Otevřít hlavní menu

Populismus v politice (z latinského výrazu populus – lid) je politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že vládnoucí skupiny nehájí či přehlíží jeho zájmy.[1] Populismus využívá dva základní termíny - lid a elitu. Pomocí těchto označení dělí společnost na dvě stejnorodé části. Lid je charakterizován jako zcela dobrý a politika by měla být vyjádřením jeho obecné vůle. Elita je naopak inherentně zlá a zkorumpovaná.[2] Elita sleduje jen své vlastní zájmy, nenaslouchá lidu a naopak jej připravuje o jeho práva. Pojem lid má v sobě zahrnovat obyčejné lidi, elita na druhou stranu představuje dosud vládnoucí vrstvu, kterou se populisté snaží zdiskreditovat, svrhnout a nastoupit na její místo, ale podle svého názoru v lepší podobě a na rozdíl od elity naslouchající lidu a jeho vůli. Přestože lid i elita mají stejné zájmy a hodnoty, liší se ve svých morálních zásadách.[3] Lid i elita tak stojí proti sobě.

Mezi první zaznamenaná populistická hnutí patří starořímská skupina populárů, kteří se stavěli na stranu plebejců proti patricijům. Mezi jejich nejznámější představitele patří bratři Tiberius Gracchus a Gaius Gracchus, Gaius Marius, Julius Caesar nebo první římský císař Gaius Octavius.

Termíny populistický či populista se v češtině používá také v pejorativním významu, ve kterém se termínem populista míní člověk prosazující rychlá a líbivá, ale těžko uskutečnitelná a často až škodlivá řešení na složité socio-ekonomické problémy.[4][5]

DefiniceEditovat

Populismus není dosud zcela jasně definovaný. Existuje několik způsobů, jak je možné k němu přistupovat. Populismus může být vnímán jako ideologie. Pro úplné naplnění definice ideologie mu ale chybí určitý celkový pohled na společnost. Proto je populismus lépe představován pojmem thin ideology (thin-centered ideology) = “úzká” ideologie, která představuje jen soubor idejí a soustředí se jen na určité prvky politiky i společnosti (nezabývá se například nejlepším politickým systémem nebo ekonomickým modelem).[6] Díky této neujasněnosti tak může populismus ve smyslu ideologie nabývat mnoha podob. Využívá k tomu i konceptů klasických “plných” ideologií a vytváří tak několik typů populismu. Dále může být na populismus nahlíženo také jako na politický styl či strategii a jako na způsob politické komunikace.

Populistické strany jsou dnes definovány tak, že svým programem a projevy svých politiků využívají populistické prvky. Tyto prvky blíže určil politolog Francisco Panizza. Ten určil tzv. analytické jádro populismu, které bylo přijato odbornou obcí. Toto populistické jádro má tři charakteristiky:

  1. populisté staví lid a elity jako stejnorodé entity,
  2. zdůraznění konfliktu mezi lidem a elitou,
  3. lid je chápán jako morálně čistý aktér.[7]

Populisté tedy chápou lid jako jeden celek, který odmítají dále štěpit (např. podle náboženství). Častými jsou výrazy jako „lid“, „občané“ nebo „obyčejní lidé“. Zároveň je základní myšlenkou populismus anti-establishment. Lid staví do opozice k elitám, které jsou prezentovány jako nepřítel lidu, zvolené elity tak lid nereprezentují a jen sledují své vlastní zájmy. Populistické strany poté samy sebe stylizují do role nestranické, téměř nepolitické a neelitní organizace, která má za cíl odstranit vládnoucí elity a začít reprezentovat zájmy lidu. Populisté tak nekritizují demokracii jako takovou, ale pouze stávající vládnoucí elitu a stranický systém. I proto populistické strany často zdůrazňují a prosazují prvky přímé demokracie.[7] Politická polarizace na populismus, pluralismus a elitismus se v posledních letech rozvíjí podobně.[1] Mezi populismem a elitismem, jako u protikladů, panuje antagonie.[8] Populismus také bývá nazýván anti-pluralismem.[9]

Populistická politická komunikaceEditovat

Politickou komunikaci populismu lze rozdělit na dva hlavní proudy: thin a thick[10]. Toto rozdělení především závisí na použitých prvcích v rétorice řečníka. Jedná se o referenci k lidu, anti-elitářství a vylučování specifické sociální skupiny z celku. Jedním z dalších, ale ne nezbytných ukazatelů, může být charismatický vůdce či neustálý narativ o blížící se krizi.[11]

  • Thin populismus
    • prázdný populismus
  • Thick populismus
    • anti-elitářský populismus
    • populismus vyloučení
    • Kompletní populismus

Thin populismusEditovat

Řečník či politická strana využívá pouze oslovování lidu. Apeluje přímo na svrchovanost lidu. Často využívá slova jako: lid, veřejnost, občané, voliči, plátci daní, obyvatelé, populace[12]. Populista může využívat národnostní, etnické nebo náboženské příslušnosti při oslovování lidu.[13] Díky promlouvání k lidu, řečník ukazuje lidem, že se o ně zajímá, že je jedním z nich a ví, co si přejí. Populista tedy víceméně říká svým voličům: “Naslouchám vám, protože o vás mluvím.” Thin populismus je tedy velmi široký pojem, který ztrácí pejorativní i autoritářské označení. Je normálním a téměř nezbytným prostředkem politika, jež se snaží mobilizovat voličskou základnu. Někdy také označovaný za tzv. prázdný populismus (empty populism)[14] nebo populismus mainstreamový.[15]

Thick populismusEditovat

V populistických projevech se objevují i další prvky, nejen promlouvání k Lidu, ale i to je zde chápáno jako základní ukazatel. Anti-elitářství či obdobný pojem antisystémovost využívá tzv. vertikální diferenciace společnosti. Řečníkovi jde především o prohloubení pocitu odcizení mezi lidem a elitami. Pro „Lid“ jsou elity zobrazeny jako vnější nepřítel, který se vyskytuje kdesi vysoko nad normálním občanem.[16] Dochází tak ke vzniku anti-elitářského populismu.

Dalším prostředkem je tzv. horizontální rozdělení společnosti. Jedná se o politiku vylučování. Populista se snaží o vyobrazení lidu jako homogenní skupiny, ale současně poukazuje na oddělené společnosti, které nesdíli “dobré” vlastnosti lidu. Na rozdíl od anti-elitářství se tedy jedná o vnitřního nepřítele[17]. Tím pádem dochází k vyloučení určitého segmentu populace z Lidu. Stávají se hrozbou pro vnitřní integritu „Lidu“. Takto klasifikujeme populismus vyloučení.

Posledním typem populismu je tzv. kompletní, ten propuje rétoriku populismu vyloučení i anti-elitářského populismu.

Efektivita populistické komunikace a její srovnáníEditovat

Z nedávných studíí, které se zabývají tematikou populistické politické komunikace lze zmíňit studii „Start Spreading the News: A Comparative Experiment on the Effects of Populist Communication on Political Engagement in Sixteen European Countries“ (Experiment porovnávající efekty populistické komunikace na politickou angažovanost v šestnácti evropských zemích)[18], která zkoumá efekty různých typů populismu na ochotu občanů se politicky angažovat.

Studie naznačuje, že ‘thick populism’ má větší efekt na politickou angažovanost než ‘thin populism’, resp. pouhý apel k ‘Lidu’ nemá výrazný mobilizační potenciál, zatímco anti-elitářský a populismus vyloučení zvyšují ochotu občanů se politicky angažovat.

Dále tvrdí, že ani pravicový, ani levicový populismus (pravicový zaměřený proti migrantům, levicový zaměřený proti bohatším vrstvám společnosti) nemají větší mobilizační efekt než anti-elitářský populismus.

Studie zároveň zkoumá, zda hraje roli v politické angažovanosti úroveň nezaměstnanosti a aktuální politická situace (úspěšnost pravicových a levicových politických stran). Úroveň nezaměstnanosti zvyšuje efekt pouze anti-elitářského populismu a naopak snižuje efekt anti-imigrantského populismu. Anti-imigrantský populismu má větší úspěch v zemích se silnou pravicovou populistickou stranou, anti-elitářský naopak v zemích se silnou levicovou populistickou stranou.

TypologieEditovat

Kvůli nevymezenosti definice populismu existuje řada typologií.

Politologové Kevin Deegan-Krause a Tim Haughton popsali, že všechny politické strany využívají populistické prvky a jde jen o to v jaké míře. Politolog Cas Mudde popsaný přístup rozšiřuje, když tvrdí, že populismus je thin-centered ideologie, která se v praxi smíchává s ostatními klasickými ideologiemi. Populismus poté danou ideologii radikalizuje. Dále zjistil, že v praxi se populismus nabaluje na levicové ideologie v rozvojových zemích a naopak na pravicové ideologie v industriálně rozvinutých zemích.[7]

Politolog Grigor Pop-Eleches v roce 2009 rozdělil stany na mainstreamové a neortodoxní. Mainstreamové jsou tradiční strany s umírněnou ideologií, neortodoxní strany buď upozadí klasickou ideologii ve prospěch svého lídra, nebo využívají extremistické rétoriky či prosazují radikální politiku. Mezi neortodoxní strany zařadil i strany populistické. O dalším dělení rozhodují ekonomické názory a etnonacionalistický apel strany. Populistické strany poté rozdělil na dva typy: 1) nacionalistické populistické strany a 2) nové/centristické populistické strany. První typ zdůrazňuje nacionální akcent, ale ten nemá extrémní charakter a tyto strany nabízí i další nenacionální témata. Druhý typ stran o sobě prohlašuje, že jsou neideologickými a antipolitickými formacemi. Typičtí jsou pro ně medializovaní lídři, kteří řídí stranu ve svůj prospěch. Tyto strany klasicky kritizují tradiční politické strany, které viní z korupce.[7]

Základní typyEditovat

Identitárně populistické politické strany
Populismus jako hlavní program strany. Mezi tyto strany se řadí tzv. protestní strany, které protestují proti stávajícím parlamentním stranám. Tyto strany se stylizují jako praví reprezentanti zájmů lidu. Nekritizují systém jako takový, ale pouze zvolené elity. Do této kategorie patří i výše popsané nové/centristické populistické strany. Tento termín je ale problematický v tom, že tyto strany odmítají ustálené pravo/levé rozdělení.[7]
Parciálně populistické politické strany
Populismus je jen doplňkem jiné hlavní ideologie strany. Mezi ně se řadí radikálně pravicové politické strany. Tyto strany mají jasně vyhraněný program, kterým hájí zájmy „obyčejného pracujícího lidu“.[7][19]

Technokratický populismusEditovat

Technokratický populismus spojuje ideu odbornosti s populistickým politickým přístupem. V jeho středu stojí experti, s jejichž pomocí se snaží zapůsobit na lid vědeckostí a odborností a nabízí mu vedení státu jako firmy. To znamená, že nevrací lidu moc, ale naopak se lid již nemusí o politiku nijak zajímat, zabývat se jí a účastnit se občanského života, neboť nyní se jí věnují experti, kteří se o vše postarají za ně. Cílem technokratických populistů je vyvolat v lidu otupělost a netečnost vůči politice.

Politika je tak v podstatě odmítnuta a technokratický populismus se staví i proti stranickému systému a reprezentativní demokracii. Technokratický populismus se vymyká označení pravicový nebo levicový a místo toho nabízí určité apolitické řešení a zároveň nabízí východisko i pro střet mezi dobrem a zlem, který je vyřešen příchodem třetí strany - technokratického populismu.[20]

Silné a slabé stránky populismuEditovat

Většina politologů má tendenci neklasifikovat populismus jakožto čistě negativní či pozitivní projev politické komunikace. Sám o sobě může populismus sloužit jednak jako hrozba pro demokracii i jako korektivní prostředek pro demokratickou politiku.

K jeho pozitivním vlastnostem řadíme následující:[21]

-      Populismus může vyslyšet občany, kteří se cítí být opomíjeni současnou politickou elitou

-      Populismus může rozšířit pozornost na záležitosti, které nejsou v běžném povědomí

-      Populismus může zmobilizovat skupiny lidí, kteří se cítí být na kraji politického systému

-      Populismus může zlepšit schopnost politického systému reagovat, tím že by jednotlivý političtí aktéři a politické strany více sladili svoji politiku s vůlí lidu

-      Populismus podněcuje u úvahy o vlastním chování a elitářství, u těch co drží moc

Mezi jeho negativní vlastnosti řadíme:[22]

-      Populismus může ohrožovat práva menšin

-      Populisté často využívají svůj získaný mandát k účelné erozi nezávislých institucí (např. soudy a nezávislá média), které jsou považovány za pilíře liberální demokracie

-      Populismus může vést k tzv. politickému tribalismu, který brání občanskému diskurzu a odrazuje od politického kompromisu


[1] Mudde, Cas, and Cristóbal R. Kaltwasser. 2017. Populism: A Very Short Introduction. New York: Oxford University Press.

Příklady populistických stranEditovat

Politolog Cas Mudde v roce 2004 mezi populistické strany řadil:[7]

Politologové Vlastimil Havlík a Aneta Pinková roku 2012 mezi populistické strany řadili:[7]

1) identitárně populistické politické strany:


2) parciálně populistické politické strany:

Politolog Štěpán Drahokoupil řadí mezi populistické strany i nové české strany vzniklé po roce 2012 – ANO a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury.[26] K tomuto názoru se kloní i agentura Reuters či německý deník Die Welt.[27]

Další příklady:

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Dočkal, V. 2002. Aliance nového občana – populistická či protestní strana? Středoevropské politické studie IV. Dostupný z WWW: ZDE, ověřeno ke dni 15. srpna 2012.
  • Fiala, P. (ed.) 1998. Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Mezinárodní politologický ústav.
  • Fiala, P. a Strmiska, M. 1998. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal.
  • Havlík, V. 2011. Život a smrt pravicově-populistických politických stran v severní Evropě. Rexter 9: s. 36–78.
  • Kubát, M. 2007. Teorie antisystémové strany. Politologický časopis č. 14, s. 110–123.
  • Laryš, M. 2012. Recenze: Bastl, M. – Mareš, M. – Smolík, J. – Vejvodová, P. (2011): Krajní pravice a krajní levice v ČR, Grada: Praha. Rexter – časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu 01/2012: 140–143.
  • Mareš, M. 2003. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister & Principal.
  • Smolík, J. 2018. Populismus je… In Jazyk a politika: Na pomedzí lingvistiky a politológie III. Bratislava: EKONÓM, s. 101-116.
  • Učeň, P. Nedat. Centrist populism as a new competitive and mobilization strategy in Slovak politics Dostupný z WWW: ZDE, ověřeno ke dni 15. srpna 2012. (anglicky)
  • Kubát, M., Mejstřík, M., Kocian, J., eds. 2016. Populismus v časech krize. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum.

ReferenceEditovat

  1. populism | Definition of populism in English by Oxford Dictionaries. Oxford Dictionaries | English [online]. [cit. 2018-01-28]. Dostupné online. 
  2. KUBÁT, Michal, Martin MEJSTŘÍK a Jiří KOCIAN, eds. Populismus v časech krize. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016, s. 14-15. ISBN 978-80-246-3439-5.
  3. MUDDE, Cas. Populism in the Twenty-First Century: An Illiberal Democratic Response to Undemocratic Liberalism. In: The Andrea Mitchell Center for the Study of Democracy [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné z: https://www.sas.upenn.edu/andrea-mitchell-center/cas-mudde-populism-twenty-first-century
  4. PETRÁČKOVÁ, Věra; KRAUS, Jiří. Akademický slovník cizích slov. Vydání 1. vyd. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0607-9. S. 608. 
  5. Význam "populismus", slovnik-cizich-slov.abz.cz, 27. 11. 2013
  6. MUDDE, Cas, KALTWASSER, Cristóbal Rovira. Populism. In: FREEDEN, Michael, Lyman Tower SARGENT a Marc STEARS, eds. The Oxford handbook of political ideologies. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 498. ISBN 978-0-19-958597-7.
  7. a b c d e f g h Vlastimil Havlík, Aneta Pinková: Populisté, protestní strany, outsideři? Několik poznámek ke konceptualizaci populistických politických stran Archivováno 2. 12. 2013 na Wayback Machine, rexter.cz, 11. 11. 2012
  8. http://www.ccu.edu/centennial/2017/01/western-civilizations-civil-war-elitism-vs-populism/ - Western civilization’s civil war: Elitism vs. populism
  9. https://booksandideas.net/Populism-is-a-Form-of-Anti-Pluralism.html - Populism is a Form of Anti-Pluralism
  10. JAGERS, Jan; WALGRAVE, Stefaan. Populism as political communication style: An empirical study of political parties’ discourse in Belgium. European Journal of Political Research. Roč. 2007, s. 322. 
  11. REINEMANN, Carsten, James Stanyer, Toril Aalberg, Frank Esser, Claes H. de Vreese. Communicating Populism: Comparing Actor Perceptions, Media Coverage, and Effects on Citizens in Europe. [s.l.]: Routledge, 2019. 280 s. S. 3. 
  12. JAGERS, Jan; WALGRAVE, Stefaan. Populism as political communication style: An empirical study of political parties’ discourse in Belgium. European Journal of Political Research. Roč. 2007, s. 323. 
  13. REINEMANN, Carsten, James Stanyer, Toril Aalberg, Frank Esser, Claes H. de Vreese. Communicating Populism: Comparing Actor Perceptions, Media Coverage, and Effects on Citizens in Europe. 1st Edition. vyd. [s.l.]: Routledge, 2019. 280 s. S. 4. 
  14. JAGERS, Jan; WALGRAVE, Stefaan. Populism as political communication style: An empirical study of political parties’ discourse in Belgium. European Journal of Political Research. 2007, s. 324. 
  15. REINEMANN, Carsten, James Stanyer, Toril Aalberg, Frank Esser, Claes H. de Vreese. Communicating Populism: Comparing Actor Perceptions, Media Coverage, and Effects on Citizens in Europe. 1st Edition. vyd. [s.l.]: Routledge, 2007. 280 s. S. 3. 
  16. JAGERS, Jan; WALGRAVE, Stefaan. Populism as political communication style: An empirical study of political parties’ discourse in Belgium. European Journal of Political Research. Roč. 2007, s. 324. 
  17. JAGERS, Jan; WALGRAVE, Stefaan. Populism as political communication style: An empirical study of political parties’ discourse in Belgium. European Journal of Political Research. Roč. 2007, s. 324. 
  18. HAMELEES, Michael, Linda Bos, Nayla Fawzi, Carsten Reinemann, Ioannis Andreadis, Nicoleta Corbu, Christian Schemer, Anne Schulz, Tamir Shaefer, Toril Aalberg, Sofia Axelsson, Rosa Berganza, Cristina Cremonesi, Stefan Dahlberg, Claes H. de Vreese, Agnieszka Hess, Evangelia Kartsounidou, Dominika Kasprowicz, Joerg Matthes, Elena Negrea-Busuioc, Signe Ringdal, Susana Salgado, Karen Sanders, Desirée Schmuck, Jesper Stromback, Jane Suiter, Hajo Boomgaarden, Keren Tenenboim-Weinblatt, Naama Weiss-Yaniv. tart Spreading the News: A Comparative Experiment on the Effects of Populist Communication on Political Engagement in Sixteen European Countries. The international journal of press/politics. Roč. 2018, s. 517-538. 
  19. http://m.rozhlas.cz/plus/svet/_zprava/evropou-obchazi-strasidlo-populismu--1337091 Archivováno 29. 11. 2014 na Wayback Machine - Evropou obchází strašidlo populismu
  20. BUŠTÍKOVÁ, Lenka a Petra GUASTI. The State as a Firm: Understanding the Autocratic Roots of Technocratic Populism. East European Politics and Societies and Cultures [online]. 2019, 33(2) [cit. 2019-12-01]. Dostupné z: http://bustikova.faculty.asu.edu/lbs/papers/lbpg19.pdf
  21. H. DE VREESE, Claes, Frank Esser, Toril Aalberg, Carsten Reinemann, James Stanyer. Populism as an Expression of Political Communication Content and Style: A New Perspective. The International Journal of Press/Politics. Roč. 2018, s. 2. 
  22. MUDDE, Cas; R. KALTWASSER, Cristóbal. New York: Oxford University Press.. New York: Oxford University Press. Roč. 2017. [Mudde, Cas, and Cristóbal R. Kaltwasser. 2017. Populism: A Very Short Introduction. New York: Oxford University Press. Dostupné online]. 
  23. Štěpán Drahokoupil: Volby 2013: dekonsolidace stranického systému a vzestup anti-politiky, cz.boell.org, 21. 11. 2013
  24. Zahraniční média: Vítězství populismu a Sobotkova těžká pozice, zpravy.e15.cz, 27. 10. 2013
  25. a b c d e f g Vlastimil Havlík, Aneta Pinková: Populisté, protestní strany, outsideři? Několik poznámek ke konceptualizaci populistických politických stran Archivováno 2. 12. 2013 na Wayback Machine, Rexter.cz, 11. 11. 2012
  26. Štěpán Drahokoupil: Volby 2013: dekonsolidace stranického systému a vzestup anti-politiky, cz.boell.org, 21. 11. 2013
  27. Zahraniční média: Vítězství populismu a Sobotkova těžká pozice, zpravy.e15.cz, 27. 10. 2013

Související článkyEditovat