Filipíny

stát v jihovýchodní Asii

Filipíny, plným názvem Filipínská republika, jsou ostrovní stát v jihovýchodní Asii. Rozkládají se na 7641 ostrovech v západním Tichém oceánu. Dělí se na tři geografické celky: Visayské ostrovy, Luzon a Mindanao. S žádným státem nesdílejí pozemní hranici. Mořské úžiny je dělí od Tchaj-wanu na severu, od Malajsie (Sabah) na jihozápadě a Indonésie (Sulawesi) na jihu. Hlavním městem je Manila, největším městem je Quezon City.

Filipínská republika
Repúbliká ng̃ Pilipinas
vlajka Filipín
vlajka
znak Filipín
znak
Hymna
Filipínská hymna
Motto
Maka-Diyos, Maka-Tao, Makakalikasan, at Makabansa
(„Pro Boha, lid, přírodu a stát“)
Geografie

Poloha Filipín
Poloha Filipín

Hlavní městoManila
Rozloha300 000[1] km² (72. na světě)
z toho 0,61 % vodní plochy
Nejvyšší bodApo (2 954 m n. m.)
Časové pásmo+8
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel106 512 000[2] (13. na světě, 2017)
Hustota zalidnění355,04 ob. / km² (40. na světě)
HDI 0,682 (střední) (116. na světě, 2016)
Jazykfilipínština a angličtina (úřední), tagalština, bikolština, cebuánština a (ostatní)[3]
Náboženství83 % římští katolíci, 10 % ostatní křesťané - IFI a další, 5 % muslimové, zbytek menšiny a vyznání nezjištěno
Státní útvar
Státní zřízeníunitární prezidentská republika
Vznik12. června 1898 (nezávislost na Španělsku)
PrezidentRodrigo Duterte
ViceprezidentkaLeni Robredo
Měnafilipínské peso (₱) (PHP)
HDP/obyv. (PPP)9 538[4] USD (118. na světě, 2019)
Giniho koeficient45,8[5] (2006)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1608 PHL PH
MPZRP
Telefonní předvolba+63
Národní TLD.ph
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Filipíny jsou třináctou nejlidnatější zemí na světě se 110 miliony obyvatel (2021).[6] Filipínská ekonomika je 29. největší na světě (z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly; k roku 2022).[7] Dle některých analýz mají Filipíny do roku 2050 přeskočit celou řadu vyspělých zemí a posunout se mezi dvacítku největších ekonomik na planetě.[8] Odhaduje se, že mimo Filipíny žije po celém světě na 11 milionů Filipínců.

Filipíny jsou nejstarší demokracií v regionu jihovýchodní Asie. Dříve španělská a posléze americká kolonie (pak autonomní území) je jednou ze dvou převážně katolických zemí v Asii – asi 83 % obyvatel (druhou je Východní Timor). Asi 10 % obyvatel se hlásí k dalším křesťanským církvím a také zde existuje množství menšinových náboženských skupin vyznávajících islám (asi 5 %), buddhismus, hinduismus a další víry. Na filipínských ostrovech lze nalézt četná etnika a kultury.

Původ jménaEditovat

Název Filipíny pochází z roku 1543, kdy španělský mořeplavec a objevitel Ruy Lopez de Villalobos pojmenoval dva objevené ostrovy (Samar a Leyte) Ostrovy Filipovými (Las Islas Filipinas), na počest španělského krále Filipa II. Časem se tento název přenesl na celé souostroví. Užívali ho během své nadvlády i Američané (The Philippine Islands), ovšem po udělení autonomie přešli k názvu Filipíny (The Philippines).

DějinyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Filipín.
 
Homo luzonensis (umělecká rekonstrukce)

Doklady o přítomnosti člověka vzpřímeného na Filipínách jsou i 700 tisíc let staré.[9][10] Malý počet kostí z jeskyně Callao dokazuje existenci jinde neznámého lidského druhu zvaného homo luzonensis, který žil asi před 50 000 až 67 000 lety.[11] Příchod lidí moderního typu se předpokládá někdy v období 45 000-35 000 let př. n. l., jak dokazují nálezy z jeskyně Tabon.[12] Šlo o lidi migrující z Afriky, kteří využili dnes již potopené pevniny Sundaland a Sahul. Tak vzniklo původní, negritské osídlení ostrovů. Někteří Negrité na Filipínách mají ve svých genomech příměs denisovanů.[13] Příchod lidí mluvících austronéskými jazyky se předpokládá kolem roku 2200 př. n. l. Dorazili z Tchaj-wanu.[14]

Okolo roku 1000 př. n. l. je patrná již značná stratifikace společnosti. Příbřežní kmeny, užívající tradiční loďky balangay, byly nejdynamičtější a zprostředkovávaly kulturní novinky. Mezi 4.–8. stoletím navázaly kontakt s Malajským poloostrovem a východní Asií.[15] Oblast na Malajském poloostrově byla od 10. století pod silným indickým kulturním vlivem a odtud se také na Filipíny rozšířil buddhismus a hinduismus. Pravděpodobně z Malajského poloostrova se na Filipíny dostalo i první písmo – kawi. Před příchodem Evropanů se nicméně nevytvořil žádný větší centralizovaný stát. Nejvýznamnějšími státními útvary byla království Maynila a Tondo, Suluský sultanát a konfederace Madyaas.[16] V jejich čele stáli lokální vůdci, rádžové (vesničtí předáci se nazývali datu). V 15. století se začal hlavně z Bruneje šířit na jih ostrovů islám (Suluské ostrovy, Mindanao).[17]

Španělská nadvládaEditovat

 
Zabití Fernão de Magalhãese domorodci
 
José Rizal

V roce 1521 při své cestě kolem světa objevil ostrovy Fernão de Magalhães (portugalský velitel ve španělských službách).[18] Nakonec byl zabit jedním z datuů, který se jmenoval Lapu-Lapu.[19][20][21]

Přestože díky Zaragozské smlouvě z roku 1529 území náleželo do sféry vlivu Portugalska, nechal španělský král Filip II. toto souostroví kolonizovat a definitivně jej získal pro Španělsko, přičemž právě po něm bylo pojmenováno názvem Filipíny. Kolonizaci zahájil Miguel López de Legazpi, který za tím účelem připlul z Mexika.[22] V roce 1565 se Filipíny staly španělskou kolonií Španělská Východní Indie (spolu s Marianami a Karolínami). Roku 1571 Španělé ostrovy plně ovládli (pouze převážně muslimské Mindanao nebylo Španěly nikdy plně ovládnuto) a založili město Manilu, v současnosti hlavní město. Španělská kolonizace se také vyznačovala silným christianizačním úsilím.[23] Pokřesťanštění nenarazilo na výraznější odpor, patrně kvůli náboženské nehomogenitě před kolonizací. Španělům Manila sloužila i jako základna pro obchod s Čínou či Japonskem a tzv. "flotil pokladů".[24] Pojem manilská galeona se stal proslaveným.[25] Španělé však nikdy na Filipínách nezřídili místokrálovství, kolonie byla řízena z Mexika (z Místokrálovství Nové Španělsko), později z Madridu.

Nizozemci se pokusili roku 1646 Filipíny dobýt, ale neúspěšně. Britský pokus z roku 1762 byl již úspěšnější, Manila byla Brity dva roky okupována, ale Pařížská smlouva ji vrátila do španělských rukou.[26] Nicméně sami Španělé kolonizaci Filipín často hodnotili jako neúspěšnou, kolonie byla nevýdělečná.

Až ve 2. polovině 19. století začala velkorysá výstavba železnice, roku 1851 byla založena první banka, záhy vznikla místní měna (filipínské peso), roku 1863 zavedli Španělé na Filipínách bezplatné školství. Podle většiny historiků reformy z druhé poloviny 19. století udělaly z Filipín druhou nejbohatší a nejlépe fungující zemi regionu, hned za Japonskem. Rozvoj však paradoxně přinesl i první generaci filipínských nacionalistů a intelektuálů.[27] A s nimi snahy místních obyvatel o získání nezávislosti.

První povstání v roce 1872 bylo neúspěšné. Dalo vzejít vlivné skupině emigrantů, která byla nazývána propagandistické hnutí, k níž patřili zejména Marcelo H. del Pilar a José Rizal.[28] Roku 1896 se ještě o něco radikálnější nacionální síly z hnutí Katipunan odhodlaly k další konfrontaci známé jako filipínská revoluce, jejímiž vůdci byli hlavně Andrés Bonifacio a Emilio Aguinaldo.[29][30] Básník José Rizal se sice spiknutí neúčastnil, nicméně španělské úřady ho jako nejznámějšího rebela zatkly a popravily.[31][32] Tím z něj učinily silný symbol, dodnes je na Filipínách uctíván jako největší národní hrdina (mj. si dopisoval se středoškolským profesorem Ferdinandem Blumentrittem, pocházejícím z Prahy a působícím v Litoměřicích. To byl první, nejen český, ale i světový filipinista[33]).

Americká nadvládaEditovat

 
Postup amerických vojáků a politiků ve filipínské otázce vzbuzoval kritiku i ve Spojených státech

Do průběhu revoluce zasáhla roku 1898 španělsko-americká válka. Američané, snažící se Španěly oslabit, filipínský odboj podpořili. Admirál George Dewey po bitvě v Manilské zátoce vytlačil Španěly z hlavního města.[34] Povstání zvítězilo, vznikla tzv. filipínská první republika a Filipíny se tak staly, byť jen na chvíli, první demokracií v Asii.[35]

Američané však nakonec území anektovali a po filipínsko-americké válce se v roce 1901 Filipíny staly kolonií Spojených států amerických.[36] Během filipínsko-americké války zemřelo 250 000 až milion filipínských civilistů, přičemž Filipíny tehdy měly 7 milionů obyvatel.[37][38][39] Vlády se tak roku 1901 ujala Americká správa Filipín. Vládla až do roku 1935.

V roce 1916 byla Filipínám udělena tzv. omezená autonomie. Roku 1934 byl domluven desetiletý přechodný stav, během něhož se měly Filipíny připravit na nezávislost a byl jim udělen statut dominia, podobný dnešnímu Portoriku. Vzniklo tak tzv. Filipínské společenství. Získalo i vlastního prezidenta, jímž se stal Manuel Quezon. Ten mj. nechal kodifikovat filipínštinu jako národní jazyk, na bázi tagalogštiny. Proces přechodu k nezávislosti ale přerušila válka. Na jejím počátku byly Filipíny obsazeny Japonci.[40] Na Filipínách nechali vyhlásit republiku (filipínská druhá republika) a do jejího čela postavili José P. Laurela.[41] Filipínci to ale neakceptovali, chápali dobře, že republika je jen loutkovým státem, a vedli po celou válku tuhý odboj partyzánského charakteru. Japonci se na Filipínách dopustili několika válečných zločinů, jako byl bataanský pochod smrti nebo manilský masakr.[42][43]

Na konci války Japonci kontrolovali již jen dvanáct ze 42 filipínských provincií. Některé odbojové skupiny si ovšem osvojily komunistickou ideologii a po válce se staly nebezpečné i filipínské vládě, k takovým patřila zejména skupina Hukbalahap, která operovala na Luzonu. V roce 1944 zahájili Američané znovudobývání Filipín. Během bitvy o Manilu roku 1945 zahynul velký počet vojáků a přes 100 000 filipínských civilistů.[44] Odhaduje se, že během japonské okupace zemřel alespoň jeden z 20 Filipínců.[45]

NezávislostEditovat

 
Ferdinand Marcos vládl Filipínám 21 let (1965–1986)

Roku 1946 získala země nezávislost. Prvním prezidentem nezávislých Filipín byl Manuel Roxas. Bojem proti komunistickým partyzánům si získal velkou popularitu ministr obrany Ramon Magsaysay. Vynesla mu roku 1953 vítězství v prezidentských volbách. Magsaysay poté sáhl k razantním reformám, z nichž nejvýznamnější byla pozemková reforma.[46] Ta měla primárně přidělit půdu nemajetným rolníkům, avšak skrýval se v ní i náboženský útok – reforma měla přesunout katolíky ze severu na jih a rozředit tak tamější muslimskou majoritu. To zvýšilo náboženské napětí.

V letech 19661986 diktátorsky vládl prezident Ferdinand Marcos podporovaný Spojenými státy.[47][48] Marcos byl zpočátku velmi úspěšným prezidentem. Započal masivní výstavbu silnic a škol a dokázal vybrat mnohem více daní než jeho předchůdci. Díky tomu se roku 1969 stal prvním filipínským prezidentem, kterého Filipínci zvolili na druhé funkční období. V něm ale počal čelit dvěma zásadním nebezpečím. Jednak posilování komunistické strany (jež nesla název Nová lidová strana) a separatistickému muslimskému hnutí na Mindanau. Marcos se tak rozhodl pro diktaturu. Spouštěčem byl teroristický bombový útok během zasedání senátu roku 1971. Protesty sice Marcose donutily demokracii nakrátko obnovit, ale od 23. září 1972, kdy vyhlásil stanné právo, fungovala diktatura nepřetržitě po příštích čtrnáct let, přestože v roce 1981 bylo stanné právo zrušeno.

 
Corazon Aquinová se stává prezidentkou roku 1986, filipínská demokracie je obnovena

Marcosův politický konec začal roku 1983.[49] Tehdy byl po příletu z exilu na letišti v Manile zavražděn opoziční politik Benigno Aquino ml.[50] Následná vlna protestů přiměla Marcose vyhlásit nové prezidentské volby, kterými chtěl upevnit svou legitimitu (zmanipulované volby pořádal již předtím). Postavila se proti němu vdova po zavražděném, Corazon Aquinová. I tentokrát Marcosem kontrolovaná volební komise prohlásila vítězem voleb jeho, opoziční orgány však prohlásily za vítěze Aquinovou. Když vítězství Marcose odmítli uznat i někteří z jeho ministrů a ulice filipínských měst zaplnily tisíce protestujících, odešel Marcos do exilu.[51][52] Prezidentkou se roku 1986 stala Aquinová a filipínská demokracie chytla druhý dech.

Po Marcosově svržení jsou voleni prezidenti jako držitelé výkonné moci. Již dvakrát to byly ženy (Corazon Aquinová a Gloria Macapagal-Arroyová). Násilné střety na druhém největším filipínském ostrově Mindanao mezi vládními jednotkami a muslimskými povstalci z Fronty islámského osvobození Morů (MILF) však nikdo nedokázal zastavit. Od 70. let si vyžádaly přibližně 150 tisíc lidských životů.[53] V roce 2001 byl prezident Joseph Estrada, jako první asijský politik v historii, zbaven funkce senátním tribunálem kvůli korupci, během souběžných masových protestů.[54] V roce 2016 prezident Rodrigo Duterte rozpoutal válku proti drogám, při které bylo zabito více než 12 000 údajných pašeráků a uživatelů drog.[55]

GeografieEditovat

 
Hora Talinis na ostrově Negros
 
Kordillery

Filipíny jsou souostroví skládající se ze 7641 ostrovů na celkové ploše 343 tisíc km2. Souostroví je asi 1770 km dlouhé. Nachází se mezi 116. a 126. stupněm východní délky a 4. a 21. stupněm severní šířky a z východu je ohraničuje Filipínské moře, ze západu Jihočínské moře a z jihu Celebeské moře. 36 289 kilometrů pobřeží je pátým nejdelším pobřežím jednoho státu na světě. Výlučná ekonomická zóna ("výsostné vody") Filipín má rozlohu 2 263 816 km2.[56] Několik set kilometrů jihozápadně se nachází ostrov Borneo a severně od Filipín se nachází Tchaj-wan. Jihozápadně se nacházejí ostrovy Moluky a Celebes a východně se nachází Palau. Oceán je zde velmi hluboký - šelf na východě Filipínského souostroví spadá do 10800 m hlubokého Filipínského příkopu.

 
Pláž na ostrově Samar
 
Rýžové terasy ve vnitrozemí ostrova Luzon

Filipíny se dělí do tří ostrovních skupin: Luzon, Visayas a Mindanao. Všechny ostrovy jsou hornaté. Přístav Manila v části Luzon je hlavním a největším městem země. Luzon je velmi výškově členitý, ale jsou na něm i dvě nížiny. Druhým největším ostrovem je Mindanao, kde se nachází nejvyšší hora Filipín Apo, která měří 2954 m.

Většina hornatých ostrovů je vulkanického původu a jsou pokryty tropickým deštným pralesem. Je zde mnoho aktivních sopek, jako například Mayon, Pinatubo či Taal. Výbuch sopky Pinatubo v červnu 1991 byla druhou největší pozemskou erupcí 20. století.[57] Nicméně i díky tomu jsou Filipíny po Spojených státech druhým největším producentem geotermální energie na světě, přičemž ta pokrývá 18 % spotřeby elektřiny v zemi.[58]

Filipíny se nacházejí v severozápadním vnějším okraji pacifického ohnivého kruhu a jsou tak častým místem seismické a vulkanické aktivity. Každý den proběhne na 20 zemětřesení, z nichž většina je natolik slabá, že je není možné pocítit. Poslední velké zemětřesení proběhlo v roce 1990. Země má v důsledku své složité geologické stavby a vysoké úrovně seismické aktivity cenná ložiska nerostů. Předpokládá se, že Filipíny mají po Jižní Africe druhá největší ložiska zlata spolu s velkým množstvím ložisek mědi a největšími světovými nalezišti palladia. Mezi další minerály patří chromit, nikl a zinek.[59][60]

Nejdelší filipínskou řekou je Cagayan (505 km), druhou pak Pulangi (373 km). To znamená, že řeky v zemi jsou krátké, mají ale rychlý spád. I přes tento dobrý předpoklad nejsou příliš často využívané k zisku elektrické energie, je vybudováno pouze několik vodních elektráren. Největším jezerem v zemi je Laguna de Bay na ostrově Luzon. Je sladkovodní a má rozlohu 949 km². Leží jen metr nad hladinou moře. Jezero je jedním z hlavních zdrojů sladkovodních ryb v zemi. Jeho voda odtéká do Manilské zátoky přes řeku Pasig. Podzemní řeka Puerto Princesa, která protéká 8,2 km (5,1 mil) pod zemí krasovou krajinou, než dosáhne oceánu, je na seznamu světového dědictví UNESCO.[61]

Flóra a faunaEditovat

 
Krokodýl mořský
 
Dvojzoborožec hnědavý

Odlesňování, které je často výsledkem nelegální těžby dřeva, je na Filipínách akutním problémem. Lesnatost klesla ze 70 % celkové rozlohy v roce 1900 na přibližně 18,3 % v roce 1999.[62] Dle oficiálních statistik z roku 2021 mají Filipíny 7 milionů hektarů lesního porostu (zhruba 23 % celkové rozlohy země), ovšem odborníci tvrdí, že skutečný rozsah je pravděpodobně nižší.[63]

Lesy přecházejí od tropických deštných pralesů, zejména na Mindanau, přes subtropické věčně zelené ve výškách kolem 1000 m až po porosty borovic na horách severního Luzonu. V lesích roste například filipínský mahagon a jiné vzácné stromy, na pobřeží rostou mangrovy. Filipíny jsou domovem 13 500 rostlinných druhů, z nichž 3 200 je endemických, včetně mnoha vzácných druhů orchidejí a raflézií. Mnoho druhů je ohroženo a vědci tvrdí, že do konce 21. století 20 procent z nich vyhyne.[64]

Na Filipínách lze nalézt asi 1100 druhů suchozemských obratlovců, včetně více než 100 druhů savců a 243 druhů ptáků, kteří nežijí nikde jinde. Filipíny mají třetí nejvyšší počet endemických ptáků na světě (po Indonésii a Austrálii). Patří též mezi země s nejvyšší mírou objevů nových živočišných druhů na světě, se šestnácti novými druhy savců objevenými ve 21. století. Míra endemismu díky těmto objevům stále roste. Filipínské pobřežní vody vykazují největší rozmanitost ryb na světě.[65] Pobřežní vody Filipín patří do tzv. korálového trojúhelníku. Díky teplé vodě a rozsáhlému kontinentálnímu šelfu jsou zde ideální podmínky pro růst pobřežních mangrovů a korálových útesů. Korálový trojúhelník bývá pro svůj ekologický význam nazýván „mořská Amazonie“. Žije zde šest set druhů korálů. Útes Tubbataha byl prohlášen za světové dědictví v roce 1993.[66][67]

Mezi velké plazy patří krokodýl filipínský a krokodýl mořský. Největší krokodýl v zajetí byl odchycen právě na Filipínách, na ostrově Mindanao. Zemřel 10. února 2013 na zápal plic a zástavu srdce.[68] Národní pták, orel opičí, je největším ze všech orlů. Je endemitem v deštných pralesích Luzonu, Samaru, Leyte a Mindanaa. Mezi pozoruhodné endemity patří též lejskovec blankytný (Hypothymis coelestis), timálie zlatočelá (Dasycrotapha speciosa), kakadu filipínský (Cacatua haematuropygia), pita luzonská (Erythropitta kochi), zoborožec sulský, dvojzoborožec hnědavý, holub krvavý (Gallicolumba luzonica) nebo holub Marcheův (Ptilinopus marchei).[69]

PodnebíEditovat

 
Výsledky řádění tajfunu Haiyan na Samaru roku 2013

Filipíny leží v horkém a vlhkém tropickém podnebném pásu. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 26,5 °C. Na Filipínách existují tři roční období: „Tag-init“ či „Tag-araw“ (teplé období nebo léto od března do května), „Tag-ulan“ (období dešťů od června do listopadu) a „Tag-lamig“ (chladné období od prosince do února). Podnebí ovlivňuje také východoasijské monzunové proudění. Jihozápadní monzun (od května do října) je známý jako „Habagat“ a suché větry severovýchodního monzunu (od listopadu do dubna) jsou známé jako „Amihan.“[70] Nejchladnějším měsícem je leden a nejteplejším květen. Teplota a vlhkost dosahují maxima v dubnu a květnu. Manila a většina nížinatých oblastí jsou od března do května prašná s velmi teplým počasím. V tomto období teplota zřídkakdy klesne pod 37 °C a teplota u moře jen vzácně klesne pod 27 °C. Roční úhrn srážek dosahuje v hornatých oblastech východního pobřeží 5000 mm, zatímco v některých údolích se jedná o hodnoty pod 1000 mm. Velké nebezpečí představují tajfuny, které jsou zde poměrně časté. Ostrovy se nachází v tajfunovém pásmu západního Tichomoří a každý rok zde udeří na devatenáct tajfunů.

Na Filipínách jsou tajfuny označovány jako baguio (psáno také bagio, vaguio, bagyo) podle města Baguio, kde během bouře v roce 1911 napadlo za jeden den 116,8 cm srážek.[71] Ve dvacátém století zasáhla Filipíny řada tropických bouří, které pokaždé způsobily velké ztráty na životech a materiální škody. V říjnu 1970 se územím přehnal tajfun Sening, který zničil řadu měst, přičemž rychlost větru dosahovala až 275 km/h, což bylo nejvíc v zaznamenané historii.[72] Na podzim 1991 zasáhla Filipíny tropická bouře Uring, která přes relativní slabost (rychlost větru 95 km/h) způsobila rozsáhlé záplavy a počtem obětí (odhadem až 8 tisíc) překonala všechny dosavadní bouře.[72] Začátkem listopadu 2013 zasáhl pobřežní město Basey v provincii Samar tajfun Haiyan, který si vyžádal přes 10 000 životů.[73] Na místě ihned zasáhly mezinárodní organizace, za Českou republiku přispěly pomocí, financemi a prostředky ze sbírek humanitární organizace ADRA, Charita, Červený kříž či Člověk v tísni, který zatím shromáždil přes 17 milionů korun.[74] Mezi zničenými městy byl Tacloban či Guiuan v provincii Leyte, problémem zůstává i bezpečnost.[75]

PolitikaEditovat

 
Bongbong Marcos

Filipíny jsou unitární stát, s výjimkou autonomního regionu Bangsamoro. Jsou zastupitelskou demokracií, vůbec nejstarší demokracií v oblasti Jihovýchodní Asie. Jsou prezidentskou republikou. Prezident je hlava státu i hlava vlády a vrchní velitel, je volen přímou volbou na 6 let. Bikamerální Kongres se skládá z horní komory, Senátu Filipín, do něhož jsou senátoři voleni na šest let, a komory dolní, Sněmovny reprezentantů Filipín, která je volena na 3 roky.

Na vrcholu soudní moci je Nejvyšší soud, který je složen z předsedy soudu a čtrnácti soudců, již jsou jmenováni prezidentem.

Filipínec Carlos Peña Romulo, mj. zakladatel filipínského skautingu, byl předsedou Valného shromáždění OSN.

Filipíny podporovaly Spojené státy během studené války a války proti terorismu. Byly tradičně jejich hlavním spojencem mimo NATO. Avšak po roce 2016, s nástupem prezidenta Rodrigo Duterteho, došlo k zásadnímu zhoršení vztahů a k nástupu nové zahraničněpolitické orientace Filipín na Čínskou lidovou republiku a Rusko.[76] Duterte je nicméně radikálním bojovníkem proti levicovým partyzánům v zemi. Historicky komplikované vztahy s Japonskem se v posledních desetiletích zlepšily a Duterte tento trend udržuje. Duterteho represe v oblasti drogové politiky, při nichž byli zabíjeni často drobní překupníci a distributoři, vyvolala v roce 2017 diplomatický konflikt s Evropskou unií a silné ochlazení vztahů.[77] Duterteho nicméně v roce 2022 vystřídal syn bývalého diktátora Marcose, Bongbong Marcos.[78] Jeho pozice ve střetu rusko-čínského a americko-evropského bloku zůstává spíše nejasná.[79]

Země se účastní mírových misí, zejména ve Východním Timoru.

Filipíny si činí nárok na Spratlyho ostrovy, čímž se dostávají do sporu s obdobnými nároky vznesenými Čínou, Malajsií, Tchaj-wanem a Vietnamem. Patová situace na mělčině Scarborough v roce 2012, kdy Čína vojensky převzala kontrolu mělčiny, vedla k mezinárodní arbitráži.[80] Napětí se pravidelně vrací.[81][82]

Administrativní členěníEditovat

 
Hlavní město Manila

Geograficky se 7 tisíc filipínských ostrovů dělí do 3 skupin ostrovů: Luzon, Visayas a Mindanao. Ty se dále dělí na 17 regionů (z toho jeden autonomní), 81 provincií, 146 měst (z toho 33 tzv. vysoce urbanizovaných a 5 nezávislých na provinční správě), 1488 obcí a 42046 malých obcí zvaných barangay (stav v březnu 2020).[83][84][85]

Dne 24. července 2006 oznámila tehdejší filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyo návrh na vytvoření pěti ekonomických superregionů, zaměřených na hospodářské přednosti jednotlivých oblastí.[86]

EkonomikaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Filipín.
 
Vývoj filipínského HDP na obyvatele
 
500 pesos

Po roce 2011 začaly Filipíny prožívat éru mimořádného ekonomického rozvoje. HDP roste mimořádným tempem: 6,7 procenta v roce 2012, 7,1 v roce 2013 a v dalších letech to byly podobné přírůstky bohatství: 6,1 %, 5,8 %, 7,1 % a 6,5 procenta v roce 2017. To je jedno z nejvyšších temp růstu na světě. Ve stejné době došlo k výraznému snížení zahraničního dluhu. Na tyto ukazatele zareagovaly i ratingové agentury či Světové ekonomické fórum, které ve svém žebříčku konkurenceschopnosti posunulo Filipíny ze 75. místa v roce 2011 na 57. místo v roce 2017.[87]

Za problém a brzdu rozvoje však většina mezinárodních organizací považuje rozbujelou byrokracii a korupci. K problémům Filipín patří redistribuce rostoucího bohatství. Země má největší rozdíl mezi bohatými a chudými v regionu. Giniho koeficient, jež tento rozdíl měří, činí 42,98, tedy zhruba dvojnásobek oproti Německu, Rakousku či České republice. To má dopady i na politickou sféru. Chudá část filipínské populace nemá pocit, že by se jí objektivní růst bohatství dotkl. Tento jev podrazil nohy prozápadním liberálním politikům (jako byl Noynoy Aquino) a otevřel brány prezidentovi Rodrigo Dutertemu, s jeho protiamerickou a pročínskou politikou. Nová Duterteho daňová reforma má právě redistribuovat prostředky k méně privilegovaným.

Filipínský export však stále míří především do Japonska a Spojených států, dovozu naopak dominuje Čína.[88] Export do Japonska byl umožněn japonsko-filipínskou smlouvou o ekonomickém partnerství z listopadu 2008. Ta vytvořila pravidla velmi se blížící zóně volného obchodu mezi těmito dvěma zeměmi. To byl mimořádný stimul pro filipínskou ekonomiku. Exportní potenciál země se zvýšil také roku 2015, když se stala součástí společného trhu ASEAN.

Zahraniční investice na Filipínách rostou (v roce 2017 například enormně vzrostly investice z Nizozemska), avšak jsou limitovány zákonným ustanovením, že domácí firmy mohou mít podíl zahraničního vlastnictví nejvýše 40 %.

Jako v některých jiných rozvojových zemích hrají velký stimulační efekt pro domácí poptávku tzv. remitence, tedy příspěvky, jež posílají rodinám Filipínci pracující v zahraničí. Filipíny mají jeden z největších kontingentů lidí pracujících za hranicemi – odhaduje se 10 milionů lidí. Počtem osob pracujících v cizině (z hlediska velikosti HDP) se Filipíny řadí na 3. místo za Indonésii a Thajsko.

Rozdělení na sektoryEditovat

Nerostné bohatstvíEditovat

Co se nerostného bohatství týče, jsou Filipíny velmi bohaté. Nachází se zde naleziště rud železa, mědi, zinku, olova, manganu, chromu, zlata, stříbra, rtuti a kobaltu. Jsou zde i ložiska dvou důležitých paliv, ropy a černého uhlí.

ZemědělstvíEditovat

 
Rýžová pole v provincii Bataan

Zemědělstvím se živí asi 40 % obyvatel. Zemědělská půda zaujímá asi 34 % území státu. Nejvýznamnější plodinou je kokosová palma. Zpracováním dužiny jejich plodů (kokosové ořechy) se vyrábí tzv. kopra. Filipíny jsou v její výrobě a produkci první na světě. Ještě se zde pěstují ananasy, banány, batáty, cukrová třtina, kakao, kaučukovník, káva, kukuřice, mango, maniok, rýže a tabák. Zemědělství převládá nad průmyslem.

PrůmyslEditovat

Filipíny patří k rozvojovým zemím. Donedávna zde převládala tradiční odvětví průmyslu – průmysl potravinářský, textilní, dřevařský a částečně chemický. Od 70. let 20. století začíná na významu nabírat strojírenství. Významnými odvětvími strojírenství se stala výroba videorekordérů, televizorů a radiomagnetofonů a montáž automobilů. Největším průmyslovým centrem země je hlavní město Manila, zde je soustředěno téměř 90% veškerého filipínského průmyslu.

  • Letecký a kosmický průmysl: Produkty leteckého a kosmického průmyslu slouží hlavně pro export a zahrnují výrobu součástek pro letadla společností Boeing a Airbus. Moog je zde největší výrobce těchto produktů.
  • Automobilový průmysl: ABS systémy používané v automobilech Mercedes-Benz, BMW a Volvo jsou vyráběny na Filipínách. Toyota, Mitsubishi, Nissan a Honda patří mezi nejvíce prominentní automobilky v zemi. Kia a Suzuki vyrábí v zemi malá auta. Isuzu produkuje SUV automobily. Honda a Suzuki produkují motocykly.
  • Stavba a opravy lodí: Filipíny jsou významným hráčem ve světové výrobě lodí. Roku 2010 se staly čtvrtým největším národem ve výrobě lodí. Vzhledem k přímořské poloze má země hojné množství hlubinných přístavů ideálních pro rozvoj výrobních, stavebních a opravných ploch.
  • Elektronika: Již 20 let v Baguio funguje továrna Texas Instruments, jež je zároveň největším producentem DSP chipů na světě. V současnosti se filipínské továrny zaměřují na produkci hard-drive disků.

TurismusEditovat

Turismus je pro ekonomiku Filipín důležitý sektor, neboť 7,8 % přispívá k tvorbě HDP (2014). Podle dat National Statistical Coordination Board turistický průmysl zaměstnává asi 3,8 milionů Filipínců. V roce 2014 přispíval sektor turismu 1,4 biliony pesy do ekonomiky země.

DopravaEditovat

 
Typické filipínské jeepney

Philippine Airlines jsou nejstarší komerční leteckou společností v Asii, která stále funguje pod svým původním názvem. Jsou největšími aerolinkami v zemi, jejich hlavní základnou je Mezinárodní letiště Manila. To se nachází asi 7 km jižně od Manily a je pojmenováno po senátorovi Benigno Aquinovi, který zde byl v roce 1983 zavražděn. V roce 2018 prošlo všemi terminály rekordních 45 082 544 cestujících. Oficiálně jde o jediné letiště obsluhující oblast Manily, v praxi ji však obsluhuje i mezinárodní letiště Clark, které se nachází v zóně Clark Freeport ve městě Pampanga, přičemž na letiště Clark létají převážně nízkonákladoví dopravci kvůli nižším poplatkům za přistání. V budoucnu by mělo být manilské letiště nahrazeno novým letištěm v Bulacanu, které obslouží Manilu i centrální Luzon. Druhým nejvytíženějším mezinárodním letištěm je v současnosti Mactan–Cebu ve městě Lapu-Lapu. Třetím pak letiště Francisca Bangoyi na Mindanau.

K prosinci 2018 měly Filipíny 210 528 kilometrů silnic, ovšem pouze 65 101 kilometrů bylo zpevněných. Pan-Filipínská dálnice spojuje ostrovy Luzon, Samar, Leyte a Mindanao a tvoří páteř pozemní dopravy v zemi. Silniční doprava je dominantní formou dopravy na Filipínách, přepravuje 98 % lidí a 58 % nákladu. V roce 2003 byl založen integrovaný systém dálničních segmentů a trajektových tras, který spojuje 17 měst, a který má délku 919 kilometrů. Někdy bývá nazýván "námořní dálnice".

K roku 2019 měla země pouze 79 kilometrů železnic, zejména v okolí Manily. Existují nicméně plány na prodloužení železničních tratí na 244 kilometrů.

Ve veřejné dopravě jsou typické jeepneys, taktéž oblíbená a očekávaná atrakce pro turisty. Staly se dokonce jakousi ikonou Filipín.[89] Přesto jsou v ohrožení kvůli své neekologičnosti.[90] Oblíbené jsou ve veřejné dopravě také moto-tříkolky.

DemografieEditovat

 
Filipínská dívka na tradičním festivalu Sinulog

Filipíny měly 107 milionů obyvatel ke konci roku 2018.[91] Jenom mezi lety 1990 a 2008 vzrostl počet obyvatel Filipín o 28 milionů, což představuje 45 procentní nárůst.[92] Roční populační přírůstek je 1,84 %.[87] První oficiální sčítání lidu na Filipínách bylo provedeno v roce 1877 a zaznamenalo 5 567 685 obyvatel. Někteří vládní politici se již pokusili udělat kroky k omezení populačního růstu, avšak narazili na odpor katolické církve.[93][94] Filipínci přitom "živí" populační růst i v jiných zemích, například po liberalizaci imigračních zákonů v USA po roce 1965 se několik milionů Filipínců přestěhovalo právě do Spojených států.

Třetina populace žije v metropolitní oblasti Manily a bezprostředně sousedících regionech. Manilská metropolitní oblast je 5. nejlidnatější na světě. Údaje ze sčítání lidu z roku 2015 ukázaly, že zde žilo 12 877 253 obyvatel, což představuje téměř 13 % celostátní populace. Započítají-li se ovšem předměstí v přilehlých provinciích Bulacan, Cavite, Laguna a Rizal (tzv. Velká Manila) populace má velikost 23 milionů obyvatel. Tato oblast vytváří 33 % HDP země. V roce 2011 byla Manila hodnocena jako 28. nejbohatší městská aglomerace na světě a 2. v jihovýchodní Asii. Obyvatelé mají svá sídla především v pobřežních nížinách. Více než polovina obyvatel žila v roce 2000 ve městech.

Střední délka života mužů je asi 65,3 let, u žen asi 71,1 let. Filipíny mají rychle rostoucí mladou populaci. Střední věk populace je 22,7 let (pro srovnání: v Česku je to přes 40 let).

Etnika a jazykyEditovat

 
Mapa dominantních etnik podle provincií

Drtivou většinu populace ostrovů tvoří Filipínci (96%), kteří mluví jazyky malajsko-polynéské jazykové skupiny (Tagalogové 28,1 %, Cebuanové 13,1 %, Ilokanové 9 %, Bisajové 7,6 %, Hiligajnon Ilongové 7,5 %, Bikolové 6 %, Warayové 3,4 %).[95] Zbytek tvoří nespočitatelné menšiny (1,5 procenta Číňanů ad.).

Čínští Filipínci jsou většinou potomky přistěhovalců z Fu-ťienu, jejichž imigrační vlna dorazila po roce 1898 v počtu kolem 2 milionů.[96] Odhaduje se, že 20 procent Filipínců má alespoň částečně čínské předky.[97] Na rozdíl od některých jiných zemí v oblasti (např. Malajsie) je čínská menšina dobře integrovaná ve filipínské společnosti.[98]

Pro filipínskou populaci je typická genetická pestrost, navzdory ostrovní povaze státu.[99] Mezi původní obyvatele se řadí Negritové nebo horští Ifugaové, kteří byli až do počátku 20. století obávanými lovci lebek. V pobřežních oblastech žijí tzv. mořští cikáni. V roce 2015 žilo v zemi 220 000 až 600 000 amerických občanů.[100] Potomci smíšených euro-asijských párů jsou na Filipínách nazýváni Tisoy.[101]

Filipíny mají dva úřední jazyky: angličtinu a filipínštinu (tagalštinu). Třemi největšími jazyky jsou tagalština (či jazyk tagalo), jíž mluví asi 28 procent obyvatel, hlavně na ostrovech Luzon, Mindoro a Panay. Druhá nejrozšířenější je cebuánština (též jazyk cebuano nebo visaya), mateřský jazyk asi 13 procent Filipínců, jímž se mluví na ostrovech Cebu a Bohol, na jih Negrosu a ve východní části Mindanaa. Třetím největším jazykem souostroví je ilokánština (ilocano), jímž se mluví na severu hlavního ostrova Luzon. Třináct filipínských jazyků má více než milion rodilých mluvčí. Krom tří uvedených jsou to ještě Hiligaynon (Ilongo), Waray-Waray, Kapampangan, Bikol, Pangasinan, Maranao, Maguindanao, Kinaray-a a Tausug. Komise pro filipínský jazyk eviduje celkem 182 jazyků a řadu dalších dialektů, většinou malajsko-polynéské jazykové skupiny.[87]

Největší městaEditovat

 
Taguig

podle sčítání lidu z roku 2020:

NáboženstvíEditovat

 
Katolické procesí v Manile
 
Kostel sv. Tomáše z Villanovy v Miagao

Spolu s Východním Timorem jsou Filipíny jednou ze dvou křesťanských zemí v Asii, ke křesťanství se hlásí 89 % obyvatel. K římskokatolické církvi se v současnosti hlásí asi 81 % Filipínců.[95] Na Filipínách žije asi 69 miliónů pokřtěných katolíků, po Mexiku a Brazílii jsou tedy zemí s třetím největším počtem katolíků na světě. Celkem 11,6 % obyvatel jsou věřící dalších křesťanských církví. Nejpočetnější je Nezávislá filipínská církev (IFI, má přes 6 milionů věřících, je to národní katolická církev nezávislá na Římě, je ve svátostném společenství jak s anglikány, tak i s Utrechtskou unií starokatolických církví). Další jsou: Filipínská episkopální církev (anglikáni), katolická apoštolská církev (sesterská církev brazilské ICAB – VIZ) a protestantské církve. Muslimští Morové obývají téměř výhradně oblasti na jihu země (Mindanao, Palawan, Suluské ostrovy) - muslimové tvoří 6 % obyvatel (k roku 2015). Většinou jsou to sunnité, šáfiovského mazhabu. Ostatní věřící – hinduisté, buddhisté, též animisté a obyvatelé nezjištěného vyznání – představují asi 2,5 % populace.

Na velikonoce se na Luzonu poblíž Manily nechávají někteří Filipínci dobrovolně zaživa ukřižovávat, někteří to absolvovali i několikrát.[102][103] Je to jeden z jevů, který svědčí o intenzivní povaze víry, která kontrastuje s Evropou. Podobným signálem bylo například nepřijetí filmu Šifra mistra Leonarda v roce 2006.[104]

Na Filipínách (a Guamu) působilo také celkem asi 20 jezuitů z českých zemí.[105] Byli to nejspíše první Středoevropané, kteří se na Filipíny dostali. Patřil k nim významný botanik Georg Joseph Kamel, Antonín Malínský nebo Vavřinec John, který se dožil na svou dobu úctyhodných 80 let.[106] Augustin Strobach byl zabit domorodci na Guamu, jeho ostatky jsou dnes v Olomouci.[107] K dalším jezuitům z Čech patřil Pavel Klein, ten se sice narodil v německojazyčném Chebu, ale uměl velmi dobře česky – nejspíš pocházel ze smíšené rodiny. Češtinou se mu mj. dařilo obelstít cenzory.[108] Byl velice vzdělaný a několik let byl jezuitským provinciálem na Filipínách. Napsal i knihu o využití tamních léčivých rostlin, obsahující mnoho užitečných receptů, byla vydávána ještě v 19. století. Zanechal i zápis o zatmění Měsíce a také překládal náboženské texty do místní tagalštiny. Byl spoluautorem jejího prvního slovníku a dokonce v ní i psal básně.

Díky činnosti českých misionářů je na Filipínách velmi populární Pražské jezulátko (Bambino di Praga). Je tam ctěnou náboženskou ikonou známou jako Santo Niño.[109]

KulturaEditovat

UměníEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Filipínská literatura.
 
Mědirytina z Laguny

Počátky filipínského písemnictví sahají do 9. století. K nejvzácnějším památkám z této doby patří tzv. mědirytina z Laguny vytvořená roku 900. Deska byla nalezena v roce 1989 dělníkem poblíž ústí řeky Lumbang v provincii Laguna. Obsahuje nejstarší známý nápis na Filipínách. Je ve staré malajštině s použitím raného písma kawi, s řadou slov sanskrtského, starojávského nebo starotagalského původu.[110]

Klasikem filipínské literatury je José Rizal. Byl i národním buditelem a nejvýznamnější postavou filipínského hnutí za nezávislost a osvobození od španělské koloniální nadvlády. Za své vlastenecké aktivity byl popraven. Výročí jeho smrti se stalo filipínským státním svátkem. K Rizalovým blízkým spolupracovníkům patřil spisovatel a novinář Marcelo H. del Pilar. Nejvýznamnějším malířem podílejícím se na aktivitách obrozeneckého hnutí byl Juan Luna.

Filmový režisér Lav Diaz patří k nejúspěšnějším filmařům, jeho snímek si v roce 2016 odvezl Zlatého lva z Benátského filmového festivalu.[111] Zpěvačka Charice Pempengco nejprve uspěla na Youtube, poté v seriálu Glee a posléze na sebe upozornila svou přeměnou z ženy v muže.[112] Muzikálová zpěvačka Lea Salonga se stala první asijskou umělkyní, jež získala americkou divadelní cenu Tony. Také raper známý pod jménem Apl.de.ap se proslavil ve Spojených státech, především ve skupině The Black Eyed Peas.

PamátkyEditovat

 
Barokní kostel v Santa Maria

Na Seznam světového dědictví UNESCO byly společně zapsány čtyři filipínské barokní kostely: kostel svatého Augustina v Manile, kostel nanebevzetí Panny Marie v Santa Maria, kostel svatého Augustina v Paoay a kostel sv. Tomáše z Villanovy v Miagao.[113] Pocházejí z období španělské kolonizace Filipín. Všechny kostely jsou unikátní ukázkou evropského baroka, které bylo řemeslníky přizpůsobeno místnímu materiálu a technice.

Na seznam byly zapsány také rýžové terasy filipínských Kordiller. Soustava opěrných zdí z kamene a hlíny přesně kopíruje tvar kopce a má tedy nesymetrický půdorys, archeologické nálezy ukazují, že tato technika využití krajiny se v regionu používá již 2000 let bez zásadnějších změn.

Památkou UNESCO je také celé historické město Vigan. Jeho historické centrum je nejlépe zachovalým španělským koloniálním městem v Jihovýchodní Asii.[114]

KuchyněEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Filipínská kuchyně.
 
Lechón

Mezi oblíbené pokrmy filipínské kuchyně patří: lechón (pečený vepř vcelku), longaniza (filipínský salám), tapa (uzené hovězí maso), torta (omeleta), adobo (kuřecí nebo vepřové maso v česneku, octu, oleji a sójové omáčce), dinuguan (dušené maso ve vepřové krvi), kaldereta (maso v rajčatové omáčce), mechado (hovězí maso v sóji a rajčatové omáčce), puchero (hovězí maso v banánech s rajčatovou omáčkou), afritada (kuřecí nebo vepřové maso v rajčatové omáčce se zeleninou), kare-kare (dobytčí maso a zelenina vařená v arašídové omáčce), pinakbet (dýně, lilek, fazole, okra a krevetová pasta), sinigang (maso nebo mořské plody v kyselém vývaru), pancit (nudle) a lumpia (čerstvé nebo smažené jarní svitky).

Typickým rysem filipínské kuchyně je kombinace něčeho sladkého s něčím slaným: champorado (sladká kakaová rýžová kaše), která je spárována s tuyo (solené ryby sušené na slunci); dinuguan (pikantní guláš vyrobený z prasečí krve a vnitřností), spojený s puto (sladké, dušené rýžové koláče); nezralé ovoce, jako jsou zelené mango (které jsou jen mírně sladké, ale velmi kyselé), jsou konzumovány namočené ve slané nebo bagoongské půdě. Obvyklé je také použití sýra ve sladkých koláčích (jako je bibingka a puto), stejně jako ve zmrzlině. Filipínská kuchyně také kombinuje sladké (tamis) a kyselé (asim) potraviny.

SportEditovat

 
Hidilyn Diazová se zlatou olympijskou medailí

Filipínci se olympijských her zúčastňují od roku 1924. Čekání na zlatou medaili ukončila na hrách v Tokiu roku 2021 vzpěračka Hidilyn Diazová.[115] Ta navíc získala stříbro již na předcházejících hrách v Riu a je tak zdaleka nejúspěšnějším filipínským sportovcem všech dob.

Vzhledem k tradici bojových umění blízkých boxu, jež je typická pro celou oblast jihovýchodní Asie, jsou Filipínci na olympiádě, co do celkového počtu medailí, nejúspěšnější právě v boxu. Z čtrnácti olympijských cenných kovů, jež získali, bylo osm právě z boxerského ringu, z toho čtyři stříbra (Anthony Villanueva, Mansueto Velasco, Carlo Paalam, Nesthy Peteciová). První medaili pro Filipíny vybojoval již roku 1928 plavec Teófilo Yldefonso. Dva bronzy brali Filipínci i v atletice, roku 1932 ho v Amsterdamu získal trojskokan Simeon Toribio a roku 1936 v Berlíně v běhu na 400 metrů překážek Miguel White. Filipíny jsou prvním tropickým státem, který se zúčastnil zimních olympijských her.

Hry v Tokiu byly pro Filipíny nejúspěšnější v historii, poprvé si připsaly čtyři medailová umístění. Nejvyššího umístění v medailovém pořadí národů ovšem dosáhly v Los Angeles roku 1932, kdy je tři bronzové medaile dostaly na 25. místo.

Profesionálními mistry světa byli boxeři Francisco Guilledo, Ceferino Garcia, Nonito Donaire či Manny Pacquiao. Filipínským rodákem byl úspěšný hráč amerického fotbalu Tim Tebow. Filipínští basketbalisté získali bronz na mistrovství světa v roce 1954 a pětkrát vyhráli mistrovství Asie (1960, 1963, 1967, 1973, 1985).

Bojové umění eskrima (zvané též arnis) bylo roku 2009 zákonem uznáno za národní sport. Oblíbenou zábavou místních obyvatel jsou kohoutí zápasy, na Filipínách zvané sabong.[116] Jo jo je tradiční filipínskou hračkou a díky filipínskému podnikateli žijícímu v USA, Pedro Floresovi, se rozšířilo do celého světa a akrobacie s ním se stala i oblíbeným sportem.[117]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Philippines na anglické Wikipedii.

  1. MOLDAVA, Tadeusz a kolektiv. Státy světa. 2. vyd. Praha: Fragment, 2002. ISBN 80-7200-669-X. S. 97. 
  2. Archivovaná kopie. esa.un.org [online]. [cit. 2018-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-19. 
  3. http://www.chanrobles.com/article14language.htm The 1987 Constitution of the Republic of the Philippines
  4. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  5. Philippines [online]. Central Intelligence Agency [cit. 2009-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-19. (anglicky) 
  6. Commission on Population. www.popcom.gov.ph [online]. [cit. 2018-12-05T07:08:12Z]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  7. World Economic Outlook Database, April 2022. IMF [online]. [cit. 2022-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. https://archive.is/20120707151349/http://business.blogs.cnn.com/2012/01/12/worlds-top-economies-in-2050-will-be/ HSBC Analysis – World’s top economies in 2050 will be...
  9. New find shows early humans were in the Philippines 700,000 years ago
  10. BRUMM, Adam. Rhino fossil rewrites the earliest human history of the Philippines. The Conversation. Dostupné online [cit. 2018-12-04]. (anglicky) 
  11. GRESHKO, Michael; WEI-HAAS, Maya. New species of ancient human discovered in the Philippines. National Geographic [online]. 2019-04-10 [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. DÉTROIT, Florent; DIZON, Eusebio; FALGUÈRES, Christophe. Upper Pleistocene Homo sapiens from the Tabon cave (Palawan, The Philippines): description and dating of new discoveries. Comptes Rendus Palevol. 2004-12-01, roč. 3, čís. 8, s. 705–712. Dostupné online [cit. 2022-05-15]. ISSN 1631-0683. DOI 10.1016/j.crpv.2004.06.004. (anglicky) 
  13. REICH, David; PATTERSON, Nick; KIRCHER, Martin. Denisova Admixture and the First Modern Human Dispersals into Southeast Asia and Oceania. The American Journal of Human Genetics. 2011-10-07, roč. 89, čís. 4, s. 516–528. PMID: 21944045. Dostupné online [cit. 2022-05-21]. ISSN 0002-9297. DOI 10.1016/j.ajhg.2011.09.005. PMID 21944045. (English) 
  14. MIJARES, Armand Salvador. The Early Austronesian Migration To Luzon: Perspectives From The Peñablanca Cave Sites - Bulletin of the Indo-Pacific Prehistory Association (26): 72–78. web.archive.org [online]. 2014-07-07 [cit. 2022-05-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-07. 
  15. JUNKER, Laura L. Raiding, Trading, and Feasting: The Political Economy of Philippine Chiefdoms. [s.l.]: University of Hawaii Press 500 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8248-2035-0. (anglicky) Google-Books-ID: yO2yG0nxTtsC. 
  16. Dějiny Filipín. Cestovní kancelář Chinatours [online]. [cit. 2019-08-16]. Dostupné online. 
  17. MAJUL, Cesar Adib. Islamic and Arab Cultural Influences in the South of the Philippines. Journal of Southeast Asian History. 1966, roč. 7, čís. 2, s. 61–73. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0217-7811. 
  18. CHAMPLIN, John Denison. The Discoverer of the Philippines. Bulletin of the American Geographical Society. 1911, roč. 43, čís. 8, s. 587–597. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0190-5929. DOI 10.2307/198990. 
  19. ANGELES, Jose Amiel. The Battle of Mactan and the Indigenous Discourse on War. Philippine Studies. 2007, roč. 55, čís. 1, s. 3–52. Dostupné online [cit. 2022-05-15]. ISSN 0031-7837. 
  20. Navigator Ferdinand Magellan killed in the Philippines. History.com [online]. [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. KOMÁREK, Michal. Magellanova smrt: Zemřel hrdina nebo surový dobyvatel?. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2021-11-28 [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. 
  22. Expedition of Miguel Lopez de Legaspi, from New Spain to the Philippine Islands. Příprava vydání James Burney. Svazek 1. Cambridge: Cambridge University Press (Cambridge Library Collection - Maritime Exploration). Dostupné online. ISBN 978-1-108-02408-2. S. 250–272. DOI: 10.1017/CBO9780511783715.014. 
  23. PEARSON, M. N. The Spanish 'Impact' on the Philippines, 1565-1770. Journal of the Economic and Social History of the Orient. 1969, roč. 12, čís. 2, s. 165–186. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0022-4995. DOI 10.2307/3596057. 
  24. Spanish treasure fleet | Spanish history | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. SCHURZ, William Lytle. Mexico, Peru, and the Manila Galleon. The Hispanic American Historical Review. 1918, roč. 1, čís. 4, s. 389–402. Dostupné online [cit. 2022-05-15]. ISSN 0018-2168. DOI 10.2307/2505890. 
  26. DE LA COSTA, H. The Siege and Capture of Manila by the British, September-October 1762. Philippine Studies. 1962, roč. 10, čís. 4, s. 607–653. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0031-7837. 
  27. PILAPIL, Vincente R. The Cause of the Philippine Revolution. Pacific Historical Review. 1965, roč. 34, čís. 3, s. 249–264. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0030-8684. DOI 10.2307/3636522. 
  28. Propaganda Movement | Facts, Definition, & History | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. Katipunan | Filipino nationalist organization | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. Philippine Revolution | Facts, Leaders, & Significance | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. DE OCAMPO, Estaban A. Dr. Jose Rizal, Father of Filipino Nationalism. Journal of Southeast Asian History. 1962, roč. 3, čís. 1, s. 44–55. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0217-7811. 
  32. QUIBUYEN, Floro. Rizal and the Revolution. Philippine Studies. 1997, roč. 45, čís. 2, s. 225–257. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0031-7837. 
  33. Blumentritt, Ferdinand – první znalec Filipín u nás. www.mzv.cz [online]. 2018-02-28 [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. 
  34. Battle of Manila Bay | Facts, Results, Map, & Significance | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. HUTCHEON, Pat Duffy. Power in the Philippines: How Democratic is Asia's"First Democracy"?. Journal of Asian and African Studies. 1971-01-01, roč. 6, čís. 3–4, s. 205–216. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 1568-5217. DOI 10.1163/156852171X00617. (anglicky) 
  36. GO, Julian; FOSTER, Anne L. The American Colonial State in the Philippines: Global Perspectives. [s.l.]: Duke University Press 327 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8223-8451-9. (anglicky) Google-Books-ID: _wJ9tnBsi2YC. 
  37. TUCKER, Spencer. The Encyclopedia of the Spanish-American and Philippine-American Wars: A Political, Social, and Military History. [s.l.]: ABC-CLIO, 2009. Dostupné online. ISBN 9781851099511. S. 478. (anglicky) 
  38. Philippine-American War | Facts, History, & Significance | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. LINN, Brian McAllister. The Philippine War, 1899-1902. [s.l.]: University Press of Kansas 450 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7006-0990-1. (anglicky) Google-Books-ID: f8ZwAAAAMAAJ. 
  40. GOODMAN, GRANT K. The Japanese Occupation of the Philippines: Commonwealth Sustained. Philippine Studies. 1988, roč. 36, čís. 1, s. 98–104. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0031-7837. 
  41. STEINBERG, David. Jose P. Laurel: A "Collaborator" Misunderstood. The Journal of Asian Studies. 1965, roč. 24, čís. 4, s. 651–665. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0021-9118. DOI 10.2307/2051111. 
  42. NORMAN, Michael; NORMAN, Elizabeth M. Tears in the Darkness: The Story of the Bataan Death March and Its Aftermath. [s.l.]: Farrar, Straus and Giroux 472 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4299-1851-0. (anglicky) Google-Books-ID: kXRtEJTcvToC. 
  43. SCOTT, James M. Battlefield as Crime Scene: The Japanese Massacre in Manila. HistoryNet [online]. 2019-01-12 [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. CONNAUGHTON, Richard. The War in the Pacific: The Liberation of Manila 1945 – A Philippine Perspective. Příprava vydání Richard Cobbold. London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. ISBN 978-1-349-24725-7. DOI 10.1007/978-1-349-24725-7_3. S. 46–56. (anglicky) DOI: 10.1007/978-1-349-24725-7_3. 
  45. JOSÉ, Ricardo T. War and Violence, History and Memory: The Philippine Experience of the Second World War. Asian Journal of Social Science. 2001, roč. 29, čís. 3, s. 457–470. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 1568-4849. 
  46. WURFEL, David. Philippine Agrarian Reform under Magsaysay. Far Eastern Survey. 1958, roč. 27, čís. 1, s. 7–15. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0362-8949. DOI 10.2307/3024074. 
  47. KESSLER, Richard J. Marcos and the Americans. Foreign Policy. 1986, čís. 63, s. 40–57. Dostupné online [cit. 2022-05-16]. ISSN 0015-7228. DOI 10.2307/1148755. 
  48. HAWES, GARY. United States Support for the Marcos Administration and the Pressures that made for Change. Contemporary Southeast Asia. 1986, roč. 8, čís. 1, s. 18–36. Dostupné online [cit. 2022-05-16]. ISSN 0129-797X. 
  49. FRIEND, Theodore. Revolution in the Philippines, 1983-86: Forces, Sources, and Perspectives. Philippine Studies. 1987, roč. 35, čís. 3, s. 357–368. Dostupné online [cit. 2022-05-15]. ISSN 0031-7837. 
  50. HILL, Gerald N.; HILL, Kathleen; PSINAKIS, Steve. Aquino assassination: the true story and analysis of the assassination of Philippine Senator Benigno S. Aquino, Jr. Sonoma, Calif: Hilltop Pub. Co 224 s. Dostupné online. ISBN 978-0-912133-04-1. 
  51. OVERHOLT, William H. The Rise and Fall of Ferdinand Marcos. Asian Survey. 1986, roč. 26, čís. 11, s. 1137–1163. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0004-4687. DOI 10.2307/2644313. 
  52. ZICH, Arthur. The Marcos Era. The Wilson Quarterly (1976-). 1986, roč. 10, čís. 3, s. 116–129. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 0363-3276. 
  53. "Filipínští muslimové chtějí nezávislost. Kvůli bojům uprchlo na 16 tisíc lidí". Hospodářské noviny. 25. října 2010.
  54. VONDRA, Pavel. Korupce-doživotí-milost. Joseph Estrada je opět volný. Aktuálně.cz [online]. 2007-10-26 [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. 
  55. Filipíny odcházejí od Mezinárodního trestního soudu. Dutertemu se nelíbí vyšetřování krvavého honu na drogový průmysl. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 15. března 2018. Dostupné online. 
  56. Sea Around Us | Fisheries, Ecosystems and Biodiversity. www.seaaroundus.org [online]. [cit. 2022-05-21]. Dostupné online. 
  57. The Cataclysmic 1991 Eruption of Mount Pinatubo, Philippines, Fact Sheet 113-97. web.archive.org [online]. 2013-08-25 [cit. 2022-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-08-25. 
  58. Pricey oil makes geothermal projects more attractive for Indonesia and the Philippines. The New York Times. 2008-06-29. Dostupné online [cit. 2022-05-21]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  59. Philippines sits on $840B of mine—US | Inquirer Business. web.archive.org [online]. 2012-03-02 [cit. 2022-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-02. 
  60. SANTOS, Gabriel. Mineral Distribution and Geological Features of the Philippines. In: Metallogenetische und Geochemische Provinzen / Metallogenetic and Geochemical Provinces. Vienna: Springer, 1974. Dostupné online. ISBN 978-3-7091-4065-9. DOI 10.1007/978-3-7091-4065-9_8. S. 89–105. (německy)
  61. Puerto-Princesa Subterranean River National Park. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2022-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. Proceedings of the workshop on forests for poverty reduction: changing role for research, development and training institutions. www.fao.org [online]. [cit. 2022-05-21]. Dostupné online. 
  63. 7M hectares of Philippine land are forested — and that’s bad news. pcij.org [online]. [cit. 2022-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. SE Asia faces 'catastrophic' extinction rate. news.bbc.co.uk. 2003-07-23. Dostupné online [cit. 2022-05-21]. (anglicky) 
  65. CARPENTER, Kent E.; SPRINGER, Victor G. The center of the center of marine shore fish biodiversity: the Philippine Islands. Environmental Biology of Fishes. 2005-04-01, roč. 72, čís. 4, s. 467–480. Dostupné online [cit. 2022-05-21]. ISSN 1573-5133. DOI 10.1007/s10641-004-3154-4. (anglicky) 
  66. Tubbataha Reefs Natural Park. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2022-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. HELÁN VAŠKŮ, Kateřina. Korálový trojúhelník: Filipínský chráněný park Tubbataha ohrožuje rybolov. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2019-01-26 [cit. 2022-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. Šest metrů dlouhý a tunu těžký krokodýl zemřel na průjem. Novinky.cz [online]. BORGIS, 2013-02-11 [cit. 2022-05-21]. Dostupné online. 
  69. KENNEDY, Robert; GONZALES, Pedro C.; DICKINSON, Edward. A Guide to the Birds of the Philippines. [s.l.]: OUP Oxford 544 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-854668-9. (anglicky) Google-Books-ID: fPDxk551AhkC. 
  70. Climate of the Philippines [online]. PAGASA [cit. 2009-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  71. Baguio – AMS Glossary. glossary.ametsoc.org [online]. [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. 
  72. a b www.typhoon2000.ph [online]. [cit. 22-05-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 22-05-2008. 
  73. Tajfun Haiyan zabil podle nových odhadů více než 10 tisíc lidí. iDNES.cz [online]. 2013-11-10 [cit. 2022-05-21]. Dostupné online. 
  74. http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/zeme/filipiny
  75. Philippine typhoon death toll to rise as rescuers reach remote areas. Reuters. 2013-11-11. Dostupné online [cit. 2019-11-12]. (anglicky) 
  76. Filipínský prezident se v Číně rozešel s USA: S Čínou a Ruskem proti světu. Lidovky.cz [online]. 2016-10-20 [cit. 2018-12-05T08:56:51Z]. Dostupné online. 
  77. Duterte: Mám Čínu a Rusko, styky s Evropou klidně přeruším. TÝDEN.cz [online]. 2017-10-14 [cit. 2018-12-05T09:00:56Z]. Dostupné online. 
  78. Nový prezident Filipín. Duterteho vystřídá syn bývalého diktátora Bongbong Marcos. Aktuálně.cz [online]. 2022-05-10 [cit. 2022-05-16]. Dostupné online. 
  79. GROSSMAN, Derek. New Philippine President Marcos Jr. Likely Won't Repeat Duterte's Foreign Policy Mistakes. www.rand.org [online]. 2022-05-10 [cit. 2022-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. Čínsko-filipínský spor o ostrovy v Jihočínském moři eskaluje, bude válka?. ČT24 [online]. Česká televize, 2012-05-10 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 
  81. Pekingu navzdory. Filipínský prezident nařídil rozmístit vojáky v Jihočínském moři. Aktuálně.cz [online]. 2017-04-06 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 
  82. Filipíny protestují kvůli potopené lodi v Jihočínském moři. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2019-06-13 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 
  83. PROVINCIAL SUMMARY: NUMBER OF PROVINCES, CITIES, MUNICIPALITIES AND BARANGAYS, BY REGION, As of 31 March 2022 [online]. Philippine Statistics Authority [cit. 2022-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  84. Highlights of the Philippine Population 2020 Census of Population and Housing (2020 CPH) [online]. Philippine Statistics Authority [cit. 2022-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. Municipal Boundary (APPROXIMATE) [online]. Geoportál PH [cit. 2022-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. State of the Nation Address of President Gloria Macapagal-Arroyo during the 3rd Regular Session of the 13th Congress of the Republic of the Philippines Archivováno 27. 2. 2007 na Wayback Machine. Gov.Ph. Accessed September 15, 2006
  87. a b c Filipíny: Základní charakteristika teritoria. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-05T07:10:08Z]. Dostupné online. 
  88. Filipíny: Zahraniční obchod a investice. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-05T08:06:43Z]. Dostupné online. 
  89. Jeepney jsou velkou láskou Filipínců, i když jim kazí vzduch. ČT24 [online]. Česká televize, 2017-12-03 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 
  90. Filipíny se zbavují své ikony, je příliš neekologická. iDNES.cz [online]. 2018-01-13 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 
  91. 107 Million Filipinos by end-2018. web.archive.org [online]. 2018-08-09 [cit. 2022-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-09. 
  92. CO2 Emissions from Fuel Combustion Archivováno 12. 10. 2009 na Wayback Machine. Population 1971–2008 (pdf Archivováno 6. 1. 2012 na Wayback Machine. page 86); strana 86, IEA (OECD/ World Bank) (original population ref OECD/ World Bank e.g. in IEA Key World Energy Statistics 2010 strana 57)
  93. Bishops threaten civil disobedience over RH bill | Pnoy sa Palasyo. web.archive.org [online]. 2011-02-21 [cit. 2022-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-02-21. 
  94. "Církev hrozí prezidentovi Filipín exkomunikací kvůli antikoncepci[nedostupný zdroj]". Zdravotnictví a medicína: zdravi.e15.cz. 16. května 2011.
  95. a b "Filipíny: Národ ohnivých ostrovů". 100+1 zahraniční zajímavost. 16. dubna 2013.
  96. WONG, Kwok-Chu. The Chinese in the Philippine Economy, 1898-1941. [s.l.]: Ateneo University Press 312 s. Dostupné online. ISBN 978-971-550-323-5. (anglicky) Google-Books-ID: QZQ0aAAAZ4cC. 
  97. Chinese lunar new year might become national holiday in Philippines too _English_Xinhua. web.archive.org [online]. 2009-08-26 [cit. 2022-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-09. 
  98. BANLAOI, Rommel. Philippine Security in the Age of Terror: National, Regional, and Global Challenges in the Post-9/11 World. [s.l.]: CRC Press 384 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4398-1551-9. (anglicky) Google-Books-ID: hi_NBQAAQBAJ. 
  99. DELFIN, Frederick; MIN-SHAN KO, Albert; LI, Mingkun. Complete mtDNA genomes of Filipino ethnolinguistic groups: a melting pot of recent and ancient lineages in the Asia-Pacific region. European Journal of Human Genetics. 2014-02, roč. 22, čís. 2, s. 228–237. Dostupné online [cit. 2022-05-21]. ISSN 1476-5438. DOI 10.1038/ejhg.2013.122. (anglicky) 
  100. KUTSCHERA, P. C.; CAPUTI, Marie A. The Case for Categorization of Military Filipino Amerasians as Diaspora. Amerasian Research [online]. [cit. 2022-05-21]. Dostupné online. 
  101. MCFERSON, Hazel M. Mixed Blessing: The Impact of the American Colonial Experience on Politics and Society in the Philippines. [s.l.]: Greenwood Publishing Group 308 s. Dostupné online. ISBN 978-0-313-30791-1. (anglicky) Google-Books-ID: 7FPLWmaGQpEC. 
  102. Křesťané na Filipínách oslavili Velký pátek, nechali se přibít na kříž. iDNES.cz [online]. 2017-04-14 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online. 
  103. Filipínská radikální tradice. Nechat se na Velký pátek rituálně ukřižovat. Echo24.cz [online]. 2019-04-19 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online. 
  104. NOVÁK, Martin. Filipíny slibují Šifře křížovou výpravu. Aktuálně.cz [online]. 2006-05-14 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 
  105. ZAVADIL, Pavel. Čeští jezuité objevují Nový svět: dopisy a zprávy o plavbách, cestách a živobytí z Ameriky, Filipín a Marián (1657-1741). [s.l.]: Argo 831 s. Dostupné online. ISBN 978-80-257-1670-0. Google-Books-ID: vuDajwEACAAJ. 
  106. Češi na Filipínách - 300 let spolupráce. www.mzv.cz [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné online. 
  107. Strobach byl prvním Jihlavanem, který zemřel jako mučedník v zámoří. iDNES.cz [online]. 2016-10-19 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online. 
  108. KOSOVÁ, Petra. Chebský rodák psal zprávy z Filipín česky kvůli španělské cenzuře. Plzeň [online]. Český rozhlas, 2017-03-23 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online. 
  109. Pražské jezulátko - poutní ikona filipínských věřících. www.mzv.cz [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné online. 
  110. POSTMA, Antoon. The Laguna Copper-Plate Inscription: Text and Commentary. Philippine Studies. 1992, roč. 40, čís. 2, s. 183–203. Dostupné online [cit. 2022-05-21]. ISSN 0031-7837. 
  111. Zlatého lva získal v Benátkách filipínský film Žena, která odešla. Novinky.cz [online]. BORGIS [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. 
  112. Změna pohlaví! Z hvězdy seriálu Glee Charice Pempengco je Jake Zyrus!. Ocko.tv [online]. 2017-06-30 [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. 
  113. Baroque Churches of the Philippines. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. Filipíny – dědictví UNESCO: Můj průvodce. mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  115. Olympijský rekord vzpěračky Diazové, pro Filipíny získala první zlato historie. iDNES.cz [online]. 2021-07-26 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online. 
  116. Kohoutí zápasy přitahují davy Filipínců. Poražený bojovník putuje do polévky. Deník.cz. 2018-10-03. Dostupné online [cit. 2018-12-04]. 
  117. Druhá nejstarší hračka na světě? Je to jo-jo. ExtraStory.cz. Dostupné online [cit. 2018-12-04]. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat