Gazi Husrev-beg
Gazi Husrev-beg (v osmanské turečině: غازى خسرو بك, Gâzî Ḫusrev Beğ; kolem 1480 Serres či Serez, Osmanská říše, dnes Řecko – 18. června 1541 Sarajevo, osmanská říše) byl osmanský vojevůdce a úředník slovansko-tureckého původu. Dlouhodobě působil v úřadu bosenského místodržícího (1521–1525, 1526–1534 a 1536–1541).
| Gazi Husrev-beg | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1480 Serres |
| Úmrtí | 1541 (ve věku 60–61 let) Mokro |
| Místo pohřbení | Sarajevo |
| Povolání | politik a vojenský velitel |
| Nábož. vyznání | islám |
| Rodiče | Selçuk Sultan |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovatNarodil se do muslimské rodiny, kterou tvořil islamizovaný Slovan Ferhat-beg (?–1486 v bitvě u Adenu) původem z hercegovského Trebinje a Turkyně Selçukşah (čti Seldžukšáh, uváděna i jako Seldžuka, ?–před 1512), dcera sultána Bajezida II.[1] Ferhat-beg v době Husrev-begova narození vykonával post místodržícího, sandžak-bega, v Serezu. Dětství a mládí chlapec prožil v Cařihradu. V šestadvaceti letech se stal hlavním dveřníkem (kapıcıbaşı), velitelem janičářského oddílu, sultánova dvora.[2]
Husrev-beg se podílel na ovládnutí Bělehradu Osmany (1521), za což byl odměněn úřadem místodržícího, sadžak-bega, v nevelké Bosně. V nové úloze působil mezi lety 1521 a 1525. Během vojenských výprav dobyl Knin, Skradin (oba 1522) a Ostrovici (1523), marně se pokoušel ovládnout i Klis. Zcela rozvrátil uherskou bánovinu s centrem ve Srebrenici (1521) a o stejné se neúspěšně pokoušel v bánovině spravované z Jajce (město obléhal 1524–1525), obě se přitom nacházely na území středověkého bosenského státu.[3] Za četné vojenské úspěchy si vysloužil četný titul hrdiny (gazi).
Do Bosny se vrátil po jednoroční pauze roku 1526 a zůstal zde až do roku 1534. Jako místodržící aktivně přispěl k osmanskému vítězství v bitvě u Moháče (1526), podílel se na marném obléhání Vídně (1529) a pevnosti Kőszeg (1532). Sám však dobyl opevněná sídliště Jajce (1527), Obrovac (1527), Greben, Sokol, Jezero, Vinac, Vrbaški Grad, Livač, Karnatin, Bočac, Udbina, Vrana, Modruč a Požega.[3]
Potřetí se stal bosenským sadžak-begem roku 1536. Opět se podílel na vojenských výbojích, společně s bělehradským sandžak-begem udolal Klis (1537), poté následoval Trogir, Nadin a Knin, v téže době ale ztratil ve prospěch Benátčanů Skradin, Obrovac a Ostrovici. Roku 1540 se bez valného úspěchu pokoušel dobýt Zrin, který patřil do majetku rodu Šubićů. Pánové Zrinští pak osmanské říši vyhlásili permanentní válku, ještě roku 1540 podnikli výpravu a vyplenili území kolem Dubice a Kamengradu.[4]
Za Husrev-begova působení v Bosně došlo k rozvoji měst a obchodu. Například v Sarajevu byla postavena velkolepá mešita (1531), dervišský internát (1531), medresa (1537), knihovna, lázně, krytý trh, zájezdní hostinec, vývařovna pro chudé a mnohé další stavby. Péče o tyto objekty přešla na Gazi Husrev-begův vakuf, islámskou nadaci, který je činný dodnes. Ve 20. a 30. letech 16. století výrazněji postoupila též islamizace obyvatelstva Bosny, o kterou se místodržící jako horlivý muslim výrazně zasloužil.
Husrev-beg zemřel v Sarajevu, rozšířeno je ale vyprávění o jeho smrti při výpravě do kmenové oblasti Drobnjaci v dnešní Černé Hoře.[5] Jeho tělesné ostatky byly uloženy v hrobce, postavené speciálně pro tento účel ve dvoře Gazi-Husrev-begovy mešity.[6]
Externí odkazy
editovat
Reference
editovat- ↑ KREŠEVLJAKOVIĆ, Hamdija. Spomenica Gazihusrevbegove četiristo-godišnjice. Sarajevo: Islamska dionička štamparija, 1932. S. 17.
- ↑ ZLATAR, Behija. Gazi Husrev-beg. Sarajevo: Orijentalni institut, 2010. S. 21.
- ↑ a b KREŠEVLJAKOVIĆ, Hamdija. Spomenica Gazihusrevbegove četiristo-godišnjice. Sarajevo: Islamska dionička štamparija, 1932. S. 19.
- ↑ KREŠEVLJAKOVIĆ, Hamdija. Spomenica Gazihusrevbegove četiristo-godišnjice. Sarajevo: Islamska dionička štamparija, 1932. S. 20–21.
- ↑ ZLATAR, Behija. Gazi Husrev-beg. Sarajevo: Orijentalni institut, 2010. S. 60–61.
- ↑ KREŠEVLJAKOVIĆ, Hamdija. Spomenica Gazihusrevbegove četiristo-godišnjice. Sarajevo: Islamska dionička štamparija, 1932. S. 22.
