Rada Evropské unie
Rada Evropské unie (též Rada ministrů, v právních dokumentech EU jen Rada) je nepermanentním, kolektivním vrcholným orgánem Evropské unie, který reprezentuje zájmy členských států. Její hlavní činností je přijímání legislativy společně s Evropským parlamentem, jako reprezentantem občanů Unie. Rada bývá někdy chybně zaměňována s Evropskou radou či Radou Evropy.
| Rada Evropské unie | |
 Logo Rady Evropské unie | |
| Vznik | 1. července 1967 |
|---|---|
| Typ | Instituce Evropské unie |
| Sídlo | Budova Justus Lipsius, Brusel |
| Souřadnice | 50°50′29,04″ s. š., 4°22′53″ v. d. |
| Předsednictví |
 Portugalsko(od 1. ledna 2021) |
| Generální tajemník |
Jeppe Tranholm-Mikkelsen (od 1. července 2015) |
| Členové |
27 (1 na členský stát).png) |
| Mateřská organizace | Evropská unie |
| Oficiální web |
www |
 | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Rada Evropské unie představuje orgán, v němž jsou zastoupeny členské státy, a to vždy jedním zástupcem na ministerské úrovni zplnomocněným zavazovat svou vládu. Příslušným ministrem je ministr, do jehož resortu spadá projednávaná agenda. Zároveň může tedy zasedat několik složení Rad současně. Dříve (do listopadu 1993) proto byla výstižně zvána „Radou ministrů“. V předsednictví Rady se členské země střídají po šesti měsících.
Agenda Rady je připravována Výborem stálých zástupců (COREPER), který tvoří stálí zástupci členských zemí EU v Bruselu (většinou se jedná o velvyslance nebo zástupce velvyslanců dané země při Evropské unii), kteří se scházejí obvykle jednou až dvakrát týdně. Tento výbor řídí práci asi 250 výborů a pracovních skupin, kde se na pracovní úrovni a za účasti zástupců gesčních ministerstev připravují podklady pro následné projednávání COREPERem a Radou.
Váha členských států při hlasování dle Smlouvy z NiceEditovat
Jak vyplývá z čl. 205 Smlouvy o založení Evropského společenství, pokud má být hlasováno kvalifikovanou většinou (což je pravidlem – prostou nadpoloviční většinou se hlasuje v podstatě pouze o procedurálních otázkách) je pro přijetí návrhu nutné naplnění těchto tří podmínek (tzv. systém trojí většiny):
.jpg)
1) Minimálně 260 hlasů z 352 (tj. 73,9 %), přičemž hlasy jsou státům přiděleny takto:
- Německo, Francie, Itálie, Spojené království… 29
- Španělsko, Polsko… 27
- Rumunsko… 14
- Nizozemsko… 13
- Belgie, Česko, Řecko, Maďarsko, Portugalsko… 12
- Rakousko, Švédsko, Bulharsko… 10
- Dánsko, Chorvatsko, Irsko, Litva, Slovensko, Finsko… 7
- Kypr, Estonsko, Lotyšsko, Lucembursko, Slovinsko… 4
- Malta… 3
2) Pro návrh se vysloví nadpoloviční většina členských států (tj. 15), u návrhů nepředložených Evropskou komisí (méně časté) jsou nutné 2/3 členských států (tj. 19).
3) Součet počtu obyvatel zemí, které s návrhem souhlasí, musí představovat minimálně 62 % celkové populace EU. Dosažení se ověřuje pouze na žádost členského státu.
Tato současná úprava byla zavedena Smlouvou z Nice v roce 2003 a s výše uvedeným rozdělením hlasů je aplikována od posledního rozšíření o Chorvatsko 1.7.2013.
Váha členských států při hlasování dle Lisabonské smlouvyEditovat
Tato změna váhy hlasů je účinná od roku 2014, přičemž až do roku 2017 mohl členský stát požadovat hlasování podle kritérií Smlouvy z Nice. Pro posouzení dosažení kvalifikované většiny jsou stanovena dle čl. 16 Smlouvy o EU následující kriteria (tzv. systém dvojí většiny):
- většinu musí tvořit alespoň 55 % členských států, tedy 16,
- většina musí reprezentovat minimálně 65 % obyvatelstva Unie,
- blokační menšinu musí tvořit nejméně čtyři členské státy (jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou).
Hlasování o povinných uprchlických kvótáchEditovat
Dne 22. září 2015 schválili ministři vnitra členských států EU na jednání Rady Evropské unie povinné kvóty pro přerozdělování migrantů v rámci Evropské unie. Proti návrhu hlasovali ministři vnitra České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska, Finsko se zdrželo hlasování a ministři ostatních zemí s návrhem souhlasili. Přestože Česká republika hlasovala proti rozhodnutí, byla přehlasována kvalifikovanou většinou, protože nebylo třeba souhlasu všech členských států, nýbrž stačil pouze souhlas 55 % členských států reprezentujících 65 % obyvatel EU. Slovenský premiér Robert Fico v reakci na schválení kvót uvedl, že kvóty nebudou na území Slovenska uplatněny a podal žalobu na Radu Evropské unie.[1][2] 2. dubna 2020 dospěl Soudní dvůr EU k závěru, že Česko, Polsko a Maďarsko odmítáním povinných kvót nesplnily své povinnosti plynoucí z evropského práva.[3]
Předsednictví zemíEditovat
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ Evropští ministři schválili uprchlické kvóty, Slovensko je ostře proti [online]. iDNES.cz, 22. září 2015. Dostupné online.
- ↑ Slovensko chce zpochybnit pravomoc ministrů vnitra při schvalování uprchlických kvót. Novinky.cz [online]. 10. listopadu 2015. Dostupné online.
- ↑ Odmítáním uprchlických kvót porušilo Česko své povinnosti, rozhodl soud EU. Novinky.cz [online]. 2. dubna 2020. Dostupné online.
PoznámkyEditovat
LiteraturaEditovat
- Jak funguje Evropská unie. Průvodce institucionálním rámcem EU. Lucemburk 2013, s. 14–18.
- MCCORMICK, John: Understanding the European Union. A Concise Introduction. 6th ed. 2014, s. 84–87.
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rada Evropské unie na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Rada Evropské unie
- Rada Evropské unie
- Informace o Radě EU na portálu EUROPA
