviny oblíbená také u turistů z Turecka a arabských zemí. V polovině druhé dekády 21. století vznikla v blízkosti města dokonce i uzavřená komunita pro arabské vlastníky, kteří zde žijí odděleně od místních obyvatel.[51]

Turistický ruch se na sarajevské ekonomice podílí hodnotou 2,9 % HDP a zaměstnává okolo 26 tisíc osob.[30]

Kulturní památkyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam památek v Sarajevu.
 
Tržnice Tašlihan ve středu města je bývalý orientální bazar.

Vzhledem k dlouhé historii zahrnující mnoho období, kdy se střídaly různé kultury i náboženství, je hlavní město Bosny a Hercegoviny relativně bohaté na množství různých památek, jak křesťanských, tak i muslimských, či židovských. 95 objektů po celém městě je evidováno jako národní památka (bosensky nacionalni spomenik.[30]

Na území Sarajeva se nacházely různé muslimské sakrální stavby, mezi které lze zařadit například mešitu Mehmed-bega Minetoviće (stála v letech 14631464), prvního bosenského sandžakbega, mešitu Bali-bega Malkočeviće (14751476) na Bistriku, dále sem také patří mešita Ajas-bega, Jahja-pašova mešita, mešita Sarače-Ismaila a mnoho dalších. Ani jedna z nich se však nedochovala do dnešních dnů. Totéž i platí o křesťanských stavbách; původní předosmanské stavby bosenské církve byly buď přebudovány, či zničeny za vlády Osmanů. Stejný osud potkal i tři historické věže; Ablakovićovu, Babićovu věž a Fadilpašićovu věž (žádné z nich již nestojí).[52] Hodinová věž (bosensky Sahat kula) se nicméně do současné doby dochovala. Nejstarší stavby v dějinách Sarajeva vznikaly v okolí dnešní tržnice Baščaršija s ikonickou dřevěnou fontánou Sebilj. Obytné domy, které připomínají tureckou minulost v Sarajevu, jsou např. Svrzův dům nebo Inat kuća.

Na kopci nad historickým městem je dochované opevněné město Vratnik, které vzniklo v první polovině 18. století. Kromě samotných hradeb zde stojí tři historické brány (např. Višegradská brána). V jedné z nich také sídlí i muzeum zasvěcené první hlavě státu nezávislé Bosny, Aliji Izetbegovićovi.

Z období existence Rakousko-Uherska pochází řada budov v evropském stylu od neoklasicismu až po secesi. Zastoupen je také pseudomaurský sloh. Z uvedených staveb vyniká především budova Národní a univerzitní knihovny Bosny a Hercegoviny v samotném středu města. Nápadné jsou také objekty na nábřeží řeky Miljacky (např. hlavní pošta, budova Právní fakulty, nebo Zemská tiskárna). Mezi secesní stavby patří také bývalá kasárna Jajce, případně Filipovićeva kasárna blízko třídy Bistrik. Obnoven byl rovněž i Hudební pavilon v centru města v parku At mejdan. Počet kulturních památek z této doby je poměrně početný a nemálo z nich (jak bylo již uvedeno), projektovali čeští architekti, především Karel Pařík.

Z kulturních památek meziválečného období vyniká např. Budova Centrální banky na Titově třídě nebo Vakufský mrakodrap, který se nachází u věčného plamene v centru města. Poválečnou architekturu poté zastupuje např. budova hygienického ústavu, nebo sídlo společnosti ŠIPAD. Památkově chráněným objektem je i budova nádraží, projektovaná českým architektem. Dále od centra stojí i brutalistické stavby (např. sídlo firmy Elektroprivreda BiH, budova televize). Na břehu Miljacky lze nalézt i excentrický dům s názvem Papagajka.

SportEditovat

 
Sportovní hala Zetra, kde se konala některá utkání ZOH 1984.
 
Sportovní hala Skenderija.

Sarajevo na sebe upoutalo pozornost roku 1984 pořádáním zimních olympijských her. Po těchto hrách zůstal ve městě značný počet moderních sportovišť, například stadion Koševo, hala Zetra, hala Skenderija (pro účel her přestavěná).

Velmi populární je zde fotbal; ve městě sídlí dva prvoligoví rivalové FK Željezničar (od 1921) a FK Sarajevo (od 1946). První z těchto týmů dosáhl největšího úspěchu dosáhl v sezóně 1971/72 v rámci jugoslávské první fotbalové ligy, kdy získal první místo. Byl šestinásobným mistrem v rámci bosenské fotbalové ligy v sezónách 1997/98, 2000/01, 2001/02, 2009/10, 2011/12, 2012/13. Druhý uvedený klub dosáhl největšího úspěchu v jugoslávské lize v sezónách 1966/67 a 1984/85, kde získal druhé místo.

Další kluby (např. FK Olimpic a NK SAŠK Napredak) se účastní nižších soutěží. V dalších sportech, například basketbalu, je úspěšný tým KK Bosna, který se proslavil hlavně vítězstvím v evropském poháru v roce 1979.

Od roku 2003 se pravidelně v Sarajevu koná tenisový turnaj BH Telecom Indoors.

Od roku 2007 je pravidelně pořádán Sarajevský marathon. Jistou tradici má také i cyklistický závod Giro di Sarajevo, které se v roce 2015 účastnilo 2200 jezdců.

Jižně od samotného Sarajeva se lokalitě Vidikovac nachází areály pro pořádání zimních sportů. Další resort lze najít např. v pohoří Ogorjelica. Skokanské můstky se nachází v pohoří Igman. Některé areály, které sloužily pro zimní olympijské hry v roce 1984, byly během války v závěru 20. století zničené a pro svůj původní účel tak již nejsou využívány. Město Sarajevo si jako jeden ze svých cílů ve strategickém plánu vytyčilo obnovu těchto areálů.[30]

V únoru 2019 pořádalo město Sarajevo společně s Východním Sarajevem Evropský olympijský festival mládeže.

OceněníEditovat

Město Sarajevo uděluje každý rok vybraným osobnostem Ocenění města Sarajeva 6. dubna (bosensky Šestoaprilska nagrada Grada Sarajeva). Ocenění má tři kategorie, mohou jej získat jak jednotlivci, tak i organizace. Uděluje jí zastupitelstvo města na slavnostním setkání dne 6. dubna při příležitosti výročí osvobození města v druhé světové válce. Poprvé bylo uděleno v roce 1956 Voji Dimitrijevićovi. Mezi nositeli jsou např. Emir Kusturica, Milanko Renovica, nebo Edin Džeko. Cena vzhledem k válečným událostem nebyla udělována v letech 19931997.

Čestné občanství města Sarajeva udělují místní političtí představitelé od roku 2000. Obdrželi jej různí světoví státníci, mezi nimiž byli např. i bývalý francouzský prezident Jacques Chirac, Otto von Habsburg nebo Tadeusz Mazowiecki. Z osobností regionu získali čestné občanství např. Predrag Matvejević, Đelo Jusić nebo Nataša Kandić.

Klíč od města Sarajeva (bosensky Ključ Grada Sarajeva) je udělováno domácím i zahraničním osobnostem za mimořádný přínos pro rozvoj míru, kultury a světu. Má podobu doslovného klíče a doprovodného dokumentu. Od vzniku tohoto ocenění jej obdrželo celkem devět osob, např. Richard Holbrooke, který se zasloužil o Daytonskou dohodu, nebo Valentin Inzko, Vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu.

OsobnostiEditovat

 
V Sarajevu se narodil bývalý srbský prezident Boris Tadić.
 
Zpěvák Dino Merlin je rovněž původem z bosenské metropole.

Partnerská městaEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Sarajevo na bosenské Wikipedii a Sarajevo na anglické Wikipedii.

  1. O Sarajevu [online]. Město Sarajevo [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Výsledky sčítání lidu v Bosně a Hercegovině za rok 2013 (bosensky)
  3. a b c R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 31. (bosenština) 
  4. Sarajevo [online]. Columbia Encyclopedia [cit. 2009-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-08-29. (anglicky) 
  5. a b Geografický místopisný slovník světa. Praha: Academia, 1999. ISBN 80-200-0445-9. S. 698. 
  6. Valerijan, Žujo; Imamović, Mustafa; Ćurovac, Muhamed (1997). Sarajevo. Svjetlost.
  7. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 39. (bosenština) 
  8. EKMEČIĆ, Milorad. Stvaranje Jugoslavije 1790–1918. Bělehrad: Prosveta, 1989. 663 s. S. 623. (srbochorvatština) 
  9. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 46. (bosenština) 
  10. a b R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 47. (bosenština) 
  11. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 48. (bosenština) 
  12. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 60. (bosenština) 
  13. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 83. (bosenština) 
  14. a b R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 88. (bosenština) 
  15. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 87. (bosenština) 
  16. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 199. (bosenština) 
  17. SAVICH, Carl. Islám pod hákovým křížem: Velký Muftí a nacistický protektorát Bosny a Hercegoviny, 1941–1945 [online]. Projekat Rastko, 2001 [cit. 2009-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-15. (anglicky) 
  18. BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb: Školska knjiga 589 s. S. 43. (chorvatština) 
  19. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 231. (bosenština) 
  20. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 238. (bosenština) 
  21. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 258. (bosenština) 
  22. Příruční slovník naučný, III. díl, str. 21
  23. RAMET, Pedro. Nationalism and Federalism; Yugoslavia 1963 - 1983. Bloomington: Indiana University Press, 1984. Dostupné online. ISBN 0-253-33972-3. Kapitola Controversies in the Economic Sector, 1965-82, s. 185. (angličtina) 
  24. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 273. (bosenština) 
  25. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 277. (bosenština) 
  26. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 307. (bosenština) 
  27. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 377. (bosenština) 
  28. Teploty a srážky [online]. Federální statistický úřad, 2006-8-3 [cit. 2009-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. (anglicky) 
  29. Average Conditions - Sarajevo, Bosnia-Hercegovina [online]. BBC [cit. 2009-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-12. (anglicky) 
  30. a b c d e f g h i Strategie rozvoje města Sarajeva na stránkách místního magistrátu (bosensky)
  31. Green Cantonal Action Plan for Sarajevo (anglicky)
  32. Měření kvality ovzduší v Sarajevu na stránkách Federálního hydrometerologického ústavu (bosensky)
  33. Popis stanovništva 1991 – Federalni zavod za statistiku. fzs.ba [online]. [cit. 2017-03-17]. Dostupné online. (bosensky) 
  34. Demografie [online]. Město Sarajevo [cit. 2009-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-23. (anglicky) 
  35. Religion by location - Sarajevo [online]. Adherents.com [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Informace [online]. Archdiocese of Vrhbosna [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. PHILLIPS, Douglas A. Modern World Nations: Bosnia and Herzegovina. [s.l.]: Chelsea House Publishers, 2004. 117 s. Dostupné online. ISBN 0-7910-7911-2. S. 14. (angličtina) 
  38. tabulka na vládním portálu Kantonu Sarajevo zis.ks.gov.ba (bosensky)
  39. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 207. (srbochorvatština) 
  40. Článek na portálu radiosarajevo.ba (bosensky)
  41. Archiv článku na portálu ekapija.ba (anglicky)
  42. Článek na portálu rts.rs (srbsky)
  43. Historijat razvoja aerodrowa Sarajevo [online]. Sarajevské mezinárodní letiště [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (srbsky) 
  44. Statatistic data for Sarajevo Airport [online]. Zahid Krcic [cit. 2009-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2001-06-19. (anglicky) 
  45. Statistiky provozu na archivu webu sarajevského letiště (bosensky)
  46. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 121. (srbochorvatština) 
  47. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 240. (srbochorvatština) 
  48. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 95. (srbochorvatština) 
  49. PHILLIPS, Douglas A. Modern World Nations: Bosnia and Herzegovina. [s.l.]: Chelsea House Publishers, 2004. 117 s. Dostupné online. ISBN 0-7910-7911-2. S. 92. (angličtina) 
  50. GRANDITS, Hannes; TAYLOR, Karin. Sunčana strana Jugoslavije: Povijest turizma u socijalizmu. Záhřeb: CEU Press, 2013. ISBN 978-953-7963-03-3. S. 344. (chorvatština) 
  51. Článek na portálu dnevnik.hr (chorvatsky)
  52. KREŠEVLJAKOVIĆ, Hamdija. Kule i odžaci u Bosni i Hercegovini. [s.l.]: [s.n.] 83 s. 
  53. Fraternity cities [online]. Město Sarajevo [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • ČANKOVIČ, Miodrag. Sarajevo u socijalističkoj Jugoslaviji. Sarajevo: Istorij, 1988. 
  • JANČAR, Drago. Krátká zpráva z dlouho obléhaného města. Sarajevo, 1994. Olomouc: Votobia, 1997. 90 s. ISBN 80-7198-276-8. 
  • KARAHASAN, Dževad. Loučení se Sarajevem. Praha: Mladá Fronta, 1995. 118 s. ISBN 80-204-0548-8. 
  • NICHOLSON, Michael. Tisíc mil z mrtvé země. Praha: Columbus, 1995. ISBN 80-901727-9-2. 
  • PROHIČ, Kasim. Sarajevo. Sarajevo: [s.n.], 1983. 
  • SALIHAČ-GORSKY, Mirsad. Bosna a Hercegovina. Vřesina: SKY, 2004. ISBN 80-86774-03-1. 
  • LUKAVEC, Jan. Turka přál jsem si už dávno spatřit: Sarajevo, nejlahodnější město měst. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha: Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5. 
  • GAUSS, Karl-Markus. Vymírající Evropané: putování za Sefardy do Sarajeva. Praha: Vitalis, 2003. ISBN 80-7253-122-0. s. 7–42.

Externí odkazyEditovat