Sarajevo

hlavní město Bosny a Hercegoviny

Sarajevo (srbskou cyrilicí Сарајево) je hlavní město Bosny a Hercegoviny. Současně je i střediskem autonomní entity Federace Bosny a Hercegoviny (FBaH) a jedné z jejích samosprávných jednotek, Kantonu Sarajevo. Od historické části Sarajeva bylo v polovině 90. letech 20. století odděleno Východní Sarajevo (Istočno Sarajevo, do roku 2006 Srpsko Sarajevo), ležící v Republice srbské.

Sarajevo
Сарајево

Pohled na starou část města
SarajevoСарајево – znak
znak
SarajevoСарајево – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 500[1] m n. m.
Stát Bosna a HercegovinaBosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina
Entita Federace Bosny a Hercegoviny
Kanton Sarajevo
Administrativní dělení 4 obvody (općiny/opštiny)
Sarajevo
Red pog.svg
Sarajevo
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 141,5 km²
Počet obyvatel 297,416
Hustota zalidnění 2101 obyv./km²
Etnické složení Bosňáci, Chorvati, Srbové
Náboženské složení sunnitský islám, římskokatolické křesťanství, pravoslavné křesťanství
Správa
Starosta Abdulah Skaka
Vznik 1462
Oficiální web www.sarajevo.ba
Telefonní předvolba (+387) 33
PSČ 71 000
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sarajevo je přirozeným politickým, ekonomickým, kulturním a dopravním centrem státu. Se svými 275 524 obyvateli (2013) na ploše 141,5 km² (s předměstskými obcemi přes 395 000) je největším a nejhustěji osídleným městem v zemi. Sídlí v něm Předsednictvo Bosny a Hercegoviny, dvoukomorový Parlament Bosny a Hercegoviny, Rada ministrů Bosny a Hercegoviny, Ústavní soud Bosny a Hercegoviny, Centrální banka Bosny a Hercegoviny, nejvyšší orgány Federace Bosny a Hercegoviny a Kantonu Sarajevo.

Obsah

DějinyEditovat

Raná slovanská dobaEditovat

Ve středověku byl prostor dnešního Sarajeva tvořen shlukem vesnic (se společným tržištěm) a pevností Hodidjed, která se nacházela v oblasti, jejíž název pochází pravděpodobně ze spojení slov „vrh“ (kopec, hora) a „Bosna“ (řeka, která v západní části údolí pramení).[2] Již roku 1239 zde vznikla katedrála zasvěcená sv. Petrovi. Název Vrhbosna dodnes používá zdejší katolická diecéze.

Od roku 1263 tu existovala i citadela, zničena byla však při okupaci osmanskými vojsky v 15. století.[3]

Osmanská vládaEditovat

Osmané získali město roku 1435,[4] kdy turecký paša obsadil hrad Hodidjed na jeho území. Postupně se začíná projevovat kulturní a společenský vliv Istanbulu a šíří se islám. V 60. letech 15. století vzniká z podnětu správce města Isak-bega Ishakoviće kryté tržiště (bezistan), vodovod, a v neposlední řadě jsou také vybudovány i objekty muslimské vakufské nadace a od roku 1477 jsou přístupné i veřejnosti. Vzniká tedy základ současného města[5][6]. Začátkem 16. století, konkrétně od roku 1507, se používá – a je i doložený – současný název Sarajevo. Vyvinul se z tureckých jmen jako Saraj-ovasi[2], Bosna-saraj a Sarajbosna, přičemž slovo saraj znamená palác. Pozdější slovanská zkomolenina tohoto názvu vytvořila dnešní podobu Sarajevo. V první polovině 16. století se správcem města stal Gazi Husrev-beg, jenž nechal postavit mešitu, medresu (muslimskou střední školu) a za jeho vlády dosáhlo město hranice 50 000 obyvatel. V té době bylo Sarajevo nejlidnatějším sídlem provincie, roku 1580 povýšené ze sandžaku na ejálet, nicméně jako administrativní centrum sloužila Banja Luka (někdy před 1554–1639) a nato Travnik (1699–1850).[7]

 
Baščaršija, turecký trh v centru města

Roku 1697 však rozvoj rychle ustal, když město vyplenila rakouská vojska pod vedením Evžena Savojského.[8] Přestože Sarajevo bylo obnoveno, již nikdy nedosáhlo takové prosperity jako dříve, navíc znovu ztratilo statut centra ejáletu.[9]

Osmané vládnoucí městu si však uvědomovali blízkost nedalekého Rakouska a Uher, proto nechali v roce 1729 vybudovat městské opevnění (dnes čtvrť Vratnik) a na kopci nad městem pevnost (Bijela tabija).[10] V jejich vládě se však v 19. století pomalu začaly objevovat první trhliny a náznaky úpadku; v roce 1827 se vzbouřili janičáři[9], později se objevovaly i další vzpoury pod vedením Huseina-kapetana Gradaščeviće (1831), který požadoval pro Bosnu autonomii. Roku 1842 tu vznikla i první pošta a mezi lety 1850 a 1878 zde sídlil též osmanský místodržící.

Období rakouské správyEditovat

Dne 13. července 1878 bylo na Berlínském kongresu rozhodnuto, že Bosna a Hercegovina bude obsazena Rakousko-Uherskem. Tak se také i stalo; 19. srpna téhož roku do města vstoupily rakouské jednotky. Bosna se stala protektorátem císařství a Sarajevo její metropolí. Obyvatelstvo Sarajeva vnímalo novou nadvládu s velkou nelibostí; především díky tomu, že Rakousko bylo dlouhodobým nepřítelem Osmanské říše, vnímané navíc jako centrum katolického vlivu.[11]

Po obsazení Rakousko-Uherskem se Sarajevo začalo výrazně architektonicky měnit, a to z města orientálního v město evropského stylu.[12] Největší zásluhu na této přeměně měl architekt českého původu Karel Pařík, který v letech 18841939 vyprojektoval většinu městotvorných staveb v Sarajevu – Sarajevskou knihovnu (původně radnici, známou pod názvem Vijećnica), Zemské muzeum, Katedrálu srdce Ježíšova (spolu s Josipem Vancašem), věznici, Aškenázskou synagogu, Šeriatskou školu a desítky dalších staveb. Na vzhledu moderního Sarajeva se na přelomu 19. a 20. století výrazně podepsalo i několik dalších českých architektů – např. František Blažek, Karel Pánek, Marian Pařík (syn Karla Paříka), Alexander Wittek, Jan Kotěra, Bedřich Hacar, Josef Pospíšil a další. Za rakousko-uherského protektorátu nastal oproti předchozí stagnaci rychlý rozvoj – vznikly továrny, školy, železnice a byla zavedena tramvajová doprava. Začalo se psát latinkou namísto arabicí (bosenskou variantou arabského písma) a cyrilice. V roce 1882 získalo město železniční spojení.[13] Růst města byl natolik dramatický, že v roce 1904 fungovalo v Sarajevu celkem 9 cihelen.[14]

Počet obyvatel začal pozvolna růst. Zatímco v roce 1879 mělo Sarajevo 21 337 obyvatel, roku 1895 to bylo již 38 083 a v roce 1910 51 919 lidí.[15] Tento nárůst však do značné míry odrážel narůstající počet přistěhovalců z Rakousko-Uherska, kteří do Bosny přišli ve snaze zemi zmodernizovat a dále rozvíjet. Zatímco v roce 1879 bylo město většinově muslimské, roku 1910 byl podíl muslimského a katolického obyvatelstva 1:1.[13]

 
Pohled na starou část města

Město navštívil roku 1910císař František Josef I. V témže roce také zasedal i první bosenský parlament – Sabor. Čtyři roky nato tu došlo k atentátu na Františka Ferdinanda d'Este, historické události mezinárodního významu. 28. června 1914 byl na konci Latinského mostubudovy radnice a parlamentu postřelen následník rakousko-Uherského trůnu, který týž den zraněním podlehl. Útočníkem byl srbský nacionalista Gavrilo Princip. Událost dala podnět k první světové válce, ve městě začaly první okupační správou řízené násilnosti mezi tamějšími Srby, Bosňáky a Chorvaty.

Sarajevo za časů první Jugoslávie a druhé světové válkyEditovat

Po skončení války, která zde byla obzvláště brutální, a po vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se situace uklidnila. Od roku 1929 se stalo Sarajevo i centrem tzv. Drinské bánoviny, jedné z devíti administrativních jednotek v rámci královské Jugoslávie, jež nerespektovaly historické a národnostní hranice. V této době zde žilo mezi 60 a 70 tisíci obyvatel.

Radikální změnu politického uspořádání přinesla až Druhá světová válka. Království Jugoslávie se rozpadlo během invaze Německa a Itálie, na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko. Za vlády tzv.Ustašovců docházelo k systematickému vyvražďování hlavně Srbů a Židů. Právě Židé, ale též Romové a další označovaní jako podlidé, byli odváženi do koncentračních táborů. Chorvatští fašisté se snažili muslimské Bosňáky zahrnout do svého národního korpusu[16], aby tak dosáhli navýšení počtu obyvatel svého vlastního národa, zároveň se formou provokací snažili vyostřit jejich vztahy s bosenskými Srby.[17]

Během Druhé světové války procházela Sarajevem hranice sfér vlivu Německa a Itálie v Nezávislém státu Chorvatsko.[18]

 
Pohled na město z jižního svahu údolí Miljacky
 
Pravoslavný kostel (Pravoslavna saborna crkva) v centru Sarajeva

Období socialistické JugoslávieEditovat

Sarajevo bylo osvobozeno komunistickým odbojem 5. dubna 1945.[19]

Po osvobození města jugoslávskými partyzány a ustanovení Jugoslávie v čele s Josipem Brozem Titem jako socialistického federativního státu se stalo Sarajevo opět centrem Bosny a Hercegoviny. Krátce po válce mělo 108 000 obyvatel.[20] Kromě příchodů lidí, kteří museli město kvůli válce opustit přitahovalo Sarajevo další obyvatelstvo především díky překotné industrializaci Bosny a Hercegoviny, se kterou počítal první pětiletý plán a výstavba nových továren. Za pomocí československých odborníků byl vypracován nový urbanistický plán metropole republiky.[21]

V pozici metropole jedné z méně rozvinutých republik Jugoslávie bylo Sarajevo dotováno federálními zdroji, počet obyvatel i zastavěná plocha rostly. Vystavěna byla panelová sídliště, továrny, muzea a školy. Roku 1961 bylo Sarajevo domovem pro 142 423 obyvatel[22], o dvacet let později zde žilo již 448 500 lidí.[4]provinčního města se opět stalo jedno z významných sídel na Balkáně.

Hlavní událostí, která udávala tón v Sarajevu přelomu 70. a první poloviny 80. let, byly XIV. Zimní olympijské hry zahájené 15. února 1984. Díky nim bylo do Sarajeva a jeho okolí investováno nemalé množství finančních prostředků. Především byly dokončeny dlouhodobě rozestavěné projekty a zmodernizována infrastruktura.[23][24]

Na přelomu 80. a 90. let tu žilo již podle sčítání lidu 429 672 obyvatel. Existovaly i plány na výstavbu podzemní dráhy. Avšak od poloviny 80. let byla Jugoslávie spíše ve stagnaci. Jako hlavní centrum průmyslové výroby republiky bylo Sarajevo postiženo ekonomickou krizí značně. Jen v létě roku 1990 došlo masové stávce, kdy se do Sarajeva sjeli dělníci z několika dalších měst.[25]

Občanská válka a nezávislostEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Protiválečná demonstrace v Sarajevu 1992 a Obléhání Sarajeva.

Následkem vnitřních i vnějších vlivů došlo k vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny 3. března 1992 a vytvoření nezávislého státu po vzoru Chorvatska. Bělehrad referendum o nezávislosti neuznal a odvolal se na ústavu, podle níž musí být území socialistické republiky v případě ohrožení bráněno silou (toto stanovisko získalo rychle podporu ze strany bosenských Srbů). Již probíhající válka v Chorvatsku se tak přenesla i na území BaH a později i do Sarajeva. Okamžitě po vyhlášení nezávislosti vznikaly první paravojenské jednotky. Situaci vyostřovaly především události ve východní Bosně, kde docházelo k prvním případům násilí. Poté, co padly první výstřely v Bijeljině, začaly tisíce obyvatel největšího města Bosny a Hercegoviny protestovat proti válce.[26] Jejich shromáždění bylo ukončeno až odstřelováním srbské polovojenské jednotky z hotelu Holiday Inn.; k zastavení násilí vyzval i Alija Izetbegović, tehdejší prezident země. Ten také vyhlásil v zemi výjimečný stav.

Tyto výzvy však nakonec byly plané; srbští představitelé odmítli uznat nezávislý stát v jakékoliv jeho podobě a spíše se snažili zemi rozdělit s Chorvaty. Město následně od května 1992 začala bombardovat a později obléhat, již nyní výhradně srbská, Jugoslávská lidová armáda (JNA), a to po celé tři roky války. Zničeno bylo mnoho významných památek, celé město bylo silně poškozeno. Dodávky elektřiny, vody, tepla a lékařské péče ustaly a místní obyvatelé se ocitli v nesnesitelných podmínkách. Dařilo se černému trhu a kvetl prodej předražovaných potravin. Jediný koridor, díky němuž bylo město přístupné, vedl přes letiště; tudy také přinášely pomoc konvoje OSN. Do pomoci se zapojila také Nadace Lidových novin, které se podařilo dopravit tři letecké zásilky léků pro sarajevské nemocnice.[27] Civilisté pod letištěm vybudovali cca 800 m dlouhý tunel,[28] kterým se pokoušeli zajistit si základní potřeby; v současné době slouží část tunelu jako muzeum.[29] Válka si podle odhadů vyžádala v Sarajevu 12 000 mrtvých a 50 000 zraněných. Dnes tuto dobu připomínají relativně nové hřbitovy, jak křesťanské, tak muslimské. Válku ukončila až mírová smlouva z amerického Daytonu podepsaná 19. prosince 1995Paříži.

Podle smlouvy také bylo stanoveno budoucí uspořádání země. Obě znepřátelené strany – tedy Srbové na straně jedné a Chorvaté spolu s Bosňáky na straně druhé – dostali území země rozdělené půl na půl, hlavní město však s výjimkou několika menších předměstí na východě připadlo Federaci Bosny a Hercegoviny – nově ustanovené entitě, které spravuje tu oblast BaH, kde žijí převážně Bosňáci a Chorvaté.

Ze strachu před možnou odplatou a za masivní propagandy bosenskosrbského vedení se z města vystěhovaly další tisíce Srbů, kteří dnes žijí ve východní Bosně. Počet srbských obyvatel se snížil ze 157 193 osob na cca 18 000 lidí.[30] Do Sarajeva naopak začali přicházet uprchlíci (především Bosňáci), z východní Bosny, kteří dosud pobývali v dalších velkých městech – Tuzle a Zenici.

Město neúspěšně kandidovalo na konání Zimních olympijských her v roce 2010[31][32] a roce 2014, avšak tu kandidaturu stáhlo.[33]

Geografie a podnebíEditovat

Sarajevo se rozkládá jihovýchodním směrem od pomyslného středu Bosny a Hercegoviny, v relativně rozsáhlém, směrem k západu rozšiřujícím se, údolí řeky Miljacky a částečně zasahuje i do velkého údolí řeky Bosny. Její vyvěračka (Vrelo Bosne) patří k významným přírodním památkám okolí města. Úpatí údolí Miljacky je velmi strmé, což lze vidět na místní zástavbě a uličkách s velmi prudkým klesáním se serpentinami. Okolní krajina je velmi hornatá; nejvyšším vrcholem je Treskavica s 2 088 m n. m.

PodnebíEditovat

Sarajevo má mírné podnebí, nachází se nedaleko rozhraní mírného kontinentálního a teplého středomořského podnebí. Roční průměr teplot zde činí 10 °C, léta jsou mírná (průměr 18,1 °C), zimy studené (0,3 °C).[34] Nejteplejším měsícem v roce je červenec, nejchladnějším pak leden. Nejvyšší zaznamenaná teplota v Sarajevu byla 40° C 19. srpna 1946, nejníže pak rtuť teploměru klesla 24. ledna 1942 na –26,4 °C.

Průměrný úhrn srážek za rok tu dosahuje 932 mm; nejdeštivějším měsícem je říjen a nejsušším březen.[35]

DemografieEditovat

 
Zima v sarajevské čtvrti Baščaršija
 
Budova parlamentu Bosny a Hercegoviny v roce 2001; roku 2007 byla celá stavba rekonstruována
 
Budova parlamentu v roce 2007 po rekonstrukci

V roce 2002 dosáhl počet obyvatel Sarajeva 292 399, což je oproti 429 672 v roce 1991 značný pokles. Podílely se na něm především události spojené s válkou z let 1992–1995, kdy město opustilo přes 100 000 jeho původních obyvatel.

Válečný konflikt pozměnil také etnické složení sarajevské populace. V roce 1991 ve městě (v dnešních městských obvodech Stari Grad, Centar, Novi Grad, Novo Sarajevo) žilo 361 735 obyvatel, z toho 182 503 (50,5 %) Muslimů/Bosňáků, 92 271 (25,5 %) Srbů, 24 241 (6,7 %) Chorvatů a 47 083 (13,0 %) Jugoslávců. V širších hranicích (10 městských obvodů) pak mělo Sarajevo 527 049 obyvatel, z toho 259 470 (49,2 %) Muslimů/Bosňáků, 157 143 (29,8 %) Srbů, 34 873 (6,6 %) Chorvatů a 56 470 (10,7 %) Jugoslávců.[36]

Ještě před vypuknutím bojů v květnu 1992 z města odešla značná část obyvatelstva. Město bylo rozděleno mezi Federací Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou, přičemž většina plochy i obyvatelstva zůstalo v prvně uvedené entitě.

V roce 2002 žilo ve čtyřech městských obvodech 230 130 (77,4 %) Bosňáků, 35 606 (12,0 %) Srbů a 22 380 (7,5 %) Chorvatů. V současné době tvoří 52 % obyvatel tu část Sarajevanů, kteří se ve městě usídlili během svého života.[37] Přistěhovalectví ze zbytku země do metropole stále pokračuje a tak není vyloučeno, že město by mohlo v polovině 21. století překročit metu jednoho milionu obyvatel.

NáboženstvíEditovat

Sarajevo je centrem jak bosenského islámu, tak i římskokatolické a pravoslavné křesťanské církve; zastoupeni jsou rovněž i Židé.

Na rozdíl od ostatních měst je tak Sarajevo nábožensky velmi heterogenní;[38][39] nachází se tu kostely, synagogy i mešity (celkem 86). V 80. letech byl poměr mezi věřícími relativně vyrovnaný; Sarajevo bylo velmi multikulturním městem – přezdívalo se mu evropský Jeruzalém. Po válce však začal, vzhledem k národnostnímu složení obyvatelstva podle poválečných vnitrostátních hranic, získávat převahu islám (roku 1997 tvořili již 87 % všech Sarajevanů Bosňáci). Právě to bývá kritizováno převážně srbskými kruhy.

Administrativní členěníEditovat

Město se dělí administrativně na 4 občiny (Centar, Novi Grad, Novo Sarajevo a Stari Grad). Spolu s dalšími opčinami Ilidža a Vogošća tvoří zmíněné čtyři tzv. Větší Sarajevo. Před válkou bylo Sarajevo mnohem rozsáhlejší; východní části však připadly Republice srbské a byly reorganizovány jako Srpsko Sarajevo (dnes Istočno Sarajevo, Východní Sarajevo); největší takovou bývalou částí města je například Pale.

EkonomikaEditovat

 
Sarajevská tržnice

Sarajevo patří vzhledem ke svému významu a centralistickému charakteru Bosny a Hercegoviny k hospodářsky nejsilnějším oblastem v zemi. Jeho ekonomická prosperita stojí jak na průmyslu, tak i na službách a v neposlední řadě i na turistice. Sídlí zde bosenská centrální banka a sarajevská burza. Ve městě má své závody mnoho zahraničních společností, jako například Harris Communications, Brown&Root, Škoda Auto, či Coca-Cola. V poslední době se zde staví velká obchodní centra Bosmal City Centar, jehož vlastníkem je bosensko-malajsijská společnost, Mercator, Merkur aj.

Ekonomický vzestup města začal již v 80. letech; zatímco pro celou SFRJ to bylo období jisté stagnace, bosenská metropole zažívala růst díky přípravě na zimní olympijské hry. To ji přivedlo k zájmu mnohých investorů, jež sem přesunuli následně některé své výrobní a obchodní kapacity.

Velkým šokem se ale stala válka, během níž Srbové, jenž město obléhali, útočili na významné průmyslové závody; ustala tehdy i jakákoliv hospodářská činnost. Po ukončení bojů, podepsání míru, začíná poválečná obnova města.[40] Situaci zhoršilo vystěhování Srbů a příliv Bosňáků z jiných částí země. Nyní je většina práceschopných obyvatel zaměstnána v průmyslu (19,4 %), následuje obchod a služby (12,9 %), pak doprava (9,9 %) a školství (8,7 %).[zdroj?] Nejvíce pracovních míst je koncentrováno v městských obvodech Centar a Novo Sarajevo.

InfrastrukturaEditovat

Telekomunikace a médiaEditovat

Jako centrum celé země je Sarajevo rovněž i střediskem veškerých telekomunikačních služeb a masmédií, které jsou provozovány na celostátní úrovni. Sídlí tu státní televize (kanál BHRT), dále pak televize Federace Bosny a Hercegoviny (též součást té státní) s názvem FTV (RTV FBiH). Vysílá rovněž i kantonální stanice, v neposlední řadě pak i mnoho komerčních kanálů, jako například NTV Hayat, TV Pink nebo TV OBN.

V Sarajevu též mají své sídlo také celostátní deníky Oslobođenje a Dnevni Avaz. Oba dva sídlí v jednom velkém komplexu ve čtvrti Novo Sarajevo, který je mediálním centrem Sarajeva. Mezi další tituly, které však nejsou tak významné, patří například Slobodna Bosna, Jutarnje novine či chorvatskojazyčný Hrvatska riječ.

DopravaEditovat

 
Sarajevská tramvaj v druhé polovině 19. století
 
Sarajevské mezinárodní letiště
Podrobnější informace naleznete v článku Tramvajová doprava v Sarajevu.

Sarajevo je dopravním uzlem země. Je podlouhlého východo-západního tvaru, což v městské i meziměstské dopravě klade nároky právě na spojení mezi těmito dvěma stranami. Nachází se tu hlavní železniční nádražímezinárodní letiště; místním obyvatelům slouží tři druhy veřejné dopravy.

Velká část silničních dopravních tepen je tedy vedena mezi východem a západem; na západě vycházejí k Dálnici A1, vedoucí údolím řeky Bosny na sever republiky. Severo-jižní spoje jsou také značně dopravně vytíženy. Mezi ulice s největší mírou dopravního ruchu patří Titova ulica a třída Zmaj od Bosne. Naopak nejmenší vytížení a nejhorší dopravní podmínky jsou na svazích okolo města, kde se nachází převážně vilová zástavba.

Mezi tři již uvedené druhy dopravy patří tramvaje (tramvajová síť spojuje právě staré město na východě se sídlišti na západě města a má páteřní charakter), doplňované trolejbusy a autobusy, které obsluhují například strmé svahy údolí řeky Milajcky. Ve městě jezdí československé a české tramvaje a trolejbusy.[41]

Sarajevské mezinárodní letiště (IATA:SJJ, do rozpadu Jugoslávie zvané Butmir,[42] známé z časů občanské války, kdy se stalo jediným koridorem k obléhanému městu využívaným jednotkami OSN, se nachází na jihozápadě metropole nedaleko řeky Bosny. Letiště je z celostátního (ne však z celoevropského) hlediska velmi významné; dopravu sem zajišťuje mnoho dopravců, jako například B&H Airlines, Austrian Airlines, Alitalia, Aero Flight, Lufthansa, Jat Airways (srbské aerolinie), Croatia Airlines a mnozí další. V roce 2004 bylo na letišti odbaveno 397 000 cestujících, což je velký rozdíl od roku 1996, kdy to bylo pouhých 25 000.[43]

KulturaEditovat

Kulturní život ve městě vychází z tradic zdejších obyvatel; pevně je spjat s náboženským, který je de facto symbolem všech tří majoritních národů Bosny a Hercegoviny. Protože v hlavním městě převažují muslimští Bosňáci, má islám a jeho tradice nezastupitelný vliv na život ve městě. Přesto je však neporovnatelně nižší než v jiných zemích, kde většinu obyvatel tvoří právě muslimové; lze tedy Sarajevo označit jako relativně multikulturní město.

 
Národní divadlo

V oblasti kulturní vybavenosti hlavní město disponuje všemi institucemi, které jsou pro sídlo s několika sty tisíci obyvateli nezbytné. Sarajevanům slouží několik muzeí (včetně Zemského, Zemaljski muzej, a městského muzea, Muzej Sarajeva), škol i náboženských objektů, často starých i několik set let. V neposlední řadě tu sídlí také spousta divadel, ze kterých je nejvýznamnější Národní (Narodno pozorište), stojící již od roku 1921. Počínaje rokem 1949 má město i svoji operu, která zahájila svoji činnost Prodanou nevěstou od Bedřicha Smetany.

Během každého roku se konají různé festivaly, jako například Baščaršijske noći (Baščaršijské noci; hudební, taneční a jiná kulturní představení), Sarajevska zima (převážně výstavy) či Sarajevský jazzový festival. Od roku 1995 se koná každoročně také i festival filmový. Za dob Jugoslávie bylo hlavní město Bosny a Hercegoviny známé také jako centrum pop rocku; některé dnes úspěšné místní skupiny pocházejí právě ze Sarajeva.

PamátkyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Sarajevské památky.

Vzhledem k dlouhé historii zahrnující mnoho období, kdy se střídaly různé kultury i náboženství, je hlavní město Bosny a Hercegoviny relativně bohaté na množství různých památek, jak křesťanských, tak i muslimských, či židovských.

Na území Sarajeva se nacházely různé muslimské sakrální stavby, mezi které lze zařadit například mešitu Mehmed-bega Minetoviće (stála v letech 14631464), prvního bosenského sandžakbega, mešitu Bali-bega Malkočeviće (14751476) na Bistriku, dále sem také patří mešita Ajas-bega, Jahja-pašova mešita, mešita Sarače-Ismaila a mnoho dalších. Ani jedna z nich se však nedochovala do dnešních dnů. Totéž i platí o křesťanských stavbách; původní předosmanské stavby bosenské církve byly buď přebudovány, či zničeny za vlády Osmanů.

Sarajevo má také ale i pamětihodnosti z 19. století, resp. jeho konce, který byl ve znamení Rakousko-Uherské vlády, a též i ze století dvacátého, z časů Království SHS a Jugoslávie. Mezi tyto budovy lze zařadit především stavby architekta Karla Paříkaknihovnu, Katedrálu srdce Ježíšova, tedy katedrálu Vrhbosenské arcidiecéze, Zemské muzeum a Aškenazskou synagogu (Sarajevo). Mezi významné stavby tohoto období patří také Národní divadlo.

ŠkolstvíEditovat

 
Budova akademie výtvarných umění (Akademija likovnih umjetnosti)

Sarajevo má ve školství dlouhou tradici; první univerzita tu vznikla roku 1531, založil ji Gazi Husrev-beg, druhý správce Bosny za Osmanské nadvlády. Jmenovala se hanikah a jednalo se o súfijskou školu. O šest let později zde přibyly i další obory. Vyučovalo se zde islámské právo (šarí‘a, fikh), teologie, filozofie, existovala také i univerzitní knihovna. Do 19. století se jednalo o nejvýznamnější školu v celé Bosně a Hercegovině; spolupracovala s tehdejší istambulskou medresou.

První zcela sekulární škola (Univerzita v Sarajevu) byla otevřena až roku 1949; ostatně již během 40. let postupně vzniklo několik fakult. V druhé polovině 20. století se pak univerzita dále rozvíjí a pomáhá vytvářet nové školy podobného typu v Banja Luce, Mostaru a Tuzle. 70. a 80. léta jsou pak ve znamení oddělování některých fakult od univerzity. Přibývají studijní obory (nové technické obory a umělecké akademie); vzhledem ke stagnaci na konci 80. let se však situace ve školství celkově zhoršuje.

Univerzita v Sarajevu obnovila činnost první rok po válce, roku 1996. V dnešní době spolupracuje s dalšími vysokými školami v Evropě, v USA a v arabském světě. Na počátku 21. století Sarajevanům slouží kromě vysokého školství též kolem čtyřiceti základních a třiceti středních škol.

SportEditovat

Sarajevo na sebe upoutalo pozornost roku 1984 pořádáním zimních olympijských her. Ty se poprvé konaly nejen v Jugoslávii, ale také i socialistické zemi. Celá země se snažila o nejlepší prezentaci, paradoxně v situaci hospodářské krize 80. let a znepokojující problémy v některých jejích částech. Investovalo se do mnohých sportovních zařízení a areálů v oblasti, která původně patřičné zázemí neměla a kde nebyla rozvinuta sportovní tradice. Ve městě se nachází ještě dnes mnoho komplexů pro zimní aktivity, které byla během olympiády využívána a byly ušetřeny válečných událostí (například stadion Koševo).

Velmi populární je zde fotbal; ve městě sídlí dva prvoligoví rivalové (FK Željezničar (od 1921) a FK Sarajevo (od 1946), další kluby se účastní nižších soutěží. V dalších sportech, například basketbalu, je úspěšný tým KK Bosna, který se proslavil hlavně vítězstvím v evropském poháru v roce 1979.

Partnerská městaEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. O Sarajevu [online]. Město Sarajevo, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 31. (bosenština)  
  3. Sarajevo [online]. Columbia Encyclopedia, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Geografický místopisný slovník světa. Praha : Academia, 1999. ISBN 80-200-0445-9. S. 698.  
  5. Valerijan, Žujo; Imamović, Mustafa; Ćurovac, Muhamed (1997). Sarajevo. Svjetlost.
  6. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 39. (bosenština)  
  7. EKMEČIĆ, Milorad. Stvaranje Jugoslavije 1790–1918. Bělehrad : Prosveta, 1989. 663 s. S. 623. (srbochorvatština)  
  8. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 46. (boesnština)  
  9. a b R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 47. (bosenština)  
  10. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 48. (bosenština)  
  11. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 60. (bosenština)  
  12. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 83. (bosenština)  
  13. a b R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 88. (bosenština)  
  14. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 90. (bosenština)  
  15. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 87. (bosenština)  
  16. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 199. (bosenština)  
  17. SAVICH, Carl. Islám pod hákovým křížem: Velký Muftí a nacistický protektorát Bosny a Hercegoviny, 1941–1945 [online]. Projekat Rastko, 2001, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb : Školska knjiga. 589 s. S. 43. (chorvatština)  
  19. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 231. (bosenština)  
  20. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 238. (bosenština)  
  21. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 258. (bosenština)  
  22. Příruční slovník naučný, III. díl, str. 21
  23. RAMET, Pedro. Nationalism and Federalism; Yugoslavia 1963 - 1983. Bloomington : Indiana University Press, 1984. ISBN 0-253-33972-3. Kapitola Controversies in the Economic Sector, 1965-82, s. 185. (angličtina)  
  24. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 273. (bosenština)  
  25. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 277. (bosenština)  
  26. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 307. (bosenština)  
  27. Historie | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online].  [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.  
  28. Sarajevo's tunnel of hope [online]. BBC, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. TELIBECIROVIC, Amir. Sarajevo War Tunnel Museum [online]. [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. R. DONIJA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo : Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. ISBN 9958-9642-8-7. S. 377. (bosenština)  
  31. Sarajevo 2010 Winter olympic Games Bid [online]. GamesBids.com, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Vancouver 2010 [online]. Mezinárodní olympijská komise, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. 2014 Olympic Winter Bid - Sochi [online]. GamesBids.com, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. Teploty a srážky [online]. Federální statistický úřad, 2006-8-3, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Average Conditions - Sarajevo, Bosnia-Hercegovina [online]. BBC, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Popis stanovništva 1991 – Federalni zavod za statistiku. fzs.ba [online].  [cit. 2017-03-17]. Dostupné online.  (bs-BA) 
  37. Demografie [online]. Město Sarajevo, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. Religion by location - Sarajevo [online]. Adherents.com, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. Informace [online]. Archdiocese of Vrhbosna, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. The European Community (EC) Europe for Sarajevo Programme [online]. European Reconstruction and Development in South East Europe, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Fotografie - Sarajevo [online]. Трамваи и троллейбусы в странах бывшего СССР, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (rusky) 
  42. Historijat razvoja aerodrowa Sarajevo [online]. Sarajevské mezinárodní letiště, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (srbsky) 
  43. Statatistic data for Sarajevo Airport [online]. Zahid Krcic, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. Fraternity cities [online]. Město Sarajevo, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • ČANKOVIČ, Miodrag. Sarajevo u socijalističkoj Jugoslaviji. Sarajevo : Istorij, 1988.  
  • JANČAR, Drago. Krátká zpráva z dlouho obléhaného města. Sarajevo, 1994. Olomouc : Votobia, 1997. 90 s. ISBN 80-7198-276-8.  
  • KARAHASAN, Dževad. Loučení se Sarajevem. Praha : Mladá Fronta, 1995. 118 s. ISBN 80-204-0548-8.  
  • NICHOLSON, Michael. Tisíc mil z mrtvé země. Praha : Columbus, 1995. ISBN 80-901727-9-2.  
  • PROHIČ, Kasim. Sarajevo. Sarajevo : [s.n.], 1983.  
  • SALIHAČ-GORSKY, Mirsad. Bosna a Hercegovina. Vřesina : SKY, 2004. ISBN 80-86774-03-1.  
  • LUKAVEC, Jan. Turka přál jsem si už dávno spatřit: Sarajevo, nejlahodnější město měst. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha : Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5.  

Externí odkazyEditovat