Válka v Bosně a Hercegovině
Válka v Bosně a Hercegovině, obecně známá také jako Bosenská válka za nezávislost, byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Do tohoto konfliktu bylo zapojeno několik stran a jejich armád, které spolu v důsledku nestability a mocenských nároků v této oblasti bojovaly po více než tři a půl roku a válka byla označována za nejkrvavější z konfliktů té doby v Jugoslávii.
| Válka v Bosně a Hercegovině | ||||
|---|---|---|---|---|
| konflikt: Válka v Jugoslávii | ||||
 hořící budova bosenskohercegovské vlády v Sarajevu v květnu 1992; srbský generál Ratko Mladić v červnu 1993 v Sarajevu; norský voják UNPROFOR v Sarajevu | ||||
| Trvání | 1. březen 1992–14. prosinec 1995 | |||
| Místo | Bosna a Hercegovina | |||
| Příčiny | vzrůst nacionalismu | |||
| Výsledek | Etnické čistky, zabíjení civilistů, vlna uprchlíků. Mír na základě Daytonské dohody rozdělení Bosny a Hercegoviny podle etnického klíče. | |||
| Strany | ||||
| ||||
| Velitelé | ||||
| ||||
| Ztráty | ||||
| ||||
| Dalších 5 100 mrtvých za různých okolností[2] 1,8 miliónu uprchlíků[3] | ||||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | ||||
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Předválečná situace Editovat
Rozpad Jugoslávie Editovat
Rozpad socialistické Jugoslávie byl začátkem všech konfliktů na Balkánském poloostrově. Národní socialistické strany přestávaly být koncem osmdesátých let 20. století těmi nejmocnějšími a do popředí zájmů se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. To bylo patrné zejména v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. V menší míře i ve Slovinsku a Makedonii.
V březnu 1989 nabrala politická krize v Jugoslávii nových rozměrů po přijetí změn v srbské ústavě, které omezovaly pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina. Obě autonomie navíc měly po jednom hlase v jugoslávském federativním shromáždění, ovšem díky změnám, které prosadil Slobodan Milošević, prakticky získalo tyto hlasy Srbsko a mělo tak se svými třemi hlasy z osmi celkově velký vliv na fungování federace. Tato situace vedla k námitkám z jiných svazových republik, které vyzývaly k reformě jugoslávské federace.
Na mimořádném 14. kongresu Svazu komunistů Jugoslávie, dne 20. ledna 1990, se delegace republik nemohly shodnout na hlavních otázkách budoucnosti jugoslávské federace, v důsledku čehož slovinští a chorvatští delegáti opustili kongres. Slovinská delegace v čele s Milanem Kučanem požadovala demokratické změny a volnější federaci, zatímco srbská delegace v čele s Miloševićem byla kategoricky proti tomu. Tento akt je považován za začátek konce Jugoslávie.
Vedle sporů na úrovni federace se na rozpadu značně podepsal vliv jednotlivých nacionalistických skupin, z nichž jedna z nejvýznamnějších byla Chorvatské demokratické společenství vedená Franjo Tuđmanem.
Karađorđevská dohoda Editovat
Karađorđevská dohoda byla tajná dohoda mezi Franjo Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem ohledně přerozdělení si území Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. Jednání se uskutečnilo již v březnu 1991 v srbské obci Karađorđevo.
Předválečná situace v Bosně a Hercegovině Editovat
Bosna a Hercegovina byla multietnickým územím, kde 43 % obyvatelstva tvořili Bosňané, 31 % Srbové a 17 % Chorvaté.[4] V listopadu a prosinci 1990, kdy se konaly první svobodné parlamentní volby, vyhrály bosňácká Stranka demokratske akcije (SDA), srbská Srpska demokratska stranka (SDS) a chorvatské Chorvatské demokratické společenství (HDZ BiH).
Strany si rozdělily funkce v Socialistické republice Bosna a Hercegovina takto: předseda sedmičlenného prezidia – Bosňák, předseda parlamentu – Srb a ministerský předseda – Chorvat.
Srbští členové parlamentu 24. října 1991 pro nesouhlas s vyhlášením suverenity Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii založili Sněmovnu srbského národa Bosny a Hercegoviny (Skupština srpskog naroda Bosne i Hercegovine). Následně 9. ledna 1992 založili Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny (Republika srpskog naroda Bosne i Hercegovine), nato 7. dubna Sněmovna Srbského národa Bosny a Hercegoviny vyhlásila nezávislost Srbské republiky Bosny a Hercegoviny (Srpska Republika Bosne i Hercegovine), 12. srpna přejmenované na Republiku Srbskou (Republika Srpska).
Chorvatské společenství Herceg-Bosna Editovat
Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (Hrvatska demokratiska zajednica Bosne i Hercegovine, HDZ BiH) byla vlastně odnoží Chorvatské demokratické unie Franjo Tuđmana. Chorvatští nacionalisté v Bosně a Hercegovině pod vedením politiků jako Mate Boban, Dario Kordić, Jadranko Prlić a Ignac Koštroman vyhlásili 18. listopadu 1991 politickou, ekonomickou, kulturní a geografickou autonomii na Bosně a Hercegovině, nazvanou Chorvatské společenství Herceg-Bosna (Hrvatska zajednica Herceg-Bosna). Následně 14. září 1992 vyhlásili nezávislost Chorvatské republiky Herceg-Bosny.
Referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny Editovat
Po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávii v roce 1991 Bosna a Hercegovina i přes odpor bosenských Srbů uspořádala referendum o nezávislosti, které se uskutečnilo ve dnech 29. února a 1. března 1992. Sněmovna srbského národa Bosny a Hercegoviny vyzvala srbské obyvatelstvo k bojkotu referenda. Počet voličů v referendu byl 64 %[5] a výsledek byl 99,43 % ve prospěch nezávislosti. Nezávislost byla vyhlášena dne 5. března 1992 v parlamentu. Po tomto aktu začaly ozbrojené blokády silnic, převážně ze strany Srbů.
Carrington-Cutileirův plán Editovat
Hrozba války v zemi si vynutila zasedání Evropského společenství a dalších států v září 1991. Carrington-Cutileirův plán byl pojmenovaný podle jeho tvůrců – lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance José Cutileira. Plán spočíval v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Nejprve byl plán přijat všemi třemi stranami, ale nakonec prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňan Alija Izetbegović, od plánu ustoupil a jednání tak ztroskotala.
Zbrojní embargo Editovat
Dne 25. září 1991 vydala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci RB OSN 713 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. Embargo postihlo nejvíce armádu Bosny a Hercegoviny, protože Srbsko vlastnilo většinu vojenského arzenálu komunistické armády Jugoslávie a chorvatská armáda mohla využít pašování zbraní přes své pobřeží. Pakliže Srbsko vlastnilo většinu výbavy po rozpadlé Jugoslávii, na území Bosny bylo více než 55 % zbrojařských závodů a kasáren. Ovšem nedostatek surovin, elektrické energie pro výrobu a srbská správa mnoha podniků, nutilo BaH apelovat na embargo, protože v očekávání válečného konfliktu potřebovala BaH zbraně. Embargo zrušeno nebylo, proti se postavilo Spojené království, Rusko a Francie.
Válka Editovat
Prvním reálným konfliktem v Bosně byl spor mezi Srby a Bosňáky. V druhém dni referenda o nezávislost 1. března 1992 byl na srbské svatbě v Sarajevu zabit otec ženicha Nikola Gardović, kterého Srbové považují za první oběť války. Naproti tomu Bosňáci a Chorvaté považují za první oběti civilisty z obce Ravno, které vyvraždila Jugoslávská lidová armáda 30. září 1991, v průběhu obléhání města Dubrovník.
Dne 19. září Jugoslávská lidová armáda (JNA) přesunula některé svoje jednotky do oblasti kolem města Mostar, kde obyvatelé veřejně protestovali proti vládě.
Pád Srebrenice a Žepy Editovat
6. květen 1993 RB OSN přijala rezoluci č. 824, kterou bylo město Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica a jejich okolí vyhlášena bezpečnými zónami pod ochranou OSN. 11. července 1995 Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Z města bylo evakuováno na 25 000 lidí, většinou do oblasti Tuzly. Nejasný zůstal osud asi patnácti tisíc bosňáckých mužů, kteří byli při obsazování města zajati. Část z nich se probila do Tuzly, ostatní byli pobiti. 25. července dobyly srbské síly Žepu, další takzvanou bezpečnou zónu.[6]
Mapy Editovat
-
Bývalá Jugoslávie během války.
-
Etnické složení v roce 1991 podle obcí.
-
Odhadované etnické složení v roce 2013.
-
Přední linie v roce 1994, na konci bosensko-chorvatského konfliktu a po Washingtonských dohodách.
-
Maximální území kontrolované Chorvaty během války.
-
Maximální území kontrolované Srby během války.
-
Animace kontroly různých republik.
Literatura Editovat
- DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: svědectví. Praha: Jan Vašut, 2002. ISBN 80-7236-171-6.
- DZURO, Vladimír. Vyšetřovatel: démoni balkánské války a světská spravedlnost. Praha: Grada Publishing, 2017. ISBN 978-80-271-0507-6.
- NICHOLSON, Michael. Tisíc mil z mrtvé země. Praha: Columbus, 1995. ISBN 80-901727-9-2.
- VULLIAMY, Ed; MAREK, Vladimír. Údobí pekla: nejen o válce v Bosně, ale i o úsilí českých vojáků nastolit v této zemi mír. Praha: Naše vojsko, 2009. ISBN 978-80-206-1044-7.
Reference Editovat
- ↑ a b c Spolna i nacionalna struktura žrtava i ljudski gubitci vojnih formacija (1991-1996) [online]. Prometej. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ After years of toil, book names Bosnian war dead. www.reuters.com [online]. [cit. 2016-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-10.
- ↑ 1992-1995: Válka v Bosně [online]. 2008-08-23 [cit. 2014-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-20.
- ↑ Popis stanovništva 1991 – Federalni zavod za statistiku. fzs.ba [online]. [cit. 2017-03-17]. Dostupné online. (bosensky)
- ↑ Zpráva k výročí referenda na portálu Dnevni Avaz (bosensky)
- ↑ chronologický přehled událostí v Bosně a Hercegovině v letech 1992-1995. www.bosna.cz [online]. [cit. 2009-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-01.
Externí odkazy Editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu válka v Bosně a Hercegovině na Wikimedia Commons - Digital VHS Archive: Bosnian Air War 1995 na YouTube (anglicky)
