Otevřít hlavní menu

Neonacismus je ultrapravicová[1][2] politická ideologie vycházející z nacismu. Ideologie vznikla po 2. světové válce. Ve většině zemí je zakázán jakožto ideologie směřující k porušování lidských práv.[zdroj?]

Obsah

Myšlenky neonacismuEditovat

Neonacisté vycházejí z teze o nadřazenosti bílé rasy. Hlavním nepřítelem neonacistů jsou přistěhovalci, politická levice, liberálové, Cikáni, homosexuálové, anarchisté, komunisté a především Židé. Neonacisté viní Židy z mnoha nešvarů společnosti a přisuzují jim rozsáhlá mezinárodní spiknutí za účelem ovládnutí světa, což pramení z víry v různé konspirační teorie. Program je často populistický, většinu problému státu vidí v ideologii multikulturalismu a liberální levicovosti, činnosti Židů, přistěhovalců a etnických menšin a přichází s radikálními řešeními, mnohdy neslučitelnými s demokratickým zřízením.

Rozdíl mezi neonacismem a klasickým nacismem je v časovém vymezení (nacismus vznikl v 20. letech 20. století, neonacismus po 2. světové válce) a rovněž v odklonu od pangermanismu a od tezí o vyvolenosti německého národa (neonacisté z germánských zemí většinou tyto ideologie stále uznávají, zatímco neonacisté z negermánských zemí se od nich spíše odklánějí, ale většinou pak s neonacisty vyznávajícími tyto ideologie spolupracují[3]) k bílému nacionalismu.

Neonacismus v politiceEditovat

 
Andrej Biletský, předseda hnutí Patriot Ukrajiny[4] a velitel Azovského praporu

V roce 2017 neexistoval na světě žádný stát, ve kterém by neonacismus byl státní ideologií ani ve kterém by se neonacisté podíleli na vládní moci.

Jednotlivé státy se k hlásání neonacismu a politickému organizování neonacistů staví různě. Liberální jsou například v Dánsku[5] nebo ve Spojených státech amerických, kde je hlásání neonacismu stejně jako jiných politických směrů chráněno coby součást svobody slova, neonacistické strany se mohou účastnit politické soutěže a je dovoleno volně užívat (neo)nacistické symboliky. Naopak státy jako Německo či Česká republika projevy neonacismu trestají.[6] I přes zákazy se však neonacisté v takových státech sdružují, třebaže bývají nuceni kvůli riziku postihu své skutečné názory skrývat.

Liší se rovněž charakter právních norem používaných proti neonacistům. Například v Německu existuje veřejně dostupný seznam zakázaných nacistických symbolů,[zdroj?] zatímco v Česku soudy posuzují symboly ad hoc na základě posudků soudních znalců.

Někteří členové Azovského praporu a dalších dobrovolnických praporů spadajících pod ukrajinské ministerstvo vnitra, které nesly hlavní břemeno bojů s proruskými separatisty na východní Ukrajině, se otevřeně hlásí k neonacismu.[7][8] V roce 2018 bylo na Ukrajině spáchano krajně pravicovými radikály a neonacisty několik desítek útoků proti romské menšině.[9][10][11]

Krajní pravice v Rusku zahrnuje řadu různých ideologických proudů, včetně neonacistů. Z nejvýznamnějším Ruským neonacistickým stranám patří NSO, SS a DPNI. Podle ruské nevládní organizace Sova jen v letech 2004-2012 došlo oficiálně v Rusku k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V roce 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno minimálně 20 lidí, nejméně 173 lidí při nich utrpělo zranění.[12][13][14] V lednu 2016 Německo odpojilo portál Altermedia, který je považován za ústřední německý neonacistický web. Web byl podle německé prokuratury provozován z ruského serveru.[15]

V Německu bylo v roce 2012 evidováno 26,000 krajně pravicových extremistů, včetně 6,000 neonacistů.[16] Neonacistické organizace nejsou v Německu postaveny mimo zákon.[17]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. MAREŠ, Miroslav. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno : Barrister & Principal, 2003. ISBN 80-86598-45-4. S. 20 - 89
  2. Norbert Lepszy, Hans-Joachim Veen: Rechtsradikale in der parlamentarischen Praxis: Die Republikaner in kommunalen und Landesparlamenten sowie im Europarlament, Zeitschrift für Parlamentfragen, 1994, s. 12-24
  3. Osa Brno - Varšava aneb kouzlo nechtěného II
  4. "Kdo jsou ukrajinští nacionalisté". iHNed.cz. 19. března 2014.
  5. Vážení posluchači, Hail Hitler
  6. Zprávy MVČR o extremismu
  7. "Křehké příměří. Na Ukrajině se střílí". Deník.cz. 7. září 2014.
  8. "German TV Shows Nazi Symbols on Helmets of Ukraine Soldiers". NBC.
  9. Podříznuté hrdlo, hořící tábory. Na Ukrajině přibývá útoků na Romy. iDnes [online]. 4. července 2018. Dostupné online. 
  10. Ukrajina: Útoků na Romy přibývá. Hlášeny jsou první oběti na životech. Český rozhlas [online]. 9. července 2018. Dostupné online. 
  11. Ukrajinští nacionalisté napadají romské tábory. Útočili sekerami a palicemi, policie přihlížela. Český rozhlas [online]. 16. června 2018. Dostupné online. 
  12. http://a2larm.cz/2014/09/ruska-krajni-pravice/
  13. http://www.armadninoviny.cz/rusky-pravoslavny-extremismus-a-neonacismus.html
  14. http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/rusko-a-fasismus-zlodej-vola-chytte-zlodeje
  15. http://echo24.cz/a/ivEWs/nemci-odpojili-ustredni-neonacisticky-web-provozovany-z-ruska
  16. Verfassungsschutzbericht 2012. Archivováno 21. 3. 2015 na Wayback Machine Federal Ministry of the Interior.
  17. "Hands Off Germany's Neo-Nazi Party"1=. The New York Times blogs. 18. listopadu 2012. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://latitude.blogs.nytimes.com/2012/12/18/hands-off-germanys-neo-nazi-party/. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat